Od oslavy uplynuly asi dva dny.
Podařilo se nám smést příšery z této země, ale chtěli jsme zůstat, dokud se nedozvíme aktuální stav démonické vlny.
A tak se o dva dny později situace v každé zemi vyjasnila.
Podle zpráv od Černých Koček se zničením příšer shromážděných ve vévodství Chima znatelně snížil počet příšer útočících na všechny země. Cítili, že Spojené síly Unie Východních Národů zvládnou zbytek, což znamenalo, že nás zde již nepotřebovali.
Zatímco jsme balili tábory Friedonských Národních obranných sil, abychom se stáhli, zaslechl jsem hlas.
„Hej! Soumo. Už jdete domů?“ Fuuga k nám náhle přiletěl na létajícím tygrovi Durgovi.
„Fuugo?“ zeptal jsem se překvapeně.
Jeho náhlé zjevení způsobilo, že Aisha byla ostražitá, ale muž měl za sebou Mutsumi a před sedlem Yurigu, takže tu pravděpodobně nebyl, aby vyvolával potíže.
„Vypadáš, že spěcháš,“ poznamenal Fuuga a podíval se na vojáky, kteří pilně pobíhali kolem. Lehkým seskokem z Durgových zad pomohl dolů i Mutsumi a Yurize a zeptal se, „Nemohl jsi to vzít trochu pomaleji?“
„Není možnost, obávám se. Nemůžeme být pryč ze země příliš dlouho. Už jen udržování tak velké síly zde znamená obrovské výdaje a se zvládnutou démonickou vlnou se chci rychle vrátit domů.“
Unie Východních Národů neměla tolik dlážděných silnic jako ty v království, takže jsme k přepravě nemohli použít metody jako nosorožčí vlak. Domů bychom museli jet dlouhou, pomalou cestou, tak jsem chtěl rychle vyrazit.
Hakuya mi řekl, abych si pospíšil, jakmile bude naše práce hotová, za prvé. Kromě toho Liscia měla brzy porodit, takže jsem měl také osobní důvody, abych spěchal zpátky.
Madam Mutsumi přistoupila a sklonila ke mně hlavu. „Sire Soumo, moc vám děkuji za posily, které jste nám přivedl.“
„Už jsem to řekl minulou noc, ale jediné, co jsme udělali, bylo ukázat se na konci, abychom vyhladili zbývající nepřátele. Není třeba přehnaně děkovat.“
„I tak je fakt, že jste zachránil tuto zemi.“ Mutsumi zvedla tvář a usmála se. „Také bych vás ráda požádala, abyste se o Ichihu dobře staral. Na svůj věk je vyspělý, ale je slabý a bázlivý, takže se o něj trochu bojím.“
„Ha ha, jsem si jistý, že bude v pořádku. Vím, jak je zralý, když jsem s ním mluvil, a zdá se, že je zadobře i s mojí malou sestrou, takže si myslím, že bude v pořádku.“
S tím jsem se podíval směrem ke třem dětem, Tomoe, Ichihovi a Yurize, kteří se loučili.
„Ahoj, Yurigo,“ řekla Tomoe.
„Dávej pozor, Yurigo,“ dodal Ichiha.
„Oh... jo...“
Co? Tomoe a Ichiha se chovali normálně, ale Yuriga vypadal trochu tiše. Neměla svou obvyklou silnou osobnost.
I tak si zkřížila ruce a prohnula se v zádech, takže jí trčel hrudník, jako by se snažila předvést, že je i přes to starší.
„No... Nebylo to tak špatné být s vámi dvěma. Připadalo mi, jako bych získala malého bratra a sestru. Až se vrátíš do království, budeš dál dělat to nejlepší.“
„Malý bratr...?“ zamumlal Ichiha.
„Je možné, že se cítíš osamělá, Yurigo?“ zeptala se Tomoe přímo.
Yurigy tvář zčervenala. „K-kdo je osamělý?! Chováš se příliš drze, dítě!“ (Pinch)
„Řekla jsem, neštípej mě takhle do tváře!“
„Yurigo, způsob, jakým se chováš, je jako osamělé dítě, které se vzteká, víš?“ upozornil Ichiha.
„Odvolej to! Štípnu i do tvé!“
„Au... Pojďme běžet, Ichiho!“
„S-Správně!“
Tomoe se vymanila z Yuriginých rukou, vzala Ichihu za ruku a utekli.
Yuriga se za nimi hnal a křičela, „Počkejte!“
Všichni tři křičeli a dělali rachot, když pobíhali uvnitř hlavního tábora. Kdyby se hádali, zastavil bych to, ale Tomoe vypadala, že se směje a baví, takže to bylo pravděpodobně v pořádku.
...Počkat, bavila se Tomoe tím, že škádlila Yurigu, že je tak bezprostřední se svými emocemi?
Možná, že až Tomoe vyroste, bude z ní stejný druh ďábelské krásky jako z Juny. Měl jsem pocit, že už jsem viděl náznaky toho.
Zatímco jsem cítil nově nalezené obavy o budoucnost
naší milované mladší sestry (ačkoli jsem se ptal, zda je spravedlivé se na to
takto dívat), Fuuga náhle zatleskal, jako by si právě na něco vzpomněl.
Žádné komentáře:
Okomentovat