HRH 8 - Kapitola 4: Obrana hradeb hradu Lasta 1/4

Kapitola 4: Obrana hradeb hradu Lasta

       

Manami neboli démonická vlna. Byl to fenomén, kdy se monstra hromadně objevovala z panství Pána démonů a pohybovala se na jih.

Druhý rok poté, co se Souma ujal trůnu, rok 1547. kontinentálního kalendáře, byl rokem, kdy vypukla třetí vlna démonů poté, co se objevila doména Pána démonů.

V případech, kdy příšery přetékaly z kobky, i když tyto příšery tvořily skupiny, bylo jich maximálně několik desítek. Ale v případě vlny démonů by najednou přes 10 000 monster napadlo národy lidstva.

Přirozeně, na rozdíl od doby, kdy se vynořily z úzké kobky, byla monstra při invazi rozptýlena přes hranice, takže na daném bojišti by bylo méně monster a tlak vyvíjený na obranu by se lišil místo od místa v závislosti na slabosti nebo síle monster.

Pokud by však vtrhly tisíce mocných monster najednou, malá země by byla nemilosrdně pošlapána pod nohama a středně velká země by pravděpodobně čelila existenční krizi.

Jedním z míst, kde došlo k těžkým bojům v letošní vlně démonů, bylo království Lastania na severozápadním okraji skupiny malých a středně velkých zemí známé jako Unie Východních Národů.

Tato země měla méně než 20 000 obyvatel a sílu pouhých 500 vojáků z povolání, ale nyní se na ni valil roj více než 5 000 monster.

Většina z nich byli ještěří muži, kteří měli ještěří hlavy a šupinatou horní část těla, která byla humanoidní, ale jejich nohy byly spíše v souladu s malým zvířetem. (Pokud bychom je měli přirovnat k dinosaurovi ze Soumova světa, nejbližší by byl deinonychus.)

Jejich jméno možná bylo ještěří muži, ale jejich činy byly čistě bestiální povahy a nebyly žádné známky vysoké inteligence, kterou prý démoni vlastnili.

V blízkosti ještěřích mužů číhalo také nespočet chimér.

Počet těchto nestvůr byl větší, než by dokázalo království Lastania samo zvládnout, ale jak Unie Východních Národů, ke které patřili, tak Království Dračích Rytířů Nothung, s nimiž byli spojenci, byli zasaženi démonickou vlnou a byli příliš zaneprázdněni starat se o své vlastní problémy, aby mohli poslat pomoc.

V reakci na tuto situaci tedy království Lastania shromáždilo lidi, kteří nebyli schopni včas uprchnout na jih, do jediného opevněného města v zemi, Lasta, a usadili se v obležení.

Bohužel, království Lastania mělo jen pravidelnou armádu kolem 500 mužů, a i s dalšími padesáti dobrovolnými vojáky mělo celkem stále méně než 600 mužů. Nebyla to čísla, která by dokázala odrazit více než 5 000 monster.

Aby to vykompenzovali, povolali 3000 bojeschopných mužů z 10 000 občanů, které přijali, a pověřili je střežením hradních zdí. Tím se počet obránců zvýšil na 3 500, ale většina z nich byli obyčejní lidé. Obyčejný člověk se nedokázal postavit ani slabému monstru sám, takže bylo spravedlivé označit jejich situaci za zoufalou.

Ale království Lastania stále odvádělo dobrou práci.

 

—Poledne 15. dne, 10. měsíce, roku 1547., kontinentálního kalendáře — Na zdech Lasty —

„Lukostřelci, zamiřte! Není třeba cílit na vzdálené nepřátele na zemi! Zaměřte palbu na ty, kteří šplhají po stěnách, a nezapomeňte je zasáhnout!“

Julius dával rozkazy u jižní brány hradeb, když na ně zaútočili ještěří muži.

Julius byl v této zemi hostujícím generálem, ale nikdo v této zemi nebyl zkušenějším velitelem než on, takže mu byla dočasně svěřena úplná kontrola nad silami Lastanie.

Julius viděl před očima vojáky, kteří se soustředili na nepřátele, kteří se přiblížili k bráně. Měli nasazené šípy a otočené směrem k bráně, která nesmí padnout.

Julius na ně spěšně zařval. „Vy hlupáci! Soustřeďte se na nepřítele před sebou!“

„Ne, ale kdyby brána padla...“ jeden z vojáků začal něco namítat. „Uwahu?!“

Nohy se mu podlomily, když ještěrčí muž prostrčil hlavu štěrbinou se šípem před sebou. Vyšplhal se po stěně nahoru.

Ještěrčí muž stál před vojákem, který byl příliš šokován, než aby znovu získal půdu pod nohama. Švihl ještěrčím jazykem a doširoka otevřel tlamu, aby se nasytil vojákem.

