IwS 2 - Kapitola 3: Každodenní život II 5/5

„Paulo?!“ Medvěd zaslechl své jméno a pozdravil mě zvednutím pravé ruky. Přišla za mnou, tak jsem ji zvedl.

„Přijela jsi až z Mismede? Sama?“

„Samozřejmě, že ne, ty hloupý človíčku. Šla se mnou.“ Dveře do salonu se otevřely a vyšla dívka v gotickém lolitovém oblečení. Dlouhé bílé vlasy měla spletené do dvou copu.

„Leen?! Co tady děláš?“ No, Asi jsem neměl být moc překvapený. Paula by tu nebyla bez svého tvůrce.

„Jsem tu jen kvůli výzkumu. A taky jsem musela potrestat Charlotte. Už jsem jí dala facku, takže je to hotové a oprášené.“

Člověče, ona určitě chová zášť... Docela nedospělé. Není ti přes šest set?

Zatímco jsem na ni zíral s lehkým zklamáním, Yumina mě zatahala za rukáv.

„Touya? Kdo by to mohl být? “

„Tohle je Leen, klanová matriarcha mismedských víl. Nevypadá na to, ale je mnohem, mnohem starší než my.“

„Víla? Ale ... “ Yumina se se zmateným výrazem podívala na Leen. 

Počkej, kam se poděla její křídla? Neodřízla je, že ne?!

„Oh, ukryla jsem svá křídla světelnou magií. V této zemi přitahují příliš mnoho pozornosti.“ Odstranila kouzlo a způsobila, že se za ní postupně objevila řada průhledných křídel. Sluneční světlo přicházející z oken je přimělo zářit a třpytit se. Nemohl jsem si pomoct, ale přemýšlel jsem, jestli víly a létavci měli problémy se spaním kvůli svým křídlům.

„Ale proč jsi v mém domě? Jak jsi vůbec zjistila, kde bydlíme?“

„Charlotte mi to řekla. Chtěla jsem se tě na něco zeptat. Konkrétně jsem se vás chtěla zeptat na tu křišťálovou bytost, kterou jste před několika měsíci porazili.“

„...Cože?“

Křišťálová bytost. Vím přesně, co tím myslíš, Leen. To tajemné monstrum z ruin pod starým městem. To, které se regenerovalo, vstřebávalo magii a nemohlo ho zranit ostří.

„Vidíš, to křišťálové stvoření.... Jedno se objevilo i v Mismede.“ Leenina slova mě nejen překvapila, ale po zádech mi přeběhl podivný mráz.

„Bylo to den předtím, než ses vrátil domů. Palác obdržel naléhavou zprávu z Lairesse, města v západní Mismede. Varovala před podivným jevem, který se tam několik dní odehrával.“

„Co to bylo?“ Leen se napila černého čaje, který jí připravili, a pak se na sedadle mírně předklonila. Na druhé straně stolu byla Yumina, Linze, Yae, a já. Paula seděla hned vedle Leen.

„Ti, kdo to objevili, byla skupina dětí z Lairesse. To, co našli, byla... trhlina, svého druhu. Trhlina zavěšená v řídkém vzduchu uprostřed lesa. Nikdo se té podivné praskliny nemohl dotknout, ale všichni věděli, že je velmi skutečná.“

Trhlina v prázdném prostoru...? Co to sakra je? Bylo to kouzlo nebo tak něco?

„Děti si brzy všimly, že trhlina se každým dnem zvětšuje. Jedno z nich se rozhodlo, že by o tom měli říct dospělým. Poté náčelník vesnice poslal zprávu do hlavního města.“ Leen položila šálek čaje zpátky na talíř. Takže posel dorazil do hlavního města den předtím, než jsme se vrátili do Belfastu, že?

„Našli jsme masakr. Naprostý masakr. To, co bylo kdysi domovem, bylo nyní válečnou zónou, balancující na pokraji vyhlazení. Krystalové stvoření je zabíjelo... Ne, vraždilo je to. Nemělo výčitky svědomí. Vojáci a já jsme se snažili bojovat, ale neměli jsme šanci. Meče mu nemohly ublížit, kouzla jím byla pohlcena. Regeneroval se, když se roztříštil.... Bylo to jako bojovat s noční můrou. Polovina vojáků byla zmrzačena, za hranicí uzdravení. Vesnici se nepodařilo zachránit.“

„Zní to přesně jako ten, se kterým jsme bojovali.... Podařilo se vám ho porazit?“

Nějak ano. Jen stěží. Když jsem zjistila, že je zranitelný vůči magii, která dělá fyzické škody, použila jsem zemní kouzlo, abych zasáhla jeho hlavu balvanem, který vážil několik tun. Jakmile jsem roztříštila jádro v jeho těle, přestal se regenerovat.“

Opět červené jádro... Takže ukončilo veškerou činnost, když bylo zničeno. To znamená, že to byl rozhodně stejný typ tvora, se kterým jsme bojovali.

„Chtěla jsem tu příšeru ještě prozkoumat, tak jsem šla za Charlotte, aby mi pomohla. Tehdy mě informovala o podobné události v Belfastu. Docela mě překvapilo, když mi řekla, že jste to byl ty, kdo to porazil.“ Leen se na mě podívala s docela zlomyslným úsměvem. Cítil jsem se jako žába, kterou pozoruje had. Vlastně jsem se z toho potil, takže bych byl raději, kdyby přestala dřív než později.

„Řekla mi ještě jednu věc. Můžeš seslat jakoukoliv nulovou magii, že? To vysvětluje, proč jsi mohl použít [program].“

„No... co na to říct? Byl bych ti vděčný, kdyby jsi o tom moc nemluvila.“ Sakra, Charlotte, nepouštěj všechna tajemství! Když o tom tak přemýšlím, ta ubohá dívka byla pravděpodobně donucena mluvit pod nátlakem... Myslím, že nemohla nic udržet, když se jí tento démonický učitel dostal do ucha.

„Těch pár přeživších vesničanů nám řeklo, že trhlina v prostoru byla zničena a křišťálové stvoření se z ní vynořilo.“ Z trhliny...? Takže to nebylo jako u nás, kde se to právě probudilo ve starobylých ruinách. Leen vytáhla z kapsy kus papíru a rozložila ho na stůl. Tvor zobrazený na papíře se nepodobal křišťálovému stvoření, které jsme porazili. Tenhle měl jiný tvar.

Ten, na kterého jsme narazili v troskách, měl mandlové tělo a šest tenkých dlouhých nohou. Celkově to bylo jako cvrček. Ale ten, kterého nám Leen představila, měl hlavu mandlového tvaru - spíše než tělo - a místo toho, aby měl nohy, byl jen velmi dlouhý.

Jestli ten, se kterým jsme bojovali, byl cvrček, tak tenhle byl had. Křišťálový had s točícím se tělem. Trochu ve tvaru katany, která byla mnohokrát ohnutá.

„Tenhle má jiný tvar než ten, se kterým jsme bojovali. Ten tady v Belfastu byl spíš jako cvrček. Zaútočil na nás tak, že natáhl nohy.“

„Aha. Ten, kterému jsme čelili v Mismede, použil svůj ocas k nabodnutí lidí a roztržení skupin. Bylo to jako ostré, přesné ostří.“

Tvary těchto dvou tvorů byly různé. Přesto bylo jasné, že se jedná o stejný druh stvoření. Kdybych to musel porovnat, řekl bych, že to bylo podobné seskupení motýlů a kudlanek nábožných do stejné skupiny. Ta skupina je samozřejmě “hmyz“. Zdálo se docela rozumné se s tím takhle vypořádat.

„...Kdysi dávno, když jsem byla ještě mladá dívka, mi jedna starší mého druhu vyprávěla příběh. Mluvila o rase obludných zvířat, která se vynořila jakoby odnikud. Přivedli svět na pokraj zkázy, a byli známí jako Fráze... Jejich těla byla z čistého křišťálu, prý naprosto nepřemožitelná. Ale nakonec zmizeli stejně spontánně, jako se objevili. Svět se prostě vrátil do normálu...“

„Takže si myslíš, že Fráze a ta křišťálová stvoření mohou být jedno a totéž?“

„Obávám se, že nevím. Starší už s námi není a řekla nám, že to byl jen příběh, který slyšela, když byla malá. Také my víly jsme začaly mít kontakt s vnějšími druhy teprve asi před sto lety.“

Pokud ty monstra byla opravdu stejná jako ty v příběhu, odkud se vzala? Ovládá je někdo jako přivolaná stvoření? Ale proč by potom útočili na lidi? Ani sebevětší přemýšlení nedokázalo na tyto mé otázky odpovědět.

Jsou silní, ale nejsou neporazitelní. Jestli se někde znovu objeví, musíme je prostě zabít. A jestli je za tím vším nějaký mistr, tak ho prostě vytáhneme ven a taky z něj vymlátíme duši.

