HRH 7 - Bonus: Směšný příběh Juno

Směšný příběh Juno

„Když o tom tak přemýšlím, tenkrát se začaly šířit zvěsti o panu Malém Musashibovi jako kigurumi dobrodruhovi,“ Juno najednou řekla.

Juno a já jsme se teď scházeli jednou týdně na hodinu nebo dvě, abychom si promluvili. Dělali jsme to už od první chvíle.

Přinesl jsem skleněný stůl a židle na terasu kanceláře pro vládní záležitosti na hradě Parnam a mluvil jsem s Juno u lehkého jídla z Ishizukova místa.

Také pití bylo džus a čaj, žádný alkohol. Kdybychom se opili, byl by tu problém s bezpečností, nemluvě o tom, jestli by se Juno mohla pořádně dostat domů. Bylo to jako noční čajový dýchánek.

Juno usrkávala čaj, když mi vybavovala události. „Byly tam i další podivné strašidelné historky.“

„Oh, co by to mělo být?“ zeptala se Aisha vedle nás. Když mluvila, cpala si do obličeje sendviče.

Všechny mé snoubenky věděly, že se s Juno scházím, jak se sluší a patří, a já je také občas zval na naše čajové dýchánky. Nechtěl jsem, aby mě někdo mylně podezříval, že jsou to romantické dohady a já je podváděl.

Aisha a Juna (a Liscia, ale ta byla pryč) se s Juno aspoň znaly a Roroa a Naden se taky nestyděly, takže si na ni zvykly co nevidět. Jestli něco, měl jsem pocit, že napjatá je Juno.

„J-já jsem Juno a často chodím na dobrodružství se Soumou... ehm, myslím Jeho Veličenstvo... ehm, ne osobně, myslím s jeho loutkou ...“

To bylo její koktavé seznámení s Aishou, ale, no, zdálo se, že si na to po třetím čase zvykla.

Ale to jsem odbočil. Vraťme se k strašidelnému příběhu, který musela Juno vyprávět.

„Jako třeba „V noci byl nad hradem spatřen obrovský had,“ nebo, „Kosti obřího mloka před muzeem se v noci pohybují.“

„Ten první musí být Naden,“ řekl jsem. „O tom druhém ale nic nevím.“

„Myslíš ten kostnatý exemplář před Královským muzeem? Hýbe se?“ zeptala se Aisha.

„Nevzpomínám si, že bych ten trik instaloval...“ zamumlal jsem.

Aisha i já jsme byli zmateni.

„Je to jen fáma,“ vysvětlovala Juno, jak pila čaj. „Myslí si, že v nich stále přebývá duše majitele kostí a nutí je k pohybu, očividně. Jako lebkový drak, víš?“

Lebkový drak byl netvor vytvořený z kostí draka, který zemřel s přetrvávající lítostí. Kosti se dají do pohybu a miasma se rozšíří po celé oblasti. Ve skutečnosti, ať už zemřeli s přetrvávající lítostí nebo ne, pokud by kosti zůstaly sedět mnoho let, dračí kosti by se mohly spontánně proměnit v jednoho.

„Ale ty kosti jsou replika, uvědomuješ si?“ řekl jsem. „Poslal jsem originál k prostudování.“

„Ohh, předpokládám, že není možné, aby uvnitř byla duše původního,“ řekla Aisha.

„Já nevím,“ Juno pokrčila rameny. „Jenom říkám, že se to povídá.“

Hmm... Znělo to jako duchařský příběh. V onom světě byly příběhy jako „běžící socha Ninomija Kinjirou,” nebo „portrét Beethovena v hudební místnosti, která se usmívá uprostřed noci.“ Možná lidé jen mluvili o tom, že se v noci něco hýbe, protože si mysleli, že by to bylo strašidelné, kdyby se to stalo.

Zatímco jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že na mě Juno zírá.

„...Co?“ zeptal jsem se.

