O pár dní později...
Na svém hradě v hlavním
městě knížectví, Van, svrchovaný vládce Amidonie,
Gaius VIII. shromáždil hlavní vojenské velitele této země v audienční síni. Gaius vstal z trůnu a oslovil shromážděné velitele.
„Nadešel čas! Shromážděme své síly na jižní hranici s Elfriedenem!”
To byla deklarace, která zahájila válku s Elfriedenským královstvím.
Gaius dostal hlášení, že propast mezi Souma Kazuyou a jedním ze tří vévodů, Georgem Carmine se stala nepřekročitelnou a bylo jen otázkou času, kdy se ti dva střetnou. Brzy bude království uvrženo do chaosu. V tom chaosu si vezmou zpět země, které jim před padesáti lety ukradli.
„Současně s Georgovým povstáním zahájíme invazi do Elfriedenu!“ oznámil. „Naším cílem je oblast produkující obilí na jihu! Teď je čas vzít si zpět země ukradené našim předkům!”
„Hurá!“ zajásali shromáždění velitelé.
Konečně nadešel čas pomstít se za minulé ztráty na království. Tito velitelé, do morku kostí vojenští muži, cítili, jak se v nich vaří krev a vře. V tom prostředí...
„Prosím, počkejte, Vaše Výsosti!”
...jediný muž promluvil na odpor, kráčel kupředu, aby poklekl před svým panovníkem
Byl to mladý ministr financí, Gatsby Colbert.
Se svým vzácným smyslem pro ekonomii byl pověřen postem ministra financí, přestože byl teprve dvacetiletý mladík.
Zatímco Roroin talent
spočíval ve vynakládání peněz na rozhýbání ekonomiky,
Colbert se specializoval na eliminaci nehospodárného utrácení a uvolňování finančních prostředků tímto způsobem. I když zaujímali různé přístupy, pracovali tito dva společně na tom, aby omezili to, co bylo třeba snížit, a utráceli tam, kde bylo třeba utrácet. To oni jen tak tak bránili ekonomice této země, aby se nepřevrhla přes okraj propasti.
„Ah, to jsi ty, Colberte.“ Gaius se na něj přísně podíval. Byl očividně nespokojený.
Když Gaius, muž, jehož hněvu se báli dokonce i generálové, kteří přežili mnoho bitev, obrátil pohled na Colberta, pouhého byrokrata, Colbert se začal třást. Přesto sebral odvahu a nabídl svou radu.
„Říkám to se vší úctou, sire,“ podařilo se mu. „Prosím, znovu zvažte vpád do Elfriedenu! Lidé našeho národa trpí potravinovou krizí a špatnou ekonomikou! Když teď začneme válku, naši lidé budou hladovět!”
„To vím,“ odsekl král. „Proto je obsazení oblasti produkce obilí tak naléhavé.”
„Války vyžadují obrovské výdaje ze strany státu!“ protestoval Colbert. „Když máte tolik volnosti v rozpočtu, měl byste mít možnost dovážet potraviny ze zahraničí! Místo abychom bojovali ve válce, o které nevíme, jestli ji vyhrajeme nebo prohrajeme, a kterou, i když vyhrajeme, nemáme žádnou záruku, že se nám naše úsilí vyplatí, není to doba, kdy bychom měli budovat svou sílu a...”
„Ticho!“ zařval Gaius.
Došel k byrokratovi a kopl ho tak silně, že muž odletěl.
„Urkh...”
Když se podíval na Colberta ležícího na podlaze, Gaius měl ve tváři vzteklý výraz.
„Vy ministři vždycky říkáte to samé! Pracujte na domácích záležitostech, teď na to není čas, to je vše, co jsem kdy slyšel! Podívej, kam nás to dostalo! Je jasně vidět, jak je naše země vyčerpaná! Na rozdíl od nás se však toto království, navzdory tomu, že poněkud stagnovalo pod hlupákem, který byl jejich posledním králem, začalo vzpamatovávat s nástupem tohoto nového krále na trůn!”
„To proto, že... nový král, Souma, pracoval na obohacení své země...”
„Pořád to říkáš?!”
Gaius znovu kopl Colberta přes podlahu.
Možná se pořezal v ústech, protože z koutku Colbertových rtů tekla krev. I tak, Colbert nepřestal mluvit.
„Vaše Výsosti.... Celková pracovní síla amidonské armády je přibližně poloviční oproti elfriedenské armádě. To je prostě... příliš neuvážený plán!”
„Vím to, aniž by mi to řekl nějaký podřadný státní úředník!“ zařval. „Přesně proto teď, když jsou král a tři vévodové v konfliktu, máme příležitost!”
„Přesto se nedá říct, jak dlouho to bude trvat,“ protestoval Colbert.
„Bwahaha! Není třeba se znepokojovat. Georg Carmine zahájí povstání. To mladé štěně krále nebude mít lehké si ho podrobit, tím jsem si jistý. Občanské války se táhnou dlouho. Bude to stejné, i kdyby Georg vyhrál. Pokud se zrádce dostane na vrchol, není možné, aby byla země jednotná!”
Colbert se zklamaně kousl do rtu. To je důvod, proč se Jeho Výsost chová tak odvážně?!
Protože to byl Georg Carmine, jeden ze tří vévodů a ten, který byl proslulý tím, že byl nelítostným generálem, který vztyčoval vlajku vzpoury proti Soumovi, pravděpodobně Gaiuse tlačil k činu.
Pravdou bylo, že neexistovala žádná záruka, že se taková příležitost ještě někdy naskytne. Gaiusovi už bylo 50 let, rozhodně to nebyl mladý muž. Nechtěl si nechat tuto ideální příležitost ujít, dokud je ještě schopen postavit se do čela armády a vydávat rozkazy.
Nicméně… Je příliš optimistické takhle uvažovat! Colbert tvrdohlavě přemýšlel.
„Prosím, poslouchejte mě, Vaše Výsosti!“ vybuchl. „Pokud napadnete Elfrieden, naše země bude vystavena kritice ze všech ostatních zemí! Podepsali jsme deklaraci Říše o Společné frontě lidstva proti rase démonů!”
„...Prohlášení lidstva, že?” Tady, poprvé, měl Gaius napjatý pohled.
Deklarace Společné fronty lidstva proti rase démonů (známá také jako Deklarace lidstva) pod vedením Říše Gran Chaos odkazovala na deklaraci a výslednou mezinárodní smlouvu podporovanou největší a nejmocnější říší na kontinentu. Uvedla, že s ohledem na rozšíření panství Pána démonů všechny konflikty mezi lidmi ustanou. A aby se monstra a démoni nedostali dál na jih, mělo celé lidstvo pracovat jako jeden a spolupracovat.
Podstaty Deklarace lidstva
byly uvedeny v těchto třech článcích:
Zaprvé, získání území silou mezi národy lidstva by bylo považováno za nepřípustné.
Zadruhé, bylo by respektováno právo všech národů na rovnost a sebeurčení.
Za třetí, země vzdálené od
panství Pána démonů poskytnou podporu těm národům, které s ním sousedí a fungují
jako obranná zeď.
Druhý z nich byl přijat na ochranu menšinových ras v každé zemi. Vzhledem k tomu, že získání území silou bylo nepřípustné, mohly některé země jinak vyhnat nebo utlačovat své menšinové rasy, aby se pokusily zmocnit svého bohatství pro sebe. Bylo to zvláštní ustanovení, které bylo přidáno s opatrností.
Kromě toho, i když to není v textu výslovně uvedeno, pokud by některá země tyto tři články porušila, Říše by jako vůdce paktu vojensky zasáhla.
Jednoduše řečeno, tato Deklarace lidstva byla bezpečnostní smlouvou, v níž se země vzdaly práva napadnout jiné národy výměnou za ochranu před Říší.
Colbert prohlásil: „Jestli vpadneme do Elfriedenu, možná budeme vyzývat k intervenci Říši! Sire, prosím vás, rozmyslete si to!”
„Ty pse!“ Gaius přiložil ruku k jílci meče, který mu visel u boku.
Ve chvíli, kdy si všichni přítomní byli jisti, že muž bude zabit, někdo vklouzl mezi Gaiuse a Colberta.
„Sire Colberte, toho bychom se neměli obávat.”
Ten, kdo se mezi ně vložil, byl korunní princ, Julius Amidonia. Jeho chladné oči, které neprozrazovaly žádné emoce, byly upřeny na Colberta. „To proto, že Elfrieden nepodepsal Deklaraci lidstva.”
„Juliu... pane,“ řekl Colbert: „To je záludný argument! Přijali bychom ochranu podle Deklarace lidstva a zároveň zaútočili na zemi, která ji dosud nepodepsala. Pokud to uděláme, bude to jako kopání bláta do tváře Říše.“
„V diplomacii jsou však důležité pouze smlouvy, které byly podepsány,“ řekl Julius chladně. „To všechno způsobila Elfriedenská tvrdohlavá pošetilost, když nepodporovali vznešené ideály Říše. Říše u nás za to jistě nemůže najít žádnou vinu.”
„Ale...”
„Dost!“ Gaius odtáhl ruku z jílce meče a otočil se, aby oslovil shromážděné velitele. „Tímto odvolávám Colberta z funkce ministra financí.”
„Pane!“ vykřikl Colbert.
„Colberte, prozatím vás zavírám do domácího vězení,“ odsekl král. „Budete se dívat z postranní čáry. Sledujte, jak získáme zpět zemi našich předků.”
S těmito slovy, Gaius vyvedl své velitele z audienční síně, aniž by ušetřil jediný pohled na Colberta. Colbert tam chvíli zůstal, kousal se do rtu, ale nakonec vztekle udeřil do koberce, vstal a postavil se Juliusovi, který zůstal vzadu.
„Jule! Je tohle opravdu... opravdu jediná cesta?!“ vykřikl.