„No, nic z toho nevzejde, jen když nad tím přemýšlíme. Nejsou to tvorové, které bych rád znovu potkal, ale pokud se objeví, jednoduše je porazíme jako toho prvního.“

„Vskutku rozumné. Mimochodem, zatímco je Olga pryč, zůstanu v této zemi jako velvyslanec Mismede.“ Je ta víla vážná? Charlotto, ty chudinko...

Budu sem často chodit na návštěvu, tak spolu pojďme vycházet. Také Touyo, můžeš použít [bránu], že?“ Ah, sakra … Je bystrá. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se uchýlil k podvodům, abych to udržel v tajnosti, ale protože to vyšlo najevo, Mismede by se pravděpodobně stalo ostražitým a začali by o alianci pochybovat.

Jako by mi četla myšlenky, Leen se slabě ušklíbla.

„Nemusíš se tak tvářit. Neřeknu nic ani Šelmě, ani ostatním vůdcům klanů. Jsem něžná ke svým vlastním, víš?“

Tvým vlastním?"

„Ach ano. Budeš můj žák, že?“ Leenin úsměv se změnil v sadistický. Dobrý bože. Toto je učebnicová definice vydírání. Jak jsem se snažil přijít na to, jak reagovat, Leen se začala smát.

„Eheh... to byl vtip, hlupáčku. Nerada nutím lidi dělat to, co dělat nechtějí.“

To je naprostá lež. Byla jsi tam aspoň napůl vážná! Když jsem se podíval na Leen, otevřely se dveře do obývacího pokoje. Přišli Cecile a Renne s podnosy s čajovou konvicí a sladkostmi.

„Já – já jsem šla a přinesla jsem vám další čaj – vám! Rennin způsob vyjadřování dával jasně najevo, že je nesmírně nervózní. Položila talíř se sladkostmi na stůl a naplnila nám prázdné šálky čajem. Cecile na ni dohlížela s úsměvem na tváři.

„O-omluvte mě.“ Ach, koktala. Poté odešly z místnosti. To nebylo vůbec špatné. Ve skutečnosti to bylo docela dobré, vzhledem k tomu, že to bylo poprvé. Pokračuj Renne!

„Vidím, že zaměstnáváš někoho výjimečně mladého. Nezdálo se, že by byla zvyklá jednat s hosty. Nováček, předpokládám?“

„Právě začala, ano. Byl bych ti vděčný, kdybys od ní tolerovala jakoukoli neohrabanost.“ Napil jsem se čaje, který mi právě Renne dala. Je to trochu moc horké a je uvařen příliš silný. No, je přirozené, že by ještě nebyla tak dobrá jako Lapis nebo Cecile. Nic moc ve velkém schématu věcí.

„Ale zpátky k tomu, o čem jsme mluvili. Můžeš použít [bránu], že?“

„Jo, můžu. I když je negativní, že mě pouští jen na místa, která jsem navštívil.“

„Nikdy jsi neslyšel o nulovém kouzlu zpětné volání [Recall]? Umožňuje číst lidem myšlenky a shromažďovat jejich vzpomínky. Pomocí něj bys měl být schopen otevřít [bránu] vedoucí do míst známých osobě, jejíž mysl čteš.“

Opravdu? Nikdy jsem o tom neslyšel. Zajímalo by mě, kde se o tom dozvěděla ... Oh, správně, většina víl se rodí s nulovými kouzly, takže je možná přirozené, že to ví.

„Chci, abys použil toto kouzlo ve spojení s [bránou], abys mě dostal na určité místo. V té zemi je ruina, kterou chci prozkoumat.“

„Úplně to nechápu, ale... o jakém místě to mluvíme?“

„Dálný východ - dokonce nejvýchodnější část světa. Božský národ, Eashen.“

„Eashen...?“ Instinktivně jsem se podíval na Yae. Taky vypadala dost zmateně.

Eashen byla země, která měla mnoho podobností s Japonskem z mého původního světa. Vždycky jsem na to byl docela zvědavý. A teď jsem měl možnost tam jít.

„Tato dívka se narodila v Eashenu, že? Pokud si přečteš její mysl, měl bys být schopný vytvořit [bránu], která vede do Eashenu.“

„Počkej! T-Touya-dono mi bude číst myšlenky, že?!“

„Neboj se. Pokud jsi správně při vědomí, [zpětné volání] pouze umožňuje uživateli vzít si vzpomínky, které jim dovolíte mít. Nemusíš se bát, že uvidí vzpomínky, které nechceš ukázat.“ Když se Yae nedokázala správně bránit, zamyšleně se otočila. No, bylo přirozené, že lidé měli věci, které by nechtěli, aby je viděl někdo jiný. I kdyby to nehrozilo, nemohla se ubránit obavám. Byl jsem si jistý, že budu stejný jako ona, když se naše role obrátí.

