HRH 2 - Extra příběh : Příběh jisté skupiny dobrodruhů 2 2/3

Na jihozápadě Elfriedenského království se objevila neznámá monstra.

Příšery byly dvounohé a humanoidní, měly změť těl jako klauni a jejich hlavy hořely. Byla to monstra, která ještě nikdy nebyla objevena.

Z jejich vzhledu se nestvůrám začalo říkat Ohniví pierroti. (bílý šašek v pantomimě)

Plamenní pierroti se objevovali ve skupinách, útočili na vesnici, pak použili plameny na svých hlavách, aby zapálili domy. I když nebylo běžné, aby se ve světě, kde jsou všude kobky, objevil nový druh monstra, nebylo to zdaleka neslýchané. Tihle ohniví pierroti se bezpochyby narodili v nějakém žaláři.

Jednání s novými monstry, jako jsou tato, byla hlavně práce pro dobrodruhy. Takže brzy poté, co přišly zprávy o ohnivých pierrotech, se cech dobrodruhů vydal na výpravu. „Chraňte uprchlíky vysídlené útoky ohnivých pierrotů,“ řekl.

Tuto výpravu vydalo království pod královým vlastním jménem. Zdálo se, že první myšlenkou krále bylo evakuovat lidi z vesnic poblíž místa, kde se objevovali ohniví pierroti. Nicméně, současný král, král Souma a generál armády, Georg, byli v současné době ve stavu konfliktu, takže si nemohl dovolit vyslat vojáky.

Tím, že cech vydal výpravu, pravděpodobně doufal, že uprchlíky ochrání dobrodruzi. Jako výprava vydaná zemí se zdálo, že za ni bude dobrá odměna, a tak všichni dobrodruzi tuto výpravu přijali a pracovali na ochraně uprchlíků.

I zde byla další skupina, která tuto výpravu přijala.

Byl tam jejich vůdce, mladý a svalnatý šermíř, Dece, ženská zlodějka, Juno, tichý, přívětivý kněz, Febral, a tvarovaná tichá krásná čaroějka, Julie. Tohle byla skupina, která se kdysi vydala na výpravu s malým Musashibem.

Tentokrát, kromě těch čtyř, tu byl svalnatý chlapácký rváč, Augus. Malý Musashibo se k nim posledně připojil proto, že Augus byl nedostupný a oni hledali někoho, kdo by za něj zaskočil.

I oni se vydali na výpravu, kterou vydalo království.

Čím blíž byla vesnice k hlavnímu městu, tím dříve se k ní skupina dobrodruhů přihlásila, a tak, když se jejich skupina dostala na poslední chvíli, přijala horskou vesnici u jihozápadní hranice. Prodírali se hustým lesem k východu a chránili asi třicet vesničanů.

Zatím... konec poplachu. Skupinový skaut, Juno, obhlížela oblast shora z vrcholků stromů.

Při ochraně vesničanů museli být ve střehu nejen kvůli ohnivým pierrotům. Byla tam zlá divoká zvířata a v oblastech, kde byl špatný veřejný pořádek, si také museli dávat pozor na bandity během eskortní mise. Kvůli tomu, Juno skákala ze stromu na strom jako opice a prohlížela si okolí.

Za takto dobrý plat, nebylo mnoho problémů... Jsem trochu zklamaná, pomyslela si Juno, zatímco skákala vzduchem.

Většinu času, pokud bude výprava dobře placená, to bude velice obtížné. I pro výpravy, které na první pohled nevypadaly tak složitě, když byla dobrá odměna, dalo se počítat s tím, že v tom bude něco víc. „Dávej si pozor na všechno, co se zdá příliš dobré na to, aby to byla pravda,“ bylo železným pravidlem mezi dobrodruhy. I kdyby ta výprava pocházela z důvěryhodného království.

Jakmile se s tím však smířili, neobjevili se žádní ohniví pierroti a ukázalo se, že je to jen prostá výprava, kdy se šli projít s několika vesničany.

Když Juno dokončila svou hlídkovou misi a vrátila se, Dece a Febral spolu mluvili.

„Myslím, že tahle výprava je opravdu příliš snadná,“ řekl Febral.

„Hele, co je na tom špatnýho?“ Dece odpověděl zamyšlenějšímu Febralovi a mával rukama v kruhu.

Febral byl analytikem skupiny a také poradcem šéfa strany Deceho.

„Pro začátek jsme ještě neviděli ohnivé pierroty, kteří měli být důvodem pro tuto výpravu,“ řekl Febral. „Hodně se mluvilo o tom, jak jsou nebezpeční, ale.... Nemůžu si pomoct, ale cítím, že je to přehnané.”

