Kapitola 1 – Setkání s andělem
„...Co to děláš?“
Poprvé Amane Fujimiya promluvila s Mahiru Shiinou, když ji zahlédl, jak sedí na houpačce v parku uprostřed lijáku.
Toto byl Amaneho první rok jako student střední školy. Nedávno začal bydlet sám v nedalekém činžovním domě. Když se poprvé nastěhoval, netušil, že jeho sousední soused je skutečný anděl na Zemi.
Nazývat ji andělem bylo samozřejmě jen slovní spojení, ale Mahiru Shiina byla tak krásná, sladká dívka, že se to přirovnání zdálo zcela výstižné.
Její rovné, dobře upravené, lněné vlasy byly vždy hedvábně hladké a lesklé. Dívčina bledá, mléčně bílá pleť byla vždy jemná, jako by nikdy nebyla nic méně dokonalá. Od jejího urostlého nosu a velkých očí lemovaných dlouhými řasami až po jemné, orosené růžové rty, každá její část vypadala, jako by ji vyřezala cvičená ruka skutečného mistra.
Amane chodil na stejnou střední školu jako Mahiru a chodil do stejné třídy, takže o ní hodně slyšel. Většinou se mluvilo o její kráse nebo o tom, jak byla úspěšná v akademii i ve sportu.
Jak se stalo, Mahiru vždy získala nejvyšší skóre na zkouškách a byla také skutečným esem v hodinách tělocviku. Amane byl v jiné třídě, takže neznal všechny podrobnosti, ale pokud se podle pověstí dalo soudit, Mahiru byla nějaký druh nadlidské bytosti.
Opravdu vypadala bez chyby – přitažlivá v obličeji i postavě a byla vynikající studentkou. Nejpřekvapivější bylo asi to, že jí to ani trochu nevadilo. S její tichou, skromnou osobností nebylo divu, že byla tak oblíbená.
Bydlení vedle tak krásné dívky by většině kluků při pouhé myšlence dokázalo téměř sbíhat sliny. Amane však neměl v úmyslu kvůli ní dělat rozruch ani se k ní příliš přiblížit.
Jistě by nepopíral, že Mahiru Shiina je krásná, ale nikdy pro něj nebyla víc než sousedka. Neměli žádnou příležitost si popovídat a ani jednou neuvažoval o tom, že by ji sám oslovil.
Kdyby se do toho nějakým způsobem zapletli, určitě by to vzbudilo závist spousty dalších kluků, a to by byl problém. Amane věděl, že je lepší zůstat přátelským sousedem a vyhnout se hněvu ostatních obdivovatelů.
Koneckonců bylo možné ocenit okouzlující dívku, aniž byste se do ní zamilovali. Amane si uvědomoval, že Mahiru je ten typ dívky, které si nejlépe vážit z dálky, a spokojil se s tím, že v jejím životě existuje jen jako její soused.
Když ji Amane zahlédl, jak vypadá zamyšleně a sama v prudkém dešti bez deštníku, nemohl si pomoct a zastavil se a zíral, přemýšlejíc, co asi dělá.
Liják byl tak silný, že by většinu ostatních rozběhl k běhu domů, ale ona tam byla, seděla úplně sama na houpačce v parku mezi školou a bytovým domem.
Co dělá v dešti? přemýšlel Amane.
Pod potemnělou oblohou bylo všechno pochmurné a déšť, který od rána neustával, jen ztěžoval viditelnost. Mahiruiny nápadné lněné vlasy a školní uniforma ji však znemožňovaly přehlédnout, i když ji skrývalo ponuré počasí.
Amane nevěděl, proč tam sedí bez deštníku a nechává se promoknout. Mahiru nevypadala, že by na někoho čekala, ani se nezdála být znepokojena deštěm. Pokud Amane mohl soudit, Mahiru jen zírala do dálky.
Její tvář byla mírně zvednutá a ačkoli byla vždy bledá, její pleť vypadala naprosto bledě. Pokud by si nedávala pozor, jistě by se nachladila, ale i tak Mahiru seděla tiše a ani se nepohnula, aby se vydala domů.
Jestli se spokojí s tím, že tam sedí, asi nemám co se do toho vměšovat, pomyslel si Amane, když rychle procházel parkem. Naposledy se na ni podíval a viděl, že Mahiru má zkřivený výraz, jako by se chtěla rozplakat.
