„A teď k té místnosti, kterou budeš používat...“ Přemýšlel, kde by to bylo dobré.
Nephy byla zajata jako otrokyně. Určitě si prošla bolestivými emocemi. Raději než někde v podzemí nebo na nějakém temném místě by byla lepší místnost s krásným výhledem.
V tom případě byla nejvhodnější věžička na samém vrcholu hradu. Když přišlo na výhled, bylo to absolutně nejlepší místo. A když ji tam vedl, najednou si něco uvědomil.
„Nephy, nevadí ti vysoká místa?“ Pro jednou měl pocit, že se jí zeptal na něco docela přirozeně.
A bez jakéhokoliv výrazu, Nephy jednou zhluboka přikývla.
„Ano. Pověste mě za ruce nebo za krk, jak chcete.”
„Kdo říkal něco o mučení, zajímalo by mě?”
„Moje... omlouvám se. Když jsem vás slyšela mluvit o vysokých místech, nic jiného mě nenapadlo.“ Když na něj Nephy nechápavě zírala, Zagan si položil dlaň na hlavu.
Měj trochu víc naděje, že tu budeš žít...
Kdyby to bylo takhle, možná by pokoj na vysokém místě byl problém. Nemyslel si, že je to možné, ale napadlo ho nebezpečí, že se Nephy vrhne z balkónu.
Přesto pokračovali po točitém schodišti a zamířili do nejvyššího patra.
Zdálo se, že světlo venku už potemnělo.
Zagan luskl prsty a svíčky podél zdi se najednou rozsvítily.
„Tudy.”
„Ano... Ah.“ Když Zagan začal znovu stoupat po schodišti, Nephy slabě zaječela a zapotácela se.
Mihotavé plameny svíček byly jako zdroj světla poněkud nespolehlivé. Jejich opěrné body byly tmavé a se zúženými podpatky Nephyiných bot se zdálo, že je pro ni obtížné chodit.
Zagan ji pak náhle vzal za ruku a podepřel ji.
„Moje... omlouvám se...“ Tvář dívky, která to řekla, byla dost blízko na to, že měl pocit, že se jeho nos dotkne jejího.
Zagana po nose lechtala slabá sladká vůně
Podíval se jí přímo do azurových očí, které lemovaly bílé řasy.
Byl jí naprosto okouzlen a zároveň se mu dělalo špatně z extrémního pocitu rozpaků. A jako by se to snažil zastřít, Zagan si s “Hmph“ odfrkl.
„B-Buď opatrná. Dávej pozor, kam šlapeš.”
„A-ano...“ A nakonec promluvil drsným tónem. Zdálo se mu, že se Nephy nějak zadrhává.
A jen tak, když pokračovali ve výstupu po točitém schodišti, Zagan si všiml něžného pocitu v jeho ruce.
Hm? Je možné... že držím Nephy za ruku? Chytil ji za ruku, když ji podpíral. A potom skončil tak, že ji nonšalantně držel.
Zagan si nemyslel, že je to poprvé, co drží dívčí ruku, ale pokusit se vzpomenout si na jiný případ v jeho paměti se ukázalo jako obtížné.... Nakonec to mohlo být vlastně jeho poprvé.
Bílá ruka byla štíhlá, měkká a teplá. Z dlaně cítil bušení srdce. Ale mohlo to být jen jeho vlastní.
Nečekaně, Nephy dál zírala na tu ruku a mlčela.
Zagana znechutil nevysvětlitelný pocit stydlivosti, ale zároveň nechtěl pustit její ruku.
Při přepínání mezi rychlým a pomalým tempem, se Zagan dostal na vrchol hradu.
Nakonec se po třech patrech objevily dveře v nejvyšším patře.
Trochu ho znepokojovalo, jak pro ni bude obtížné chodit nahoru a dolů, když tu udělá Nephyin pokoj, ale prozatím položil ruku na dveře.
„Tohle je místnost, která se obvykle nepoužívá. Může to být... poněkud špinavé, ale...“ Z tohoto důvodu zazněla Zaganovi v hlavě základní otázka „Už jsem někdy do této místnosti vstoupil?“
Od chvíle, kdy tu začal žít, uplynulo asi deset let, ale obvykle se prostě odloučil v archivu, takže byl majitel, který vlastně nepochopil celý vnitřek svého vlastního hradu.
