Druhý den ráno.
Jelikož místnost, kterou Zagan poskytl Nephy v nejvyšším patře hradu, ještě nemohla být využita, spali oba v trůnním sále.
Vlastně jsem nemohl usnout.
Zagan se také den předtím vůbec nevyspal. Myslel si, že bude schopen hned usnout, ale pouhé pomyšlení na to, jak je Nephy hned vedle něj, mu nedalo spát. Nebylo to tak, že by měl dost odvahy na to, aby opravdu něco udělal, ale navzdory tomu jen přemýšlel o tom, jak by ho nakonec nenáviděla, kdyby si to dovolil.
Na druhou stranu, Nephy byla nakonec asi docela unavená.
Když se stočila na koberec, okamžitě usnula.
Nicméně to byl také jeden z důvodů, proč Zagan nemohl usnout. Když mu byla vystavena tak bezbranná postava, nemohl na ni nemyslet.
V hloubi noci se zdálo, že je Nephy zima, a místo pokrývky ji přikryl pláštěm. To však mohlo být z jeho strany špatné rozhodnutí. Z nějakého důvodu se Zaganovi při pomyšlení na tu krásnou dívku s jeho pláštěm rozbušilo srdce ještě víc.
A i když si dělal nekonečné starosti, než si to uvědomil, ranní slunce vystoupalo.
Žaludek pak vydal srdečný a dojemný zvuk.
„...Asi si dám něco k jídlu.“ Když Zagan sestoupil do sklepního skladu, přinesl dvě porce sušeného masa a mléka, které tam dole uskladnil. Nevěděl, kdy se Nephy probudí, ale chtěl být připravený, aby se mohla hned nasnídat.
Když se vrátil do trůnního sálu, Nephy už byla úplně vzhůru a čekala na něj, seděla na kolenou. Plášť, kterým ji přikryl, byl úhledně složený na straně. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, připadalo mu zbytečné si ho znovu oblékat.
„Takže jsi vzhůru.”
„Ano. Dobré
ráno pane.“ Zagan se téměř neúmyslně usmál.
Takže mě řádně přivítá.
A i když se snažil odpovědět, napadlo ho: Hm? Když mi řekla dobré ráno, čím že jsem to měl odpovědět? Zanechala ho úplně zmateného.
Bylo v pořádku, říct jen dobré ráno? Nebo měl pozdravit? Dobrý den pro tebe bylo rozhodně špatně, alespoň si to myslel.
Když se nad tím zamyslel, kolik je to let, co mu byl adresován takový pozdrav?
A zatímco se Zagan svíjel v agónii, Nephy na něj zírala s ohromeným výrazem.
Když to viděl, odkašlal si.
„Přinesl jsem ti jídlo. Do toho, jez.” Poté, co to řekl, byl Zagan nějak sám od sebe odpuzován.
Takže ji ani nemůžu pořádně pozdravit...? Kdy se z něj stal tak beznadějný člověk?
Když o tom tak přemýšlel, měl pocit, že byl beznadějný od samého začátku.
I když se na Zagana zvědavě dívala, zatímco se trápil, Nephy od něj poslušně přijala sušené maso a šálek mléka.
„Mockrát děkuji, pane”
„... Mm.“ Když se Zagan cítil sklíčený nad vlastní bezpáteřností, Nephy k němu nesměle vzhlédla.
„Pane.”
„Co?”
„Co... mám dělat?”
„Hmm, podívejme se...I když uplynul jeden večer, pořád ho nenapadlo, co by měl Nephy nechat udělat.
Mám ji nechat uklízet nebo tak něco? Nicméně, právě včera, nakouknutí do jediné místnosti byla docela katastrofální událost.
Uvnitř tohoto hradu bylo skoro padesát takových nepořádných místností, a co je důležitější, Zagan ani jednou neuklidil jedinou z nich. Nebylo to nic, co by mohl udělat jeden člověk, a nějak cítil, že kdyby jí to nařídil, tahle dívka by to dotáhla do konce.
V první řadě se Zagan nestaral o estetiku, a přestože o ni neměl zájem, nechtěl ji nutit k něčemu, co by ji dohnalo k smrti.
Nicméně, v tom případě, co jen mohl chtít, aby udělala?
Asi bude úzkostlivá, když nebude mít co dělat, co...?
Ta dívka dostala nápad, že bude obětí nebo laboratorním zvířetem. Takže kdyby jí muž, který ji koupil, jednoduše řekl, aby zůstala na místě, nemyslel si, že by ji to potěšilo, a nepomyslela si „Ah, je hezké nemuset nic dělat“.
Zatímco sténal, nebyl Zagan schopen přijít s odpovědí, a tak postavil šálek mléka na zem a začal žvýkat sušené maso.
Nephy se pak zatvářila, jako by jí to připadalo nečekané.
„Pane, vy také jíte totéž?”
„Jo...? Je na tom něco divného?”
„Ne, ehm...“ Zdálo se, že chce něco říct, ale Nephy se zatoulala pohledem, jako by se jí špatně mluvilo.