Amane se nervózně poškrábal na hlavě. Nechtěl s ní vůbec navazovat kontakt, ale připadalo mu špatné ignorovat někoho s tak bolestným výrazem.
„…Co to děláš?“
Když na ni zavolal co nejpřímějším hlasem a snažil se jí naznačit, že nepředstavuje hrozbu, odhodila si dlouhé vlasy, teď už ztěžklé od vody, a podívala se na něj.
Mahiruina tvář byla stejně krásná jako vždy.
I když byla mokrá od deště, její záře nezmizela. Ve skutečnosti každá kapka jen zdůrazňovala její elegantní rysy. Dalo by se říci, že sršela krásou.
Zírala na něj velkýma, úchvatnýma očima. Mahiru si musela matně uvědomovat, že Amane je její soused, protože se ráno občas potkávali. Pohled v jejích karamelově zbarvených očích však prozrazoval, že je trochu opatrná – někdo, s kým nikdy pořádně nemluvila, na ni najednou zavolal.
„Fujimiya? Mohu ti s něčím pomoct?“
Amane byl docela šokován, že si Mahiru pamatovala jeho jméno, ale zároveň si myslel, že tato míra familiárnosti s největší pravděpodobností nezpůsobí, aby ztratila ostražitost. Dalo se očekávat, že Mahiru se při konfrontaci s cizím člověkem obranně brání, i když nebyl úplně neznámý.
Pravděpodobně se jí moc nelíbilo mít s opačným pohlavím nic společného. Zdálo se, že od chlapců ve škole dostávala spoustu romantických návrhů, bez ohledu na to, ve kterém ročníku byli. Obvinil by někdo Mahiru z podezření, že Amane má nějaké postranní úmysly?
„Ve skutečnosti nic nepotřebuji. Jen jsem se divil, proč sedíš na takovém místě, úplně sama v dešti.“
„Ah, opravdu? Jsem vděčná za tvou starost, ale jsem tu jen proto, že chci být. Nedělej si o mě starosti.“
V Mahiruině tichém, apatickém hlase nebyl ani náznak podezření, ale bylo také jasné, že nemá v úmyslu se Amanemu otevřít.
Dobře, jak chceš.
Bylo jasné, že se s ní něco děje, ale zdálo se, že nechtěla, aby se Amane do toho zapletl, a on nebyl nijak zvlášť nakloněn to dále řešit.
Amane ji oslovil jen z rozmaru. Prostě ho její situace zajímala, to bylo vše. Ve skutečnosti ho to netrápilo. Pokud tohle chtěla dělat, pak mu to nevadilo.
Amane cítil tu prchavou
krásu, která se na něj dívala s jistým podezřením. Byl si jistý, že Mahiru se
diví, proč se s ní vůbec obtěžoval mluvit.
„Aha, rozumím,“ odpověděl.
Naléhání na to by ho nikam nedovedlo, a tak se Amane rozhodl stáhnout. Neměli spolu žádnou společnou historii a možná to tak bylo dobře. Rozhodnutí nechat ji samotnou bylo snadné.
I s velmi dobrým důvodem k odchodu si Amane stále nemyslel, že by bylo správné ji opustit – a navíc promočenou.
„Nachladneš, tak si to vezmi a jdi domů. Nemusíš to vracet.“
Amane se rozhodl, že tohle bude jedinkrát, co se do toho vměšuje, a tak nabídl Mahiru svůj vlastní deštník. Koneckonců nechtěl, aby onemocněla nebo něco takového.
Amane jí deštník podal – nebo přesněji řečeno, nedal jí jinou možnost, než ho přijmout. Aniž by dal Mahiru šanci odpovědět, otočil se a odešel. Když odcházel, Amane slyšel, jak na něj Mahiru volá.
Ať už se snažila říct cokoli, bylo to příliš tiché a přehlušené deštěm. Amane se nezastavil ani neotočil, dokud park nebyl daleko za ním.
Dost mu záleželo na tom, že dívka možná nachladne, na to, že jí vnutil deštník, takže se necítil provinile za to, že ji původně chtěl úplně ignorovat.
Každopádně Mahiru odmítla jeho pokus o zahájení konverzace a Amane se k ní ani nehodlal přiblížit. Koneckonců spolu kromě toho neměli žádné spojení.
Amane se v tom ujišťoval
cestou domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat