Kapitola 147: Král duchů
Jsem král
duchů.
Nevím, proč
existuji ani co mám dělat.
Jenom spím.
To je vše.
Ale někdo mě
probudil.
To je
otravné.
Navíc mi ten
někdo dal rozkaz.
Je to zrušit pečeť na tomto místě.
Nikdy jsem
si nemyslel, že bych ten rozkaz plnil, jako bych byl ovládán.
To je
otravné.
Ale zároveň
jsem si říkal, že by to mohlo být dobré, protože stejně nemám žádný cíl.
Shromáždím
podřízené.
Mám pocit,
jako bych měl před spaním desetitisíce vojáků.
Nepamatuji
si to tak dobře.
Moji
podřízení jsou všude.
Stačí vydat
rozkaz a půda se promění v člověka…
Jo, vypadá
to slabě.
Tohle se
nepočítá jako bojová síla.
Koneckonců,
můj podřízený musí být silný.
Z nějakého
důvodu vím, jak podřízené takto připravit.
Mrtvola.
Pokud
použiji mrtvolu, bude ohromně silnější než ti, kteří jsou z hlíny.
Výsledek by
byl ještě lepší, kdyby mrtvola byla silná, když ještě žila.
Kvůli tomu
jsem začal sbírat mrtvoly…
Ale měl bych
to opravdu dělat?
Já jsem
král.
Není ostuda,
když král hledá mrtvolu?
Ano, je to
ostuda.
Jo, rozhodně
ostuda.
…….
To je
problematické.
I když se
nikdo nedívá, král se nesmí vzdát své hrdosti.
I když je
mrtvý, král je stále králem.
I když
hnije, král je stále králem.
Když král
zahodí svou hrdost, jak může být vůbec identifikován jako král?
……..
Měl bych na
chvíli rezignovat na královský úřad, posbírat mrtvolu a znovu se ujmout
královské pozice…..
Zatraceně
Myslím, že
to nedokážu.
Každopádně.
Nemůžu
zrušit pečeť, dokud neshromáždím podřízené.
…….
Opravdu to
nedokážu?
Možná to
dokážu sám.
Protože jsem
král.
……..
„Fuhahahahahahahaha.“
……….
Je to
zbytečné.
Posadil jsem
se. Je to těžké.
Kopu pomocí
magie, ale je to neefektivní.
Specializuji
se na magii proti tvorům.
Tohle je už
limit toho, co můžu dělat.
……Aaaahhhh!
Jsem tak
hloupý.
Dívám se na
místo, kde jsem seslal své první kouzlo.
Množství
zmizelé půdy se rovná množství půdy proměněné v postavu člověka.
Se zbývající
magickou silou bych měl z půdy vytvořit lidi.
Vypadá to
slabě, ale můžu kopat, co nejvíc jich dokážu vytvořit.
To je ono.
Dobře, budu
si půdu podřizovat jednu po druhé, dokud budu mít magickou moc.
Moje půdní
podřízení vypadají slabě, ale už jsem jich vytvořil několik.
Je jich 200.
Není to
špatné.
Vytvářím si
podřízené, zatímco kopu díru.
Dobře,
dobře.
Jsem docela
dříč.
Jediný
problém je, že se cítím trochu osaměle, protože je tu takové ticho.
Každopádně
jsem pokračoval v kopání a díval se dolů na díru.
Je dobře, že
jídlo a spánek pro mě nejsou nutné.
Kopu bez
přestání.
Ale i tak mi
to trvalo mnoho let.
Cestou dolů
jsem byl smutný, když jsem viděl, jak se mnoho mých podřízených rozplývá, když
vytékala podzemní voda.
Také jsem
nikdy nezapomněl na svůj pocit zadostiučinění, když jsem svou magií rozdrtil
tvrdou skálu.
Když nastal
neustálý silný déšť, který způsobil zřícení díry, myslel jsem si, že je po
všem.
I tak se mi
ale podařilo vykopat díru do cílové hloubky.
Dobře.
Mimochodem, jak jsem věděl, že je to správná hloubka?
……….
Myslím, že
to vím, ale opravdu nevím, jak jsem to mohl vědět.
Potom kopu
bokem.
Směr….tím
směrem.
Z nějakého
důvodu to nějak vím.
Také mi to
trvalo mnoho let.
Ale dosáhl
jsem místa s velkou černou skálou.
Toto je část
pečeti.
Toto a…
kolik dalších ještě?
Mám pocit,
že jich je víc než dva.
Ať je to jak
chce. Jediné, co bych měl udělat, je zničit tohle…
Mám pocit,
že to teď zničit nesmím.
Měl bych je
všechny rozbít najednou.
Jinak přijde
nějaká nepříjemnost.
Jak mě ten
nápad napadl?
Je to záměr
toho, kdo mi přikázal?
Znovu,
nerozumím.
Neměl bych
myslet na věci, kterým nerozumím.
Jako král.
Neměl bych
se obtěžovat zbytečnostmi.
Zaměřil jsem
se na další kámen pečeti a při kopání jsem objevil mrtvolu.
Hluboko pod
zemí byl otevřený prostor a bylo tam velké množství lidských mrtvol.
Možná tu
kdysi byla jeskyně, ale to není důležité, teď záleží na mrtvole.
Jsou tu už
dlouho.
Sto, nebo
možná i dvě stě let.
Ani bych se
nedivil, kdyby jim bylo tisíc let.
Ale stále
cítím sílu.
Neváhal jsem
a dal jsem je pod své velení.
Rytíř duchů.
Ooohhhh.
Úžasné.
Cítím jeho
sílu.
Můžu to
hodit nepříteli, jestli někdy potkám něco, s čím si nedokážu poradit.
