„Chápu! To jsou skvělé zprávy! Jsem rád, že Yumina zvítězila nad tvým srdcem. Jak opravdu radostné!“ Král Belfastu se předklonil a vrhl na mě široký, velký, šťastný úsměv. Královna Yuel vzala dceru za ruce a jemně se na ni usmála.
„Udělala jsi pro sebe dobře, Yumino. Odteď se musíš starat jen o to, jak nejlépe podpořit Touyu jako jeho žena.“
„Ano, matko!“ Král vstal ze židle a vesele mě poplácal po rameni. S touhle zprávou byl opravdu na měsíci.
„Jediné, na co teď musím čekat, je den, kdy uvidím svá vnoučata! Dovedu si představit, že bude těžké uspokojit čtyři manželky, ale dělej, co můžeš, slyšíš mě?“
V čem se mám snažit? Uvědomujete si vůbec, co říkáte, Vaše Veličenstvo?
„Podívejte, říkám, že si ji chci vzít, ne že se hned vezmeme. To všechno je pozastaveno přinejmenším do mých osmnácti let.“
„I když je svatba ještě chvíli mimo, není to tak, že by ti to bránilo udělat mi nějaká vnoučata! Koneckonců, Yumina už začala... Mhrf?“! Yuminina pěst skvěle udeřila do královského solárního plexu, což ho zlomilo v pase. Rozhodně proti němu použila [Accel] ...
„Otče, o takových věcech se jen tak nezmiňuj!“ Yumina byla jasně červená a těžce vydechovala. U jejích nohou se plazilo Jeho královské Veličenstvo, král Belfastu, nejdůležitější muž v zemi. Sklízíš, co zaseješ. I když je to tvá vlastní dcera, bylo to sexuální obtěžování. Rozhodně by se takové věci neměly říkat nahlas.
„Omlouvám se za svého manžela. Je tak nadšený, že slyší zprávy, víš.“ Královna Yuel se omluvila místo svého manžela. Nebylo špatné být nadšený, jen jsem cítil, že byl stále nadšený ze všech špatných věcí.
„A teď vážně, jak bychom to měli řešit.... Je spousta těch, kteří už o situaci vědí, ale možná bude ještě trochu brzy to oznámit veřejnosti.“
„Jak to?“
„Především by se na tebe určitě zaměřili šlechtici, které napadlo vdát se do královské rodiny. Na druhém konci žebříčku máš ty, kteří by se pokusili získat tvoupřízeň z politických důvodů nebo podobně. Kromě toho je tu těch pár tvrdohlavých, kteří by stáli pevně proti celé věci, pokud bys neukázal vhodné úspěchy ve jménu země.“ Nic z toho, co řekla, neznělo ani v nejmenším zábavně. Všechno mi to jen připomnělo, jak je svatba s princeznou, tak trochu velká věc.
Úspěchy ve jménu země? V podstatě by chtěli, abych dokázal, že budu pro zemi přínosem, než mě schválí?
„Nechme si to ještě chvíli pro sebe. Oznámit
to příliš brzy by vedlo ke spoustě nechtěných potíží, takže bude možná nejlepší
udržet to v tajnosti co nejdéle a pak oznámit naše zasnoubení krátce před
samotnou svatbou.“ Zdá se, že budu muset udělat, co je v mých silách, pokud
chci dostát tomu všemu... Stanu se pro Yuminu důstojným partnerem.
Opustil jsem Yuminu s jejími rodiči a zamířil směrem k cvičišti. Doufal jsem, že tam chytím Elze, ale zdálo se, že moje naděje byla marná. Nebyla nikde k nalezení. Zvuky předstíraných bitev se šířily po cvičišti. Bylo opravdu vzrušující se na to dívat. Trochu mi to připomnělo pocit ze sledování sportovního zápasu. Bylo tam také hodně rytířů, kteří cvičili.
„Ty tam, pse. Co tady děláš?“ Otočil jsem se k hlasu a zjistil, že se dívám na skupinu mladých mužů. Zdálo se, že jich je asi deset. Nevypadali moc daleko od mého věku. No, možná jeden nebo dva z nich byli trochu starší. Nemohl jsem to říct jistě, opravdu. Říkal jsem si, jestli to jsou taky rytíři.
„Ano, voříšku, myslel jsem tebe. Nepoznávám tvůj obličej. Kterého domu jsi služebníkem? Víš, že tohle cvičiště je exkluzivní oblast, že? Měl by sis dávat větší pozor, kam se touláš.“
„Ale ne. Nic takového to není. Jen se rozhlížím po svém příteli. Myslel jsem, že je tady.“
Ozval se mladý muž stojící v čele skupiny, jeden s krátkými zlatoblonďatými vlasy. Mluvil povýšeným, arogantním tónem, jako by se na mě díval z patra. Zdálo se mi, že má špatný dojem. Řekl jsem si, že nejlepší bude ho opravit a jít dál.
„A který přítel by to mohl být?“
„Oh, myslíte, že má na mysli tu ženu nízkého původu? Ta, která v těchto dnech tak často doprovází generála Leona.“ Zrzavý chlapec vzadu odpověděl na blonďákovu otázku. To znělo asi správně. Elze přece jen ráda zápasila s Leonem.
„Aha. Ta holka... Haaa... snaží se získat přízeň generála, že? Skutečně ti nižšího původu nemají vůbec žádnou čest, patetický...“ Tentokrát promluvil hnědovlasý chlapec, který stál vedle zrzka. Na tváři měl samolibý úsměv.
„Chápu. Tenhle se musí taky snažit vstoupit do armády. Používá tu holku jako nohu ve dveřích.“
„Tahle armáda se nikam nedostane, pokud ji někdo nesrovná. Upřímně řečeno, bylo by lepší, kdybychom obyčejným lidem nedovolili sloužit vůbec. Nemají smysl pro rytířství, na rozdíl od nás hrdých synů šlechtických rodů.“ Skupina chlapců-rytířů zvrátila hlavy v divokém smíchu. Otočil jsem se na podpatku, abych odešel, protože mě vážně otravovali.
„Vlastně... je možné, že ta dívka je tvoje žena?“
„A co když je?“ Odmlčel jsem se, abych odpověděl hnědovlasému mladíkovi, který se rozhodl za mnou křičet. Jeho pronikavý smích mě doháněl k šílenému podráždění.
„V tom případě, když ji hledáš, proč se nepodívat do generálovy postele? Jsem si jistý, že tam právě teď je a sténá jako ten nízký pes, kterým je!“
Nenechal jsem ho pokračovat v jeho začínající tirádě. Než si to hnědovlasý uvědomil, zaťal jsem mu pěst do obličeje. Padl na zem a svírajíc sám sebe. Z nosu mu tekla krev a několik zubů měl rozházených po podlaze. Otočil jsem se a pořádně ho kopl do boku, jen tak pro jistotu.
„Ghaugh! Chhuh ... Co to děláš?!“
„Očividně z tebe vymlacuju duši. Co, potřebuješ, abych ti to vysvětlil?“ Hnědé vlasy ležely na podlaze a kutálely se bolestí, jak se držel za bok. Přesto se mu podařilo na mě zakřičet. Znovu jsem ho kopl. Tvrději.
Kdyby se mi jen vysmíval, byl bych schopen to nechat být. Ale nebyl jsem ten typ člověka, který by mohl stát a nechat lidi, kteří jsou pro mu cenní, pomlouvat. Bylo to, jak vždycky říkal můj děda. Jestli potřebuješ někoho zmlátit, tak ho bez váhání surově zmlať.
„Ty špíno! To je druhý syn význačné rodiny Barrow! Opovažuješ se vztáhnout ruku na...“
„Drž hubu. Děláte kravál. Proč teď záleží na jeho rodině? Není to tak, že by on nebo vy, když už jsme u toho, měli něco skvělého o vás jako o jednotlivcích. Jste jen líní sráči, kteří odpočívají na vavřínech svých rodinných erbů, že?“
„Jak se opovažuješ!“ Mladí rytíři mě rychle obklopili v kruhu. Všichni vytáhli čepele. Poznal jsem, že si z toho nic nedělají. Bylo jasné, že mi chtějí ublížit, ne-li mě zabít.
„Takže jste na mě tasili meče. Chápete, co to znamená, že? Jediní, kdo by se měli snažit zabíjet, jsou ti, kdo jsou připraveni být zabiti.“
„Ticho, obyčejný!“ Jeden z chlapců na mě zaútočil seknutím, ale jeho forma byla mizerná. Bože, to je skoro trapně špatné. Absolvoval někdo z nich nějaký skutečný výcvik?
„Bezpečnostní režim.“ V souladu s mými slovy, Brunhild se natáhl do dlouhého meče s tupou, zaoblenou čepelí. Na tohohle zlobivého kluka vůbec nic ostrého. Tohle byla nová forma, kterou jsem přidal ke své zbrani, z bezpečnostních důvodů. No... možná, že bezpečnost pro to nebyl ten správný termín. Kdybych se rozhodl rozmáchnout na plný výkon, určitě by někomu rozdrtila kosti. Stejně, zaútočil jsem na dalšího přicházejícího šermíře, třímajíc Brunhild.
„Gah!“ Chlapec klopýtl a zhroutil se na zem. Příliš mnoho příležitostí, chuligáne. Mohl bych tě porazit se zavázanýma očima.
“Rytíři“ sledovali, jak byl jejich přítel sražen k zemi, a začali váhat. Žalostný.
„Všichni zaútočte najednou! Sekněte ho ve stejnou dobu!“ Blonďák vyštěkl rozkaz. To z něj asi udělalo jejich vůdce. Přesto, byl to úplný blbec? Co je to za pitomce, který vykřikl svou strategii, než ji použil?
Rozhodl jsem se je napadnout dřív, než se pohnou. Jejich útoky byly tak nesynchronizované, že uhýbání bylo triviální. Tři z nich jsem snadno zasáhl do břicha, hrudníku a paže. Padli k zemi jako pytel cihel.
Ostatní si všimli mých pohybu a začal se jich zmocňovat strach. Byli to absurdně ubozí lidé.
Rozmáchl jsem se zbraní, aniž bych do toho vložil příliš mnoho úsilí, a zanedlouho byli všichni na zemi. Všichni kromě blonďáka. Poslední stojící muž.
„E-Eek! Auuuugh!!!“ Blonďák začal křičet jako malá holka, stáhl ocas a co nejrychleji utíkal. To je ale rytířství a čest. Opravdu se ukáže, když opustíte své spojence a otočíte se zády k nepříteli
„Režim zbraně.“ Vrátil jsem Brunhild do jeho zbraňové podoby a potom vystřelil kulku. Pow.
„Gwuhh?!“ Nemohl jsem se obtěžovat ho pronásledovat, tak jsem mu prostě vypálil ochromující náboj do zad. Blonďák s třeskem upadl na podlahu a pak se úplně přestal hýbat. Hádám, že to je ono... Kde jsem to skončil?
„Eek!“ Jediný, kdo byl ještě při vědomí, byly hnědé vlasy, ležící v kaluži vlastních tekutin. Nemohl jsem mu odpustit, že řekl, co řekl o Elze.
„Mohl byste ho nechat tak, prosím?“ Vzhlédl
jsem ke zdroji náhlého hlasu a zahlédl dva starší rytíře stojící opodál.
Jednoho z nich jsem poznal, ale ten druhý byl starší pán se stříbřitými vlasy.
Vypadal na čtyřicet.
Děkuji :-)
OdpovědětVymazat