IwS 4 - Kapitola 2: Měsíční Čtenář, čtenářská kavárna 3/6

 Oproti tomu, co jsem očekával, moje čtenářská kavárna, Měsíční čtenář, skončila docela populární. Mnoho lidí se zastavilo, protože slyšeli o tom, že obchod je svou funkcí poněkud jedinečný, a mnoho z nich se nakonec zdrželo dlouhou dobu kvůli tomu, jak je útulný.

Kvůli tomu jsme se tři dny po otevření rozhodli vytvořit „Celý den bez propustky“. Vybráním a zaplacením pevné částky peněz mohli zákazníci přicházet a odcházet, jak se jim zlíbilo. Poplatek byl poněkud vysoký, ale stále mnohem menší, než kolik museli zaplatit za celý den běžných kurzů.

Také jsme začali mít nedostatek židlí a soukromých pokojů, takže jsme vyklidili zahradu a umožnili zákazníkům číst na lavicích. Tato možnost však byla zcela samoobslužná a týkala se pouze čtení. Navíc deštivé dnům způsobily, že zahrada byla naprosto nepoužitelná.

Kromě popularity mě překvapila i vyváženost pohlaví mezi zákazníky. V mé mysli byl tento podnik hodně podobný manga kavárně, takže jsem očekával, že zákazníci budou především muži, ale očividně to bylo naopak.

Téměř osmdesát procent zákazníků tvořily ženy. To bylo pravděpodobně způsobeno tím, že dostupné knihy byly většinou příběhy.

V tomto světě se lidé více věnovali praktičtějším věcem, jako byly odborné knihy, polní průvodci, kouzelnické příručky a texty o šermu, zatímco příběhy je zřejmě příliš nezajímaly. Přesto sem chodilo několik mužů číst o rytířích, dobrodruzích a dalších podobných vojenských románech.

Jakmile jsme si uvědomili, že většina zákazníků jsou ženy, začali jsme s ohledem na ně zvyšovat výběr knih. Množství zákaznic zaznamenalo obzvlášť velký nárůst, když Linze navrhla přidat do výběru nový žánr.

Ve skutečnosti byly tyto knihy tak populární, že jsem musel [bránou] na různá místa, abych si jich mohl koupit více.

Nedokázal jsem se přinutit popsat, o čem ty knihy jsou. Nicméně, upřímně bych řekl, že bych se distancoval od každého muže, který by je ochotně četl. Jejich přítomnost by ve mně vyvolala pocit bezpečí.

Každopádně, vzhledem k tomu, že kavárna měla velký úspěch, vybrali jsme značnou částku peněz. Měl jsem víc než dost na plat všech, takže když jsem jim zaplatil, všichni opustili sídlo a našli si vlastní podnájem.

Rebecca a Logan před chvílí odešli a Will je brzy následoval s Wendy v závěsu. Všichni samozřejmě sdíleli stejné místo. Ale ne ve stejné místnosti. Alespoň kromě Wendy a Sylvie. Snaž se, chlapče.

„Dobrá, už je to nějaký čas, co jsem pracoval v hlavní práci, takže teď asi půjdu do cechu. Koneckonců, jsem chtěl vyzkoušet nový [program] na svém smartphonu a nulové kouzlo [Gravitace]. Yumina byla jediná, kdo neměl na dnešek žádné plány. Zjevně, protože jen její hodnost na cechovní kartě byla modrá, chtěla ji konečně udělat červenou.

„Půjdeme tedy?“

„Ano. Pojďme na lov!“ No, to zní až moc brutálně na rande. Rozhodně něco, co bych odmítl...

Vydali jsme se do cechu, vstoupili do něj a všimli si, že je plný nejrůznějších dobrodruhů jako obvykle.

Když jsme vykročili k tabuli požadavků, stál přímo před námi muž velkého vzrůstu. Kdo to sakra je? Na sobě měl černé kalhoty a na holém trupu vestu s tygřím pruhem. Na pase mu visely dvě velké sekery a z nějakého důvodu – pravděpodobně kvůli příšernému módnímu cítění – měl kolem krku řetězy. Hlavu měl úplně holou a na tváři nepříjemný úsměv.

