HRH 4 - Kapitola 4: Muzeum v Královském hlavním městě 2/3

Kdybych mluvil s velící osobou, pustili by nás dovnitř, ale abychom proklouzli mezi běžné návštěvníky, platili jsme u vchodu vstupné pro tři lidi.

První, co nás uvnitř přivítalo, byla řada brnění. To byly zbroje, které nosili minulí velitelé královské gardy. Už se nepoužívala a sbírala prach, tak jsem využil této příležitosti a vytáhl je ze skladu a daroval je muzeu.

Musely vzbudit Aishin zájem jako válečnice, protože se na ně dívala s obdivem. „Jsou stará, ale když jich máte tolik v řadě, je to docela podívaná, ne?”

„Vydrž, miláčku, co je to vlastně muzeum?“ zeptala se Roroa.

„Cože? Ani tahle část ti nebyla jasná?“ zeptal jsem se.

Když o tom tak přemýšlím, když jsem poprvé založil Královské muzeum Parnam, Hakuya řekl, „Ten nápad jsem předtím neslyšel, ale je to zajímavé zařízení. Moc rád bych se na to sám podíval,“ že ano?

Jinými slovy, tohle bylo první muzeum postavené v našem království a bylo přirozené, že Roroa a ostatní nevěděli, co to je. Možná byla v Říši muzea?

„Abych to zjednodušil, muzeum je zařízení, které shromažďuje různé věci, nechává je studovat akademiky a umožňuje široké veřejnosti je vidět v podobě exponátů,“ řekl jsem. „Cílem instituce je prohloubit porozumění těch, kteří se přijdou podívat na jejich sbírku, ale je to prostě zábava vidět všechny ty neotřelé věci na výstavě. Lidé tam chodili na rande ve světě, odkud pocházím.”

„Hmm... Je to jako vystavit královskou pokladnici pro veřejnost?“ zeptala se Roroa.

„Jo,“ řekl jsem. „To je přesně ono. Sbírka obsahuje věci literární nebo umělecké hodnoty, stejně jako kostry a dochované exempláře zvířat pro jejich hodnotu v oblasti přírodních věd.”

Pak, když jsem vysvětloval, všiml jsem si známého brnění ve sbírce.

„Není tohle brnění, které měl na sobě kapitán královské gardy?“ Všimla si toho i Aisha a zeptala se.

Byla to pravda, i když k nám bylo otočené zády, to stříbrné brnění vypadalo jako Ludwinovo.

Ale, to je zvláštní, myslel jsem. Jediné brnění, které by zde mělo být vystaveno, je brnění, které stát poskytl bývalým kapitánům Královské gardy. Pokud si vzpomínám, Ludwinovo brnění bylo zakoupeno za jeho vlastní peníze...

Najednou se to brnění otočilo k nám.

„Páni!“ vykřikl jsem.

„Ah, omlouvám se ...“ řekl Ludwin. „Počkat, co? Jste to vy, Vaše Veličenstvo?”

Co? Je to opravdu on?! I když jsem byl stále šokován nečekaným zjevem samotného muže, Genia za ním vystrčila hlavu.

„Co to děláš, velký bratře Luu?“ zeptala se.

„A Genia je s tebou taky,“ řekl jsem. „Jste tu vy dva na rande?”

Ludwin odpověděl, „Ne,“ s vyčerpaným výrazem ve tváři. „Protože jste řekl, že královská garda a stráže se tu postarají o bezpečnost, jsme tu na poradě o střídání směn.”

„Aha, chápu,“ řekl jsem. „Omlouvám se za potíže.”

Protože tady bylo dost cenných předmětů, byl jsem nucen ve velkém posílit bezpečnost. Lidé, kteří řídili bezpečnost, museli být také důvěryhodní, a tak jsem se rozhodl, že to nechám na Královské gardě a strážích, jejichž práce už zahrnovala hlídání a obranu.

„A já jsem tady, abych nainstalovala bezpečnostní systém, o který mě požádal velký bratr Luu,“ vložila se Genia do hovoru. „Jsou místa, kde mám nastavená kouzla, když se k nim přiblížíš, takže se nepokoušej jít někam, kam bys neměl.”

„Tak to je děsivé ...” řekl jsem

Bezpečnostní systém vědce Genii... Děsivé na tom bylo, že jsem nemohl předvídat, co se může stát. Představoval jsem si něco jako jeden ze složitých výmyslů, které uvidíte na P*thagoraSwitch. Takový, který nakonec vyhodil pachatele předními dveřmi.

„Mimochodem, jste tady na rande, pane?“ zeptal se Ludwin.

„Určitě jsme,“ skočila dovnitř Roroa a objala se kolem mé paže. „To jsme my tři – miláček, velká sestra Ai, a já.”

Ludwin vypadal zmateně. „Vy tři? Ale. Ah! Aha. Tak se bavte.”

S tím, Ludwin vzal Geniu a okamžitě odešel.

Vypadalo to, jako by skoro něco řekl.... Byla to jen moje představivost? divil jsem se.

„Tak jako tak, půjdeme?“ navrhl jsem těm dvěma a šli jsme dál.

Cestou se Aisha zastavila a několikrát se ohlédla. Trápilo ji něco?

„Aisho?“ zeptal jsem se.

„...Ne, to nic není.“ Aisha přiskočila a objala se kolem mé paže.

