„Jo, vypadá to na tobě dobře.“
„O-opravdu?“ Renne lehce pozvedla sukni své nové uniformy služebné a trochu se roztočila. Přívěšek, který jí visel kolem krku, se kymácel s ní.
„Ta věc by ti mohla překážet v práci, takže by sis ji měla dát pod šaty.“
„Ah, chápu. Žádný problém, Touyo!“ I když jsem nelhal o tom, že jí to brání v práci, bylo lepší, když to bylo schované před těmi, kteří by to rádi ukradli.
Laim, který stál po mém boku, se podíval přímo na Renne.
„Renne, od teď jsi jednou z nás. Jsi mezi sluhy. Když odkazuješ na toho, komu sloužíš, musíš použít „pane“. Nic z toho „Touya“ nebo ... „bruv“, jak jsi to řekla. “
„Aha, ehm ... rozumím! Udělám, co bude v mých silách, pane Laime!“
„Výborně, mladá dámo. Tvým úkolem teď je pomáhat sluhům, kteří tu pracují. Jdi za Creou, aby jsi se dozvěděla, jak připravujeme jídlo. Zbytek se můžeš naučit od Lapis a Cecile.“
„Cháp- Rozumím.“ Rennenina odpověď byla správná a přímočará. I tak... Nemohl jsem si pomoci, ale trochu jsem se strachoval.
„Dobřeeee, jdeme na to Renne!“
„Dobře. Jdu na to, bru— pane.”
„Dělej, co umíš.“ Renne odešla z jídelny, vedená Cecile. Jediné, co musí udělat, je zvyknout si na to.
„Nemysli si, že se o ni musíš bát, Touyo,“ řekla Elze.
„A-ano, cítím to stejně...“ zamumlala Linze. Když popíjely posnídaňový čaj, dvojčata vyjádřila souhlas s mým rozhodnutím. Řekl jsem jim všechno, co vedlo k tomu, že jsem den předtím zaměstnal Renne.
„Ano. Má velmi silné srdce a jsem si jistá, že o všem řádně uvažuje, to jsem.“ Yae ještě snídala. Hlad měla velký jako vždy. Nedokázal jsem si ani představit, kolik croissantů dnes ráno poslala do prázdna.
Slyšel jsem, jak se otevírají dveře do jídelny, otočil jsem se a uviděl vejít Yuminu. V jedné ruce držela kus papíru.
„To je od mého otce. Žádá, abys ho dnes navštívil, pokud máš čas.“ Zrcadlo brány, kterým jsme udržovali kontakt s královským palácem, bylo v Yuminině pokoji. Ten dopis přišel pravděpodobně tam. Královský palác byl vzdálen jen třicet minut chůze, ale zrcadlo brány bylo přesto užitečné.
„Král? Co ode mě chce?“
„Říkal něco o strýci, který se mu chlubil svým bicyklem, takže si myslím, že to s tím má něco společného.“ Yumina se opatrně usmála. Předpověděl jsem to před několika dny a teď se to splnilo.
No, asi bych měl udělat další. Aspoň to bude dobrá záminka, abychom si mohli promluvit o Renne.
Šel jsem ven do zahrady a použil [úložiště] k vyjmutí materiálů pro kola. Protože jsem jich už vyrobil tolik, udělal jsem královo za pouhých deset minut. Znovu jsem použil [úložiště] a vzal jsem si kolo. Člověče miluji toto kouzlo.
„Dobře, jdu.“
„Půjdu s tebou.“ Yumina vyšla do zahrady. No, nemohu se bez ní volně procházet po hradě, takže její přítomnost mi stejně hodně pomůže.
„Počkejte tam! Já jdu taky. Chci znovu bojovat s generálem.“ Elze vyběhla ven a asymetrické rukavice jí visely u boku. Generál Leon, nejvyšší velitel královské armády, s ní do té doby nesčetněkrát bojoval, takže se jejich vztah podobal vztahu mistra a učedníka.
Jen mě napadlo, že tato země má jak řád rytířů, tak armádu. Jaký je v tom rozdíl? Pokud si dobře vzpomínám, Reflet byl chráněn rytířským řádem.
Takže jsou zodpovědní za policejní
povinnosti, zatímco armáda je ta, která se vypořádává s monstry a vnějšími
hrozbami? S těmi myšlenkami v hlavě jsem otevřel [bránu].
„No, víš, ale... Ne, ah... Vévoda Ortlinde mi ukázal velmi zvláštní vůz. Také řekl, že jsi to byl ty, kdo mu ho poskytl. Takže, er... Zajímalo by mě, jestli bys mi ho mohl dát taky jeden.“ Král mi řekl, proč si mě zavolal a celou dobu se choval divně. Bylo to přesně tak, jak jsem si myslel.
Trochu jsme si povídali v jedné z menších palácových místností. Protože Elze šla za generálem a Yumina se šla setkat s královnou, byli jsme s králem sami. No, sami, kdybych ignoroval stráže.
„Myslel jsem, že proto jste mě zavolal, tak jsem si jedno připravil, než jsem sem přišel.“
„Oho! To je od tebe ohleduplné, chlapče! Tak kde to je?!“ Vrhl jsem [úložiště] a vytvořil magický kruh na podlaze. Z toho jsem svolal kolo, které jsem připravil dříve.
„Jako vždy, děláš ty nejneočekávanější věci, Touyo můj chlapče... Liší se to od těch tvých věcí s [bránou]?“
„Tohle je skladovací kouzlo. Umožňuje mi udržet mnoho věcí na vyžádání, takže ho hodně používám.“ Král si jen povzdechl, než přesunul veškerou pozornost ke svému novému kolu. Došlo mi, že v té chvíli nemá co říct o mých kouzlech. Díval se na něj všech stran a dotýkal se ho, aby viděl, jaké to je.