A pak litoval, že si tu pochybnost pořádně neověřil.
V této místnosti, kde vál osvěžující vítr, vydávala čepel gilotiny zvuk, jak se pohupovala ve vzduchu.
Kromě toho
tu byly kostry, které byly po mnoho let zanedbávány, a lahvičky s tajemnými
věcmi v nich byly roztroušeny po okolí. S pomocí ponurého světla svíček to byla
absolutně nejhorší a nejděsivější lokalita.
„Tohle místo nebudeme používat.“ Okamžitě začal zavírat dveře, ale už bylo trochu pozdě.
Koneckonců, lidé pocítili největší zoufalství, když jejich nejslabší naděje zmizely.
Těsně poté, co řekl, že ji potřebuje, byly před ní vraženy mučící prostředky, takže světlo v Nephyiných očích zmizelo.
Dívka rozpřáhla obě ruce, jako by všechno odhazovala.
„Prosím... dělejte, co chcete, pane.”
„Mýlíš se, slyšíš? Tohle je, no... Jo! Je to past připravená pro nepřátele, kteří by zaútočili z nebe.“ Když to Zagan řekl, myslel si, že je to docela chabá výmluva.
„Ale jak bych to řekl. Je to docela zbytečné nastavení a takové věci by se jen pletly do cesty. Tak se jich zbavím.”
Když to říkal, Zagan do místnosti s visící gilotinovou čepelí vrhl blesková kouzla a znovu zavřel dveře.
Hned po tom se ozval výbuch.
Šoková vlna pronikla mezerou ve dveřích a Nephyiny sněhobílé vlasy se jemně zachvěly. A zatímco Zagana to uchvátilo, dveře se se zaduněním zřítily do místnosti.
Zdálo se, že i panty se rozpadly na kusy.
A tak všechny stopy po odpudivých předmětech naprosto a úplně zmizely z místnosti…
No, strop byl černě spálený a bylo sporné, jestli ještě bude fungovat jako obytná místnost. Dokonce i svíčky byly sfouknuté.
A v té chvíli stékal Zaganovi po tváři studený pot.
Chtěl jsem odstranit zdroj jejích obav.
A když se otočil, aby se podíval na strašlivě vyděšenou Nephy, všiml si, že ještě víc zbledla. Nakonec rozechvělé rty otevřela.
„To je poprvé... co jsem viděla tak zničující kouzla ...”
Dobře. Asi by bylo strašně děsivé, kdyby se ničivá kouzla najednou takhle uvolnila, že? Navíc, i nahlíženo konzervativně, mělo dost ničivé síly na to, aby to průměrného čaroděje třikrát proměnilo v popel. Pravděpodobně tam nebyl žádný obyčejný člověk, který by nebyl otřesen, když by se toho stal svědkem.
To je špatně. Jen proto, že Barbatos je jediný člověk, se kterým jsem se normálně bavila, já...
Šel a problém vyřešil pomocí selského rozumu, který sdíleli spolukouzelníci.
„...Hmm. Tohle místo není dobré. Je to příliš ponuré.”
„Je tohle... to, co byste nazval ponurým?“ Dívka naklonila hlavu na stranu jako zpěvný pták a Zagan jí nemohl nic říct.
Nephy pak udělala krok do místnosti.
Jak kráčela, popel se vznášel do vzduchu. Okno nemělo žádné sklo a spíš než pokoj se tomu dalo říkat ptačí klec nebo tak něco. I když to nebylo příliš extrémní, nebylo to místo, kam by dívka měla chodit.
I tak, si toho Nephy zřejmě nevšímala a pokračovala v chůzi k terase.
Měl bych... postavit bariéru, aby nespadla přes okraj, že?
Opravdu nevěřil, že by se Nephy vrhla z terasy, ale Zagan stejně jedno kouzlo vyhodil. V nejhorším případě bylo možné věřit, že se prostě zhroutí.
A aby byl připraven na tuto nepravděpodobnou událost postavil se Zagan vedle Nephy.