Po dlouhé chvíli váhání Yae přikývla.

„Nulové kouzlo, [Recall], funguje tak, že sklízí vzpomínky z mysli člověka prostřednictvím doteku. Nejúčinnějším způsobem doteku je v tomto případě polibek.“

„Cože?!“ Všechny dívky v souzvuku.

„Byl to vtip.“ Zdálo se, že Leenina slova vyčerpala všechny jejich síly. Moc by se mi líbilo, kdyby si otřela ten úsměv z tváře. Proklínám tuto sadistickou gotickou lolitu! Hrála si s námi jako s houslemi!

„Dobrá, teď se uklidněte, postavte se sem a postavte se jeden ke druhému. Držte se také za ruce.“ Leen přitáhla sebe i Yae a přiměla mě stát před ní. Zřejmě existovaly i jiné metody, ale dokud jsem si na to kouzlo nezvykl, museli jsme to udělat, abychom měli co největší šanci na úspěch.

Leen mě popadla za ruce a spojila je s Yaeinýma. Jsou měkké... Mnohem měkčí, než jsem čekal... Nemyslel jsem si, že by někdo mohl používat meče tak jako Yae a ještě mít tak krásné ruce... Sakra, teď začínám být nervózní!

„Ahh...”

„E-Eek...“ Když jsem zvedl hlavu, moje oči se setkaly s jejíma. Zírala na mě s tváří rudou jako řepa. Ten výraz je prostě nefér! Ještě víc se za to stydím.

„Dobrá, zavři oči. Teď Yae, zkus si představit krajinu Eashenu. Ujisti se, že je obraz co nejčistší. Pokud si představíš něco neurčitého, [brána] bude mít malou šanci přenést nás na místo, které je esteticky jen podobné. Když je obraz čistý, Touyo, přitiskni čelo k jejímu a použij [Recall].“

Udělal jsem, co mi bylo řečeno, začal jsem soustředit svou magii a přitiskl čelo k Yae. Příjemná vůně, která mi napadala nosní dírky, mě málem připravila o soustředění, ale dokázal jsem se udržet pohromadě a seslat kouzlo.

„[Recall].” Něco mi začalo proudit do hlavy. Velký strom... Je to možná kafr? Něco je blízko jeho základny... Vypadá to jako oblouk torii, jeden z těch tradičních oblouků brány, které najdete ve svatyni shinto... Oh, vlastně vidím i malou hokora svatyni... Dvě sochy lvího psa po obou stranách… To, co jsem viděl, byla jasně hokorská svatyně uvnitř zalesněné oblasti. Mohl jsem se jen domnívat, že pozoruji Yaeniny vzpomínky na Eashen.

„Vidím to.“ Otevřel jsem oči a setkal se s Yaeiným pohledem. Sdílet s někým vzpomínky byl docela zvláštní zážitek. Měl jsem pocit, jako bych tam byl nesčetněkrát.

„Ahem!”

„Whoa!" Yuminin vynucený kašel mě přiměl vrátit se k rozumu a pustit Yae. Skutečnost, že jsme se jen drželi za ruce a dívali se jeden druhému do očí, způsobila, že jsme se oba styděli a dívali se jeden od druhého.

„Pokud jsi skutečně viděl Eashen, chtěla bych, abys teď otevřel [bránu]. Jsi toho schopen?“ Ach, jak rád bych ti setřel ten úsměv z tváře... Představil jsem si místo v Eashenu, které jsem právě viděl a otevřel [bránu].

Jakmile jsem prošel světelným portálem, vyšel jsem do lesa s velkým kafrem, pod nímž byl oblouk tori s hokora svatyní, chráněnou dvěma sochami lvího psa. Všechno bylo přesně tak, jak jsem viděl v Yaeiných vzpomínkách.

„Nelze si to splést. Tohle je skutečně moje vlast, Eashen, to je. Jsme v háji vesnické svatyně poblíž mého rodného města Hashiba.“

Yae prošla [bránou], rozhlédla se a potvrdila můj úspěch.

Byl jsem tam, v nejvýchodnější zemi na světě. Konečně jsem udělal první krůčky v Božském národě Eashenu.