HRH 2 - Bonus: Malá Tanuki princezna v noci před závěrečnou bitvou

Malá Tanuki princezna v noci před závěrečnou bitvou

— Pozdě v 9. měsíci, roku 1 546., kontinentálního kalendáře – Nelva

Na jihu knížectví Amidonia bylo opevněné město Nelva.

Hlavní město knížectví, Van, bylo umístěno tak, aby zabránilo západním invazím z Elfriedenského království, stejně tak sloužilo jako předmostí při útoku na království. Naproti tomu Nelva byla postavena na obranu proti republice Turgis a její politice rozšiřování na sever.

Na vrcholku hradeb Nelvy, nad jižní branou, starý generál, který zde vládl a jediná dcera prince Gaiuse VIII., Roroa stáli bok po boku. Mimochodem, tihle dva byli také dědeček a vnučka. Zesnulá matka Roroi byla Hermanova dcera.

„Dědo Hermane... chtěl jsi jít s mým tátou, že?“ zeptala se Roroa Hermana, který stál vedle ní.

Roroin otec... což znamenalo, Gaius... pochodoval na Elfriedenské království s jejím bratrem Juliusem. I když to možná neposunul na stejnou úroveň jako Gaius, Herman byl voják, takže si myslela, že by se možná chtěl zúčastnit války.

Nicméně, Herman se té otázce zasmál. „Pravda, bojovník má v povaze chtít skočit do každé bitvy, kterou vidí. Ale, víš, zůstat tady, abych udržel republiku Turgis na uzdě, je také důležitá povinnost pro válečníka.”

Republika Turgis, před kterou stál Herman na stráži, byla zemí mrazivé zimy. V zimě byly všechny jejich země uzamčeny v ledu, a tak se snažili postoupit na sever a získat území, která nebyla pohřbena pod sněhem, stejně jako přístavy, které nezamrzly.

„...Co dělá republika?“ zeptala se Roroa.

„Zdá se, že jejich armáda je blízko hranic,“ řekl Herman. „Nedá se říct, jestli chtějí zaútočit na nás nebo na království. I když dychtivě postupují na sever, jednají podle toho pomalu. Ještě chvíli počkají a uvidí, tím jsem si jistý,“ dodal Herman opovržlivě.

Republika by počkala, až se království i knížectví zhroutí, nebo než se někdo dostane do nevýhodné situace, než se pohnou. Byly to absolutní hyeny.

Roroa si zděšeně povzdechla. „Pravda je... že když prohrajeme, budeme v pěkné bryndě. Ale můj otec vůbec nemyslí na to, co se stane, když prohrajeme. Upřímně... je to opravdový problém.”

„Věříš, že lord Gaius prohraje?“ otázal se Herman.

Roroa pokrčila rameny. „Tak dobře válku neznám. Já ne, ale... tenhle Souma, jejich nový král, poznám, že to není jen nějaký hloupý kluk.”

S jejím neuvěřitelným finančním smyslem, měla Roroa mezi kupci spoustu přátel. Pomocí jejich sítí začala shromažďovat informace o Soumovi v rané fázi.

Herman si pohladil vousy. „Je ten Souma neuvěřitelný válečník?”

„Nevím,“ řekla. „Říká se, že je to nějaký hrdina povolaný z jiného světa, ale neslyšela jsem žádné zvěsti o tom, že by dělal něco velkého. Jen, že jako král vládne zemi racionální politikou, shromažďuje personál, staví silnice a zprovozňuje dopravní síť.”

„Hmm... Z toho, co jsi mi řekla, nedokážu říct, jestli je silný nebo ne,“ řekl Herman.

„Proto je tak těžké ho přečíst.“ Roroa položila ruku na jednu ze štěrbin po šípu ve zdi. „Jedna věc, kterou můžu říct, je, že ten chlap má kolem sebe spoustu schopných lidí. Myslím, že král s okem pro lidi a schopností najít pro ně tu správnou práci je nebezpečnější než král, který je prostě silný. Pokud můj otec dokáže promarnit i talent pana Colberta, možná ho vezmou na projížďku. “

Herman zmlkl. Když Roroa zněla tak osaměle, nevěděl, co jí má říct.

