Večer se v paláci konal menší večírek. Hosty byli většinou Mismedští ministři, elitní šlechtici a významní kupci. Podle toho, co jsem slyšel, to mělo oslavit Olgin návrat a přivítat Yuminu, protože byla princeznou Belfastu a tak.
Nebyla to oficiální hostina, takže na oděvu tolik nezáleželo, ale stalo se, že jsem skončila ve formálním oblečení.
Horní i dolní část těla jsem měl bílou, ale kabát, který mi dali, byl černý. Pak tu byla široká tmavomodrá šerpa. Potřeboval jsem jen turban a vypadal bych jako nějaký Sinbad nebo Aladdin cosplayer. (Sinbad – Sindibád)
Na večírku byla forma bufetu, takže většina účastníků si z výběru ukousla sousto a vychutnávala si malý rozhovor.
Čestný host, Yumina, tam stále nebyla. Ani Elze, Linze, ani Yae. Nejspíš se převlékají do formálních šatů. Nebudou mít žádné potíže, Kohaku se o ně stejně postará.
„Hej, sire Touyo. To na vás vypadá opravdu dobře. “ Šampaňské v ruce a oblečený do lehce fajnového fraku místo obvyklého brnění, ke mně přišel Lyon s pozdravem. Jako syn baronské rodiny Blitzů byl pravděpodobně už zvyklý na luxusní události.
„Počkej chvilku, Lyone, proč jsem nedostal oblečení podobné tomu tvému...?“ Bez ohledu na to, jestli můj oděv vypadal dobře, jsem se musel zeptat. I když, asi to tak bylo nejlepší. Cítil bych se dost sklesle, kdybych vedle něj musel stát ve stejném obleku. Mé křehké srdce by dostalo trhlinu pokaždé, kdyby mě někdo porovnal s tím pohledným fešákem.
„Ehm ... sire Touyo ... neviděl jste Olgu, že ne?"
„Nemůžu říct, že ano.“ Lyon se mě pokoušel ledabyle zeptat na Olgu, snažil se nasadit atmosféru a zakrýt skutečnost, že se jí nemůže dočkat. Ale má pravdu... Je trochu divné, že jsem toho druhého čestného hosta nikde neviděl. No, asi tu ještě není. Doufám, že se sem brzy dostane, ale tady neklidnému Lyonovi se můžu jen tak šklebit.
„Touyo!“ V okamžiku, kdy se tato slova dostala k mým uším, jsem cítil, jak mě někdo zezadu objímá. Otočil jsem se a podíval se dolů, abych viděl škubající se pár malých liščích uší.
„No, jestli to není Arma.“ Poplácal jsem malou lišku po hlavě. Měla na sobě rozkošné šaty. Když jsem se podíval za ni, viděl jsem dobře stavěného pána s bílými vlasy. Z vlasů mu trčel pár uší a za ním se táhl dlouhý tlustý ocas. Mohl by ten chlap být....
„Těší mě. Já jsem Olba, Armin otec.“ Věděl jsem to. Potřásl jsem mu rukou, kterou natáhl, a pak jsem se na chvíli podíval na muže i jeho dceru. Srst na uších a ocasech zřejmě také zbělala s věkem ...
„Taky mě těší. Jsem Mochizuki Touya. Ah, Touya je moje křestní jméno.“
„Hoho, takže ty jsi z Eashenu?“ Bylo to už nějakou dobu, co jsem to slyšel.
„Já-já jsem Lyon Blitz, rytíř z prvního řádu Belfastských rytířů!“ Dej se dohromady, Lyone... Lyon roztřeseně potřásl Olbovi rukou hned po mně. Asi si nemohl pomoct. Armin otec byl koneckonců také otec Olgy.
„Máte mé srdečné díky za ochranu mých dcer.“
„N-ne to není třeba, pane! Jen jsem plnil rozkazy!“ Lyone, prosím. Není třeba tolik vyšilovat, člověče... V úmyslu pomoci Lyonoi z jeho nepříjemné situace, jsem se rozhodl, že si začnu trochu povídat se starou liškou.
„Čím se živíte, Olbo?“
„Jsem obchodník. Obchoduji s různými vysoce kvalitními výrobky, z nichž některé pocházejí z Belfastu.“ Obchodník, co? Různé zboží...
„Nedávno, jsem se snažil dostat k té nové hře, která se jmenuje „shogi“. Rád bych ji tady prodal. Slyšel jsem, že sám král Belfastu si ji docela užívá.“
„Hmm? Shogi?“ Jak se zpráva o hře rozšířila tak daleko? Jak se ukázalo, Olga o tom psala v jednom z dopisů, které mu poslala, a nakonec to vzbudilo jeho zájem.
„Náhodou mám shogi s sebou. Líbilo by se vám to?“
„Ach, opravdu bych si to mohl vzít? Byl bych vám velice vděčný. Už nějakou dobu to chci vidět na vlastní oči.“ Naštěstí pro něj, jsem pořád měl shogi sadu, kterou jsem udělal během cesty.
„Žádný problém. Ujistím se, že ji budete mít zítra. I když, musím se o něco postarat, takže ... Lyone, mohl bys to přinést k Olbovi? Olga už pravidla zná, takže jsem si jistý, že je vás oba naučí. “
„H-Hm ?! Já?!" Jakmile jsem ho vtáhl do rozhovoru, Lyon začal znovu panikařit.
„Lyonův otec je generál Leon, jeden z nejdůvěryhodnějších pomocníků krále. Slyšel jsem, že je také jedním z nejlepších králových soupeřů. “
„Cože? Syn generála Leona?! Oh můj, byl bych opravdu rád, kdybyste navštívili náš domov. Je toho tolik, na co se vás chci zeptat.“ Olba radostně promluvil k Lyonovi s plným úsměvem na tváři. Pokud šlo o osobní minulost, mladý rytíř byl pro jeho dceru dobrým nápadníkem. Tiše jsem doufal, že udělá na starou lišku dobrý dojem. No, jestli se vezmou nebo ne, záleželo jen na tom, jak se hrdličky cítily, takže jsem nakonec možná dělal něco zbytečného.
„Ano! Zítra vás určitě přijdu navštívit!“ Lyon se postavil jako správný voják. Ten chlap to myslel stejně zbytečně vážně jako vždycky.
Jak jsem si dělal starosti s neobyčejně pilným rytířem, lidé shromážděni v paláci začali být o něco hlučnější.
Co je to za povyk? Podíval jsem se ke vchodu do sálu, kde jsem uviděl Jeho Bestii, Olgo, Yuminu a ostatní dívky.
Olga měla na sobě křiklavé Belfastské společenské šaty, zatímco Yumina a ostatní měly na sobě kostýmy, které mi připomínaly indické sárí. Elze červená, Linze modrá, Yae fialová a Yumina bílá. Ačkoli se lišily v barvě, všechny vypadaly opravdu dobře. Kohaku kráčel vedle nich.
„Oh, hej chlapče. Vypadáš docela dobře. Málem jsem si tě spletl s Mismedským šlechticem.“
„Ehm, díky.... Asi jo.“ Bestie na mě zírala s úsměvem na tváři. Připadá mi to trochu trapné... Vůbec nevím, jak se s takovými situacemi vypořádat.
Podíval jsem se ke svému boku a uviděl Lyona, jak se upřeně dívá na Olgu v jejích krásných šatech. Ach můj... Viděl jsem, jak jí ve vlasech svítí známá ozdoba. Myslím, že se dá s jistotou říct, že s ní má přinejmenším šanci.
„Líbí se mi tvoje oblečení, Touyo. Vypadáš báječně, chválila mě Yumina.
„Jo. Prostě to funguje.“
„...U-ukazuje to jiný druh šarmu...“ zamumlala Linze.
„Úžasné, Touya-dono! Je to na tobě velmi lichotivé.“
Zdá se, že si všichni myslí, že vypadám docela hezky... Raději toho nechte, nebo se začervenám!
„Vy všechny také vypadáte opravdu dobře. Oh hej, můžu si udělat fotku?“ Vytáhl jsem svůj smartphone a zapnul kameru. Jakmile jsem je všechny dostal do rámečku, vyfotil jsem je, takže můj telefon vydal blesk.
Překvapeni výbuchem světla položili Mismedští vojáci rozmístění vedle palácových zdí ruce na meče. Uh-oh, hádám, že ten záblesk je divný.
„Co to bylo?“ Jeho Bestie se podívala na smartphone v mé ruce. No, hádám, že to budu muset dříve nebo později vysvětlit...
„Pardon, tohle je jedno z mých nulových kouzel. Můžu to použít k zaznamenání toho, co vidím, a později se na to podívat.“
„Hoh? Promiň, moc tomu nerozumím.“ Ukázal jsem mu fotku, kterou jsem právě vyfotil. Byly na ní čtyři dívky, seřazené a usmívající se.
„Oho! Kouzlo, které ti umožní okamžitě kreslit obrázky, co? Slyšel jsem o někom, kdo má podobné kouzlo v Imperiu Refreese! Je však možné tento obrázek vyndat?“
Hmm... takže Impérium má někoho, kdo mi může udělat něco podobného? Teď jsem trochu zvědavý, co by to mohlo být za člověka... Když jsem tyto myšlenky odložil stranou, rozhodl jsem se, že není třeba poskytovat úplné vysvětlení toho, jak fotografie fungují.
„Vlastně to zvládnu, ano! Potřebuji jen kousek papíru a něco, s čím bych mohl psát.“ Šelma nechala, aby mi někdo přinesl, co jsem požadoval. Podíval jsem se na fotografii, kterou jsem pořídil, a použil [kreslení] a přenesl ji na papír. Na prázdném papíře se brzy objevila vybledlá, černobílá verze fotografie znázorňující čtyři dívky. Bylo to jako jedna z těch starých, monochromatických fotografií. Mohl jsem to obarvit, ale tohle stačilo k tomu, aby to pochopil.
„Neuvěřitelný! To je úžasné, chlapče - ehm, sire Touyo! Mohl bys mě taky nakreslit?“
„Jistě, žádný problém. Vzhledem k tomu, že byl přímo tam, nemusel jsem používat kameru. Jednoduše jsem použil [kreslení] a použil ho jako odkaz.
Když jsem mu dal fotku... no, něco jako fotku, jak dělá bezva pózu, byl úplně nadšený. Ale velmi rychle se to vymklo z rukou. Zachycen v toku situace, vytáhl jsem Olbovu rodinu, načež mě nespočet náhodných hostů požádalo, abych je také nakreslil.
Jedna kresba netrvala ani deset vteřin, takže jsem neměl žádné výčitky svědomí, že to dělám pořád dokola, ale byla tu řada lidí, kteří nebyli spokojeni se svými pózami nebo něčím takovým a několikrát se pokusili uspokojit. Co jsem, polaroidová kamera?! Začínám být unavený... No tak.
Lyon využil chaosu a nechal mě, abych ho nakreslil vedle Olgy. Neměl jsem samozřejmě důvod odmítnout. Ale stejně, když jsem to udělal, připadal jsem si méně jako polaroidový fotoaparát a více jako fotobudka.
Poté, co jsem dokončil žádosti důležitějších hostů, jsem vyběhl z večírku, abych si odpočinul. Všiml jsem si pohovky v rohu chodby, tak jsem se na ni plácl a snažil se uvolnit. To bylo celkem snadné, uvážíme-li, jak tiché to místo bylo ve srovnání s večírkem.
Když jsem tupě zíral na chodbu před sebou, procházelo místem, kde se protínaly chodby, cosi podivného.
„Co to... “– Přes rty mi přeběhl nevěřícný výraz.
Byla tu jedna věc, kterou jsem si všiml o té ... věci, která šla po chodbě v dálce. Upřímně řečeno, byl to medvěd. No, jistě, země pololidí musela mít nějaké medvědí bestie. Vlastně jsem jich na večírku viděl docela dost. O to nešlo, ale o to, že ta věc, kterou jsem viděl, nebyla bestie. Byla to plyšová medvědí hračka.
Nemohl jsem to říct jistě, ale zdálo se mi, že je asi padesát centimetrů vysoký, a bez ohledu na to, kolikrát jsem přehodnocoval, na co se dívám, byl to očividně plyšový medvídek... Proč tu chodí hračka medvěda... Jsem unavenější, než jsem si myslel?
Najednou se zastavil a podíval se mým směrem. Kruci, dívá se mi přímo do očí!
Staaare...
Staaaare...
Staaaaare...
Staaaaaare...
Nestalo se to už někdy...? Co? Medvěd pohyboval paží a jasně mě k sobě volal.
Snaží se mě požádat, abych šel s ním? Měl bych to vlastně následovat? Chvíli jsem přemýšlel a rozhodl se vyhovět. Zdůvodnil jsem to tím, že kdyby to začalo vypadat špatně, mohl bych použít [zrychlení] a vypadl bych odtamtud.
Kolébající se medvěd mě zavedl do místnosti nedaleko od večírku. Byl malý a tlustý, takže nedosáhl na kliku. Neodradil se, obratně vyskočil a otočil knoflíkem, aby otevřel dveře. Zamířil dovnitř, ale ne dřív, než na mě znovu pokynul.
Asi chce, abych ho dál sledoval... Vstoupil jsem do spoře osvětlené místnosti a oknem jsem spatřil měsíční světlo. Pokoj byl prostorný a řádně zařízený.
„Ale? Tentokrát jsi přivedla docela divného hosta, Paulo. Zmatený náhlým hlasem, jsem se začal rozhlížet. O chvíli později, jsem si všiml dívky sedící na červené židli před oknem.
Věkově se zdála být blízká Yumině a Armě. Měla bílé vlasy svázané do dvou copů a zlaté oči. Na sobě měla černé šaty, černé boty a černou čelenku a vypadala jako pořádná gotická lolita. Normálně bych měl oči upřené na její šaty, ale nemohl jsem zabránit tomu, aby se nepřesunuly k věcem za ní.
Sada tenkých, polojasných křídel, mihotajících se v měsíčním světle. Nebyly jako ty, které uvidíte na ptácích, ale spíš jako hmyz. Dalo se s jistotou předpokládat, že je víla.
„Takže? Kdo bys mohl být?“
„Ah, já jsem Touya. Mochizuki Touya. Touya je moje křestní jméno. “
„Narozen v Eashenu, beru správně?“ Jak bych rád, aby to přestalo. No, je to dost podobné, takže nemůžu říct nic jiného...
„Chápu. Takže jsi hostem této párty. Slavný drakobijec, ano?“
„Drakobijec? No, myslím ... myslím, že to není špatně. A ty jsi?"
„Ach, odpusť mi. Zapomněla jsem se představit. Jsem Leen, klanová matriarcha všech víl. A tenhle miláček je Paula.“ „Klanová matriarcha?! Tahle holka?!“ Překvapení způsobilo, že se mi slova zachytila v krku, čemuž se Leen očividně pobaveně zahihňala.
„Navzdory zdání, jsem mnohem starší než ty. Dlouhověkost je koneckonců jen jednou z hlavních charakteristik vílí rasy.“
„Jsi starší než já?! O kolik… -?“ Počkejte, radši se tu zastavím. Rozhodně není vhodné žádat ženu o její věk. Zdálo se však, že Leen nevadilo moje myšlenkové proudění.
„No, Nejsem si příliš jistá ... Jsem nejméně o šest století starší, to je jisté.“
„Šest století?!"
„Přemýšlet o tom je otrava, takže
předpokládejme, že je mi šest set dvanáct let.
P-Počkej, to je dost zásadní předpoklad... Nemůžu uvěřit, že tahle drobně vypadající dívka je přes šest století stará... Myslím, že v tomto světě nejsou žádné překážky. To znamená, že teď, když znám její věk, je jednodušší přijmout, že je klanová matriarcha.
„Stárnou víly pomalu?“
„...To není ten případ, ne. Pouze přestáváme stárnout, když dosáhneme určitého věku. Normálně se to stane, když se dostaneme ke vzhledu člověka v jejich pozdních dospívajících nebo na počátku dvacátých let, ale pro mě to přišlo dříve. Nic víc v tom není.“ Viděl jsem, jak našpulila rty, když ta slova zamumlala. Došlo mi, že není příliš spokojená s tělem, se kterým byla uvězněna na věčnost. Ať se na ni dívám, jak chci, nemohu v ní vidět nic jiného než osobu Yuminina věku.
Jako by chtěla Leen utěšit, Paula se vyškrábala za ni a poplácala ji po hlavě
„Takže, co se týče Pauly... je to nějaký smluvený známý?“
„Vlastně není. Je to nefalšovaný vycpaný medvěd. Může se pohybovat jen díky mému nulovému kouzlu, [program].“
„[Program]?”
Myslíš jako počítačový program nebo tak něco? Je ten medvěd robot?! „Nulové kouzlo, [program], umožňuje uživateli dávat určité příkazy neživým objektům a přimět je podle toho jednat. Například...“ Vzala si židli ze strany pokoje a přinesla mi ji. Leen držela ruku před židlí, soustředila svou sílu a vytvořila pod ní magický kruh.
„Zahájit [Program] ／ Pohyb: Dva metry vpřed ／ Počáteční podmínky: Někdo se posadí ／ Ukončit [Program].“ Kouzelný kruh na podlaze rychle zmizel. Jakmile se Leen posadila na židli, pomalu se posunula asi o dva metry dopředu, než se zastavila.
„Ach, zapomněla jsem nastavit rychlost. Ale chápeš obecnou představu. Umožňuje mi to dávat předmětům magické rozkazy.“
Jo, myslím, že to teď chápu. Název jako [program] je pro toto více než vhodný. I když je to omezeno programováním, je velmi užitečné, aby se objekty pohybovaly samy od sebe.
„Takže dokážeš Paulu přimět k letu tím, že jí přidáš rozkaz, který ji k tomu donutí?“
Obávám se, že něco takového je nemožné. Není to moc velká síla. [Program] umožňuje pouze jednoduché pohyby. Přesto by let pravděpodobně fungoval dobře pro malé modely ptáků.“
Dobře, myslím, že teď už tomu rozumím lépe. Zdá se, že to kouzlo má nějaké rozumné meze. Nezdá se to však o nic méně užitečné.
„Zkusím to.“
„Promiň...?" Zaměřil jsem svou magii na židli. Na podlaze se vytvořil magický kruh a začal jsem připravovat svůj vlastní [program].
„Zahájit [Program] ／ Pohyb: Pět metrů dozadu rychlostí standardní lidské chůze ／ Počáteční stav: Někdo se posadí ／ Ukončit [Program].“ Jakmile magický kruh zmizel, rychle jsem otestoval program tím, že jsem se posadil na židli. Začala se pohybovat pozpátku o něco vyšší rychlostí než předtím a po pěti metrech se zastavila. Jo, tohle je užitečné.
„Cože.... Co jsi právě udělal?“ Leen na mě zírala, mrkala tvrdě a pomalu.
„No ... Použil jsem [program], ne?“
„Proč to formuluješ jako otázku...? Ne, na to prozatím zapomeň. Mohl jsi použít [program] jen tak?“
„Ehm... ahaha… Asi ano...“ Podívala se na mě s velkým podezřením v očích.
Staaare...
Staaaare...
Staaaaare...
Staaaaaare...
Tohle už se stalo s Paulou! Říká se, že domácí mazlíčci se podobají svým majitelům, ale nevím, jestli je to tady úplně v pořádku... Brzy si povzdechla a založila si ruce na prsou.
„Ráda bych se tě zeptala na spoustu věcí, ale nechám to na jindy... Řekla jsem Paule, aby mi přivedla nějaké zajímavé lidi, a ona mě v tomto ohledu nezklamala. Možná jsi dokonce lepší nález, než byla Charlotte.“
„Charlotte?“ Nemohl jsem si pomoci, ale zareagoval jsem na známé jméno.
Nemůže to být ta samá Charlotte, že ne? „Ano, jeden z mých učedníků. Slyšela jsem, že je teď dvorní kouzelnice v Belfastu." Oh. Asi by mohlo. Počkej, tak vydrž... To znamená...!
„Aha! Takže ty jsi ta démonická učitelka, která ji nutila sesílat kouzla, dokud se nezhroutila, pak násilím obnovila její magii a donutila ji sesílat další kouzla, dokud se zase nezhroutila, že?!“
„Cože?!"
Ó člověče, děsí mě. Prosím, nedívej se na mě takhle, jsem křehký. Já nejsem ten, kdo to řekl hned na začátku! P-promiň? Mám se omluvit?! Měl bych se omluvit!
„No, to je jedno... Charlotte ale dostane facku, až ji příště uvidím. Kromě toho, Touyo, tvoje magické nadání je opravdu pozoruhodné. Jaké další prvky máš kromě nulové spřízněnosti?“
„Všechny."
„... No, už mě nic nepřekvapí." Po dalším dlouhém povzdechu, Leen o něčem přemýšlela, než pomalu otevřela zlaté oči. Podívala se na mě a sepjala ruce.
„Tak dobře. Budeš mým novým žákem.“
Děkuji za překlad.
OdpovědětVymazatďakujem.
OdpovědětVymazat