V příbězích, kde je hrdina povolán do jiného světa, někdy hrdina v důsledku předvolání získává různé síly. Zdálo se, že lidé v tomto světě všichni měli určitou schopnost používat magii, a tak kde byla škoda v naději, že budu moci také získat schopnost používat magii? Technicky jsem byl předvolán tady jako hrdina.
Takže hned poté, co mi byl postoupen trůn, pár kněžsky vyhlížejících chlapů provedlo inspekci mých schopností.
Zřejmě existovaly různé druhy magie, které lidé mohli používat, a měli zařízení, která to mohla testovat. Tohle vypadalo trochu jako kamenná břidlice. Když se člověk dotkl tabulky, jeho magický typ a schopnosti se ukázaly v jejím vršku. Ani lidé tohoto světa nechápali principy, které stály za tím, jak to funguje, ale zdálo se, že na tomto světě existuje slušný počet takových nemístných artefaktů.
Takže jsem dostal svou diagnózu a tady byla moc, kterou jsem získal:
[Moc přenést vědomí do objektu a manipulovat s ním]
Byla to schopnost, která mi umožnila přenést vědomí do předmětů, kterých jsem se dotkl, a mohl jsem manipulovat až se třemi z nich současně.
Znělo to spíš jako psychická síla než magie, ale čím lehčí předmět, tím volněji jsem ho mohl ovládat. Mohl jsem si také udělat režijní přehled o tom, co jsem ovládal. A co víc, kromě mého vlastního vědomí, bych mohl ten objekt nechat pohybovat i pod nezávislým vědomím. Použití objektu jako média, jako je toto, bych mohl přemýšlet o více věcech najednou.
I když existovalo omezení, že mohu pohybovat jen věcmi, které jsou mi blízko, být s tím schopen pohybovat podle libosti bylo šikovné. Jako bych spustil poltergeistický efekt.
Proto jsem svou schopnost pojmenoval „[živý poltergeist]. Zní to, jako bych měl syndrom na střední škole, možná? (Chuunibyou – pro ty kteří nevědí: Chūnibyō - Wikipedia )
Když jsem získal svého [živého poltergeista], okamžitě mě napadla jedna věc: „Tohle bude tak užitečné pro papírování!“
...Jo. Kopírováním svého vědomí do tří per, bych si mohl prohlédnout více dokumentů současně s paralelním myšlením a manipulací s těmito třemi pery, bych je mohl podepsat. Člověče, od té doby, co jsem se naučil, že mám tuhle schopnost, jsem udělal mnohem víc práce. Bez této schopnosti by mě ta obrovská hora papírů, která se nakupila ve zmatku od chvíle, kdy jsem dostal trůn, nejspíš už dávno pohřbila v lavině.
...To jo. Vím, co chcete říct. Mám schopnost a ukázalo se, že je většinou dobrá pro plynulejší manipulaci s prací?
Zatímco jsem ji dobře využíval, kdykoliv jsem o ní přemýšlel jako o síle hrdiny, mohl jsem jen přemýšlet, „Jak se to takhle vyvinulo? I kdybych nedostal supermocnou magii, která by mi umožnila postavit se hordám nepřátel zároveň, líbila by se mi nějaká obranná magie, která by mi alespoň umožnila chránit se.
...No, touha po věcech, které jsem nemohl mít, mě nikam nedostane. A byla to pro mě vlastně užitečná síla.
Dnes, jako obvykle, jsem bojoval s horou papírování se svými [živými poltergeisty]. Zatímco jsem to dělal, někdo vešel do místnosti s hromovým zvukem, který zněl, jako by se pokusil vykopnout dokonale dobré dveře. Když jsem nakoukl mezerou v papírové hoře, viděl jsem mladou dívku ve vojenské uniformě.
Se svými pravidelnými rysy, pletí tak bledou, že byla průsvitná, a hedvábnými platinově blonďatými vlasy byla tak nádherná, že kdykoli jindy bych byl uchvácen její krásou. Avšak poté, co jsem vytáhl celé tři po sobě jdoucí noci, jsem neviděl krásnou dívku, ale jen nový zdroj pracovní síly.
Poté, co jsem ji zavolal a prakticky ji donutil sednout si vedle mě, postrčil jsem k ní dva stohy papíru. „Porovnej prosím tyto dva soubory dokumentů a hledej místa, kde se hodnoty nebo počet položek neshodují, a označ je.“
„Huh? Co? Co je to za práci?“
„Co, ptáš se? Kopání zakopaného pokladu. To to je.“ Vysvětlil jsem to zmatené dívce v uniformě. „U nezapočtených výdajů, abych byl přesný. Na jedné hromadě jsou žádosti o rozpočtové prostředky, na druhé zprávy o příjmech a výdajích. I když se požadovaná částka a vynaložená částka shodují, pokud se počet položek liší, může to svědčit buď o nehospodárných investicích uskutečněných za účelem plného využití jejich rozpočtu, nebo o zpronevěře maskované jako investice. Ty zkontrolujeme, a pokud byly porušeny nějaké zákony, donutíme každou z odpovědných stran zaplatit, aby nahradila ztrátu. Pokud odhalíme osobní zpronevěru, nařídíme splacení a v případě, že nemohou zaplatit, zatkneme pachatele a zabavíme jeho majetek.“
„R-Rozumím."
Možná ji zastrašil výhružný výraz muže, který pracoval beze spánku, protože dívka přikyvovala, zatímco jsem mluvil.
Dobře.
Uplynuly asi dvě hodiny a
ona tiše pracovala vedle mě.
