IwS 4 - Kapitola 1: Setkání v poušti 4/5

„To je příliš podezřelé,“ uzavřela Leen a založila si ruce na prsou. No, myslel jsem si to samé.

Potom jsme se vrátili do zahrady a řekl jsem všem o Endem.

„Měl tuhle měnu z doby před pěti tisíci lety a dokázal sejmout tvora, kterého jsme nedokázali poškrábat ani jediným zásahem. A taky toho o té obludě věděl hodně a měl na sobě nějakou hloupou sexy šálu. I ten útok, který provedl, byl super obrovský a dramatický.“ Neměl jsem pocit, že ten poslední bod je nějak zvlášť důležitý, ale nic to nezměnilo na tom, že byl podezřelý. Co to proboha je za chlapa.

„Nazval to křišťálové stvoření frází. Ale co to přesně bylo?“ Elze vznesla samozřejmou otázku. Očividně to nebylo obyčejné monstrum.

Co jsem věděl bylo, že před 5000 lety fráze přišla zpustošit svět. Ale jediní, kdo to věděli, byli Cesca a já. A abych byl upřímný, opravdu jsem nevěděl, jestli je správné říct to všem ostatním.

Starost o to, zda jim to říct nebo ne, a tím přivodit nepřiměřenou úzkost, jen ztěžovala o tom mluvit.

Staaaaaaare...

Ugh. Už je to nějaký čas, co mě Yumina napadla svýma očima. Moje vlastní oči začaly těkat kolem. Do hajzlu! Nemůžu lhát Yumině, když si ji chci vzít! „Ty něco víš, že jo, Touyo?“

Když Yumina viděla skrz mé podezřelé chování, neměl jsem jinou možnost než všem předat zprávu, kterou jsem dostal od doktorky.

„Proč bys mlčel o něčem tak důležitém!“

„No, chtěl jsem s tím dříve nebo později začít...“ Leen mi vynadala, za což jsem se zoufale snažil omluvit.

„Invaze desítek tisíc frází. To je důvod, proč byla starověká civilizace zničena. Takže jich bylo tolik před 5000 lety, ale dnes o nich nemají očití svědkové skoro žádné zprávy. Tedy až doteď. Teď, když se objevují znovu. Co se to tady děje?“

„Možná to byla nějaká, co přežila, nebo nějaká, co byla zapečetěna?“ Leen vypadala ustaraně, ale své nápady přednesla Linze. Kriketová fráze, na kterou jsme poprvé narazili, se zdála být napůl mrtvá, takže tento způsob myšlení dával smysl…

„Přemýšlel jsem o tom, co říkal ten Ende o Dimenzionální hranici.... Hadí fráze jako by vyšla z trhliny ve vesmíru. Nutí mě to myslet si, že fráze jsou možná zapečetěny v jiné dimenzi...“

„Takže to by znamenalo... že někdo prolomil hranici?“

„Ale nemám pro to žádný důkaz.“ Paula zkřížila ruce na prsou a kývla u Leeniných nohou. Opravdu ten medvěd chápe, co se děje? Víc mě tížilo, že nemáme žádnou metodu, jak bojovat proti frázi. Ende nazval tu, s níž jsme bojovali, středním konstruktem. To znamenalo, že existovaly také dolní a horní konstrukty.

Kriket a hadí fráze byly pravděpodobně dolní konstrukty. Ale to znamenalo, že jsme nedokázali porazit ani jednoho středního. Kdyby se objevil horní konstrukt... Netušil jsem, co budeme dělat.

Vypadá to, že opravdu potřebujeme vyhledat ostatní Babylony.

„Cesco. Bojovalo lidstvo proti frázi před 5000 lety?“ Cesca se ke mně otočila zpoza monolitu.

„Ano, bojovali. Ale ne že by to pro ně šlo příliš dobře. Doktorce se konečně podařilo vytvořit zbraň proti frázi, ale fráze úplně zmizela, než byla dokončena.“

„Jakou zbraň proti frázi?“

„Doktorka vytvořila zbraně, které ovládá osoba, která je v nich umístěna. Říkala jim rámová kola Frame Gear.“ Co?! Zní to jako obří roboti! Opravdu se doktorce podařilo vytvořit i ty?! No, podařili se jí menší, roboti velikosti Cescy, takže výroba obřích asi není moc namáhavá...

„Co se s nimi stalo?“

„Byly uloženy v Babylonském hangáru.“ Cesca odpověděla na Elzeinu otázku.

Což znamená, že když ruiny, ke kterým směřujeme, skončí v hangáru... můžeme pro sebe získat nějaké obří roboty?! Svatý hovno. Tohle mě vzrušuje. Jsou to roboti? Roboti, do kterých se můžete dostat dovnitř a jezdit kolem! Všichni lidé o tom sní! Ne že by to tady někdo pochopil, protože jsou to holky...

„Zdá se, že jsme dorazili na místo určení.“

„Ale já nic nevidím.“

„Zřejmě je to pohřbeno pod pískem.“ Kohaku mě informoval, když se díval na obrazovku monolitu. Souřadnice byly na místě, ale venku jsem neviděl nic než poušť.

