IwS 8 - Kapitola I: Archiv moudrosti 3/7

„Našel jsi víc z ruin Babylonu? Kde?“

„Udělal jsem. Nacházejí se uprostřed Démonického království Xenoahs, v hornaté oblasti.“ Kougyoku mi tuto informaci oznámil a já upadl do hlubokého zamyšlení.

Démonické království Xenoahs... Byl to odlehlý národ obývaný demonkiny.

Pod vládou Vládce byli zemí, která se důrazně vyhýbala interakci s vnějším světem. Přestože se jednalo o zrádnou oblast se spoustou přirozené obrany díky své jedinečné geografii, říkalo se, že tam v míru žijí nejrůznější rasy. Nejen demonkini, ale mnoho poddruhů monster a magických zvířat se prý potuluje po této oblasti ve velkém množství. O tom místě kolovaly nejrůznější nebezpečné pověsti.

Váhal jsem, jestli naslepo zaútočit na neznámé území, a tak jsem zavolal jednoho z demonkinů z mého rytířského řádu, abych zjistil, jestli by mi o tom místě nemohl poskytnout nějaké užitečné informace.

„Xenoahs, říkáte?“ Chlapec, kterého jsem zavolal, byl mladý upír s červenýma očima, světle bílou pletí a špičatýma ušima. Jmenoval se Lushade.

Navzdory tomu, že byl upír, byl trochu výstředník, který nemohl vystát pohled na krev. Podle něj byla krev pro upíry spíše luxusní potravou, než aby byla nezbytná pro jejich přežití.

Byl to chlápek, který sám o sobě zničil obraz upírů, které jsem vždy držel v hlavě. Za prvé, slunce mu vůbec nevadilo. Důkladně si užíval jídla připravená s česnekem jako některá ze svých oblíbených jídel. Uměl dobře zacházet s kříži nebo krucifixy a stříbrné zbraně na něj byly asi tak účinné, jako by byly skoro na kohokoli jiného. Nedokázal se proměnit v netopýra a ke všemu nesnesl ani pohled na krev.

Kromě Lushadeovy vlastní excentrické nechuti ke krvi se zdálo, že všichni upíři v tomto světě jsou v podstatě stejní jako on. Sakra, lidé, kterým upíři vysávali krev, by se v tomto světě ani sami neproměnili v upíry.

Zjevně byli stále obdařeni mnoha mocnými schopnostmi, jako je neuvěřitelné noční vidění, nadlidská síla a ohromné ​​schopnosti sebeobnovy, abych jmenoval alespoň některé... Ale při pohledu na tohoto mladého muže jsem zjistil, že je docela těžké si to představit v hlavě.

V každém případě jsem slyšel, že upíři mají v Xenoahu tendenci zastávat značně vysoké společenské postavení, a proto jsem zavolal Lushadea v naději, že od něj budu moci získat nějaké užitečné informace.

Dodnes mi zůstalo záhadou, proč někdo s tak vysokým společenským postavením přišel až sem, jen aby se připojil k mému rytířskému řádu. Když jsme s ním dělali pohovor na tuto pozici, zdálo se mi, že si vzpomínám, jak říkal něco o tom, že chce ve svém životě získat vlastní nezávislost.

„Takže jako, nejsou v Xenoahs vůbec žádní lidé?“

„Ne, je jich pár. Dokonce tam žijí někteří polo-Lidé. To, že se Xenoahs neplete do záležitostí jiných zemí, neznamená, že se úplně izoluje od vnějšího světa. Jde jen o to, že je to neuvěřitelně obtížné místo pro život téměř jakékoli rasy.“

 „Co tím myslíš?“

„No, za prvé a v neposlední řadě je tam trochu extrémní klima. Teplota v poledne je palčivá, zatímco noci mohou snadno dosáhnout teploty pod nulou. Nemluvě o tom, že zemi houfně obývají magické bestie. Pouhé vykročení za město znamená, že je téměř zaručeno, že vás napadnou celé smečky. Navíc je tu problém se zásobováním potravinami. Není toho přesně mnoho, co by většina lidí ochotně snědla, pokud by neměli jinou možnost. Chci říct, jedl byste dobrovolně slime želé nebo orčí maso? Orčí maso? Orky myslí ty orky, že? Ty s prasečími hlavami a humanoidními těly? Opravdu můžete jíst ty věci!? Chci říct, pojď! V takovém případě byste měli jíst alespoň běžné vepřové maso! Pokud jde o slim želé... Jo, ne, díky. To zní přímo nechutně. Jak řekl, chápu, proč by bylo pro obyčejné lidi docela těžké si na jejich místní kuchyni zvyknout.

„...Nepočítají se orkové jako demonkini?“

„Samozřejmě že ne. Neumí ani komunikovat slovy, pamatujete? Démoni se týkají ras s dostatečně vysokou inteligencí, aby alespoň vedli souvislou konverzaci. Všechno ostatní je klasifikováno buď jako magická zvířata, nebo monstra.“ Jeho vysvětlení dávalo smysl.

Zeptal jsem se Lushadea, jestli existují ještě trochu... chutnější jídla, ze kterých by si mohl vybrat, a v té chvíli přinesl polévku Mini-Wyrm a grilované obří netopýry a tak. Cítil jsem, jak se mi otáčí žaludek, jen když jsem o tom slyšel. V pekle neexistuje způsob, jak bych se mohl přimět k tomu, abych to snědl, ani kdybyste mi zaplatili sto platinových jako odvahu. Sakra, i když jsem věděl, že by mohly být chutné, ale samotný vzhled by zaručeně zabil mou chuť k jídlu.

„To znamená, že mi vlastně chvíli trvalo, než jsem si zvykl na zdejší kuchyni. Teď je fajn, že jsem si na to zvykl, ale někdy se přistihnu, že zase toužím po vaření ve své rodné zemi,“ řekl Lushade a nuceně se usmál. Hádám, že je pravda, co říkají o touze po chuti tvého rodného města, pomyslel jsem si.

Vytlačil jsem z mysli tyto znepokojivé řeči o strašlivých potravinách a vzpomněl jsem si na svůj hlavní cíl. Pokud v zemi už žili lidé, pak jsem předpokládal, že bych možná nevynikal tak, jak jsem si původně myslel, kdybych se tam vydal na výlet. Usoudil jsem, že bych se mohl dostat do země dostatečně snadno, abych mohl prozkoumat ty ruiny Babylonu.

Kdyby mě chytili, mohl bych si vymyslet nějakou výmluvu, jako být bez peněz potulný šlechtic. Neměl jsem v plánu vyvolávat nějaké potíže a není to tak, že bych díky svému vnějšímu vzhledu vypadal jako někdo zvlášť důležitý nebo tak něco.

S tím jsem se rozhodl podniknout rychlou výpravu, abych to místo prozkoumal. Bohužel Lushade sám nikdy nebyl přímo v ruinách, takže jsem musel skočit do Yulongu a použít své kouzlo [let], abych překonal zbytek vzdálenosti.

Protože jsem tentokrát cestoval letem, nechal jsem zbytek party čekat zpátky na hradě. Pro případ, že by se něco stalo a musel bych někoho kontaktovat o podporu, rozhodl jsem se vzít Kohaku nebo někoho z dalších s sebou, ale protože jsem mohl vzít jen jednoho z nich, bylo to velmi blízko k tomu, aby mezi nimi vypukla rvačka. Rozbít jejich malou plivku byla bolest v zadku.

Yumina vylosovala, aby rozhodnutí bylo co nejspravedlivější, což skončilo tím, že mě tentokrát doprovázel Kohaku. S tímto rozhodnutím jsem otevřel [bránu] do Yulongu. Na stejném místě, kde jsme už jednou bojovali proti frázi.

Stejná stará pustina jako obvykle, pomyslel jsem si. Jelikož zde nemáme co dělat, bez váhání jsme se vydali za naším původním cílem. Po seslání [levitace] na Kohaku jsem vypálil své kouzlo [fly] a zamířili jsme přímo ke Xenoahu.

Jen pro větší bezpečnost, abychom nebyli chyceni a nebo zadrženi jako podezřelí jedinci, jsem na nás oba seslal [neviditelný]. Na neznámém území jsem nikdy nemohl být příliš opatrný.