IwS 3 - Kapitola 2: Babylonské dědictví 3/11

„Dobře, teď...“ Od našeho plážového večírku uplynul den a já se rozhodl, že skutečně udělám nějaký pokrok směrem k nahlédnutí do podmořských ruin. Nicméně, vůbec jsem netušil, kde začít.

„Kdybych tak měl kouzlo, které by mi umožnilo odpuzovat vodu nebo pod ní dýchat...“

„Co kdybychom kolem ruin postavili vysokou zeď a odčerpali všechnu vodu...?“ A jak čekáš, že to udělám, Elze?

„Hm... Jen mě něco napadlo...“ Linze nesměle zvedla ruku. No, to je vzácný pohled. Linze nepatřila k těm, kdo by se často hlásili ke svému názoru. Kvůli tomu, jsem předpokládal, že musela mít nějaký revoluční nápad.

„Tak co to je? Jestli máš dobrý nápad, poslechněme si ho.“

„Nevím, jestli se tomu dá říkat nápad, ale... proč tam prostě nepošleš svou vizi s [dlouhým smyslem] ...?“

„...Aha." Správně. Nic mi v tom nebrání. Proč mě to nenapadlo? Jsem retardovaný? Beze slova jsem dal Linze palec nahoru a použil [dlouhý smysl].

Rychle jsem vrhl zrak do moře a nahlédl do trosek. Hm ... tohle je...

„No? Vidíš něco?“

„...Je tam příliš tma, aby bylo vidět...“

„Už se vzpamatuj!“ Elzino slovní zatlačení mě přimělo, abych tam spěšně poslal [světelnou kouli].

Část mě si myslela, že koule světla zmizí v moři, ale to se nestalo. Byly to hloupé starosti, protože to nebylo jako kouzlo ohně nebo tak něco.

Okolí kolem mého vidění bez těla se brzy rozzářilo. Posunul jsem světlo synchronizovaně s vidinou a zamířil dál po schodech.

Nakonec jsem vešel do velké haly. Uprostřed byla plošina s vyrytým kouzelným kruhem, obklopená šesti podstavci. Každý z nich měl v sobě zabudovaný kouzelný kámen. Červená, modrá, hnědá, zelená, žlutá a fialová – všechny magické školy kromě nulové byly zastoupeny zářícím klenotem.

Kromě toho nebylo nic pozoruhodného. Žádné pokladnice, žádné nápisy – vůbec nic. Bylo to opravdu ono? Vrátil jsem svou vizi a řekl Leen o tom, co jsem viděl. Klanová matriarcha víl si založila ruce na prsou, chvíli o něčem přemýšlela a nakonec promluvila.

„To byl pravděpodobně teleportační kruh.“

„Co teď?“

„Myslím, že když aktivujete šest prvků kolem, magický kruh vás přenese jinam. Bude to fungovat podobně jako tvoje kouzlo [brány], věřím.“

Hmm... Teleportační zařízení pro rychlý pohyb mezi místy, co? Zajímalo by mě, jestli hladina moře bývala v minulosti nižší… Možná to místo lidé používali jako normální dopravní prostředek? Možná jsou ruiny opuštěné jen proto, že hladina moře stoupla?

„Ráda bych to aktivovala.... Ale to není úplně možné, když se tam ani nedostaneme. Myslím, že budeme muset hledat nulovou magii, která ti umožní dýchat pod vodou a...“

„Můj pane, mohu-li se na okamžik vmísit do hovoru. „Kohaku, usazený v Yuminině náručí, náhle promluvil a zabránil Leen, aby pokračovala ve svém myšlenkovém pochodu.

„Co se děje, Kohaku?“

„Náhodou znám někoho, kdo by vám mohl pomoci s vašimi nesnázemi.“

 

Vzdálili jsme se od pláže a blíž ke skalnaté oblasti, kde Leen vykouzlila velký magický kruh.

„Uvědomuješ si, že vyvolávací magie ti nedovoluje vybrat si, koho chceš vyvolat, že?“

„Neboj se, smísíme magickou moc mistra s mou duchovní mocí. Pokud to uděláme, ten, kterého sem chci přivést, určitě uslyší a zareaguje na volání.“ Kohaku smetl Leenina slova. Neměl jsem nejmenší tušení, že by to bylo možné. Došlo mi, že je to jen nějaký speciální případ.