„No, pojďme se podívat dolů.“ Nechal jsem Kokuyou a Sango v zahradě pro případ, že by se něco stalo, a použil jsem [bránu], abych se dostal na zem. Poušť se rozprostírala, kam až jsem dohlédl, a nic jiného nebylo v dohledu. Znovu jsem si prohlédl ruiny na svém smartphonu, ale špendlík spadl na mapu přesně tam, kde jsem stál.

„Přímo pod námi....“ No, co s tím... Nemohli jsme se jen tak začít hrabat v písku. Netušili jsme, jak dlouho bude nakonec trvat vyhrabat je s lopatou.

„Použiju větrnou magii, abych odfoukla písek. Odstup!“ Leen vymyslela způsob dřív než já a pak vykročila kupředu. Vzdálil jsem se, jak mi bylo řečeno.

„Spirála, větru! Zuřící rozsáhlá vichřice: Cyklónová bouře [Cyclone Storm]!“ Tornádo vysálo všechen písek a vymrštilo ho do nebe. Letěl od nás po větru, když se dole v poušti otevřela jakási kotlina.

Nakonec se na dohled objevily ruiny. Byla to kopule, která byla vyrobena z nějakého kamene nebo betonu. V jedné části byly dveře, které vypadaly jako vchod. Ne dvojité dveře, ale jediné.

Tornádo utichlo, tak jsme se vydali do kotliny, ale na dveřích nebyla žádná klika.

Přemýšlel jsem, jestli je to automatické, ale nereagovalo to na mou přítomnost. Nezdálo se, že by na něm byly nějaké senzory. Nenuceně jsem se natáhl, abych se dotkl dveří, ale ruka se nezastavila. Prošel jsem přímo skrz.

„Whoa?!”

„Touyo?!“ Udělal jsem krok vpřed, abych neupadl, což mě donutilo skončit v troskách. Uprostřed stálo šest pilířů, osvětlených slabým světlem.

Znovu jsem se dotkl dveří, ale tentokrát mi připadaly studené a pevné. Snažil jsem se použít [bránu], abych se dostal ven, ale moje magie nefungovala. Huh? Jsem tu uvězněný?

《Jste v pořádku, můj pane?! 》

《Kohaku? Jo Jsem v pořádku. Nic se neděje nebo tak něco. Ale vidím kruh sloupů, stejně jako posledně... Půjdu napřed, tak všem řekni, ať se nebojí. 》

《 Dobrá. Prosím, buďte opatrný 》

Aspoň ještě můžu použít telepatické spojení...

Došlo mi, že musí existovat nějaký trik, jak zabránit lidem vejít dovnitř a zničit kruh. Jako, že pouští jen držitele všech atributů, nebo pouští jen jednu osobu najednou. Nevěděl jsem ale, proč mě to nepustí ven.

Vzpomněl jsem si na všechny ty záhadné věci, které doktorka řekla.

No, tady se nedá nic dělat. Nedostanu se ven, dokud nepohnu s tím kruhem, takže je čas pustit se do práce.

Posílal jsem postupně magii do každého sloupu, jeden atribut po druhém. Když bylo všech šest naplněno magií, střed kruhu začal zářit. Když jsem to viděl jako narážku, zamířil jsem do centra. Nechal jsem ze sebe plynout nulové kouzlo a začal jsem cítit, jak se teleportuji pryč. Prosím, ať je tohle hangár...

Světlo kolem mě vířilo, zářilo, zakrývalo mi zrak, až jsem se ocitl někde, kde to vypadalo dost podobně jako v zahradě. Jediný rozdíl byl v masivní budově, která stála přede mnou. Budova byla jakousi krychlí, připomínající masivní bílou kostku.

Vydal jsem se k ní po cestičce, když přede mně náhle skočila dívka a zablokovala mi cestu.

„Tady zastavte! Ano pane!“ Zvedla pravou ruku a zastavila mě. Dívčiny oranžové vlasy byly po obou stranách svázány do drdolu. Drdoly byly úhledně zabalené pod přikrývkami, ze kterých se táhly stuhy. Její bílá kůže a zlaté oči mi okamžitě připomněly Cescu.

Její šaty měly podobný design jako ty, které na sobě měla Cesca, když jsem ji poprvé potkal, jenomže tahle nová zrzka měla dlouhé rukávy a černé ponožky. Na manžetách rukávů měla zašité číslo dvacet sedm.

Musí být manažerkou tohoto místa. Vypadá mladší než Cesca. Hlavně proto, že vypadá menší, ale...

„Vítejte v Babylonské dílně. Jsem High Rosetta, terminalní gynoid pověřený správou tohoto zařízení. Jsem docela milý kluk, takže budu tak laskavá a dovolím vám říkat mi Rosetta, ano pane.

Věděl jsem to. Počkej, právě řekla, že je milý kluk. Není to holka? Je to holka, že? Myslím tím, že má sukni. Je to holka... že jo?! Počkat, to je ten doktor, o kterém mluvíme! Nemůžu jí věřit! Nemohla by to být past?!