„Prostě mluv. Mě nijak zvlášť nerozzlobíš.“ Zatímco se Zagan proklínal, že to nedokáže vyjádřit trochu přátelštěji, nějak se mu to podařilo říct.
Nephy si zachovala neměnný výraz a otevřela ústa, jako by to bylo těžké říct.
„Cítím se... poctěna, že jsem právě dostala jídlo. Nicméně, pane, přijde mi divné, že jíte stejné věci…“ Svým způsobem se ze všech sil snažila vyjádřit své pochybnosti.
Zagan si pak založil ruce na prsou a přemýšlel o tom. Co jen Nephy připadalo tak divné? Jediné, co měl před očima, byl špinavý hrnek naplněný mlékem a sušeným masem z bůhvíjak dávné doby.
Hm? Když o tom tak přemýšlím, včera byla ve městě skupina, která jedla podobné věci.
Ano. Pokud si dobře pamatoval, byli to otroci v Kianoides.
Vidět je uprostřed ulic bylo docela žalostné, ale když si to pečlivě promyslel, Zagan sám jedl něco podobného.
A potom, co sám pro sebe přikývl, Zagan otevřel ústa, aby promluvil.
„Mohlo by to být... protože je to příliš skromné jídlo?”
„Ehm, ano... Věřím, že je to jídlo vhodné pro otroka, jako jsem já.“ Jinými slovy, spíš než jídlo to byla břečka.
Nicméně, spíše než aby se tím urazil, Zagan nad tím upřímně lamentoval. Nebo vlastně...
Má... o mě strach? Ne, to mohlo být trochu špatně.
Nebylo to tak, že by po včerejšku a dnešku najednou otevřela srdce.
Nebylo to tak, ale bylo to, jako by nemohla jen tak stát a dívat se, ať to byl kdokoliv. Připadalo jí to skoro, jako by říkala, „Nezemře ten člověk, když s tím něco neudělám?“
Zagan chvíli hryzal a pak se zadíval na scvrklé suché maso.
Aaah, to je pravda. Tohle jídlo je na úrovni, kdy se tomu ani nedá říkat jídlo.
Už od dob, kdy byl lupičem, tohle byla jediná věc, kterou jedl, takže na to ani jednou nepomyslel. Byl v bodě, kdy dokud nehladověl, nezáleželo na tom, co je to za jídlo.
Kromě sušeného masa jedl také ztvrdlý chléb, ale ten příliš rychle zplesnivěl a už se nedal jíst. Dříve se ho stejně snažil sníst, ale pak už nezažil nic než bolest břicha a tragické vzpomínky.
Když se ohlédnu, jak jsem se od včerejška nikam nedostal, vzpomínám si na chuť chleba, co?
Už předtím slyšel, že první láska chutná jako citróny, ale ve skutečnosti to byl spíš kyselý pocit, který jako by mu roztrhl žaludek.
Kdyby měl pojmenovat jednu věc, která mu upřímně připadala výborná, byl by to likér. Alkohol, který Barbatos přinesl, když mluvil jako idiot, byl opravdu lahodný, ale v té době bylo hlavním jídlem také sušené maso.
Když přišlo na alkohol, Zagan nevěděl, co je lepší koupit, a tak nakonec jeho život se sušeným masem a mlékem prostě pokračoval.
„Co... normální člověk jí, zajímalo by mě...?“ Jak to mimoděk zamumlal, Nephy otevřela ústa, jako by se rozhodla.
„Um, pane.”
„Co?”
Po malém, ale hlubokém nádechu, Nephy řekla následující.
„I když je to ode mě možná drzé, mám... vám něco uvařit?“ Zagan s rachotem vyskočil na nohy.
Pak chytil Nephy za ruku, když se překvapeně stáhla.
„Ty umíš vařit?”
„Učila jsem se jen pozorováním, takže chuť zaručit nemohu, ale...“ Jak šikovné od ní.
Domácí kuchyně... A nejen to, udělala by to dívka, do které se zamiloval. Pro Zagana to nikdy předtím nepřipadalo v úvahu.
Teď, když o tom přemýšlím, mezi třemi velkými touhami člověka, jedna je chuť k jídlu...
Dělal jen výzkumná kouzla, takže ho nikdy nenapadlo uspokojit takovou touhu.
Obrysy jeho očí se rozpálily.
Byl to pocit, že se mu očích sbíhaly slzy? Pro Zagana to bylo šokující zjištění, že něco takového v něm vlastně stále zůstává.
Potom do sebe jedním douškem nalil mléko.
„Phew, poslouchej mě, Nephy. Rozhodl jsem se, co budeš dělat.”
„Ano. Co je to?”
„Chodit nakupovat!“ Uvnitř tohoto hradu nebyly žádné jiné přísady než sušené maso a staré mléko. Dokonce i Zagan věděl, že udělat něco lahodného je nemožné jen s tímto.
„...Ah, ano.“ Nephy odpověděla, jako by ji to zarazilo, a celou dobu nechápavě hleděla na Zagana. Pak lehce zatleskala.
Možná si
jen myslela, že musí nějak reagovat, ale byl to poněkud trapný pohled.
◇
Děkuji :-)
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazat