HRH 2 - Kapitola 7: Obětovat švestkový strom, aby se zachovala broskvoň 2/4

Tentýž den, o několik hodin později, ve městě Randel v Carminském vévodství.

Na hradbách kolem Randelu, centrálního města Carminského vévodství, panovala uvolněná atmosféra. Armáda a Zakázaná armáda byly zapojeny do nepřátelských akcí, ale tato bitva byla vedena výhradně u pevnosti, kterou Zakázaná armáda vybudovala poblíž Randelu.

Kvůli tomu přes Randelské zdi neletěl ani jeden šíp.

„Jasně, že je to nuda...“ Jeden z armádních vojáků si pro sebe zamumlal.

Jeden z jeho spolubojovníků ho náhodou zaslechl a zamračeně se na něj podíval. „Hej, právě teď jsme ve válce se Zakázanou armádou, víš.”

„To nám říkají, ale... u té pevnosti probíhají všechny boje, že?“ Stěžoval si. „Má smysl, abychom tu byli ve střehu?”

Když to řekl, další z jeho druhů se srdečně zasmál a řekl, „Co je špatného na nudě? Byl bys raději v první linii proti Zakázané armádě?

„To jsem nikdy neřekl.“

„Jestli vůbec něco, vsadím se, že kluci v první linii by si přáli, aby si to s námi mohli vyměnit.“ pokračoval druhý voják. „Jestli budou vzdorovat Zakázané armádě, budou najednou nazýváni rebely a součástí povstalecké armády. A k tomu všemu, slyšel jsem, že několik vojáků smíchaných s armádou nepřítele vede sir Glaive Magna, který se rozešel s vévodou Carminem. Kdo by chtěl bojovat proti mužům, kteří kdysi jedli ze stejného hrnce?”

„To máš pravdu,“ řekl jiný voják a připojil se k reptání. „Slyšel jsem řeči, že Amidoniané jsou také v na jihu pohybu. Co si král a vévoda Carmine myslí?”

„Když se na to díváte takhle, nic se nevyrovná střežení hradních zdí,“ řekl druhý voják.

„...Mohl bys mít pravdu.“ Voják, který si nejdřív stěžoval, začal mluvit přesvědčeně. Tehdy se to stalo.

„Hej, podívejte se na oblohu na východě! Něco se blíží!“ vykřikl kdosi.

Když to všichni uslyšeli, otočili se a podívali se na východní oblohu.

Když přimhouřili oči, byla to pravda, viděli na obloze na východě něco, co vypadalo jako roj komárů. Chvíli si mysleli, že by to mohlo být hejno ptáků, ale bylo jich příliš mnoho. Muselo jich být skoro tisíc.

Když se roj přiblížil, uvědomili si, že je to wyvernská kavalerie letectva.

Jakmile se to vyjasnilo, zalila vojáky vlna úlevy.

„...Dobře. Vévoda Vargas je náš spojenec.”

„Letectvo nás přišlo podpořit!”

„Jestli ano, pak je bitva už u konce. Ta jejich pevnost snadno padne pod leteckým bombardováním.”

Všichni moudře přikývli na souhlas.

...Ano, konec této bitvy se s největší pravděpodobností blížil. Tento cíl však měl být přesně opačný, než tito vojáci očekávali.

Letectvo proletělo nad pevností vybudovanou před Randelem, kde se ukrývala Zakázaná armáda, a pak na protivzdušné opakující se vrhače střel na Randelské zdi vhodilo sudy naplněné střelným prachem.

◇ ◇ ◇

Wyvernská jízda přeletěla Randelské hradby. Jejich vůdce Tolman se podíval dolů, když zazněl výbuch, kolem létaly plameny a stoupal černý kouř. Jejich cíle, protivzdušné opakující se vrhače střel, byly beze stopy odstřeleny spolu s kusy zdi tam, kde kdysi bývaly.

Nádoby se střelným prachem používané letectvem měly podobnou konstrukci jako střelné šípy, které používali piráti v období Sengoku k potápění nepřátelských lodí. Abych to rychle vysvětlil, byly jako rachejtle.

Čas, který trvalo, než explodovaly, se dal upravit délkou olejem nasáklého provazu, který se používal jako pojistka. Jakmile se roznětka zapálí a bomba spadne, po nastaveném čase vybuchne. Nebyly jako zápalné bomby, které explodují silou nárazu, ale letectvo mohlo upravit jejich délku pojistky podle výšky, ze které budou shozeny, aby mohly být použity podobným způsobem.

Mimochodem, protože střelný prach z těch sudů, které selhaly a dopadly na zem, se rozptýlil a pak byl odpálen sudy se střelným prachem, které uspěly, rozsah škod nevyhnutelně rostl.

Kolik vojáků armády zemřelo při tom výbuchu teď.... ne. Tolman zavrtěl hlavou a přinutil se potlačit depresivní pocity, které se v něm vzdouvaly. Nebudu žádat o odpuštění. Tohle je pro mého pána a princeznu.

Aby odlehčil situaci, ve které se Castor a Carla po válce určitě ocitnou, potřeboval, aby zde letectvo dosáhlo co nejvíce. Jako by se snažil pozvednout vlastní morálku, Tolman křičel rozkazy na zbytek letectva.

„Vrhače střel zmlkly! Nyní začneme bombardovat hrad Randel! Za žádných okolností nedovolte, aby vaše bomby dopadly na obytné bloky! Při hrdosti našeho letectva, nemůžeme dovolit další zbytečnou smrt!”

“““Yeahhhhh!”””

Muži a důstojníci na Tolmanova slova zajásali.

A tak formace wyvernské jízdy zahájila letecké bombardování hradu Georga Carmina uprostřed Randelu.

◇ ◇ ◇

- Ve stejnou dobu, mimo Randel.

Bylo to v době, kdy wyvernská jízda vedená Tolmanem začala bombardovat Randelské hradby.

Wyverni nesoucí gondolu s Liscií, Aishou, zajatou Carlou a mnou sestoupili do pevnosti, kde se Ludwin a ostatní drželi. Bylo nebezpečné přistát v pevnosti, která byla pod útokem, ale armáda se překvapeně stáhla, když začalo bombardování Randelu. Díky tomu jsme se do pevnosti dostali docela snadno.

Když jsme vystoupili z wyvernské gondoly, Ludwin, Hal a Kaede nás přišli přivítat. Zatímco všichni jevili známky vyčerpání, ulevilo se mi, když jsem viděl, že se jim nic nestalo. Zatímco se jeden a půl dne bránili obléhání, věděl jsem, že k nečekaným nehodám může dojít vždycky.

Bouchal jsem se s Halem do pěstí. „Přivedl jsem vojenské letectvo, přesně podle plánu.”

„No, obhajovali jsme tě proti armádě, přesně podle plánu,“ řekl.

Oba jsme se hrdě chlubili tím, čeho jsme dosáhli.

„Byl to jen den a půl,“ řekl jsem. „Kdybys nebyl schopen vydržet tak dlouho, nevěděl bych, co si s tebou počít.”

„Ty idiote,“ odfrkl si. „Nepřítel dokonce vytáhl děla, víš? Kdyby nás temní elfové nepřišli podpořit, mohli jsme utrpět vážné ztráty.”

„Aha... Budu muset ty posily po válce odměnit,“ řekl jsem. „Každopádně, jsem rád, že si vedeš dobře.”

„Ty taky, Soumo,“ řekl. „Jsi slaboch, tak na sebe moc netlač.”

„A ty, Hale, jsi silný, ale nikdy nepřemýšlíš. Bojím se, že zaútočíš naslepo a necháš se zabít.”

Z nějakého důvodu jsme s Halem přešli od kokrhání o vlastních úspěších k poukazování na chyby toho druhého.

Liscia, Aisha a Kaede nás pozorovaly a koulely očima.

„Co to ti dva dělají?“ zamumlala Liscia.

„No, možná byste to mohla nazvat mužským přátelstvím?“ navrhla Aisha.

„Je to jen Halův palčivý pocit rivality vůči Jeho Veličenstvu, víte,“ řekla Kaede.

Dívky si o nás říkaly, co chtěly. Carla byla jediná, která nevěděla, jaký je náš vztah, tak tam jen stála a mrkala.

„Ten muž... Je trochu moc přátelský s králem, že?“ zeptala se.

„Důstojník Halbert dostal povolení jednat s ním jako s přítelem. V podstatě je stejný jako my,“ vysvětlila jí Liscia.

Pak přede mnou poklekl Ludwin a podal hlášení. „Sire, úspěšně jsme postavili a ubránili pevnost, jak bylo nařízeno.”

„Obdivuhodně jsi mi sloužil,“ řekl jsem. „Dohlédnu na to, abyste vy a vaši vojáci byli po válce za své úsilí náležitě odměněni.”

Oslovil mě formálním tónem, tak jsem odpověděl stejně. Když mě najednou viděli, jak přecházím do toho sebedůležitého tónu, Hal a ostatní se zazubili, ale já se to snažil ignorovat. Čas byl právě teď drahocenný.

„Ludwine, sežeň vojáky a připravte se vyrazit,” rozkázal jsem.

„Ano, pane! Takže, útočíme na Randel?”

„Ne... Bitva tady už skončila.”

„Cože? Co to...”

„Mám hlášení!“ V příštím okamžiku k nám přispěchal voják Zakázané armády.

Vypadal neuvěřitelně rozrušeně. Vrhl se k nám tak rychle, že Aisha i Ludwin málem tasili meče.

Voják se přede mnou prakticky vyčerpaně vrhl na zem a pak zvýšil hlas, aby řekl, „Bílá vlajka se vztyčila nad Randelem! Naše síly zvítězily!”

◇ ◇ ◇