„Hele, co tady sakra děláte, spratci? Tohle není hřiště, víte?“ Bylo to poprvé, co jsem ho viděl. Pravděpodobně byl v hlavním městě nový. Koneckonců, v žádném případě jsem nemohl zapomenout na někoho s tak strašným smyslem pro módu.

Rozhlédl jsem se a všiml si, že někteří další dobrodruzi se také šklebí. Ale ty úšklebky nebyly namířeny proti nám... Mířily na muže před námi.

Jak na to mám jít ...?

„Posloucháš mě, syčáku?! Vypadni odsud, než si ublížíš— gah?!“ Jeho ruce mířily přímo k Yumině, tak jsem ho bez váhání zastřelil. Použil jsem samozřejmě paralyzující kulky, ale náraz byl stále dostatečný, aby se rovnal nárazu tělem. Byl stále při vědomí, tak jsem mu ukázal svou cechovní kartu.

„Neměl bys soudit knihu podle obalu.“ Poté, co otevřel oči dokořán, protože viděl červenou kartu, odtáhl jsem ho a vyhodil z cechu. Zkusil jsem použít [gravitaci], aby byl lehčí, a ukázalo se, že to byla docela užitečná aplikace kouzla… Přenášet ho bylo snadné.

Jakmile jsem se vrátil do cechu, lidé, kteří se usmívali, se teď nahlas smáli. Věděl jsem, že v něco takového doufají.

„Chlap má kuráž! Ne každý si může zahrávat s zabijákem draků!“

„Očividně to nevěděl. Měli jste mu to říct, sakra!“

„Jsi blbej?! Takhle bychom se nesmáli!“ Všichni ostatní souhlasili a smáli se spolu s ním. Tihle lidé jsou jen…

No, vlastně to nebylo poprvé, co si se mnou někdo takhle zahrával. I když mě bolelo to přiznat, nevypadal jsem silný v žádném smyslu toho slova, takže lidé jako ten chlap z dřívějška ve mně viděli vtip. Vždycky jsem je zmlátil a ukázal jim, jak se mýlili.

No, to je jedno. Vydal jsem se k tabuli a prohlédl si žádosti. Tentokrát jsme tu byli jen my dva, takže větší lovecké výpravy nebyly k ničemu.

Vzal jsem jednu z těch červených žádostí o porobení a přečetl si ji.

„Krvavý krab? Nebezpečný korýš, asi?“

„Obří rudé krabí monstrum, ano. Jsou snadno rozpoznatelní podle čtyř velkých klepet a tuhé skořápky. Skořápka je z dobrého pancéřového materiálu, zatímco maso je vysoce kvalitní. Obojí může na trhu přinést slušnou cenu.“

Zajímavé. Rozhodně atraktivní výprava. Asi to vezmu.

Stačilo sejmout jen jednoho a neměli jsme žádné problémy se k němu dostat, protože nebyl příliš daleko od mithrilových golemů, které jsme před chvílí porazili.

Vzal jsem papír s žádostí a přinesl ho dívce u pultu. Yumina měla modrou hodnost, ale já byl rudý, takže nám nedělalo potíže vydat se na výpravu. Kdybychom však měli mezi sebou jinou osobu s modrou nebo nižší hodností, nemohli bychom ji přijmout, protože ve skupině je více lidí s nižší hodností než těch, kteří odpovídají kritériím.

„Ehm... vy jste majitel čtenářské kavárny Měsíční čtenář, že?“ Poněkud nesměle na mě začala recepční mluvit.

„No, ano ...“

„Um! Impérium Refreese má knižní sérii nazvanou Řád růže. Máte nějaké plány, na to ji přidat do svého výběru?!“ Žena ke mně přistoupila se vzrušeným výrazem kolem sebe a začervenala se. Zdálo se, že ji ta kniha opravdu zajímá.

„Ehm, no... je ta kniha dokončená série?“

„A-ano! Mělo by to být celkem asi patnáct svazků!“ Neviděl jsem žádné problémy s nákupem dokončeného příběhu. Koneckonců, zákazníci by pravděpodobně ztratili zájem, kdybych čas od času neinvestoval do nových titulů. Rozhodl jsem se, že to po své současné výpravě půjdu koupit.

