HRH 3 - Kapitola 1: Projekt Lorelei 5/6

„Ten král, určitě vytáhl ošklivý trik ..."

V Nelvě, pevnostním městě na jihozápadě Amidonie, mumlal jeden jedinec, který se přimíchal k divákům, aby sledoval vysílání. Tato osoba měla plášť s kapucí, který zakrýval celé jeho tělo, takže nebylo možné rozeznat jeho výraz. Jediné, co bylo možné rozeznat, bylo že ve srovnání s lidmi kolem, tato osoba měla malou postavu a hlas, který byl s největší pravděpodobností ženský.

Podobně zakuklený muž stojící vedle ní položil dívce v plášti s kapucí otázku. „Ošklivý trik?”

„Je to ošklivé,“ řekla dívka. „Koneckonců, bere si všechny ty věci, co můj otec schválně před lidmi zatajil, a pak jim je najednou všechny naráz předá. Není naděje, že by se můj bratr po tomhle k tomu vrátil ...No, pro lidi to tak může být nejlepší.”

S těmito slovy dívka v kápi pokrčila rameny, jako by chtěla dodat: „Dobrý bože.”

Muž v kápi vedle ní se na ni zmateně podíval. „Ehm, princezno, co to říkáš, že lord Gaius ukradl lidem?”

„Svobodu, to je to pane Colberte,“ řekla dívka v kápi.

Dívka v kápi byla dcerou Gaiuse VIII., Roroa Amidonia. Muž vedle ní byl bývalý ministr financí, Colbert.

Roroa ukázala na video. „Vysílat hlasový klenot takhle, ženy se oblékají fantasticky a muži touží po roztomilých mladých dívkách za denního světla, nic z toho by v knížectví dříve nebylo povoleno, že? To bylo, protože ani princ, ani lid nechtěli, aby se šířila ideologie slabochů. Ale ten král jim tímto vysíláním ukazuje, že všechny ty věci jsou v království povoleny.“

„Jinými slovy... předvádějí svou svobodu,“ řekl Colbert.

Roroa přikývla. „Přesně tak. Proto je to tak ošklivé. Svoboda je zdarma. Když to dáte pryč, Soumu to nic nestojí. Pokud se to teď pokusí dát pryč, bude tu odpor. I když si půjčí moc Říše a podaří se mu získat Van zpět, vidíš, že můj bratr je schopen nechat jim tu svobodu? ...Já ne. Pod mým bratrem to bude omílání toho, jak to tu můj otec likvidoval. Bude tam chaos, žádný jiný způsob.”

„Ne... chcete říct, že Souma to všechno vypočítal, než to odvysílal?!“ zvolal Colbert.

„Takhle mi to připadá.”

Colbertovy oči se rozšířily. Šokovalo ho, že tato dívka, která když si stáhla kápi, měla rozkošná korálková očka jako tanuki, prohlédla plány krále Soumy, muže, který udělal z Gaiuse VIII. blázna.

Kdyby vládcem Amidonie nebyl Gaius nebo Julius, ale místo toho Roroa, svět by teď mohl být úplně jinde. Ne, o tom nebylo pochyb. Když o tom přemýšlel, Colbert se neubránil hluboké lítosti.

Zdálo se však, že Roroa na to ani nepomyslela. „To jen znamená, že můj otec se mu nemohl rovnat. Ten stařec byl koneckonců beznadějný, když došlo na něco mimo bojiště. Opravdu. Řekla jsem mu, že jestli nepovzbudí dychtivost utrácet a rozhýbat ekonomiku, tenhle ekonomický propad bude trvat věčně, ale neslyšel ani slovo z toho, co jsem řekla.”

Když ji slyšet mluvit tak hořce, Colbert přispěchal s odpovědí. „Ehm, princezno... o tvém otci...”

„Ach, s tím si nedělej starosti,“ řekla. „Mě samotnou to moc netrápí.”

V nedávné bitvě utrpěly síly Amidonie velkou porážku rukou Elfriedenu a Roroin otec Gaius VIII. byl sražen královskou armádou pod velením Soumy Kazuy.

Když se jí Colbert snažil projevit soucit nad její ztrátou, Roroa mu jen zamávala, aby přestal. „Zajímalo by mě, proč to tak je? Slyšela jsem, že můj otec je teď mrtvý, ale není mi z toho ani trochu smutno. Myslím, že na konci jsem nikdy nevycházela se svým otcem nebo bratrem...”

„Princezno...“ zamumlal Colbert.

„Jestli něco... šokuje mě, že mě to víc nešokuje,“ řekla Roroa. „Měla bych se chtít Soumovi pomstít, ale jediné, co k němu cítím, je zvědavost. Způsob, jakým přebudoval tu starou zemi a zvláštní způsob, jakým používá vysílání hlasového klenotu, zajímalo by mě, v jakém světě musel žít, aby se to všechno naučil. Ráda bych se s ním setkala a promluvila si o tom. Hej! Pane Colberte. Myslíš, že jsem možná bezcitná?”

Její nejisté oči poprvé vykoukly zpoza kapuce. Její vlhké oči připomínaly oči opuštěného štěněte. Když ji Colbert takhle viděl, spěšně řekl, „Ne!“ a zavrtěl hlavou.

„Snažila jste se zachránit tuto zemi jiným způsobem než lord Gaius!“ prohlásil. „Proto jste nikdy nevycházela s Gaiusem nebo Juliusem, kteří kladou ideologii před lid, a cítíte spřízněnost s králem Soumou, který se vždy dívá na věci očima svého lidu! To je pravý důkaz, že jste princezna této země!”

Když to Colbert řekl, Roroa, která před chvílí vypadala jako opuštěné štěně, řekla, „Jasně? No, dobře,“ a pak se začala sama pro sebe chechtat.

To byly krokodýlí slzy?!

Dokonce i mírně vychovaný Colbert byl připraven na ni za to vybafnout, ale rozmyslel si to. Roroa byla schopná předstírat, že je smutná, ale byla také schopná předstírat, že předstírá že je smutná. Jen Roroa věděla, co skutečně cítí. Takže ... Colbert nic neřekl.

Pak, najednou, si Roroa stáhla kápi. S jejími dvěma culíky visícími před ní, se v zorném poli objevila Roroina rozkošná tvář. Colbert překvapeně otevřel oči.

„Princezno, co si myslíte, že děláte?! Jsme v úkrytu, uvědomujete si to?! Co když vás někdo uvidí?!“ zvolal.

„Všichni jsou zaneprázdnění sledováním hudebního programu,“ řekla. „Nebudou se dívat ani na jednoho z nás. Ale než si o tom promluvíme, jako muž, proti kterému budu stát, přemýšlela jsem, že bych si teď měla vypálit do očí obraz Soumova obličeje.”

V Roroiných očích byl Souma prostý, obyčejný mladý muž, takový, jakého můžete najít kdekoliv. Nicméně si také dobře uvědomovala, že je v něm víc, než se na první pohled zdálo. Normální člověk by nedokázal obnovit upadající království, ani porazit tři vévody a knížectví. Bylo těžké ho odhadnout právě proto, že vypadal tak normálně.

Roroa si znovu nasadila kápi a táhla Colberta za ruku, když odcházela. „Tak tedy, máme před sebou nějakou vlastní přípravu. Souma se pohybuje rychleji, než jsem si myslela.”

„...Ah! Ano, madam!“ řekl Colbert.

Když si pomyslel, že tady to doopravdy začne, Colbert měl na tváři vážný výraz. Jak tak kráčela, Roroa se otočila, podívala se na obraz Soumy promítaný přijímačem a zahihňala se.

Teď, když jsi nás dostal do nálady, nemysli si, že tě necháme utéct, dokud jsi napřed, pomyslela si. Budeš za to muset nést zodpovědnost. Ale ano. Radši se připrav, Soumo! ♪

◇ ◇ ◇

Když Junina píseň skončila, byla na řadě opět Pamille. Ještě jsme neměli dost loreleis, takže pro dnešní vysílání měla každá z nich zazpívat dvě písně.

Když skončila řada na Pamille, počkal jsem, až Nanna začne svou druhou píseň, a pak jsem Aishu odtáhl někam, kde nebylo vidět, kde se ve vysílání neukážeme.

„C-co se děje, pane?“ zeptala se. „Pořád jsme naživo, víš?”

„Říkal jsem ti, že jsem se během vysílání něčeho obával, ne?“ řekl jsem. „To je to, co přijde po Nanně.”

Když slyšela ta slova, Aisha nasadila vážný výraz.

Tiše jsem jí řekl, „Až začne další jednání, počítám s tebou jako se svým bodyguardem.”

„Cože?! Nechcete snad říct, že by madam Juna něco udělala—mmmph?”

I když jsme byli pořád uprostřed vysílání, Aisha začala zvyšovat hlas, tak jsem jí zakryl ústa rukou.

Jakmile se uklidnila, mlčky jsem zavrtěla hlavou. „Není to Juna. Mezi druhými písničkami Nanny a Juny máme zpěvačku, která se zapojila na poslední chvíli.”

„Mmph... O tom jsem nikdy neslyšela!“ vykřikla Aisha.

„Jak jsem řekl, skočila do toho na poslední chvíli,“ řekl jsem. „Rozhodli jsme se pro to náhle, těsně předtím, než jsme začali živě vysílat. Kromě toho, kdybych tě předem varoval, myslel jsem, že budeš moc zaneprázdněná přemýšlením o tom, a že si narušíš verše.”

„Murrrgh... Nemůžu to popřít,“ řekla.

Ale no tak... pomyslel jsem si.

Přesto jsem ji poplácal po rameni. „Tak tady to máš. Spoléhám na tebe, když na to přijde. Jsi jedním z hostitelů, takže nemůžeš nosit svůj velký meč, ale chceš mít u sebe menší zbraň?”

„Ne, v tom případě je mi líp s holýma rukama ... Počkejte, je ta osoba tak nebezpečná?!“ zvolala Aisha.

„Ne... Myslím, že to pravděpodobně nebude problém,“ řekl jsem. „Jenom se pojišťuju.”

„Pojištění, aha... Rozumím. Budu vás chránit až do smrti, pane.”

Aisha se jednou udeřila do hrudi. Obvykle to kovově zazvonilo kvůli jejímu brnění, ale dnes byla Aisha v koktejlových šatech. Bohatá ňadra, která se obvykle skrývala pod jejím brněním, se zakymácela, a tak jsem se rozpačitě odvrátil, protože jsem nevěděl, kam se dívat.

Tak tedy... Uvidíme, jak to půjde.

◇ ◇ ◇

„Tenhle hudební program je opravdu pěkný...” řekl někdo v davu.

Ve chvíli, kdy doposlouchali Nanninu druhou píseň, se Amidonským divákům dostalo uvolnění. Hudební program je upřímně bavil. Soudě podle dosavadního řádu věcí, další na řadě byla Juna Doma. Dokonce byli nadšení, že ji zase uslyší zpívat.

Nicméně ten vzduch byl v příštím okamžiku téměř odfouknut.

Na obrazovce se objevila žena. Vypadala na něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Stála skoro dva metry vysoká, měla postavu tak svalnatou, že to bylo vidět i přes vojenskou uniformu, kterou měla na sobě. V očích se jí ostře zalesklo a vlasy měla sčesané dozadu, takže bylo těžké určit, jakého je pohlaví.

Vlastně jediní, kdo věděli, že je žena, byli diváci v knížectví. Ukázalo se, že diváci v království si myslí, že je to chlap.

Souma a Aisha se objevili na obrazovce vedle ženy. Souma měl stále nucený úsměv, ale Aisha se na ženu ostražitě dívala.

 

„Teď tu máme nečekaného hosta,“ řekl Souma. „To je Amidonská velitelka, Margarita Wonderová. Zatímco se vojáci ve Van stahovali, madam Wonderová zde zůstala, aby sledovala, jestli jsme respektovali dohodu a nepoškozovali lidi.“

 

Lidé z Van přikývli. To zní přesně jako madam Wonderová, pomysleli si.

Přestože žila v Amidonském knížectví, kde bylo pro ženy těžké udělat si úspěšnou kariéru, její mimořádná bojová zdatnost a schopnost vést ji nechaly vystoupat do hodnosti generála a nyní byla zkušenou bojovnicí. Díky svým bojovým schopnostem a přísnému vzhledu se jí lidé obávali, ale zároveň si získala jejich důvěru pro svou pověst spravedlivého a čestného jedince.

Přesto to pro ně bylo o to těžší pochopit. Co tu dělala madam Wonderová, vedle Soumy?

 

„Slečna Wonder byla válečná zajatkyně, ale důvod jejího zajetí byl takový, jaký byl, měli jsme ji v domácím vězení,“ řekl Souma. „Ale když se dozvěděla o tomto vysílání, řekla, „Byla bych ráda, kdybys mě taky nechal zpívat,“ a přihlásila se k účasti.”

 

Souma mluvil veselým tónem, ale sama Margarita mlčela. Ten rozdíl v nadšení mezi nimi byl hmatatelný a obyvatelům Van běhal mráz po zádech.

„Hej... stane se něco?“ divil se někdo v davu.

„Snad si nemyslíte, že by to madam Wonderová využila jako příležitost pokusit se zabít Soumu?”

„Ne, Madam Wonder by se nikdy nesnížila k něčemu tak podlému...”

„Ale podívej se na výraz toho temného elfa. Je ve střehu.”

„Souma se usmívá, ale je vidět, že je taky na hraně.”

I když se události ve skutečnosti odehrávaly na hradě, lidé ve Van mohli zachytit neklidný vzduch a to je děsilo. V té atmosféře, Souma dál mluvil s úsměvem.

 

„Teď si ji poslechněme zpívat. Píseň slečny Margarity Wonderové bude ... Přes údolí Goldoa.“