IwS 3 - Kapitola 2: Babylonské dědictví 11/11

Další den jsem navštívil nákupní čtvrť v jižní části hlavního města.

Můj cíl byl klenotník. Myslel jsem, že bych měl všem koupit zásnubní prsteny.

Mohl jsem si prsteny snadno vyrobit sám pomocí [modelování], ale zlevnění důležitého dárku pro snoubenky mi prostě připadalo špatné, tak jsem je chtěl místo toho koupit v obchodě. To znamená, že jsem netušil, jaká bude cena za zásnubní prsteny. Už předtím jsem slyšel, že zásnubní prsten je obvykle “tříměsíční mzda“, ale také jsem slyšel, že to byla jen fáma, kterou šířili klenotníci, aby za ně lidé víc utráceli. Ne že by na tom nějak záleželo, protože jsem v tomto světě ani nebyl placen v “mzdách“…

Podle toho, co jsem četl na internetu, byl zásnubní prsten něco, co dal chlapec dívce, když se zasnoubili. Právě ty měly stát “tříměsíční mzdu“. A pak, odděleně od toho, tam byl pár prstenů, které si vyměnili během svatby a pak je celou dobu nosili manžel a manželka. Protože tyto prsteny zůstaly neustále, nemusely být zřejmě příliš drahé. Také se zdálo být pravidlem, že snubní prsteny přicházejí bez připevněných šperků.

Na normální svatbu, by mi stačilo koupit tři prsteny. Jeden zásnubní prsten, snubní prsten pro mou ženu a snubní prsten pro mě, ale v mém případě jsem měl čtyři manželky, takže bych nakonec potřeboval čtyři zásnubní prsteny pro dívky, čtyři snubní prsteny pro dívky a snubní prsten pro sebe, celkem devět prstenů...

Počkat, je to, jak tady fungují svatby? Jen jsem si toho všiml, ale to je jen zvyk z mého světa. Ani nevím, jestli to tady takhle funguje. Myslím tím, že snubní prsteny jsou přinejmenším normou, ale...

Nebyl jsem si jistý místními zvyky a rozhodl jsem se zeptat osoby, která pracovala v klenotnictví, když jsem se tam dostal.

Když jsem procházel nákupní čtvrtí s hlavou plnou takových myšlenek, náhodou jsem zaslechl hádku. Zvědavý, k jaké potíži se schyluje, jsem šel ke stánku s jídlem, odkud přicházely hlasy. Když jsem tam přišel, našel jsem vedoucího stánku, jak stojí se zkříženýma rukama a vztekle pozoruje zákazníka před sebou.

„Podívej, chlapče. Nevím, kde jsi je vzal, ani jakou mají cenu, a je mi to úplně jedno. Tady s nimi nemůžeš platit. My je nebereme. Kapišto?“

„To je nepříjemné. Obávám se, že tohle je vše, co mám, víte...“ Zákazníkem byl chlapec přibližně ve stejném věku jako já. Na sobě měl černý top přes bílou košili, černé kalhoty a kolem krku dlouhou bílou šálu. Jeho barevné schéma bylo dokonale monotónní. Stál tam a škrábal se na hlavě, očividně ustaraný. Dokonce i vlasy, které si drbal na hlavě, byly čistě bílé. V rukou držel dvě palačinky, jednu napůl snědenou.

„Eeehh, ale nemůžu prostě zaplatit tímhle? Tohle jsou taky peníze, víte?“

„Jestli nemáš peníze, tak je to stejné jako ukrást mi jídlo. Nenuť mě, abych tě předal strážím, chlapče. Říkám ti, že v téhle zemi žádné divné mince nemáme!“

„Ehm, promiňte...“ Nemohl jsem si pomoct, ale strčil jsem do toho nos. Podle toho, co jsem mohl slyšet, se zdálo, že chlapec nemá žádnou měnu této země, ale šel a náhodou si ukousl něco z jídla, aniž by si uvědomil, že za to nebude schopen zaplatit.

„Jo? Co chceš?“ Prodavač na mě vztekle štěkl.

„Jenom tudy procházím, ale jestli jde jen o peníze, můžu zaplatit za jeho podíl. Bylo by to v pořádku?“

„Já si nestěžuju, jen pokud zaplatíš.“ Podal jsem mu jednu měděnou minci a dal mi ještě dva krémy. Čtyři krémy za jednu měď vypadaly jako přiměřeně slušná cena. Když byla tato záležitost vyřešena, chlapec a já jsme nechali stánek za sebou s jídlem v ruce.

„Díky. Opravdu jsi mi tam pomohl z bryndy.“

„Nedělej si s tím starosti, opravdu. Ale musím se zeptat, opravdu nemáš žádné peníze, které bys mohl použít v těchto končinách? Jako vůbec žádné?“ Chlapec mi poděkoval a já si to s ním musel ověřit, abych se ujistil. Nemohl jsem se ubránit úvahám, odkud se proboha vzal. Koneckonců i Eashen používal stejnou společnou měnu jako Belfast a ta místa byla téměř na opačných stranách světa.

„Podívej, s těmito penězi jsem si dokázal dřív věci koupit, i když ...“ Chlapec v šále vytáhl z kapsy hrst stříbrných mincí.

„Mají dost divný tvar.“ Společná měna v tomto světě byla hlavně kulatá, pokud jsem jí rozuměl. To platilo pro zlato, stříbro a všechny ostatní druhy mincí. Ve srovnání s tím byly mince, které chlapec držel, osmistranné. Byly to mince ve tvaru osmiúhelníku. Nikdy předtím jsem jejich druh neviděl. Jednu jsem mu vzal z ruky, abych si mohl pořádně prohlédnout obě strany.

„Jestli tě zaujali, tak ti jich pár dám jako poděkování za to, že jsi přišel dřív. Stejně to nevypadá, že bych je tady mohl použít.“

„Určitě? Dobře. Myslím, že si vezmu jen tolik, abych pokryl náklady na krémy.“ Upřímně jsem je zas tak moc nechtěl, ale říkal jsem si, že když přijmu jeho nabídku, nebude se kvůli tomu vzpírat, tak jsem si od něj pár mincí vzal.

„Jmenuji se Touya. Mochizuki Touya. A ty?“

„Ende. Je mi potěšením, Touyo.“ Natáhl ruku a já ji pevně stiskl. Vzpomněl jsem si, jak mě tehdy napadlo, jak nepřirozeně studená je jeho kůže. To byl osudný den, událost, která posloužila jako první setkání mezi mnou a chlapcem jménem Ende.

◇　◇　◇

„Hmm, co mám dělat? Bude těžké nemít žádné peníze.“ Ende naklonil hlavu, zatímco jedl palačinku. Taky jsem se zakousl do své a dívali jsme se na davy lidí, kteří přicházeli a odcházeli před vodní fontánou.

„Jo, bez legrace. Nejspíš si teď budeš muset najít práci.“

„Co je tvoje práce, Touyo?“

„Moje?“ Moje práce... Moje práce, co? Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale co je vlastně moje práce? Dobrodruh, myslím? Technicky se většina mé práce dělá přes cech a tak.

„Tu a tam dělám podivné práce jako dobrodruh s cechem. Víš, věci jako lov monster nebo hlídání karavan.“

„Aha, chápu. Zní to jako něco, co by mi vyhovovalo.“ Od tebe to zní tak jednoduše. No, myslím, že v nižších řadách nehrozí žádné velké nebezpečí, takže by to mělo být v pořádku.

„Přemýšlíš o registraci? Co uděláš pro získání zbraně? No, mohl bys prozatím jen dělat sbírání rostlin.“

„Proč bych měl potřebovat zbraň? Není to tak, že bych chtěl zabíjet draky, že ne?“ Má v plánu jít na to holýma rukama? Je to rváč jako Elze? Na druhou stranu by mohl být i mágem. Něco mě ale zarazilo na tom, jak to řekl. Skoro jako by říkal, že i draci by pro něj byli hračkou, kdyby měl zbraň.

„No dobře. Můžu tě tedy dovést do kanceláře cechu. Stejně jsem tam měl dneska nějakou práci.“

„Prosím. Omlouvám se za všechny potíže.“ Hodil jsem do popelnice prázdné obaly palačinek a vydal jsem se k cechu. Nakonec jsem potřeboval vybrat peníze, abych koupil prsteny pro dívky.

Ende byl o něco vyšší než já. Kolem 170 centimetrů, plus mínus. Jeho vzhled byl také dost androgynní, jako jedna z těch hezkých chlapeckých postav. Sakra, já nežárlím nebo tak něco, slyšíš mě?!

Nemohl jsem si pomoci, ale upoutala mě jeho bílá šála, jak se táhla téměř až k zemi. Nebyla ani zima, takže jsem netušil, proč vůbec potřebuje tak dlouhou šálu.

„Byl to dar od někoho, kdo je mi drahý.“ Když jsem se na to vyptával, tak mi odpověděl s úsměvem na tváři. Ale trochu mu unikl můj názor. Myslel tím, že mu ho dala jeho přítelkyně? Podle tónu jeho hlasu to tak určitě vypadalo. Znak cechu se objevil zanedlouho. Spěch a ruch kolem vývěsní tabule byl stejně živý jako dřív.

Vzal jsem Endeho k pultu a nechal recepční, aby ho provedla registračním procesem. Zatímco tím byl zaneprázdněn, šel jsem vybrat nějaké peníze ze sousední přepážky. Tohle se stane jednou za život, aspoň jsem tomu chtěl věřit, tak jsem se chtěl na prsteny rozšoupnout.

Když jsme se potkali, měl jsem připravené hotové peníze a Ende měl v ruce svou zcela novou černou kartu cechu.

„Takže žádné potíže s registrací?“

„Šlo to dobře. Teď už zbývá jen začít s hledáním. Nevěděl jsem ale, že cech má kanceláře po celém světě. To mi ušetří spoustu problémů. Nikdy nejsem na jednom místě moc dlouho.“ To jsem si myslel. Pro cestovatele byl určitě oblečený spíše lehce. Do pekla, byl jsem ohromen, že se mu podařilo dosáhnout tak daleko, jako cestovatel, který na své jméno neměl žádné použitelné peníze. Měl v sobě také takový blaženě ignorantský nádech. Na okamžik jsem si pomyslel, že je to možná nějaký uprchlý princ ze vzdálené země.

Měl jsem podezření ohledně toho chlapce, ale rozhodl jsem se, že nebudu vyzvídat. Každý měl koneckonců své vlastní okolnosti.

„No, už bych měl jít. Zkus se nejdřív držet jednodušších úkolů, jo? Teď na sebe moc netlač.“

„Mám to. Díky za všechno, Touyo. Doufám, že se zase někde potkáme.“

„Jo, uvidíme se.“ Rozloučil jsem se s Endem a opustil kancelář cechu. Byl opravdu zvláštní.

S tím z cesty, jsem šel ke klenotníkovi.

 

Každá ze čtyř dívek přede mnou seděla s prstenem a dívala se na něj s širokým úsměvem na tváři. Jejich design byla docela jednoduchá platinová páska s diamantem na každém, ale stejně mě stály pěkný peníz. Když jsem se na to díval zpětně, od chvíle, kdy jsem dámě řekl, že neznám standardní cenu za tyto věci, jsem měl čekat, že se mě pokusí přeplatit. Jakmile jsem se rozhodl pro návrh a vyslechl náklady, požádal jsem o čtyři z nich a dáma vytřeštila oči.

Prsteny, které jsem si vybral, byly okouzleny kouzlem, které jim umožňovalo přirozeně se přizpůsobit velikosti prstu nositele. Kromě toho jsem do toho zahrnul i svá vlastní kouzla.

„Mimochodem, každý z nich je očarován [Accel], [Transfer] a [Storage]." Myslel jsem, že [Accel] je dobrá bitevní volba, [Transfer] nechal prsteny fungovat jako náhradní magické baterie pro případ, že by v kritickém okamžiku došla, a [Storage] by bylo šikovným kouzlem pro každou dívku.

„Mockrát děkuju, Touyo.“ Yumina držela levou ruku v pravé a usmívala se, když shlížela na prsten na prstě.

Poté jsem vytáhl řetízkový náhrdelník z mithrilu.

„Tady, Elze. Tohle je pro tebe.“

„Pro mě?“ Elze vzala řetízek, zdánlivě trochu zmatená.

„No, ten prsten nemůžeš opravdu nosit pod rukavicí, že? Napadlo mě, že náhrdelník ti ho nechá, i kdybychom se dostali do nějakých bojů.“

„Oh, chápu. Nikdy jsem na to nepomyslela. Díky, Touyo.“ Elze zvěsila prsten na řetízek a dala si ho kolem krku, aby viděla, jak to vypadá. Cítil jsem, že jí to opravdu vyhovuje. Protože řetízek byl z mithrilu, neměla šanci, že by se to zlomilo, a dokud by prsten byl někde na Elzeině osobě, byla by schopna využít kouzla, kterými byl okouzlen.

Po předání prstenů jsem si uvědomil, že mám stále něco v kapsách. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl stříbrné mince, které mi dal Ende, a položil je na stůl.

„Co to je?“

„Dnes jsem potkal jednoho divného chlápka jménem Ende a tohle jsem dostal od něj. Zřejmě jsou měnou nějaké země. Poznáváte je vůbec?“ Linze vzala jednu z mincí a začala si ji s velkým zájmem prohlížet.

„Nikdy předtím jsem nic takového neviděla.... Mají do sebe vytesaný velmi propracovaný design, takže si dovedu představit, že jsou značně cenné…“ Doufal jsem, že tomu tak není, protože jsem je v podstatě bral jako platbu za dvě celé palačinky. Začal jsem přemýšlet, jestli by nebylo lepší vzít Endeho, aby je převedl na použitelnou měnu. Když o tom tak přemýšlím, i kdyby to vzal do zastavárny, získal by přinejmenším cenu stříbra, ze kterého byly vyrobeny.

Vzal jsem jednu z mincí a znovu se na ni pořádně podíval. Slyšel jsem zaklepání na dveře a Renne vstrčila hlavu do pokoje. Podržela dveře otevřené pro Cescu, která s sebou přinesla čajovou konvici a pár šálků.

„Přišla jsem vám posloužit čajem.“ řekla Cesca, položila šálky na stůl a začala nám nalévat čaj. Jak jsem se díval, jak to dělá, Renne přišla vedle mě a chovala se nervózně. Vypadalo to, že má co říct. Zajímalo by mě, co se děje...

„Um, Touyo ... ehm, pane. Můžu dostat ... Um, myslím, mám žádost, pane ...“

„Nemusíš se nutit mluvit zdvořile, když tu není Leim. Co se děje?“

„No, jo, taky chci jezdit na kole ...“ Na kole? Myslím, že s tím opravdu nevidím nic špatného. Nevím, jak bych se cítil, kdyby jezdila po městě, ale mělo by být v pořádku, pokud má v té době někoho s sebou.

„Chci cvičit, ale moje nohy nedosáhnou na pedály! Sue říkala, že jsi pro ni předtím vyrobil malé kolo, a, uhhm...“ Aha, už to chápu. Jediné kolo, které máme doma, je pro dospělé. Renne je ještě moc malá na to, aby jezdila na kole. Měl jsem si toho všimnout, aniž by mě na to musela upozorňovat.

„Žádný problém, Renne! Tak ho udělám speciálně pro tebe. Jakou barvu bys chtěla?“

„Opravdu? Ty se nesměješ?! Pak... červenou!“

„Tvé přání je mým rozkazem, slečinko.“

„To je na místě! Moc děkuji!“ Renne se naklonila přes pohovku a pevně mě objala. No tak, kdyby tu byl Leim, tak by se rozzuřil, víš? Přesto jsem prostě šťastný, pokud jsi šťastná.

Nešikovně jsem se usmál a nechal Renne, aby mě objala, když se mé oči setkaly s Cescinýma.

„... Takže jsi pedo –“

„Hej, máme dneska pěkné počasí, nemám pravdu?!“ Nemůžu tě nechat dokončit to slovo, plechovko! Díky Yumině si o tomhle druhu už dost uvědomuji, takže mi to nezhoršuj! Cesca na mě chvíli podezíravě hleděla, ale nakonec se vrátila k nalévání čaje, jako by se ten malý výbuch nikdy nestal. Když skončila, všimla si mincí položených na stole a mírně naklonila hlavu.

„Nemyslela jsem si, že se tahle měna bude po takové době ještě používat.“

„Jak to myslíš, po takové době? Cesco, víš, odkud pocházejí?“

„Ano. tyto konkrétní mince jsou Partheno stříbro. Poprvé byly vyraženy přesně před pěti tisíci dvě stě osmdesáti čtyřmi lety a běžně se používaly i v této oblasti. Udivuje mě, že jsou stále v oběhu.“ To už je tak dávno?! Cesčina slova mě přiměla znovu zvednout minci a ještě pozorněji si ji prohlédnout. Rozhodně to ani v nejmenším nevypadalo tak staře. Sakra, vypadalo to skoro úplně nově. Proč by Ende něco takového nosil s sebou? Počkat. Co to tehdy říkal?

„Vidíš, ale za tyhle peníze jsem si mohl koupit věci už dřív...“

Dřív? Co přesně myslel tím „dřív“? Opravdu existuje na světě místo, které by ještě mohlo používat měnu ze starých časů? Měl jsem nápad, ale bylo to směšné. Skoro se mi zdálo, jako by Ende byl člověk, který sem cestoval z minulosti. Buď to, nebo mohl být jedním z androidových výtvorů doktorky Babylon, jako Cesca.

„Cesco, ze zvědavosti, byli mezi vámi nějací muži, které vyrobila doktorka Babylon?“

„Muži...? Ne, vůbec žádní. Doktorka se nikdy neobtěžovala dělat muže. Bylo jich však několik s mužnějšími osobnostmi.“

Mužnější, co... Když o tom tak přemýšlím, Ende mi připadal dost androgynní. Když se ohlédnu zpět, nemohu s jistotou říci, že Ende je opravdu “on“. Myslím, že o tom velmi pochybuji, ale ... Cesca sledovala, jak jsem se ztratila v myšlenkách, a vrhla na mě ještě podezřelejší pohled. Co je to tentokrát?

„... Takže jsi homo –“

„Dobrá, to stačí! Stop! Prosím, pro Boží lásku, nechoď tam!“ To není to, na co jsem se ptal, a rozhodně se takhle nehýbu!  Jsem rovný jako pravítko! Člověče, holky opravdu miluju!!!

„Neboj se, pane. Ať už jsou to mladí kluci nebo velcí, silně ozbrojení muži, pokusím se přizpůsobit, abych lépe vyhovovala tvému vkusu. Mám od nynějška nosit krátké šortky? “

„Nebudeš!“ Člověče, proč je tak podivně informovaná zejména o těchto věcech? Bere to po svém tvůrci jako děti, které to berou po rodičích? Koukni se. No tak, podívej se, co jsi udělala. Všichni jsou teď zmatení ... Až na Linze. Proč se červenává?

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak se nám tu poodhaluje spousta nových zajímavých informací. Některé jasnější (snoubeky, Ende), některé zatím skrytější (Linze). A obzvlášť to, že teď bude mít Touya dost “zábavy“ s “plechovkou“.