Jako voják a podnikatelka byly jejich osobnosti příliš odlišné a mezi Roroou a jejím otcem se vytvořila propast. Roroa byla rozmrzelá, že její otec do posledního kousku nalil finance, které se jejím byrokratům podařilo nashromáždit a ušetřit, do armády, a Gaius měl k Roroe stejný názor, když špatně reagovala na jeho investice do armády. Proto i teď, když se Roroa rozešla s Gaiusem, uznala, že je to nevyhnutelné.

Byl to prostě... pořád to byl její otec, takže o tom možná přemýšlela.

„Roroo...“ začal Herman.

„No, když můj otec prohraje, tak od toho jsme tady,“ zazubila se Roroa na starostlivě vyhlížejícího Hermana. „Až můj otec prohraje, pro mě... a pro tuhle zemi, budeme předvádět životní výzvu. Abychom tuto výzvu překonali, nemůžeme teď nechat republiku, aby se do toho pletla. Budu tě potřebovat, abys pořádně střežil hranice, dědo Hermane,“ doplnila škádlivě, čemuž se Herman srdečně zasmál.

„Nemůžu říct ne na žádost své vnučky! Nech to na mně!“ Herman udeřil pěstí do své pancéřované hrudi. „Dokud budu stát, ani jeden republikánský voják ti nedosáhne na záda. Tak, Roroo, dělej, co uznáš za vhodné.”

„Nyahaha!“ Zachechtala se. „Budu s tebou počítat, dědečku”

Zatímco se spolu smáli, přišli k nim dva lidé.

Jedním z nich byl bývalý ministr financí, Colbert, který měl být v domácím vězení za to, že rozzlobil Gaiuse. Druhý byl Sebastian, majitel obchodu s oblečením Stříbrný Jelen ve Van. Pro Rorou byli tito dva spolehliví přátelé, kteří jí s jejím plánem pomohou.

„Princezno... už je na čase, abychom odešli,“ řekl Colbert a nabídl Roroe velký kabát. Viděla, že Colbert i Sebastian mají na sobě podobné kabáty.

„Je to...?“ zeptala se Roroa.

Vzala si kabát a oblékla si ho. Přerostlý kabát malou Rorou úplně zakryl. Teď mohla chodit po ulicích, aniž by si lidé uvědomili, kdo je.

Při pohledu na ty tři, se Herman zeptal, „Kam odsud jdeš?”

„Pan Colbert a já se schováme v nějakém městě s přijímačem vysílacího hlasového klenotu,“ řekla Roroa. „Když jsou tady všichni vojáci, nemůžeme chodit ven tak, jak bychom chtěli. Sebastian se vrátí do svého obchodu ve Van. Bude sledovat situaci a pak nám podá hlášení.”

„...Jsi dobře připravená,“ řekl Herman. „Škoda, že ses nemohla narodit jako muž.”

Kdyby Roroa mohla zdědit trůn, měla by velkou popularitu a finanční cítění a knížectví by pod ní bezpochyby udělalo velký krok vpřed. Herman si nemohl pomoci, ale litoval, že tomu tak nikdy nebude.

Sama Roroa však rázně zavrtěla hlavou. „Ach, přestaň. Jsem jen roztomilá a slabá holčička, slyšíš?”

„Gahaha!“ zasmál se Herman. „Určitě jsi nechtěla říct drzá a vytrvalá?“ Srdečně se zasmál a položil Roroe ruku na temeno hlavy. „Dobrá tedy, když nemůžeš být princ... přinejmenším, doufám, že potkáš manžela, který dobře využije tvůj finanční smysl.”

„Manžela?“ zeptala se Roroa. „Je mi pořád jenom patnáct, víš?”

„Patnáct je dost stará na to, abys začala přemýšlet o manželství,“ řekl Herman. „Chci brzy vidět tvář svého pravnoučete.”

„To předbíháš, dědečku,“ zvolala Roroa.

Pak odvrátila pohled, s rudou tváří. Bylo to gesto, které bylo pro dívku v dospívání tak typické, že na něj všichni tři muži hleděli s úsměvem.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Tak a máme tu poslední bonusovou kapitolu.

Příště už začne další část. A doporučuji začít dávat pozor na skryté narážky, které začnou nabourávat dosavadní vnímání tohoto světa.