Nemohlo to být tak, že by se jeden z pancéřových obleků dal do pohybu a Aisha si toho všimla a měla strach... nebo něco takového, že? Dostal jsem strach a chtěl jsem se zeptat, když mě Roroa zatahala za rukáv.

 „Hej, hej, drahoušku. Proč jsou tu vystaveny jen kosti?”

Když se mě na to Roroa poněkud ustaraným tónem zeptala, podíval jsem se před sebe a uviděl skleněnou vitrínu plnou znovu sestavených koster různých tvorů. Z pohledu moderního člověka to byla běžná podívaná v muzeích přírodních dějin, ale lidem tohoto světa by se to mohlo zdát špatné.

„Jako by se každou chvíli měl rozjet nějaký bizarní rituál,“ stěžovala si.

„Ha ha ha! Tak to není,“ řekl jsem. „Toto muzeum shromažďuje a vystavuje historické předměty, knihy, kostry a dochované exempláře živých tvorů spolu s dalšími předměty, které zajímají oblast přírodních věd. Máme tady kosti, které jsme vykopali, když jsme se snažili vybudovat sedimentační rybníky. Ty, které prozkoumali, se takhle vystavují. Nejde jen o zvířecí kostry, jsou tu i příšery.”

„Obludné kostry... Je to v pořádku? Jsou příšery, který jsou jen kosti, víš?“ řekla Roroa.

„No... podle toho, co mi výzkumníci říkají, takové kosterní příšery potřebují magii v kostech, a jakmile je magie pryč, jsou to jen obyčejné kosti,“ řekl jsem. „Sám to ale moc nechápu.”

Profesionální mág je označil za bezpečné, takže jsem usoudil, že jsou v pořádku.

...Pravděpodobně.

„Přesto je tu spousta kostí,“ okomentovala to Aisha. „To je obří jelen?“ Obdivem si povzdechla nad fosílií, která vypadala jako ještě masivnější verze irského losa. „Ještě nikdy jsem neviděla tak mohutného jelena, dokonce ani v Bohem Chráněném Lese. Je překvapující slyšet, že podobné stvoření kdysi žilo poblíž hlavního města.“

„Jo,“ řekl jsem. „Způsob, jakým takhle rozdmýchávají představivost, je jednou z nejlepších částí muzeí.”

„Jo, ta přitažlivost mi úplně neušla,“ Roroa hleděla na zkamenělé pozůstatky mohutného tvora podobného vodnímu buvolovi. „Zajímalo by mě, jaká by byla cena za takové stvoření. Dalo by se z toho dostat hodně masa, ale nemělo by to moc chuti... I když v této velikosti, nebudou moc užiteční pro farmaření, jsem si jistá. Myslím, že maso je pro ně opravdu nejlepší využití...”

„To je to, co si představuješ?! Jak je rozprodat?!”

„Maso, že?“ zeptala se Aisha se slyšitelným srknutím.

 „A sakra,“ zamumlal jsem. „Teď si je Aisha naprosto představuje celé upečené.”

No, nebylo to tak, že by všichni měli stejnou reakci na to, že vidí stejné věci, a dělat povyk, zatímco my jsme se dívali na exponáty, jako by to byla zábava. I kdybychom to měli udělat potichu.

„Cože?“ zamumlal jsem.

 Když jsem stál před něčím, co vypadalo jako kosti starověkých lidí, něco se mi vyjímalo. S lidskou kostrou a kostrou zvířecího muže vystavenou vedle sebe, viděl jsem docela dost rozdílů. Kostra zvířete měla kosti na ocas a také dlouhé špičáky.

„Co se děje, pane?“ zeptala se Aisha, tak jsem se to snažil vysvětlit, aniž bych sám chápal, co tím myslím.

„Ne, když je vidím vedle sebe.... Je to pro mě záhada.”

„Říkáte záhada?”

„Jo. Jako, jak se vyvinuli, aby byli takhle?”

Studoval jsem humanitní vědy, takže jsem nebyl žádný odborník na biologii, ale věděl jsem alespoň o teorii evoluce. Lidé se vyvinuli z lidoopům podobných předků a ti lidoopům podobní předkové se vyvinuli z krysám podobných tvorů nebo něčeho podobného.

Z čeho se tedy vyvinulo mnoho různých šelem, elfů a dalších ras? Vlastně, platila vůbec evoluční teorie pro tento svět? I když to bylo částečně proto, že se po nich příliš nepátralo, nenašli jsme fosílie z doby před sto miliony let jako dinosauři na Zemi, takže je možné, že věci mají jiný původ zde...

„Drahoušku. Drahoušku.“ Roroin hlas mě vrátil do reality z moře myšlenek, do kterých jsem upadl.

„Cože? Ah! Co je to, Roroo?”

„Bože,“ řekla. „Máme tu být na rande, takže nemůžeš ignorovat dívky, se kterými jsi, a zírat na ně s obtížným výrazem ve tváři.”

„Ahh... Promiň, promiň.”

Pravda, teď nebyl čas, abych se ztrácel v myšlenkách a zanedbával Aishu a Rorou. Stejně bylo příliš málo důkazů na to, abych došel k nějakým závěrům.

„Tak co, přejdeme k další věci?“ zeptala se.

Když mě Roroa táhla za ruku, s Aishou jsme šli za ní s kyselými úsměvy na tvářích.