„Jistě, pak tu sérii dostanu. Mělo by to být k dispozici zítra nebo tak, nějak, je to v pořádku?“

„Vážně?! To je úžasně rychlé! Zítra mám volno, takže si to přijdu přečíst celý den! Moc vám děkuji!!! Opustili jsme cech poté, co jsme zamávali na rozloučenou podivně nadšené recepční. Yumina, která celou dobu mlčela, se na mě neustále dívala.

„Ehm... Touya... Víš, o čem je Řád růže... že?“

„Hm? Ne, nikdy jsem o tom neslyšel. Je to slavný příběh nebo co?“

„Ehm, no.... Je to příběh o mužském rytířském řádu v určité zemi, Řádu růže. Mají konfrontaci s ženskou stráží Lily, a... No, je to série dobře známá díky milostným scénám v rytířském řádu...“

...Drž se sakra! Milostné scény v rytířském řádu? Co? Ale ve skupině jsou jen muži, takže…

Yumininy oči se na okamžik setkaly s mýma, ale rychle odvrátila zrak. ...Je to opravdu tak? „...Každopádně už jsi slíbil, že si ji vyzvedneš, takže by bylo špatné vzít teď svá slova zpět…“

„Máš pravdu... No, zaměstnanci knihkupectví by si o mně mohli začít myslet divné věci...“ Guh... to je na prd. Taky nemůžu říct Yumině, aby mi to šla vyzvednout.

„...Vydrž, Yumino. Zdá se, že tu knihu znáš dost důvěrně... Proč by to tak mělo být?“

„Ach, počkej. Ne, ehm, nepochop to špatně! Takové knihy nečtu, Já jen, ehm... Já takový koníček nemám, opravdu!“

Zajímalo by mě to... Věnoval jsem Yumině pohled plný pochybností. Taky jsem myslel na Linze. Rozhodně se jí takové věci líbily, ale pravděpodobně to nebyl špatný vliv nebo tak něco. Každý má nakonec své vlastní koníčky. Přesto jsem nemusel nic takového říkat nahlas.

„...Touyo, Vlastně znám osobu, která ten příběh napsala. Tak jsem se o tom příběhu sama dozvěděla, slibuju. Autor je veřejná osobnost, takže příběhy byly publikovány pod pseudonimem.“

„Cože? Fakt? Někdo, koho bych znal?“

„Ne, Nevěřím, že bys ji znal. Nesmíš nikomu říct ani její totožnost... Autorem tohoto díla je Reliel Rehm Refreese. Princezna impéria Refreese.“

......Cože? Vydrž, vydrž, vydrž chvilku! Snažíš se mi říct, že dědic celého národa píše takovou divnou knihu?!

„Královské pokrevní linie Refreese a Belfastu se od starých časů mísí. Taky znám Relii docela dobře. Je pro mě jako starší sestra. Než si někdo stačil všimnout, co se děje, vypěstovala si... jistý druh zájmu a začala věci psát sama, to je vše.“

To je... nepříjemné slyšet o tom. Myslím, že do Refreese moc nepojedu, pokud se tomu vyhnu. Nechtěl bych se s ní omylem setkat a nechat ji, aby na mě založila jednu ze svých postav nebo tak něco... Ale stejně musím dostat tu zatracenou knižní sérii, to je na prd!

Dobře, usoudil jsem, že v žádném případě nebude člen imperiální královské rodiny v normálním starém knihkupectví, tak jsem si řekl, že budu v pořádku.

Přesto... recepční a spousta mých zákazníků jsou teď docela... na tyhle věci. Trochu se bojím, že bych mohl tomuto národu představit jistou subkulturu. Jestli se kvůli tomuhle zapíšu do historie, skončil jsem. Rozhodl jsem se přestat myslet na ten nesmysl a soustředit se na krvavého kraba. Otevřel jsem [bránu] a vzal Yuminu s sebou.

◇ ◇ ◇

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vlajka vyvěšena 😁