„Ale ne. Jen jsem si myslela, že ta věc s kostmi by mohla mít něco společného s tebou.“

„Neházej všechno na mě. Dobře, jsem si jistý, že bych s tím mohl pohnout se svými živými poltergeisty, ale neudělal jsem to.“

„Ne, ale značné procento těch podivných pověstí až dosud mělo něco společného s tebou nebo s jedním z tvých lidí.“

„Prostě nevidím důvod, proč by se měl kosterní vzorek pohybovat. Nikdo by neudělal něco tak zbytečného, jako.... Ah!“

Byla tam jedna osoba. Ta, která stála na tenké hranici mezi genialitou a idiocií, která stvořila Mechadru, aniž by s ní jakkoliv pohnula.

◇ ◇ ◇

Později, když jsem nechal Ludwina, aby ji přivedl do úřadu pro vládní záležitosti k výslechu, Genia odpověděla bez známek pocitu viny, „Ohh, jsem ráda, že si toho někdo všiml.“

Věděl jsem, že to musí být ona.

„Samotné nastavení je jednoduché, víte. Dala jsem gumový materiál do ramen a dalších kloubů. Vzorek je na místě, které má hodně slunečního světla, takže materiál expanduje z tepla během dne, pak se v noci ochladí a smršťuje. To dělá úhly paží a takové změny. Když ji budete kontrolovat každou hodinu, uvidíte, že se pohybuje, i když jen trochu.“

Kdyby lidé stáli a celou dobu to pozorovali, změna by byla příliš jemná, než aby si jí všimli, ale trik by byl takový, že kdyby se někdo, kdo ráno uvidí vzorek kostry, večer na něj podíval znovu, pomyslel by si, „Cože? Je to jiné, než když jsem to viděl ráno, že?“

Proč to udělala?

„Skutečná identita ducha byla na tenké hranici mezi genialitou a idiocií…“ zamumlal jsem.

„Genio... Proč tohle děláš?“ Ludwin svíral hlavu nad bizarními dováděními své snoubenky.

Uh, jo, vydrž, Ludwine.

◇ ◇ ◇

„Věděla jsem, že to musí být někdo, kdo je s tebou spojený,“ řekla Juno podrážděně, když jsem jí později řekl, jak to šlo.

„To nemůžu popřít, ale nemůžu přijmout způsob, jakým to říkáš, jako by to byla moje chyba.“

„Ale to ty zaměstnáváš toho podivína, ne?“

„No, jo, ale...“

I když jsem se stále nemohl vymlouvat, Juno se zachechtala.

„Říkal jsi, že chceš slyšet o dění v hradním městě, ale z mého pohledu to zní, jako by se kolem tebe dělo něco zajímavějšího. Nezní to, že by ses někdy nudil.“

„No, ne, nikdy se nenudím,“ přiznal jsem. „Jsem prostě zavalen prací každý den.“

„To je dobře, ne? Stala jsem se dobrodruhem, protože bych nerada žila nudný život, ale zdá se mi, že možná můžeš žít život bez nudy bez ohledu na to, jakou práci si vybereš. Všechno záleží na tom, jak se k tomu postavíš.“

„Oh, ty teď chceš skončit s dobrodružným životem?“

„Nebuď hloupý. Tenhle život mi vyhovuje,“ řekla Juno, aby vyplázla jazyk.

Zasmál jsem se. Byla to zábava mluvit s někým, kdo normálně žil úplně jiným životním stylem než já.

„Oh!“ řekla. „Když už jsme u toho, myslím, že si vzpomínám na další drb, který se šířil!“

„...O čem to je tentokrát?“

„Ve městě běhají tyhle věci po střechách opravdu rychle. Byly tam siluety jako opice, králík a ještěrka, slyšela jsem.“

„...“

Očividně to byli lidé, které jsem znal. Opravdu. Nikdy nebyla nouze o věci, o kterých se dalo mluvit.