„Ale i tak... povolat Černého Monarchu ... Přiznám se, že jsem nesmírně překvapena, když zjistím, že tygr zde je Bílý Monarcha, ale přivést dalšího z Monarchů by mělo být naprosto nemožné...“

„Nejlepší bude, když přestaneš logicky uvažovat, když přijde na Touya-dono.“ Jak Leen mumlala, Yae ji jemně přemluvila a opustily magický kruh.

„Přivolat je by mělo být možné, ale nemohu předvídat, co budou chtít, aby byla smlouva dokončena. Nejsou příliš divocí, pokud jde o temperament, ale mohou být docela, no... zvláštní...“

„Pořád slyším, že používáš „oni“ a „oni“, když mluvíš o Černém Monarchovi... Nebude sám?"

„Jak bych to řekl... ti dva tvoří entitu známou jako Černý Monarcha. Pochopíte, až je přivoláme.“ To je pravda. Lepší bude, když ho přivoláme.

Stál jsem před magickým kruhem a soustředil na něj svou temnou magii. V kruhu se začala stahovat mlha, která s každou vteřinou houstla. Kohaku se brzy připojil k magickému směřování a ještě více nabíjel mlhu. Kohakuovo kouzlo se zjevně nazývalo duchovní silou, ale já jsem se o takové triviality nestaral.

„O bestii, která vládneš zimě, vodám, severu a horám. Vyslyš mé volání. Dbej na moje předvolání a předlož svou formu přede mnou.“ Hustá mlha náhle uvolnila silný výbuch magické energie. Nebo to možná byla Duchovní síla, to jsem nepoznal. Stejně jako když jsem povolal Kohaku, cítil jsem... jakou moc přemáhá mé okolí.

Jakmile se mlha rozptýlila, objevila se přede mnou obrovská želva. Byla velká asi čtyři metry. Nebo to možná byla želva. Oba si byli dost podobní. Jako každá želva měla také jen čtyři nohy. Měla však vlastnosti, které ji odlišovaly od běžných želv a přibližovaly ji kaiju z monster filmů. Přesněji řečeno, připomnělo mi to jedno kaiju, které dokázalo létat oblohou tak, že ze svého krunýře vypouštělo trysky. I když ta přede mnou neměla velké tesáky kaiju a její výraz nevypadal ani zdaleka tak hrozivě.

Kolem kaiju-želvy byl omotaný černý had. Stejně jako želva, i on byl poměrně velký. Byl větší než anakonda. Jeho šupiny zářily jako černé perly a jeho zlaté oči se jasně leskly. Ty oči byly upřeny na Kohaku a na mě.

„Oh můj... Takže je to opravdu Bílý Monarcha. Neviděl jsem tě věčnoossst. Vedešššš si dobře, zlatíčko?“

„Už je to docela dlouho, Černý Monarcho.“

„Ale no tak, miláčku. Neříkal jsem ti, abys mi říkal Blackie?“

Člověče, tohle zní bezstarostně. Ale co je sakra s tím hadem? Jo, určitě je přátelský... ale možná až moc přátelský. Jeho hlas zní taky trochu zastřeně... Připomíná mi to stereotypní táhnoucí dámu...

„A ten mladík je...?“

„Mochizuki Touya. Můj pán.“

„Tvůj... pán?“ Želva se na mě náhle zamračila. Měl jsem pocit, jako by mě někdo hodnotil. Díky jejímu vzhledu jsem si myslel, že bude mít hlas důstojného starce, ale život byl plný překvapení. Želva zněla víc žensky než had. V jejím tónu však zazněla ostrá drsnost.

„Mít takového člověka, jako svého pána.... Ach, jak moc jsi padl, Bílý Monarcho.“

„Říkej si co chceš. Brzy se stane i vaším pánem.“

„Nenuť mě se rozesmát!“

Kohaku klidně zareagoval na želví provokaci. Had i želva na mě teď zírali, první zvědavě, druhý vztekle. Tahle situace začínala být trochu nepříjemná.

„Výborně, chlapče. Touyo, že? Vyzkoušíme, jestli jste hoden uzavřít s námi smlouvu.“

„To mi vyhovuje. Ale co mám dělat?“

„Postav se nám ve smrtelném boji. Pokud budeš do západu slunce stále stát a budeš v dobrém zdravotním stavu, uznáme tvoji moc a umožníme ti uzavřít smlouvu. Pokud však opustíš magický kruh, ztratíš vědomí nebo nebudeš schopen nás napadnout, můžeš na to úplně zapomenout.“ Neřekli nic o tom, že bych vyhrál, kdybych je porazil. Nejspíš věřili, že není možné, aby se mnou prohráli. Kohaku se zmínil, že vynikají v obraně, takže důvěra byla pravděpodobně oprávněná.

„Musím tu jen stát do západu slunce, že?“

„Ano. Pokud si přeješ, můžeš se rozhodnout pobíhat. Tedy pokud věříš, že dokážeš běžet tak dlouho.“ Želva odpověděla posměšným uchechtnutím. Její arogance mě v té chvíli začínala štvát.

Magický kruh měl v průměru asi dvacet metrů. Rozhodně byl dost velký, aby se v něm dalo běhat. Za chvíli však mělo být poledne, což znamenalo, že budu muset běhat celých šest až sedm hodin, a já věděl, že do té doby dosáhnu svého limitu.

Na druhou stranu to byl pravděpodobně plán Černého Monarchy. Ale to nebylo něco, co bych ho chtěl nechat uskutečnit.

„Dobře. Pojďme na to.“

„T-Touyo, jsi si jistý, že to chceš udělat?“ Yumina ke mně vzhlédla, v jejím tónu a očích byla patrná obava. Jaká to byla něžná dívka. Uklidnil jsem ji poplácáním po hlavě. Koneckonců se neměla čeho bát.

„Neboj se, Yumino. Všechno to vyjde, věř mi.“ S těmito slovy jsem vstoupil do magického kruhu. Želva se stále pro sebe chechtala a, no, už mi to bylo úplně jedno.

„Jsi překvapivě klidnýýýýý.“

„Vskutku. Chválím tvou odvahu, dítě. Začněme!“ Jako by chtěla želva dát najevo začátek bitvy, vydala ohlušující řev. To bylo příkladné chování kaiju, pokud jsem někdy nějakého viděl.

Vítězství patří tomu, kdo první vrhne kámen!

„[Slip].”

„Hwuh?!” S hlasitým třeskem a silným zemětřesením se had a želva zřítili na zem. Vzhledem k tomu, jak byli velcí, je to asi dost bolelo.

Jak jsem usměrňoval účinky svého kouzla [slip], sáhl jsem po váčku u pasu, vytáhl jedinou kulku a použil na ni magii.

„[Enchant]: [Slip]." A tak jsem vrhl další kouzlo a dal kulce určitou funkci.

„Zahájit [Program]/ Počáteční podmínka: Účinky opotřebení [Slip]/ Použít kouzlo: [Slip]/ Koncový stav: Původní zaklínač zruší efekt/ Ukončit [Program]. To by mělo stačit.

„Guh!!!“ Želva se snažila vstát, tak jsem vystřelil kulku na zem přímo pod ní.

„Gwaugh?!” Znovu spadli dolů a způsobili další zemětřesení. Želva se znovu a znovu pokoušela vstát, jen aby okázale padala a přiměla zemi k chvění.

„Ty... Jsi ve skutečnosti zlý, věděl jsi to?“ Leen na mě zírala. Znechucení v jejích očích bylo hmatatelné. Viděl jsem Kohaku, jak se válí po zemi a hlasitě se směje hned vedle ní. Ten pohled musel lechtat tygrovu legrační kost. Paula se také válela s tlapami na břiše. Kolik programování ta věc má? Kód za dvě stě let vyústil v něco skutečně působivého.

„Jakmile účinky [slip] odezní, nastoupí na jeho místo jiná aktivace kouzla. Když jedno zmizí, další je vrženo a, no... je to nekonečná smyčka. Za normálních okolností by vrhači došla magie, která by ho udržela během několika vteřin.“

Budu muset poděkovat Paule za tento skvělý nápad. Byl jsem inspirován tím, že jsem viděl, jak ji včera neustále bičovaly vlny. Moje magická regenerace je větší než náklady na udržení smyčky, takže v tomto ohledu nejsou žádné problémy.