Konečně na mě dívka ve vojenské uniformě promluvila a její ruce nijak nepřestaly pracovat na kontrole dokumentů. „...Hej.“
„Co? Pokud jsi unavená, můžeš si dát kdykoliv pauzu.“
„Ne, to není ono... Ještě jsem se nepředstavila. Jsem Liscia Elfrieden. Dcera bývalého krále, Alberta Elfrieden.“
Přestal jsem hýbat perem. „...Ty jsi princezna, huh?“
„Nevypadám tak?“
„Měla jsi uniformu, takže jsem si toho nevšiml. Ale... Jo, možná vypadáš jako princezna.“
V této chvíli mě konečně přiměla, abych si všiml, jak je přitažlivá.
„Já jsem.... Souma Kazuya. Po technické stránce jsem nový král.“
Liscia se ke mně otočila. Byla dost blízko a dívali jsme se jeden druhému do očí. Na rozdíl ode mě, jenž jsem byl jen zaskočen, její zlaté oči vypadaly, jako by se mě snažily zhodnotit. Když jsme se chvíli dívali jeden druhému do očí, Liscia pomalu otevřela ústa.
„Už nejsem princezna. Protože jsi si uzurpoval trůn, moje současná pozice je trochu nejasná.“
„Uzurpoval ...? Tvůj otec mi strčil trůn a všechny jeho povinnosti na mě dopadly víš? Upřímně řečeno, proč musím projít všemi těmi bolestmi a potížemi?“
„...Vážně, co se stalo? Vím, že jsi povolaný hrdina, ale jak se to najednou změnilo v to, že jsi usedl na trůn?“
„To mi řekni ty. Udělal jsem jen to, co jsem cítil, že musím, abych se ochránil...“
Vysvětlil jsem Liscii, co se stalo v době svolávacího obřadu.
Když jsem byl povolán na tento svět, byl jsem na pokraji předání Říši. Král nevypadal, že by byl tou myšlenkou nadšen, ale vzhledem k tomu, že neměl žádný jiný plán, kdyby na něj Říše vyvíjela nátlak, pravděpodobně by neměl jinou možnost. Nedalo se říct, co by se mi mohlo stát, kdybych byl předán Říši, a tak jsem požádal krále, aby zvolil možnost „nepředávat hrdinu“.
Můj návrh králi a premiérovi byl, aby zaplatili válečné dotace, aby získali čas, a s tímto časem prosazovat politiku, která by vybudovala silnou a prosperující zemi. Kdyby říkali „předejte hrdinu místo válečných dotací, všechno, co jsme museli udělat, bylo zaplatit dotace. Kdybychom to udělali, ztratili by jakékoli ospravedlnění pro zasahování do našich záležitostí. Nebyla to skutečná hrozba, bez ohledu na to, jak vypadala. Aby to vypadalo, Říše už na tom nebude trvat. To byla moje úvaha. Využili bychom takto nabytého času k uskutečňování politik posilujících zemi, které by nám umožnily stát za rovnými podmínkami s Říší.
Ti dva měli samozřejmě námitky. Řekli, že tato země nemá prostředky na vyplacení válečných dotací. Ale po prohlídce materiálů, které mi přinesli, jsem byl schopen ukázat, že pokud odprodáme některá státní zařízení, uzákoníme stropy vládních výdajů a král předá část svého „osobního majetku, bylo by možné zaplatit.
Dostal jsem se na univerzitní fakultu socioekonomických studií (mimochodem, předmětem, který jsem si vybral pro společenskou část přijímací zkoušky, byly světové dějiny) a mým snem do budoucna bylo stát se zaměstnancem místní správy. Tohle všechno bylo v mém oboru.
Když král uslyšel tento plán, nasadil těžkopádný výraz, ale premiér, Marx, byl nadšený. Musel nakonec dospět k závěru, že uzákonění hospodářských reforem spíše než předání hrdiny k zachování statu quo zemi s největší pravděpodobností ponechá budoucnost. Král byl čím dál tím nadšenější.
Jako člověk, který to navrhl, jsem věděl, že se ode mě pravděpodobně bude očekávat, že na těch reformách budu hodně pracovat, ale jen jako byrokrat na ministerstvu financí... to jsem si myslel.
„A pak na mě hodil trůn.“
„Hm, no ... promiň.“
„Není to nic, za co by ses měla omlouvat. Jestli něco, tak jsi v tom všem oběť, najednou zjistíš, že jsi se mnou zasnoubená.“
„No, jo.... Počkej, co? Kdo z nás má teď vyšší postavení? Musím být super zdvořilá a formální?“ Vypadala nejistě, jestli se mnou má mluvit jako obyčejný člověk s králem, nebo jako princezna, která je kandidátkou na královnu.
„...Můžeme to udržet nenucené, asi?“ řekl jsem.
„... Jistě.“
„A taky si nedělej starosti s tím zasnoubením. Zatím se jen držím trůnu. Stejně asi za pár let ukončím celou tuhle královskou štaci.“
„Co? Proč?!"
„Protože jsem plánoval, že budu pracovat dost tvrdě, abych získal dotace pro Říši, aby mě nepředali. Teď, když mi byl předán trůn, udělám dost pro to, aby se tato země dostala na správnou cestu, ale potom, zbytek nechám na lidech této země. Samozřejmě, pak můžeme roztrhat zasnoubení.“
Věnoval jsem Liscii uklidňující úsměv
◇ ◇ ◇
Děkuju
OdpovědětVymazatďakujem.
OdpovědětVymazat