„Nechal vás vévoda Ortlinde jezdit na kole?“
„Ano, ale nedokázal jsem pochopit správnou techniku ... Al mi řekl, že to vyžaduje praxi. Kolik přesně? “
„Vévodovi to trvalo asi den, ale moje služebné to pochopily za pouhé tři hodiny. Řekl bych, že tři dny by měly stačit každému.“ Král byl zaneprázdněný člověk. Pravděpodobně neměl žádné dny, které by mohl věnovat výhradně tréninku na kole. Ale pořád bylo faktem, že dřív nebo později na něm bude moct jezdit.
Když král radostně vyskočil na sedlo, začal jsem mluvit o svém vlastním podnikání.
„Teď, když jsme to vyřešili, bych se rád na něco zeptal... nebo bych to s vámi možná jen probral.“
„Hoh? Je vzácné, abys mě požádal o pomoc, Touyo.“ Když král lehce zvedl čelo, řekl jsem mu o Renne. Napjatě mě poslouchal, a když jsem skončil, začal mluvit velmi vážným tónem.
„Zločin je zločin. Musí zaplatit za to, co udělala. Musíme však vzít v úvahu i její okolnosti. Jestli ty, Touyo, jsi schopný se o ni řádně postarat a proměnit ji v řádnou členku společnosti, necháme ji odejít jen s tučnou pokutou a varováním. Druhou šanci však nedostane. Nezapomeň ji o tom informovat. „Jeho slova ve mně vyvolala úlevu. Rozhodně jsem to s ochranou Renne myslel vážně. Nemohl bych být vděčnější za královu racionalitu.
O chvíli později král zlověstně zmlkl. Udělal
jsem něco špatně?
„Hmm ... prostě tomu nerozumím."
„Co tím myslíte?“
„Proč je tu tolik potulných dětí? Financování, které směřuje do sirotčinců hlavního města, by mělo bohatě stačit. Mohlo by to být tím...“ Král zatleskal a ze stropu tiše spadla maskovaná postava oděná v černém. Whoa, to mě zaskočilo! Na chvíli, jsem myslel, že je to jedna z mých služek – Lapis nebo Cecile – ale pak jsem si všiml, že symbol na čele masky je jiný. Lapis byl šestiúhelník, Cecile měla ovál. Tenhle byl pětiúhelník. Ať už tomu bylo jakkoliv, byl to očividně další člen Espionu – zpravodajští důstojníci, kteří se zodpovídali přímo králi.
„Kdo je zodpovědný za financování sirotčinců?“
„Baron Sebek... Proslýchá se, že jeho vliv v posledních několika letech nezvykle roste.“
„Důkladně prozkoumejte tok peněz a podle toho se s každým, kdo je zjevně vinen zpronevěrou, vypořádejte.“
„Ano, můj pane.“ Zmizel stropem stejně rychle, jako se objevil. Ninja, kdybych ho někdy viděl.
„Omlouvám se, Touyo. Okolnosti dítěte, které jsi si vzal, mohou být důsledkem mé vlastní nedbalosti. Odpusť mi mou nedbalost.“ Sklonil hlavu.
Takže peníze určené pro sirotčince nejspíš pral někdo, kdo řídil tok. Což znamená, že sirotčince nemohly fungovat na plnou kapacitu a nebyly schopny přijmout všechny děti. Takže takoví lidé existují i na tomto světě, co...? Šmejdi, kteří tloustnou a plní si vlastní kapsy využíváním mocenských pozic...
Přesto byl král jistě osobou dobré morální povahy. Ne každý by se kvůli něčemu takovému poklonil jinému. Veřejnost by s tím možná nesouhlasila, ale nemohl jsem si pomoci, abych si nemyslel, že tato země je požehnaná, že má takového vládce.
„Určitě to máte těžké, Vaše Veličenstvo.“
„Opravdu. Kéž by tu byl někdo, kdo by mohl zaujmout mé místo a dovolit mi odejít do důchodu.“ Král se široce usmál.
...Máš na mysli mě a Yuminu, staříku?! I kdybych si ji vzal, absolutně nemám v úmyslu být králem! Měl jsem ke králi Belfastu velkou úctu, to byla pravda, ale vůbec to nesouviselo s tím, že bych ho vystřídal.
Měl bych se sejít s šéfkuchařem hradu a dát mu recept na jídlo, které vydatně povzbudí výdrž. Možná by pak král mohl udělat další dítě. Česnek, Yam, želva... existují tady vůbec ty věci? Na tom nezáleží, musím je dostat, a to rychle!
„Jsme zpátky.“ Yumina a já jsme vyšli z [brány]. Dorazili jsme těsně před naše přední dveře. Elze řekla, že se vrátí pěšky, jakmile výcvik skončí.
Prošli jsme dveřmi do hlavní haly, kde nás přivítal Laim.
„Vítejte zpět, pane.“
„Taky tě rád vidím, Laime! S Renne to všechno vyšlo.“
„Výborně. A máte návštěvu.“
„Návštěvu...?“ Nenápadně jsem se podíval do chodby za Laimem, kde jsem viděl, jak se k nám blíží něco divného.
Padesát centimetrů vysoké. Červená stuha kolem
krku. Byl to vycpaný medvěd s kulatýma roztomilýma očima.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Yam – u nás známé jako Batáta
Děkuji :-)
OdpovědětVymazat