Terasa měla zábradlí z kamenných cihel, takže cítil, že by nebylo divné, kdyby prasklo a rozpadlo se na kousky.
Nephy položila ruce na zábradlí a vzhlédla k obloze.
Byla už noc a mraky se poněkud vyjasnily. Tenká čára měsíčního světla se snesla dolů jako nit.
Nephy vzhlédla a natáhla obě ruce k obloze. Přestože to bylo tak neformální gesto, Zagan měl pocit, jako by to vypadalo jako nějaký posvátný rituál.
„Máš... ráda měsíc?”
„... Nevím.“ Nephy zavrtěla hlavou, jako by ji něco trápilo, když odpovídala na Zaganovu otázku.
„Tak jaký význam má to gesto?”
„...Nevím.“ A teď jen říkala, že to neví.
Oči Nephy však při pohledu na Měsíc vypadaly, že jsou smíšené se srdečným pocitem nostalgie. A bez zvláštního důvodu ji Zagan napodobil a natáhl ruce.
„Opravdu nic nechápu, hm?“
„... Věřím,
že tomu tak je.“ Zagan měl chuť umřít rozpaky jak slyšel její odpověď vážným
způsobem.
Čím to bylo, že v takové době nemohl myslet na nic rozumného?
A pak, Nephy zamumlala.
„Je v pořádku ... abych ... přijala tuto místnost?“ Bylo to poprvé, co Nephy sama promluvila.
Zagan se však otočil a podíval se do hrozné místnosti.
Nebezpečné články jistě zmizely, ale také nebylo nic co by zbylo, ani skleněné okno. Nevypadalo to jako prostor, kde někdo mohl žít.
Pokud k jeho obnovení použiji čarodějnictví, vrátí se i gilotina ...
Čištění a dekorace by se muselo provádět pravidelným úsilím.
„Možná by byl vhodnější pokoj ...“ A jak to začal říkat, zde si povšiml, že všechny pokoje jsou téměř stejné.
I když neexistovala žádná mučicí zařízení, ležely kolem zlověstné čarodějnické aparáty. Nakonec žádná z místností nebyla taková, kterou by měla normální dívka používat.
A protože ho tato skutečnost trápila, Zagan promluvil ještě jednou.
„Jsi v pořádku s takovým místem?"
„Ano. Je to přece pokoj, který jste pro mě připravili, mistře.“ Všechno, co udělal bylo ohnivé útočné kouzlo, které mělo všechno v místnosti zpopelit. Zagan si opravdu nemyslel, že by se to dalo popsat jako příprava místnosti ...
Jelikož si však nemohl pomoct, naklonil hlavu na stranu, protože přemýšlel, jestli by nějaká jiná místnost byla skutečně lepší, Zagan na ni kývl.
„Velmi dobře. Pak použij toto místo, jak uznáš za vhodné.“ Z náhlého popudu nakonec opět promluvil přehnaně, ale Nephy sklonila hlavu, pokývla a řekla následující.
„Mockrát děkuji, pane.“ A z nějakého důvodu ta jediná věta pronikla Zaganovi hrudí.
Nephy pak naklonila hlavu na stranu
„Děje se něco?”
„...Ne, jen už je to docela dlouho... co mi to někdo řekl.“ Občas se stalo, že nechal odejít lidi, kteří se ztratili na hradě, aniž by je zabil, ale Zagan nebyl od přírody dobrý člověk.
Ve většině případů by utekli plnou silou a nenabídli by jediné slovo vděčnosti.
Nicméně, u Nephy se nezdálo, že by ji to nějak zajímalo, a přikývla, jako by o tom byla plně přesvědčená.
„Taky mám pocit... že už je to dlouho, co jsem to řekla.”
„Aha...“ Zagan uvažoval, jestli přijde den, kdy také někomu poděkuje.
Otevřít své srdce ostatním bylo stále něco, co bylo daleko, ale byl upřímně šťastný, že teď poslouchá, co jí chce říct.
A tak
jejich první společný den skončil pokojně.
◇
Děkuju za překlad.
OdpovědětVymazatďakujem.
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazat