HRH 4 - Kapitola 4: Muzeum v Královském hlavním městě 3/3

Když jsme opustili místo s výstavou tvorů a vyšli po schodech, následovaly různé nástroje civilizace. Byly tu vystaveny nástroje, které kdysi dávno používali lidé. Starověké zbraně, brnění, zemědělské náčiní, a dokonce i zažloutlý papír, který vypadal úplně stejně starý, jako byl.

„Co má tohle patro znamenat?“ zeptala se Roroa.

„Před časem, abych našel peníze na válečné dotace pro Říši a financoval své reformy, reorganizoval jsem pokladnici hradu,“ řekl jsem. „V té době byly poklady rozděleny do tří kategorií, kategorie A (položky s historickou nebo kulturní hodnotou), kategorie B (položky bez historické nebo kulturní hodnoty, ale s peněžní hodnotou) a kategorie C (položky týkající se magie, nebo které jinak vyžadovaly opatrnost v tom, jak byly použity). Prodávali jsme jen zboží kategorie B a většina zde vystavených věcí byla roztříděna do kategorie A. V podstatě se jedná o patro historie.“

Roroa svraštila čelo. „Historická nebo kulturní hodnota... Má ho i tenhle zažloutlý papír?”

„Přirozeně,“ řekl jsem. „To je dopis, který poslal bývalý král jednomu ze svých vazalů. Dopisy jsou intimní součástí lidských životů. Jsou cenným zdrojem informací o době, v níž pisatelé žili.”

„Chápu, že je to cenné, ale nešla bych z cesty, jen abych se na to přišla podívat,“ řekla.

 „No a co třeba tenhle?“ zeptal jsem se. „Tenhle je sirupovitý milostný dopis, který kdysi dávno napsal jistý šlechtic na předmět svých citů, spolu s odpovědí, která ho jemně zklamala a dáma ho poslala zpátky.”

„Jistě, to je zajímavé, ale... nemyslíš, že ten šlechtic pláče v hrobě?“ namítla.

„...Mohla bys mít pravdu.”

I když to bylo akademicky cenné, stále jsme dávali na odiv něco, na co chtěl sám muž pravděpodobně zapomenout.

Roroa si založila ruce na prsou a zasténala. „Ale, písmena a nástroje, všechno je to trochu prosté. Nemáš nějakou hlavní atrakci, která by přilákala dav?”

„Mám pro vás právě to, co vám chci ukázat.“ Vedl jsem Rorou a Aishu před jistou vitrínu. Když to viděly ...

„Fwah?!“ Obě proti své vůli vybuchly.

Byla to chladná, ale krásná zbroj, vyrobená ze stříbra a ozdobená zlatem. Byla osvětlena světelným mechem, jako byl použit v pouličních lampách, takže svítila téměř oslepivě. Náramky, boty a dokonce i meč a štít měly stejné provedení a kyrys a štít nesly erb královského rodu Elfriedenu způsobem, který by to snad ani nemohl zdůraznit víc.

„Tohle je hlavní atrakce tohoto muzea,“ řekl jsem a ukázal na něj, jako by to mohl udělat průvodce. „Plné vybavení prvního krále hrdiny.“

Bylo to vybavení prvního hrdiny, o kterém se říkalo, že byl povolán z jiného světa, stejně jako já, a který vybudoval Elfriedenské království. Bylo to vystavené přímo před námi. Mimochodem, tohle byl pravý artefakt. Kdybychom se pokusili vyrobit repliky, vypadaly by lacině a také by to bylo drahé.

Aisha i Roroa při tom majestátním pohledu vytřeštily oči.

„Jaké krásné vybavení...“ zamumlala Aisha.

„Řekl jsi to... Počkej, tohle je opravdovej národní poklad, ne?!“ vybuchla Roroa.

„No, dalo by se to tak nazvat, ano.”

„Opravdu ti nevadí, že ho vystavuješ na místě, jako je tohle?“ dožadovala se Roroa, držela si spánky, ale já se tomu zasmál.

„Podíval jsem se na to a jediné kouzlo na tomto zařízení je takové, které zvyšuje magický odpor jeho nositele směšně vysoko. Něco jako zbroj, kterou nosí Říšský magický obrněný sbor. Vzhledem k tomu, že je to brnění krále hrdiny, bylo by problematické nechat ho používat kohokoli jiného než mě, a pravděpodobně ani pro mě nebude moc šancí ho použít. Kdyby to mělo jen ležet a chytat prach v královské pokladnici, myslel jsem, že mít to tady vystavené je pro to efektivnější využití.”

Kdyby se na něj přišlo podívat více lidí, pomohlo by to pokrýt náklady na provoz muzea. Problém byl udržet ho pod dohledem, ale kvůli tomu jsem tu měl elitní jednotku ze Zakázané armády na zabezpečení.

Poté, co jsem se díval, jak to všechno sebejistě vysvětluji, Roroa si povzdechla. „Dobrý bože... Neměla by Velká sestra Cia záchvat, kdyby se to dozvěděla?”

Oh…! Jo, to bylo jistý. O těchto předmětech by se dalo říci, že jsou tváří země.

„No, není to tak, že bych to rozprodával nebo tak něco,“ řekl jsem. „Tady to dobře využívám, takže si nemyslím, že by bylo třeba, abych o tom říkal Liscii.”

„Hm... Myslím, že na to už je asi pozdě,” řekla Aisha omluvně, v tu chvíli jsem ucítil poklepání na rameno

„Huh?”

„Sooouuumo?”

Když jsem se otočil, stála tam Liscia s úsměvem na tváři. Za ní stála Juna s rukama sepjatýma, jako by se chtěla omluvit.

„C-co tady vy dvě děláte?“ koktal jsem.

„Řekla jsem, že tohle nechám Roroe, ale nikdy jsem neřekla, že tě nebudu tajně sledovat,“ řekla Liscia tónem, který zněl, jako by neudělala nic špatného a měla právo být na mě naštvaná.

„Omlouvám se,“ dodala Juna omluvně. „Měli jsme na tebe jen dohlížet ze stínu ...”

Ony nás celou tu dobu sledovaly?!

Aisha vědoucně přikývla. „Takže ta přítomnost, kterou jsem opravdu cítila, jste byly vy dvě.”

„Aisho?! Když sis všimla, mohla jsi mi to říct...”

„Soumo!“ vyštěkla Liscia.

„A-Ano?!”

Od další chvíle byl čas, aby mě Liscia poučovala. Dělali bychom potíže ostatním návštěvníkům, kdybychom to dělali před výstavou, tak jsme se přemístili do rohu zahrady a ona mě nutila klečet před ní na trávníku, zatímco mě poučovala.

Co jsem si myslel, že dělám s národním pokladem? Jak se opovažuji, jako někdo, kdo byl povolán jako hrdina, vystavit hrdinovo vybavení na odiv jako nějakou zvědavost? Potřeboval jsem mít větší povědomí o své roli krále! Šlo to dál a dál a dál. Liscia byla příliš vážná pro své vlastní dobro, takže nemohla vystát, když jsem tyhle věci nedělal pořádně.

„Hm... Lady Liscio, není to tak, že by Jeho Veličenstvo chtělo někomu ublížit.“ řekla Aisha.

„Udělal to ve prospěch této země, tak mu dej pokoj,“ dodala Roroa.

„Dnes je den, kdy má lady Roroa jít na rande, takže si myslím, že už jsi ho poučovala dost,“ zamumlala Juna.

Aisha, Roroa a Juna zakročily, takže přednáška byla poměrně krátká. Ano, její přednášky byly obvykle delší.

„Upřímně, tentokrát to nechám plavat, v úctě k vám třem, ale... poslouchej Soumo,“ vyštěkla Liscia. „Někteří šlechtici, kterým záleží na autoritě, takové věci nenávidí. Proto se se mnou musíš pořádně poradit, než něco takového uděláš. Pokud já, jako někdo z královského rodu Elfrieden, dám svolení, nebudeš zbytečně rozčilovat šlechtu.”

„...Ano, madam,“ řekl jsem pokorně. „Je mi to moc líto.”

Měla takovou pravdu, že jsem na to nemohl nic říct. Liscia mě tak dlouho poučovala, protože jí opravdu záleželo na mém blahu. Věděl jsem to, tak jsem to s radostí přijal.

Jakmile přednáška skončila, Roroa dvakrát zatleskala. „A teď se vrátíme k tomu rande, ano?”

„Ah! Promiň Roroo,“ řekla Liscia provinile. „Omlouvám se, že jsme přišli poté, co jsem řekla, že to máte sami pro sebe. “

„Hmm, no, ne že bych nechápala, jak se vy dvě cítíte. Stejně s tím teď moc nenadělám, když jsi tady, tak to obejdeme spolu.“ Roroa se podlézavě objala kolem Lisciiny paže. „Máme tu docela dost lidí, tak co takhle nějaké nákupy?”

„To zní dobře,“ přikývla Liscia. „Proč nenecháme Soumu, aby za trest všem nosil zavazadla?”

„Já – já začínám mít hlad, víš,“ stěžovala si Aisha.

„Hee hee! Tak proč nejdeme nejdřív do kavárny Lorelei?“ zahihňala se Juna.

„To zní dobře.“

Než jsem se nadál, bylo rozhodnuto o našich odpoledních plánech, aniž bych se mohl nějak vyjádřit.

Když jsem čelil těmto mocným dívkám, i kdybych byl král nebo hrdina, nemohl jsem se jim rovnat.

„No tak, Soumo, pospěšme si,“ oznámila mi to Liscia a vzala mě za ruku.

„Ještě nás čeká další zábava, miláčku,“ dodala Roroa a popadla tu druhou.

Nějak, když mě táhly za ruce, jsem měl pocit, že mi bylo přesně ukázáno, jak bude vypadat budoucí rovnováha sil mezi námi.

Mimochodem, záležitost s hrdinovou výbavou jsme probrali později a dohodli jsme se, že ji budeme vystavovat jen jednou za rok na omezenou dobu. Znamenalo to, že je potřeba méně bezpečnosti a událost bude působit jako něco výjimečného, takže to bylo dobré.