„Uhh, Rosetto? Jsi ... dívka ... že?“

„Hmm? Nerozumím záměru vaší otázky, ale ano, to jsem. Ano, pane.“

Uf, hádám, že to byla jen chyba z její strany. Chci říct, Cesca říkala, že doktorka žádné muže nevyrobila. Tak tohle je dílna, co... Není to knihovna, ve kterou Leen doufala, ani hangár, který jsem chtěl.

„Před námi leží centrum dílny. V současné době platí zákaz vstupu všem, kteří jsou považováni za neslučitelné!“

„No, Cesca říkala, že jsem kompatibilní, takže...“ Došlo mi, že jsou to sestry, tak jsem zkusil zmínit Cescu jménem.

„Cesca... jako Francesca? Chápu. Takže zahradu jste už získal. To věci urychluje, ano pane. Musíte mi dovolit, abych na vás provedla test, abych si ověřila, že jste toho opravdu hoden.“ Test...? Mám z toho špatný pocit.

„Uhádněte barvu mých kalhotek, aniž byste se z toho místa pohnul.“

„Jsi hloupá?!“ Věděl jsem, že to bude špatné! Nic, co udělala ta doktorka, nemůže být dobré! Opravdu po mně chce, abych jí vyhrnul sukni?! Co je s tím?!

„Máte jen jeden pokus. Váš časový limit je pět minut, ano, pane. Jakou mají barvu?!“

Tch! Proč je v tak dobré náladě! Čas začal ubíhat, zatím co jsem se strachoval, co mám dělat. Dobře, budu prostě muset dělat věci po svém!

„Odfoukni, větře! Vznášející se, točící se poryv: Vichřice [Whirlwind]!“ Vítr zesílil kolem Rosettiných nohou, takže stuhy na hrudi a ofina se třepotaly ve větru. Její sukně se však ani o kousek nepohnula. Co?!

„Tahle sukně odolává větrné magii.“ Zazubila se Rosetta.

Grrrr... Takže to nebude tak snadné, co? Tak se té sukně úplně zbavím!

„Vystup, ohni! Ústní spalování: Ohnivý dech [Fire Breath]!“ Vykouzlil jsem ohnivou magii, kterou jsem jí chtěl spálit sukni, ale nechytla. Neměl jsem tušení, proč to nefunguje.

„Podobně tato sukně také odolává ohnivé magii.“ Co je to, nejsilnější sukně na světě?! Je to nesmyslně mocné! Tch, nemysli si, že je po všem, Rosetto. Když začnu být vážný, můžu si prohlížet, co chci! Počkej, to je hloupost. Proč jsem vlastně tak zoufalý ...?

Už jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se nahlédnout přímo. Jediné, co jsem musel udělat, bylo poslat můj pohled do její sukně.

Nemám jinou možnost. Tohle je jediná cesta vpřed... Trochu se tady omlouvám, ale to je jedno.

„[Long Sense]!” Vystřelil jsem zrak pod její sukní, pak jsem otevřel oči. Je trochu tma... Nevidím tak dobře... Počkej, co... je...

...Co to sakra?! Krčil jsem se na místě a třásl se, jak jsem se snažil zadržet krev, která mi tekla z nosu.

Ona je má na sobě?! Tyhle?!

„A teď, jakou mají barvu?!“

„B-Bezbarvé ... J-Jsou průhledné...“

„Ano, pane! Uznávám vás jako kompatibilní osobu. Od teď, gynoid číslo dvacet sedm, označení High Rosetta vám bude přiděleno. Ať spolu pracujeme navždy, pane ano, pane!“ Rosetta promluvila s úsečným pozdravem, ale mně to bylo upřímně jedno. Nebyly úplně jasné, spíš na úrovni komerčního přilnavého obalu, ale.... Rozhodně se měla víc stydět! Byly průhledné...

Kap, kap... Krvácení z nosu odmítalo přestat.

„Už se to zastavilo?“

„Nějak...“ Příval krve konečně ustal. Podařilo se mi vyhnout se smrti hormonálně vyvolaným krvácením z nosu. To byla úleva.

Nechal jsem Rosettu převléknout do normálního spodního prádla. Nebylo dobré pro mé zdraví, když se takhle motala. Když se to tak vezme, neviděl jsem důkaz, že udělala, co jsem chtěl. Ačkoli jsem v té chvíli ani nebyl schopen se na ni podívat přímo.

„Tak se tedy pusťme do prohlídky dílny. Ano, pane, pojďme.“ Rosetta promluvila, než se vydala rychlou chůzí na procházku. Ohlédla se na mě.

...Co je to teď?

„Nechcete vidět pár, do které jsem se převlékla? Rosetta se zahihňala a pak se chytila za lem sukně.

„To rozhodně ne! Pospěš si a pokračuj v prohlídce!“

„Pane ano, pane! Mimochodem, dáváte přednost velkým nebo malým prsům?“

„Jen pokračuj v prohlídce!“

„Yessir!”

Kde na to přišla?! Pokud jsou rodiče, neměly by být děti dětmi? Prosím, dejte mi pokoj...

--------------------------------------------------------------------------------

Doktorka… Babylon ….. 😁😁