„Eek!“ Voják zvedl ruce, aby si v nejhlubší hrůze zakryl tvář.

V příštím okamžiku se vojákovi k uším dostal tupý zvuk čehosi pronikajícího masem. Muž však necítil žádnou bolest, a tak váhavě spustil ruce.

Byla tam jediná šavle, která ještěrčímu muži probodla ústa.

„...Varoval jsem tě,“ řekl Julius.

Byla to jeho šavle, která probodla ještěrčího muže.

Julius šavlí přitlačil ještěřího muže k okraji zdi. Pak ho kopl do trupu a poslal ho dál a vytrhl šavli. Tělo mrtvého ještěra spadlo přímo po vnější straně zdi.

Nakonec si voják uvědomil, že byl zachráněn, a vzhlédl k Juliusovi. „D-Děkuji mnohokrát!“

„...Hmph.“ Julius máchl šavlí, vymrštil z ní ještěří krev, a pak znovu zvýšil hlas. „Poslouchejte! Nepřítel nebojuje s obležením! Ti, kteří obklopují tento hrad, nemají intelekt, aby vstoupili do domu předními dveřmi! Snaží se vylézt jak na hradby, tak na bránu! Proto byste se měli všichni soustředit na nepřítele před vámi!“

„„„Ano, pane!“““

Pod dojmem projevu statečnosti jejich velitele se morálka vojáků jen trochu zvedla.

Vojáci stříleli na ještěří muže, kteří se pokoušeli vylézt na hradby, a srazili je k zemi údery svých kopí. Ten pohled poskytl Juliusovi chvíli úlevu, ale křičel dál.

„To je cesta! Nepolevujte v hlídání protivzdušných opakovacích vrhačů střel na rozích stěn! Pokud budou zničeny, letci budou moci překročit hradby a zaútočit na ty za námi!“

Narážel tím na ty pokřivené chiméry, které se potulovaly mezi smečkou ještěřích mužů. Tyto příšery byly mišmašem různých zvířecích rysů a nebylo možné je popsat jednotně. Některé se plazily po zemi, jiné letěly, takže bylo obtížnější na ně reagovat.

Nešlo o to, že by ještěři a chimérická monstra spolupracovali. Chiméry byly mrchožrouti. Když ještěří muži zaútočili na vojáky, chiméry se plížily po okolí a snažily se získat mrtvé vojáky a ještěří maso pro sebe.

Nebyly nic jiného než mrchožrouti, dokud pro ně byli nebezpeční ti kolem, jako byli vojáci a ještěří muži. Kdyby však chiméry narazily na slabší kořist, zuřivě by zaútočily.

Pokud by byly zničeny protivzdušné vrhače střel, okřídlená monstra by zaútočila na nebojovníky skrývající se za hradbami. Tomu bylo třeba za každou cenu zabránit.

Jeden ze zkušených vojáků přispěchal k Juliusovi. „Sire Juliusi, myslíte si, že ostatní zdi jsou bezpečné?“

„Madam Lauren brání východní bránu a Jirukoma chrání západní bránu. Mnoho pravidelných sil jsme umístili na severní stranu, kde není žádná brána. Mám-li být upřímný, obrana je zde nejslabší. Dokud zde nedojde k žádnému průlomu, pochybuji, že projdou někde jinde.“

„Chápu...“ Zkušený voják spokojeně přikývl a pak se vrátil na své místo.

Julius dál řídil vojáky a sledoval, jak odchází. „Poslouchejte! Ti za námi nemohou bojovat! Abychom je ubránili, nesmíme nechat nepřítele, aby nás tady obešel! Pokud budeme tvrdě bojovat a získáme čas, jsem si jistý, že nakonec dorazí posily z jiné země! Do té doby musíme být trpěliví! Všichni buďte stateční a bojujte!“

„„Yeahhhhhh!““ vykřikli vojáci v odpověď.

Možná to vojáci na východní a západní stěně slyšeli, protože z obou jejich skupin se ozval jásot.

I když byl Julius obklopen žhavou atmosférou bitvy na život a na smrt, zachoval si přirozený chlad a současnou situaci dobře chápal.

Vím, že jsem to řekl vojákům, ale...nemám ponětí, kdy dorazí podpora, uvažoval zachmuřeně. Nemohu si být jistý, že bude. Zatím se nám je daří zadržovat, ale pokud nás budou nadále unavovat, tak nakonec...

Julius zavrtěl hlavou. Pokud by jejich velitele přemohlo negativní myšlení, muži by zpanikařili. Musel zůstat klidný a vyrovnaný.

Julius pohlédl na sever ke královskému panství. Za ním byl někdo, koho chtěl, musel, chránit, bez ohledu na to, co se stalo.

Nenechám tyhle věci sežrat Tiu!

Julius se držel nevinného úsměvu dívky, která mu zachránila srdce, a pokračoval v rozkazování.