Colbert mluvil volněji, na rozdíl od doby, kdy stál před Gaiusem. Částečně proto, že byli přibližně ve stejném věku, navzdory jejich postavení korunního prince a vazala, Julius a Colbert si byli natolik blízcí, že se jim dalo říkat přátelé.
Chladným tónem, Julius řekl Colbertovi: „Má pravdu, že je to životní šance. Kromě George Carmina existuje mnoho šlechticů, kteří mají tajné vazby na naši zemi. Pokud se s nimi zkoordinujeme, měli bychom být schopni odříznout si pro sebe nějakou zemi na jihu.”
„Ale když prohrajeme, může to znamenat smrt naší země,“ řekl Colbert.
„Nicméně na druhou stranu, pokud tuto šanci promarníme, možná se nám nikdy nepodaří znovu získat naše území. Jestliže, jak jste řekl, nový král pracuje na obohacení své země, neznamená to, že se propast jen zvětší, když si tuto šanci necháme utéct?”
Bylo jasné, že Julius se na situaci dívá klidnějšíma, racionálnějšíma očima než Gaius. Přesto se jeho rozhodnutí nezměnilo.
„Je dlouhodobým přáním knížecího rodu Amidonie získat zpět pozemky, které jsme ztratili, a vykonat svou pomstu,“ pokračoval Julius. „Ne, není to jen Knížecí dům, toto přání si přejí i vojáci a lidé.”
„To je...”
To proto, že jste jim neukázali jinou možnost! Colbert to chtěl říct, ale... nemohl. Kdyby to udělal, překročil by své vazalské meze.
Když Colbert sklopil oči, ztratil řeč, položil mu Julius ruku na rameno.
„Prosím tě, zatím buď zticha, Colberte. Tvé schopnosti hodnotím velmi dobře. Pro mé vlastní dobro, jako toho, kdo bude jednou vládnout této zemi, bych tě raději neztratil kvůli otcově vznětlivosti.”
„Juliusi...”
Colbert se na něj díval
upřenýma očima, ale Julius jeho dojetí neopětoval.
O několik hodin později, když sklíčený Colbert táhl nohy chodbami knížecího hradu, vystrčila zpoza jednoho z mramorových sloupů hlavu mladá dívka s rozkošnou tváří.
„Nazdárek, pane Colberte. Co tak mrzutě hledáš?”
„Princezno?! Um, to je, no...”
Osoba, která vystoupila zpoza sloupu, byla Roroa Amidonia, první princezna této země. Colbert trochu zpanikařil, když si uvědomil, že dovolil Roroe, aby viděla, jak se cítí na dně.
Roroa měla dobrý smysl pro ekonomiku už od útlého věku, a jak vyrostla, chodila se stále častěji stýkat s majiteli velkých podniků a úředníky z ministerstva financí. Pro Colberta, který byl ministrem financí, byla Roroa krajan, který chápal, co je a co není v ekonomice. Byla také něco podobného jako chudá sestřička.
„Když se dívám na ten obličej... snažil ses za mě domluvit mému otci, co?“ Roroa se omluvně zeptala a dívala se na modřiny na Colbertově tváři.
„Cože? Ah, ne... Tohle jsou, uh...”
„Není třeba to skrývat,“ řekla. „Omlouvám se za svého pitomého otce. Dobrý bože... Jestli odhání vazaly, kteří se mu snaží dát solidní radu, vede tuhle zemi přímo do záhuby. Upřímně, co si myslí?”
Zatímco ostatní říkali věci, na které by byli příliš vyděšení, Roroa předvedla, jak je naštvaná. Colberta uspokojilo už jen to, že Roroa vypadala takhle v jeho prospěch.
„Děkuji, princezno,“ řekl. „Budu v pořádku.”
„Budeš? Tak se připrav. “
„Cože...? Připravit se na co?”
Colbert nebyl schopen držet krok s tímto náhlým obratem v konverzaci a opakovaně zamrkal.
Roroa na něj se smíchem mávla rukou. „Ten stařík ti právě dal všechen volný čas na světě, takže nemáš co na práci, že? No, možná bys mi mohl pomoct s tím, co dělám. Už jsem mluvila se všemi byrokraty, kteří se tomu zdáli přístupní, ale přece jen by se mi hodilo víc lidí na pomoc.”
„Cože? Um, princezno? Co máte v plánu?”
„To je jasné,“ řekla. „Zmizíme všichni společně. Sebastian jde s plány dál, ale myslím, že zatím zůstaneme u strýčka Hermana v Nelvě.”
„Cože? Cooooooo?!“ zvolal.
Roroa ho popadla za rukáv, rychle odešla a táhla Colberta za sebou.
O několik dní později, ve stejnou dobu, kdy Gaius VIII. a Julius odjeli z Van, došlo k incidentu, kdy zmizela princezna Roroa a řada byrokratů.
Byl to incident, který měl
vyvolat velký rozruch, ale Roroa ho mazaně zakryla a ani Gaius, ani Julius si
toho nikdy nevšimli.
◇ ◇ ◇
Děkuji za překlady
OdpovědětVymazat