IwS 4 - Kapitola 2: Měsíční Čtenář, čtenářská kavárna 5/6

Císařské město, Bern. Zářící hvězda impéria Refreese. Říci, že téma města je „bílá“, by bylo podcenění. Celé místo bylo vybělené. Od stěn budov až po dlažbu silnice a schodiště bylo všechno bílé. Vzpomněl si na místa jako Mykonos a Santorini v Řecku.

V centru přístavního města se nacházel nádherný bílý hrad Refreese. Modré moře a bílá architektura se promísily a vytvořily krásnou atmosféru. Ale bylo to trochu moc jasné, kdybyste se mě zeptali. Nějaké sluneční brýle by se hodily.

Tentokrát jsem nepřišel na prohlídku památek, takže je to pro mě do knihkupectví. Naštěstí jsem sem přišel ještě předtím, než Měsíční Čtenář vůbec otevřel, takže se taky nemusím bát, že bych se ztratil.

Opřel jsem se o těžké dveře, otevřel je a vstoupil do budovy. Knihkupectví bylo dost velké, takže mělo široký výběr od starých románů až po nová vydání. U stolu uprostřed seděla osamělá černovlasá žena.

Sakra, je to dáma... I kdyby to byl chlap u pultu, byl bych dost nervózní. Nemá smysl se tím trápit, jen se jí už musím zeptat.

„Promiňte, madam. Hledám nějaké konkrétní knihy.“

„Ano, pane? Prosím, řekněte mi ty tituly, abych vám je mohla vyhledat.“

„D-Dobře, tady jsou.“ Vytáhl jsem z kapsy lístek a podal ho ženě u pultu.

„Podíváme se sem... Řád růže, Služebníkovo tajemství, to...“ Její hlas se pomalu ztišil a začala se mi pozorněji dívat do tváře. Nelíbilo se mi to, ale její oči začaly nabývat stejného lesku jako oči žen, které měly být druhý den v Měsíčním Čtenáři. Byly tam hvězdy, hvězdy určitě...

Vážně si myslíš, že jsem takový člověk?

„No... dejte mi chvilku. Budu teď potřebovat najít všechny knihy, které jste si vyžádal.“

„... Jasně. Dobře, rozumím, děkuji. “

Počkat chvilku... Za co jsem tady chápavý a vděčný? Není to tak, že bych žádal něco neobvyklého! Nesnažím se omlouvat sám sebe, tohle je normální požadavek!

„Děkuji vám za trpělivost, teď půjdu a postarám se o objednávku.“ Žena se na mě jemně usmála a zamířila ke knižnímu inventáři. Nechápala jsem, proč se ke mně tak chová.

Protože jsem netušil, jak dlouho budu muset strávit čekáním, rozhodl jsem se vzít košík a hledat další knihy. Koneckonců, potřeboval jsem víc žánrové pestrosti. Kdybych jen nechal věci běžet, můj drahocenný byznys by byl zkažený takovým druhem literatury.

Šel jsem do beletristické sekce a dával si do košíku dobrodružné příběhy, vojenské eposy, skutečné milostné příběhy a neobvyklé příběhy.

Poté, co jsem skončil se shromažďováním věcí, vrátil jsem se k pultu, kde na mě čekala hromada knih. Myslel jsem, že jsou moje. Ale to nebyla jediná věc, kterou jsem tam našel. Zdálo se, že se děje malý rozruch, kdy se jedna zákaznice dost rozčiluje s dámou za stolem.

„Promiňte, madam... Právě jsme prodali poslední na skladě a nejsem si jistá, kdy přijde další zásilka.“

„V žádném případě... co to sakra...“ Zákaznice se opřela o pult s výrazem naprosté porážky ve tváři. Vypadala tak na dvacet let, s mladistvou tváří. Dlouhé kaštanové vlasy měla svázané do jediného copu, který držela pohromadě přepychová spona. Měla na sobě kombinézu ze svetru a sukně, která vypadala jasně, ale byla očividně vysoce kvalitní. Krátce mě napadlo, jestli je to šlechtic nebo tak něco. Dáma za stolem si konečně všimla mé přítomnosti a usmála se směrem ke mně.

„Ach, ahoj, milý zákazníku! Právě dávám dohromady vaši objednávku. Chcete si ty knihy taky koupit?“

„Jo, jasně, že jo. Přidejte je k aktuálnímu součtu.“ Naskládal jsem knihy, které jsem si vybral, spolu k ostatním na pultu.

„Počkejte, vy jste ta osoba, která koupila poslední svazek Růžové magie?“ Poražená dívka u pultu náhle vstala a vyzvala mě otázkou. Růžová magie? O čem to sakra mluví? Počkat, myslí tu knihu „Růžově zbarvená magie“ z mého seznamu?

„Co se to vlastně děje?“ Otočil jsem se k paní za stolem.

„Aha, no... tahle mladá dáma si přišla koupit poslední svazek „Růžově zbarvená magie“, ale poslední z našich zásob je zahrnuta ve vaší hromadné objednávce, víte...“

Hm, tak takhle to je... Jen případ opravdu špatného načasování z její strany. Ve skutečnosti ji minula jen o vlásek. Je to škoda, ale nemůžu jí to jen tak předat. Nemůžu se jen tak vrátit bez posledního svazku. Potřebuji kompletní sadu, jinak by to nemělo smysl.

„Promiňte, můžete mi prosím dát poslední svazek Růžové magie?“

„Ehm, ne.... Přišel jsem sem s úmyslem to koupit, a přesně to jsem udělal.“ Zdálo se, že se dívka rozhodla knihu získat. Vlastně se dokonce otočila a sklonila ke mně hlavu, ale něco takového mě samozřejmě neodradilo.

„Prosím, tohle je moje poslední šance.... Každému jinému knihkupectví také došly zásoby…“

„I-I kdyby tomu tak bylo, pořád nemůžu...“ Náhle dívčiny oči sklouzly... a přistály přímo na malé hoře knih, které jsem si koupil.

„Koupil jste si také Řád růže?“

„Ehm... no, já, uh...“ Prohlédla si různé tituly na hromadě knih. Po chvíli se na mě podívala a oči jí zářily stejným způsobem, jaký jsem viděl dnes už mnohokrát. Začínám mít dost těch nedorozumění, lidi...

„Můj bože, ty máš ale oko pro literaturu, že?“

„Nechápej to špatně. Tak to vůbec není, jasný? Tohle není na osobní čtení nebo tak něco, vyřizuji pochůzku.“

„Jistě, jistě. Nedělej si s tím starosti. Naprosto to chápu.“

Očividně tomu nerozumíš. Přestaň se na mě takhle šklebit!

Dívka se na chvíli ztratila v myšlenkách, ale nakonec se z toho probrala a zavolala mě do kouta.

„Co chceš?“

„Jsem ochotna se s vámi dohodnout. Když mi dáte poslední svazek Růžové magie, podepíšu vám všechny svazky Řádu růže.“

Promiň? Je ta holka idiot? Proč bych měl chtít autogram nějaké náhodné dívky?

„Proč bych měl chtít, abys to udělala?“

„To proto, že jsem autor! Sama Riel Rifrese!“ Dívka hrdě nafoukla hrudník. Js-Jsou velké... kolem Yaeniny úrovně... Ehm, počkat. Musím se soustředit.

„Heh... takže ty jsi opravdu autor?“

„To jsem! Myslíš, že lžu?“

Samozřejmě, že si myslím, že jsi lhář. Jaká je pravděpodobnost, že potkám autora knihy, kterou jsem si náhodou kupoval uprostřed knihkupectví? Nemluvě o tom, že vím, kdo je autorem, Yumina mi to řekla! Hmph... Asi se tu trochu pobavím a zavolám ji.

„Takže to znamená, že jsi opravdu imperiální princezna Relie, že?“

„Co...uh...“ Samozvaná autorka zbledla jako stěna a ze zděšené tváře jí vyprchala krev. Přesně tak, odhalil jsem tě jako podvodníka, kterým jsi.

Právě když jsem o tom přemýšlel, začala se silně potit a mávat ústy dokořán jako ryba. Vypadalo to, jako by se dostala do šoku. Ehm... co se to tady děje? „Co – co – co – jak – co – jak -?! A-A-Ani můj otec neví, že...!“ Počkat, vážně? Je to opravdu ona?

„Pro-proč bys odhalil moji pravou ... Ah! Plánuješ mě vydírat, použít mě jako odrazový můstek, aby ses dostal k mému mladšímu bratrovi, prvnímu v řadě na trůn. Potom plánuješ ukrást jeho čistotu a přivlastnit si zemi pro sebe!“

„Ty zatracená blbko!“

„O-Ouch!!!” Rychle jsem dívku sekl karate sekem do hlavy a doufal, že ji to vytrhne z tak směšných myšlenek. Princezna nebo ne, udělal bych to znovu. „Au... Proč jsi to udělal?!“

„Mlč! Kdyby nebylo Yuminy, tak bych tuhle situaci naprosto ignoroval, ale bude tahle země v pohodě, když budeš její princezna?!“

„Y-Yumina? Myslíš Yuminu z Belfastu? Kdo vlastně jsi?“ Princezna Reliel se na mě podívala se zvědavostí v obličeji, i když si stále mnula hlavu. Navzdory tomu, že byla starší než já, necítil jsem potřebu být k někomu takovému zdvořilý nebo uctivý. Stejně byla jen o dva roky starší než já.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit.

„Jmenuji se Mochizuki Touya. Jsem zasnoubený s Yuminou. Ano, ta Yumina, princezna z Belfastu. Zatím to však nejsou oficiální zprávy.“

„Co – cože?! Zasnoubený? Ta dívka, ze všech lidí, je zasnoubená?!“ Podívala se na mě, na okamžik ohromená. Ale nakonec jí začaly těkat oči, jako by si v duchu vymýšlela nějakou podivnou historku.