„Teď jen musím počkat do západu slunce. Linze, přinesla jsi balený oběd, že?“

„Ach ano. Něco mám, ale ... “ Linze, očividně nejistá, jak situaci zpracovat, pohlédla na Černého Monarchu. Hej, neporušuji žádná pravidla nebo tak něco.

„Jak bych to řekla.... Je mi jich docela líto...“

„Už jsem viděla Touyu dělat takové věci tolikrát a myslím, že nemá smysl to říkat, ale měl bys být ohleduplnější ke svým protivníkům... Zkus přečíst náladu, myslím.“ Wow, moje metody vlastně poškozují mou pověst... Cítil jsem, že je to nemístné, upřímně. Boj byl boj, a pokud existoval bezpečný způsob, jak vyhrát, aniž by se porušila pravidla, bylo jen logické tuto možnost využít.

„Augh!” Znovu se ozvalo zahřmění. Vybalil jsem si sbalený oběd a ke rtům jsem si přinesl Crein speciální sendvič. Sakra, to je dobrej sendvič. Se šunkou a sýrem se to opravdu nedá pokazit.

„Gyuh!“ Ozvala se další rána. Vegetariánský salát je taky docela dobrý. Člověče, co to dala do toho dresingu? Lahodné!

„Grruh !!!" A další pád.

„Hej, lidi. Mohli byste toho nechat? Snažím se tady jíst.“

„Jsi hrozný!" Všichni v okolí se cítili, jako by to museli na mě v souzvuku křičet. Co, doopravdy?

„Nezlehčuj mě, drzý spratku!!!“ Černý had konečně něco zařval, když už po několikáté upadl. Mluvil úplně jinak než předtím. Když umíš normálně mluvit, tak co to bylo za manýry vleklých dam? Proč bys dělal takovou postavu?! Otevřenými ústy vypustil kouli vody. Protože však had vystřelil, když se kutálel po zemi, koule se vydala úplně jiným směrem a narazila na bariéru kolem magického kruhu.

Ve skutečnosti to vypadalo nebezpečně. Ti mimo kruh byli v naprostém bezpečí, ale bylo jasné, že by mě to mohlo hodně zranit, kdyby mě to zasáhlo.

Želva viděla příležitost, a přestože byla po pádu ve vzduchu, otevřela svou velkou tlamu.

„Sněz to!“ Vychrlila na mě vodu, stlačenou tak silně, že mi připomínala laser. I když, stejně jako hadí koule, vystřelila do náhodné oblasti.

Kouzlo připomínalo Linzenin [vodní kráječ]. Věděl jsem, že by mi mohlo ublížit, kdybych dostal jeden zásah.

[Slip] způsobilo, že oběť spadla, pokud se pohnula byť jen o milimetr, což znamená, že při prvním pádu by padala pořád dokola. Mířit a zaútočit na mě bylo těžké, ale ne úplně nemožné.

„Myslím, že nemám na vybranou. Přinutím vás padat ještě víc.“

„Co – co?!“ Obě zvířata, která tvořila Černého Monarchu, jednohlasně vykřikla. Sáhl jsem do váčku, vytáhl dvě kulky, okouzlil je a pak je nabil do pistole. Místo země však byly ty dvě určeny pro hada a želvu.

„Nghuuaaooooh!”

„Ngyaaaaaaah!” Ti dva začali klouzat ještě rychleji než předtím, čímž se zbavili všech příležitostí k útokům na dálku. Padali tak moc, že to vypadalo, jako by byli uvnitř neviditelné pračky.

„C – co jsi jim udělal?!“

„Hm? Prostě jsem je zasáhl zrychlovacím kouzlem.“

„Jsi zlý.“ Všichni v okolí opět cítili potřebu mi to říct. Bylo to [Accel], jedno z mých nulových kouzel. Mělo to zvýšit pohybovou rychlost uživatele, ale jak jsem právě předvedl, nebylo nemožné udělit ji někomu jinému. Normálně to kolem postiženého vytvořilo magickou bariéru, ale já jsem se postaral, aby se to neaktivovalo. Co, proč se na mě všichni tak dívají? Dokonce i Kohaku se přestal smát. Místo toho tam malý tygr jen stál a rozpačitě se usmíval.

Myslím, že jsem to přehnal.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Chudák Černý Monarcha