„Ah, taky jsem o tom přemýšlela.“ Juno se připojila k jejich rozhovoru.

Dece se podíval na Juno. „Jaká je situace?”

„Všechno čisté. V lese bylo ticho.”

„Aha... Takže, co sis myslela, Juno?”

„Tohle je eskortní výprava, kde chráníme lidi před ohnivými pierroty, že? Zajímalo mě, proč to není podrobení ohnivých pierrotů. Z toho, co jsem slyšela, jich moc není. Než donutit všechny ty vesničany k pohybu, nebylo by rychlejší vyhladit ty ohnivé pierroty?”

„Myslím, že je to rozumný názor,“ přikývl Febral, ale Dece stále ještě pochyboval.

„Neznamená to, že jsou příliš nebezpeční, než abychom po nich mohli pátrat?“ zeptal se.

„Kdyby byli, očekávali byste zprávy o mnohem extrémnějších škodách, než jaké vidíme mi,“ odpověděl Febral. „Jediné škody, o kterých jsem slyšel, jsou prázdné vesnice nebo dvě vypálené do základů poté, co byli její obyvatelé již evakuováni...”

„...No, Myslím, že to vypadá trochu divně,“ řekl Dece.

Jak by se od šéfa strany očekávalo, Dece věděl, jak naslouchat druhým. Když si myslel, že nějaký názor stojí za to poslouchat, byl dost otevřený na to, aby se řídil radami ostatních.

Dece promluvil k Juno, která měla ruce za hlavou s propletenými prsty.

„Juno. Spoléhám na to, že budeš při průzkumu důkladná. Odsud dávejte pozor na víc než jen na příšery nebo zvířata.”

„Rozumím!”

S těmito slovy, Juno znovu vylezla na strom a odskočila.

Poté, co viděl Juno odcházet, Dece řekl, „Febrale, běž dopředu říct Augusovi a Julii všechno, co jsi řekl mně. Zůstanu tady a budu hlídat zadní část.”

„Rozumím.”

Když se díval, jak Febral utíká směrem k předku skupiny, Dece si povzdechl. Doufám, že tato výprava zůstane tak dobrá až do konce...

To byla Deceho vroucí naděje.

 

Po odtržení od Deceho a ostatních, se Juno vrátila na hlídku.

Les byl tichý jako vždy, ale když vyšla na jednu z úzkých horských stezek, Juniny citlivé uši něco zachytily.

Juno sestoupila ze stromů, přešla na všechny čtyři a přiložila ucho k zemi. Tenhle zvuk... Je to zvuk kopyt?

Hluk přicházel z nevelké dálky. Bylo jich víc než jeden a hluk byl hlasitý.

Prozatím slyšela jen dusot kopyt. Vzhledem k tomu, že neslyšela ani kola, usoudila, že ten zvuk pravděpodobně přichází od jezdců... tedy od skupiny těžké kavalerie.

Po téhle horské cestě cválá těžká kavalerie?

Nedůvěřivá Juno se rozhodla pátrat ve směru hluku. Ale, než vyrazím na průzkum...

„Awoooo!“ Zavyla, napodobujíc křik šedého vlka.

Tohle byl vzkaz pro Deceho a ostatní. „Zjištěna abnormální situace. Buďte ve střehu,” to to znamenalo.

Když to udělala, Dece a ostatní zůstanou ve střehu. Kdyby se stalo něco, co by její návrat zdrželo, pravděpodobně by ji přišli zachránit.

Juno zůstala zticha ještě víc než předtím, přeskakovala ze stromu na strom a hledala jednotlivce, kteří ten hluk vydávali.

Po nějakém čase zaslechla v dálce řinčení brnění. Juno se schovala ve stínu a prohlížela si okolí.

Když to udělala, podle očekávání zahlédla skupinu těžké kavalerie cválající po horské stezce. Celkem jich bylo pět. Každý z nich měl na sobě černé celoplošné brnění.

Co tady dělají?

Zatímco je Juno podezřívavě pozorovala, její pohled upoutal znak na štítech, které nesli.

Ten erb... Patří Amidonskému knížectví. Takže... to jsou jezdci z knížectví?

Tohle bylo území Elfriedenského království. Jezdci z Amidonského knížectví tu vůbec neměli být. Dobrodruzi putovali kontinentem a hledali kobky a výpravy, takže jejich loajalita ke každému státu byla slabá. Protože se však toulali po kontinentu, byli velmi dobře obeznámeni se vztahy mezi různými zeměmi.

Knížectví má být nepřátelské ke království, pomyslela si. Pokud jsou zde jezdci knížectví... bylo království Elfrieden napadeno knížectvím Amidonia?