„Cože? Ale Yumina je holka, takže... co Errm, jako falešné manželství...? Je tvým skutečným cílem svést krále?!“

„A dost!“

„Ouch!!!”

Tak to ani vzdáleně není! Teď mě vážně štveš! Vrátil jsem se k pultu a zaplatil všechny své knihy. Bylo to docela nákladné, ale pořád to spadalo pod částku, kterou jsem získal z dnešního lovení, takže mi to tolik nevadilo.

Dal jsem všechny knihy do [skladu], pak jsem odešel z obchodu s princeznou v závěsu. Venku stál nádherně postavený kočár, který, jak jsem předpokládal, patřil dívce a jejímu doprovodu.

Vzal jsem ji za obchod, otevřel [bránu] a protáhl Yuminu a Kohaku.

„Už je to nějaký čas, Reli.“

„Yumino?! Eh? Jak dlouho jsi v Refreese?!“

„Dej mi chvilku, Yumino. Vysvětlení nechám na tobě. Kohaku, dohlédni na ty dvě. Řekni mi, kdyby se něco objevilo.“

《Dobrá》Nechal jsem Yuminu a Kohaku za sebou a pak jsem zamířil do dílny. Vytáhl jsem ze [skladu] svazek „Růžově zbarvená magie“, udělal kopii a okamžitě se vrátil ke skupině.

Podal jsem knihu Relie, kterou mé náhlé znovuobjevení překvapilo.

„Tady, teď by to neměl být problém.“

„Huh? Je to v pořádku? Myslela jsem, že to chceš...“

„Říkám, že to tak není! Nekupoval jsem je pro sebe, ale pro svůj obchod!“

„Víš, co se říká o lidech, kteří se tak brání, že? Ehm, vlastně... nevadí.“ Reliel zavřela pusu, když viděla, jak se připravuji na další karate sek.

Dobře, je čas jít domů... Otevřel jsem [bránu]. Kohaku skočil dopředu a přešel na druhou stranu.

„Dávej na sebe prosím pozor, Reli. Doufám, že se ještě uvidíme.“

„Ty taky, Yumino. Prosím, pozvi mě na svou svatbu.“ Upřímně, byl bych raději, kdyby se nezúčastnila, ale prostě jsem měl prázdný výraz a vytrval.

Prošel jsem [bránou] a šel rovnou domů. Sesunul jsem se na pohovku v obýváku.

„Člověče.... Jsem poražen.“ Ale nejsem unavený kvůli té lovecké misi... Linze mi přinesla čerstvou sklenici ledové vody.

„Díky moc.“

„N-Ne, děkuji...“ Polkl jsem všechnu vodu, kterou mi přinesla. Ahh, to je ono. Vychutnal jsem si chladnou tekutinu, ale Linze stále zůstávala na jednom místě a dívala se na mě. Co je to teď?

„Ehm, ty... knihy. Získal jsi je?“

Heh, Chápu to... Někdo chce číst, že? Vytáhl jsem dnešní úlovek ze [skladu] a naskládal ho na stůl.

„Požádal jsem Rosettu, aby udělala hromadu kopií každého svazku a připravila je. Jestli chceš něco konkrétního, tak jí to řekni.“

„Mám to!“ S tím, Linze šla zavolat Rosettě. Rosetta měla schopnost vrátit se sama do dílny a byla tam aktivní [brána] spojující můj dům a Babylon, takže mě pravděpodobně nepotřebovaly.

Šel jsem do kuchyně a dal nohu krvavého kraba Cree. Vypadala docela potěšeně. Krabí guláš je pro dnešek na jídelním lístku, koneckonců...

Rozhodl jsem se, že si chci jít odpočinout. Koneckonců jsem měl docela rušný den. Šel jsem do svého pokoje, plácl se na postel a zavřel oči. Najednou jsem byl uspokojivě napaden spánkem.

Zzz...

Druhý den byl Měsíční Čtenář ještě živější než kdy dřív. Muselo se to rozšířit, protože přímo ze dveří se táhla fronta. Protože byly k dispozici zbrusu nové knihy, dávalo smysl, že lidé budou chtít přijít a dostat šanci si je přečíst jako první.

To, že se obchod stal populárnějším, byla dobrá věc, ale nemohl jsem z toho mít dobrý pocit.

Bah, jak jsem čekal... Prostě to tu hodím na Linze a otevřu si nový obchod.

Jak se ukázalo, o několik měsíců později ... autor knihy „Řád růže“ vydal novou sérii.

Zřejmě to byl příběh muže s neuvěřitelnou mocí, který se pokusil ovládnout zemi. K tomu donutil venkovské rytíře, krásnou princeznu a jejího mladšího bratra, aby podlehli jeho zkaženým způsobům. Požádal jsem Linze, aby mi ho ukázala, a ilustrace toho muže se mi jemně podobaly. To se počítá jako obtěžování, ne?! Až se příště setkáme, poděkuji ti [gravitací] napuštěným karate seknutím do hlavy, ty darebačko! Raději se připrav!

◇ ◇ ◇

--------------------------------------------------------------------------------------------------

😂😂😂