Dobře.
Zvedám
mrtvoly jednu po druhé.
Je tu 17
rytířů duchů a asi osmdesát duchů válečníků.
Skvělé.
A teď je
nechme seřadit.
Moje tváře
neúmyslně…..počkejte, nemám tváře.
……podřízení
z půdy.
Nemusíte
taky formovat své řady.
Nezahodím
vás.
Dlouho jsme
sdíleli útrapy.
Teď, když
mám rytíře duchů a duchy válečníky, jsem nezastavitelný.
Hahaha.
Dobře,
pojďme se dnes co nejlépe pokusit o kopání.
Rytíř duchů
a duchové válečníci.
Prozkoumejte
toto místo.
Myslím, že
je to bezpečné, ale budeme mít problém, pokud se tu objeví nějaký cizí člověk.
Moji
podřízení z půdy pokračují v kopání.
Vypadá to,
že jeskyně, kde jsou těla rytířů duchů a duchů válečníků, je součástí dungeonu.
Je tam cesta
nahoru, takže ji nechám na nich.
Taky kopu tu
díru, ale vymyslel jsem efektivní metody kopání, takže je sepíšu.
Není tu ani
pergamen, ani inkoust, takže to napíšu na skálu vyřezáním.
Fuhahaha.
Nemožné.
Otravné.
Papír,
prosím!
Rytíři duchů
mi nějaký sehnali.
Ohhh,
skvělé.
Ale kde jste
tohle vzali?
Když jste
dobyli dungeon, byla nad zemí zřícená vesnice?
Sehnali jste
to tam?
Je to docela
dobrý papír.
Je ta
vesnice zničená nedávno?
Proč byla
zničena?
Nevím proč,
takže o tom nebudu přemýšlet.
Mojí
prioritou je nakonec zrušit pečeť.
Pokračovali
jsme v kopání.
Cestou jsem
měl velké štěstí, že jsem narazil na démonickou bestii, která umí kopat.
Ovládl jsem
ji pomocí hypnózy a nechal ji v tu chvíli pro mě kopat.
Je mi líto,
že jsem jich pár vyhubil.
Mrtvoly…..Nepoužiji
je. Pořádně jim uspořádám pohřeb.
Správně,
správně.
Ale když o
tom tak přemýšlím, démonická bestie, kterou nemám pod kontrolou, na nás určitě
zaútočí.
……
Rytíři
duchů.
To místo
nechám na tobě.
Jeden z mých
bojových duchů, který se oddělil na zemi, se vrátil.
Zdá se, že
se ztratil.
Je dobře, že
je v bezpečí a může se k nám znovu připojit.
Překvapilo
mě však, že ho doprovází spousta mrtvol.
Má podobnou
schopnost jako já?
Výborně.
Nicméně není
dobré zvyšovat náš počet bez mého svolení.
Udělal jsem
rozzlobený výraz.
Pár rytířů duchů
a duchů válečníků se ode mě odvrátilo.
………
Nestarejme
se o detaily.
Protože jsem
král.
Démonická
bestie pod mou kontrolou našla druhý kámen pečeti.
Dobře,
dobře.
Vedeme si
skvěle.
Další je….
tím směrem.
Hnn?
Proč je tu
hluk?
To je
neobvyklé.
Mělo by tu
být ticho….
Stalo se
něco?
Otočil jsem
se, abych se podíval, co se děje, a uviděl jsem podrážku nohy ženy s děsivým
obličejem.
Ehto…. kdo
jsem já…. kdo jsi ty….?
Přemýšlím o
různých věcech… ale nic se nestalo.
Ale něco
vím, tahle onee-chan se mi nelíbí.
„Hakuren-sama,
jsi naprosto nenáviděná.“
„Ale ona se
také chovala násilně.“
Líbí se mi
tahle onee-chan s malým rohem na hlavě.
„Taky si
myslím, že to, co jsi udělala, je přirozené… Ara? Podívej se, co mám já.“
To, to je
důležité.
„Předku-sama,
co to je?“
Taky se mi
líbí ten unaveně vypadající onii-chan.
Podej mi to.
„Hnn? Ah…
tohle není nic hrozného.“
„Tak co to
je?“
„Jádro zemního
bojovníka.“
„Ah, ti, co
bojovali a bránili ji.“
„Ano, ale
není nutné je zvedat.“
„Dobře. Teď,
tohle místo…“
„Už s tím
nic víc dělat nemůžeme. Pojďme se okamžitě sejít s náčelníkem vesnice.
Pavoučci, shromážděte se.“
Taky se mi líbí pavouci.
Taky se mi
líbí tenhle ustaraně vypadající onii-chan.
Taky se mi
líbí hafani.
Taky se mi
líbí horký pramen.
Onee-chan s
malým rohem mě různými způsoby držela, abych se neroztála. Nakonec ji mám
opravdu ráda.
Jídlo,
chutné?
Cítím trochu
nostalgii.
Nevím, jak
se vlastně cítím.
Je spousta
věcí, které si myslím, že vím, ale ve skutečnosti ne.
Kdo jsem?
„Urbraza-sama?
To snad ne?“
„Ale její
věk… navíc.“
„Ta barva
vlasů a rysy. To není chyba. Je to královna statečných, Urbraza-sama.“
Onee-chan s
křídly to řekly s ustaranými výrazy.
Zdá se, že
se jmenuji Urbraza.
I když nevím
proč, chtěla jsem se jmenovat Ursa.
Jmenuji se
Ursa.
Moje
důležitá věc je hrouda hlíny v mé ruce.
Kromě toho…
nevím.
-----------------------------------------------------------------
Andělé trošku panikaří, co z toho bude 😊
Žádné komentáře:
Okomentovat