Vzpomněla si, že se mluvilo o tom, že knížectví Amidonia shromažďuje své síly na hranicích.

Cech dobrodruhů měl systém, který umožňoval zemi, která byla pod útokem, zaplatit určitou částku peněz za odvedení všech dobrodruhů na jejich území. Kvůli tomu dobrodruzi pracující v království bedlivě sledovali pohyb knížectví, ale cech nedostal od království žádnou žádost o podporu. Proto si myslela, že z toho nic nebude.

Mimochodem, Souma zrušil smlouvu s cechem a prohlásil ji za plýtvání penězi ze stejných důvodů jako najímání žoldnéřů, ale sami dobrodruzi o tom nebyli informováni.

Soudě podle jejich počtu, je to průzkumná skupina. Je v tom případě hlavní síla poblíž?

Jestli vojáci narazí na vesničany, které družina doprovázela, bude to velmi, velmi zlé. Proti pěti jezdcům to mohlo být v pořádku, ale pokud by se na ně vrhli ve velkém počtu, neměla skupina šanci. Vesničané mohli být odvlečeni jako váleční zajatci, ale oni, ti, kteří je doprovázeli, mohli být prostě zabiti. Ale i tak, kdyby opustili svou výpravu a utekli, ocitli by se na seznamu hledaných členů cechu.

Juno si maličko povzdechla a snažila se své pocity odsunout stranou. Prozatím je musím zdržet.

Juno se schovala v listoví a schovávala se, jak se postupně blížila k pěti jezdcům. Pak vzala do ruky kámen a hodila ho na hlavu koně běžícího v čele skupiny.

Whack.

„Neighhhh!”

„Whoa?!”

Poté, co byl zasažen kamenem ze strany do krku, se vedoucí kůň vzepjal. Překvapený knížecí voják byl málem shozen z koně.

Jeho druhové se shlukli kolem něj. „Co se stalo?”

„Náhle jsem ztratil kontrolu nad koněm...”

„Píchla ho včela, nebo co?”

„Nevím. Myslím, že tudy něco letělo...”

Zatímco o tom jezdci knížectví mluvili, Juno za nimi kroužila. Pak znovu hodila kámen na koně, který stál v zadní části skupiny.

Whack.

„Neighhhh!”

V okamžiku, kdy do něj narazil, kůň, který stál vzadu, skočil a divoce se rozběhl.

„Whoa! Hej, uklidni se!”

„Cože?! Je tu něco?!”

Jezdci se neklidně rozhlíželi. Když dva jejich koně v krátkém sledu něco vyděsilo, zdálo se, že jsou velmi opatrní.

Když to viděla, Juno se ulevilo.

Dobrý. To by mělo snížit jejich tempo.

Čím opatrnější budou vůči svému okolí, tím pomaleji budou postupovat. Teď se jen musí spojit s Decem a ostatními a pak přimět vesničany, aby si pospíšili. S tímto vědomím, se Juno otáčela, aby odešla, když se to stalo.

Protože se náhle otočila, větve lehce zašustily. To chvění bohužel vyplašilo ptáka sedícího na větvi nad Juno a ten vzlétl. S hlasitým tlukotem křídel se vojáci knížectví podívali směrem k Juno.

„Je tam něco?!”

„A sakra...!“ Juno okamžitě utekla.

Učinila bleskové rozhodnutí a vyrazila opačným směrem, než kudy přišla. Nemohla je dovést zpátky tam, kde byli vesničané.

Jezdci se hnali za Juno. „Nenechte ji utéct! Ujistěte se, že ji zajmete!”

Juno slyšela hlasy, které za ní křičely. Juno prchala oblastmi, kde byly hustě namačkané stromy, využívala těsných zatáček a snažila se setřást pronásledovatele, ale koně byli na zemi rychlejší. Jezdci obratně ovládali koně, obcházeli husté stromy a pronásledovali Juno.

Sakra... Tihle chlapi se prostě nevzdávají!

Juno nebyla přesvědčená, že se z toho dostane živá. Jako dobrodruh, Juno nebyla království nijak zvlášť oddaná. Ale to je zřejmě nezajímalo. Kdyby ji chytili, nedalo by se říct, co by jí mohli udělat. Při té myšlence jí přeběhl mráz po zádech.

Huff... huff... Zachraňte mě někdo...

Stalo se to, když se modlila za spásu.

Viděla před sebou mihotavé plameny. Celkem jich bylo šest. Když je viděla tak jasně z takové dálky, musely to být pěkně velké ohně. Juno se proti své vůli málem zastavila. V tu chvíli … „Whoa!”

Náhle se natáhla paže a zatáhla Juno do křoví.

„O-Ow...!”

Pompf.