IwS 4 - Kapitola III: Problémy v srdci říše 1/7

Kapitola III: Problémy v srdci říše       

„Říše Regulus se poslední dobou chová podivně...“ Dokončil jsem cechovní výpravu s Yae, tak jsme šli do kavárny. Logan tam byl a pronesl letmou poznámku.

„Podivně? Jak to.“

„Hm... jak bych to řekl. Podobně jako v Belfastu rozdělili své vojenské síly na stálou armádu a řád rytířů. Armáda je pro útok a obranu proti jiným zemím, zatímco jejich řád je pro domácí bezpečnost a hlídkování v jejich hlavním městě. Ale v poslední době jejich stálá armáda aktivně nabírá mnohem více lidí, i když s nikým neválčí.“

„Myslíš, že se připravují na invazi, že?“ I když Yae položila otázku Loganovi, byla to Rebecca, kdo se otočil a odpověděla ji.

„O tom pochybuji. Říká se, že císař je nemocí upoután na lůžko. Jeho synovi, korunnímu princi, není ještě ani dvacet let a není ve stavu, kdy by mohl řídit národní záležitosti. Nebyl by důvod, aby začali konflikt.“ Nevěděl jsem, že jejich císař je nemocný. Bez ohledu na jejich vnitřní situaci bylo dobré vědět, že není v jejich zájmu rozpoutat válku.

Přinejmenším by nic nezačali na této straně. Belfast, Mismedské království a impérium Refreese spolu vycházely dobře. To znamenalo, že západní a jižní území bezprostředně sousedící s Belfastem byla pokryta. Regulus rozhodně neměl možnost postavit se proti třem dalším národům najednou.

„Až tedy císař odejde, bude se muset říše obávat, že ji napadnou jiní, že? Mohl by to být důvod, proč posilují svou armádu.“ Yae měla pravdu. Belfast takové úmysly neměl, ale byli to staří nepřátelé, kteří se datovali přes dvacet let. Bylo jen logické, že byli opatrní.

Na východ od říše existovala unie Roadmare, stejně jako Ramisshová teokracie na jihu.

„Myslím, že každá země si uvědomuje, že v dnešní době by nemělo smysl s říší bojovat. I když už nejsou tak silní jako dřív, pořád jsou dost statní. No... pokud by Refreese, Belfast, Mismede, Roadmare a Ramissh zaútočili všichni najednou... asi by to byla snadná výhra.“

„Pak by rozdělení území po takovém úsilí bylo samo o sobě úplně jinou bitvou!“ Logan se v odpověď uchechtl. No, kdyby jiskry nakonec létaly, byl jsem si jistý, že se o to dokážeme postarat. Ne že bych od nich čekal nějaké potíže.

Yae a já jsme opustili Rebeccu a Logana a pak jsme se vrátili do Měsíčního Čtenáře. Ještě jednou, dostal jsem novou žádost o nový titul ke koupi. Byl jsem trochu ostražitý, ale udělal jsem si průzkum a zjistil jsem, že je to vážný dobrodružný příběh, ne nějaké pochybné oplzlosti.

Jak se ukázalo, kniha byla k dispozici pouze na určitém místě... Říše Regulus.

„No.... Asi bych se měl jít podívat na ten titul. A co ty, Yae?“

„Linze-dono je ve druhém patře, je. Pozvu ji, aby šla se mnou domů. Stejně je čas se brzy najíst.“ Linze tu v poslední době trávila většinu svého volného času. Naštěstí přešla k zajímavějším žánrům, jako je historie a obecná beletrie.

Ale když byla ponechána svému osudu, často trávila čtením celé dny, tak jsem požádal Yae, aby ji čas od času zkontrolovala.

Rozhodl jsem se, že navštívím jejich hlavní město, jen abych se podíval.

Otevřel jsem [bránu] do Gallarie, srdce říše.

„Co – co se to tady sakra děje?“ Scéna, která se přede mnou objevila, nebyla mírumilovné město, ale hučící moře plamenů a zmatků.

Na okamžik jsem myslel, že poblíž prostě vypukl požár, ale tohle bylo zjevně něco úplně jiného. Všude, kam jsem se podíval, prchali civilisté, lidé křičeli, budovy se rozpadaly. Úplně mě to zarazilo. Co se tu vlastně stalo? Vyvolal jsem [Gravity], abych odlehčil svou váhu, a pak jsem dále zesiloval své tělo pomocí [Boost]. Hned jsem vyskočil na střechu budovy a uvědomil si, že potřebuji lepší výhled.

„Hej, hej...“ Viděl jsem civilisty, jak se škrábou a snaží se uprchnout, zatímco vojáci v černých uniformách si jich nevšímali a pochodovali k hradu. Byla tam řada mužů v černém brnění, královská garda a rytíři, kteří se snažili uniformovaným mužům zabránit v dalším postupu. V ulicích se tu a tam střetávaly čepele. Neměl jsem tušení, co se děje.

Opodál jsem zaslechl výkřik. Běžel jsem po střeše, abych se podíval, odkud pochází, a pak jsem zahlédl dva vojáky v tmavých vojenských uniformách, kteří měli rytíře zahnaného do kouta. Rytíř silně krvácel z ramene, očividně ztratil schopnost použít jednu paži.

I když byla pravda že jsem neznal okolnosti, musel jsem jim zabránit v pokračování. Nemohl jsem jen tak stát a dívat se, jak člověk umírá, bez ohledu na to, kdo by to mohl být. Seskočil jsem za ně a vypálil několik ochromujících nábojů.

„Guh!”

„Gah!” Oba vojáci okamžitě padli k zemi. Zraněný rytíř také náhle padl na kolena.

„Jsi v pořádku, člověče?!“ Vyléčil jsem mužova zranění léčivou magií. Byl však sotva při vědomí. Ten muž si potřeboval odpočinout. Oči měl také rozostřené. Pravděpodobně to byl důsledek ztráty krve.

„Co se tady sakra stalo?!“

„Armáda... zradila našeho slavného císaře…“ Rytíř pronesl několik slov a upadl do bezvědomí.

Armáda se vzbouřila...? Počkat, to znamená, že probíhá vojenský převrat?! Prozatím jsem si muže přehodil přes rameno a odnesl ho do nedalekého domu. Byl opuštěný, a tak jsem předpokládal, že obyvatelé uprchli. Položil jsem ho na postel a použil další léčivou magii. Přestal jsem, když jsem si byl jistý, že nezemře.

Potom jsem vyšel z domu a vyskočil na střechu. Potřeboval jsem si udělat představu o situaci.

„Vyhledávání. Zobrazit dvě frakce ve dvou různých barvách!“

„... Hledání dokončeno. Zobrazuji. Královští rytíři jsou zobrazeni modře, jeden tisíc sto šedesát pět jednotek. Vojáci armády jsou zobrazeni červeně, dvanáct tisíc šest set padesát čtyři jednotek.

Téměř desetkrát tolik. Situace přede mnou byla naprosto šílená. Mapa byla obarvena tmavě červenou barvou.

Rozhlédl jsem se po dalších požárech, ale zdálo se mi, že tahle čtvrť to má nejhorší.

Ale co mám dělat? Mám prostě odejít? Není to tak, že bych měl v této zemi nějaké povinnosti. Můžu se prostě vrátit do Belfastu, nechat situaci tak, jak je, a hlásit se královské rodině doma. To by bylo nejjednodušší, ale...

„Myslím, že takhle odejít nemůžu....“ Ani jsem nevěděl, proč k převratu vůbec došlo. Myslel jsem, že jdou po císařově hlavě.

„Zamířím na hrad... Možná bych mohl císaři nabídnout útočiště v Belfastu, pokud se k němu dostanu včas.“ Císař byl nemocný, ale mohl bych pohnout i postelí, kdyby přišlo do tuhého.

Rozběhl jsem se po střechách. Jak jsem se blížil k hradu, objevil se další konflikt. Královská garda i armáda se střetávaly proti sobě a pletly se mi do cesty. Setřásl jsem je a pokračoval v běhu.

O říši Regulus jsem nevěděl vůbec nic. Mohlo se stát, že armáda bojovala za spravedlivou věc, že se stavěla proti zlému císaři. Opravdu jsem měl několik morálních otázek ohledně mého zapojení do celé této situace, a tak jsem znovu krátce uvažoval o tom, že prostě odejdu a nechám to všechno být.

Kdyby byl císař mimo hru, pak by byl konflikt urovnán a já bych mohl klidně mluvit s tím, kdo převrat zahájil. Ne že bych měl na výběr, jak se s tou situací vypořádat. Pokud byl císař skutečně zkažený, pak by to mohlo být i to nejlepší.

„H-Hm... To je hradní brána?“ Hradní brána už byla rozbitá, což znamenalo, že sem vtrhla armáda. Řekl jsem si, že bych si měl pospíšit. Jak jsem přemýšlel, část hradu vybuchla. Byl jsem tím šokován, ale pak jsem si všiml různých ohnivých koulí, které létaly kolem místa dopadu. Magické dělostřelectvo. Ani mě nenapadlo, jak nebezpečné to může být.

Prošel jsem hradní branou. Bezpečnost byla... rozhodně laxní. Ale to nebylo zrovna překvapivé. V takové chvíli by nebylo možné hlídkovat.

Proběhl jsem královskou zahradou a pak jsem se dostal na balkon ve druhém patře. Odtud jsem se dostal do samotného hradu otevřeným oknem.

„No, Nevím, kde je císařův pokoj...“ Ani vyhledávací funkci jsem nemohl použít k jeho nalezení. Nebyl bych schopen určit, který pokoj patří císaři. Kdyby nebyl upoután na lůžko, jen bych hledal něco jako trůn, abych ho našel.

Rozhodl jsem se, že už nebude mít smysl se tím dál trápit. Rozhodl jsem se odejít z pokoje.

Jak by se dalo od císařova hradu očekávat, byl neobyčejně křiklavý a dobře vyzdobený. Otevřel jsem obzvlášť velké zdobené dveře a někdo zevnitř spadl.

„Whoa!“ Osoba, která vypadla, byla rytířka. Opírala se o dveře, než jsem s nimi pohnul. I když se nehýbala, v očích měla stále boj. Prohlížela si mě, jako by se chtěla zeptat, „Kdo jsi?“ což nebylo překvapení.

Vypadala na něco kolem pětadvaceti. Nevšiml jsem si na ní žádného jasného zranění, dokud jsem se nepodíval na zátylek. Za blonďatými vlasy měla zabodnutou jehlu. Opatrně jsem ji sundal a přitáhl si ji před obličej. Zdálo se, že má v sobě podivnou látku.

Přemýšlel jsem, jestli to není jed, tak jsem se rozhlédl po nepřátelích. Ve vnitřní hale jsem viděl jen jednoho padlého vojáka, takže jsem si nebyl úplně jistý zdrojem. Tak či onak, musel jsem ji vyléčit.

„Teď tě vyléčím, ano? Nejsem nepřítel, tak na mě prosím neútoč, až skončím!“ Krátce jsem se představil, abych se ujistil, že nezpanikaří, a pak jsem se dovolával svého léčivého kouzla.

„[Recovery].” Ženu obklopilo měkké světlo. Vstala, pomalu otevřela a sevřela ruku, jako by potvrzovala, že se jí vrátila síla. Potom vytáhla dvě čepele a sekla po mně. Co to sakra?! To nebylo součástí dohody!

„[Gravity]!”

„Gah!” Popadl jsem ji za paži a vyvolal kouzlo změny váhy. Byl jsem ale v panice, tak jsem použil trochu víc, než jsem čekal. Začala se hroutit vlastní vahou, až to skoro vypadalo, že se plazí po zemi. Snížil jsem váhu, dokud nebyla spíš přikrčená, a pak jsem s ní normálně promluvil.

„Říkal jsem ti, že nejsem nepřítel, tak proč ses mě pokusila napadnout?!“

„Okamžitě se jmenuj! Když nejsi v královské gardě, tak jsi v armádě, ne?! Když jsi v armádě, tak jsi nepřítel, ne?! To znamená, že tě musím zabít!“

Má ta žena problémy s mozkem? Vypadá to, že ničemu nerozumí.

„Za prvé, nejsem z armády. Nemám na sobě ani vojenskou uniformu! A navíc, kdybych byl s nimi, proč bych tě zachraňoval?!“

„N-No, to dává smysl ...“

„Já ani nejsem z téhle země! Jmenuji se Mochizuki Touya. Bydlím v Belfastu, jsem dobrodruh. Cestoval jsem do srdce říše a náhodou jsem se zapletl do téhle šlamastyky! Pokud jde o to, proč jsem tady v areálu hradu, přišel jsem, abych se pokusil pomoci někomu z královské rodiny. Mám dopravní magii, tak jsem doufal, že se evakuuji s nějakými důležitými lidmi.“ Jak mě poslouchala, výraz rytířky se změnil. Pomalu přecházela od starostí k nadějím.

„Máš dopravní magii... opravdu?! Jestli je to tak, mohl bys mi pomoct?!“

„Jistě, ale mohla bys mi slíbit, že už na mě nezaútočíš?“

„Dobrá. Přísahám na obě své čepele.“ Zrušil jsem své kouzlo a ona vstala. Setřásla pomalost, trochu pohnula tělem a pak se podívala směrem ke mně, když zasouvala zbraně do pochvy.

„Touyo, že? Jmenuji se Caroline Rillettes. Prosím, říkej mi Carol. Patřím ke třetímu řádu říše. Jsem rytíř druhé třídy.“ Nevěděl jsem, co to vlastně znamená, ale bez ohledu na to jsem přikývl.

Zdálo se, že Carol bojovala s vojáky z armády, ale jakmile se otočila zády, byla zasažena jedem. Jak jsem očekával, v ruce mrtvého vojáka byla nepochybně uchopena brokovnice o délce necelých deseti centimetrů.

„Musíme se okamžitě setkat s Jeho Veličenstvem císařem! Pojď, dovedu tě k němu!“ V té chvíli jsem si všiml hřebenu na jílci čepele. Griffin, štít, dva meče a vavříny... Měl jsem pocit, jako bych to už někde viděl. Carol spěchala dál, než jsem se tím mohl příliš zabývat, a tak jsem se vrhl do hradu vedle ní.

Rytíři, vojáci a další byli rozházeni po nádvoří. Všichni mrtví, krvácející do kolektivní kaluže krve. Oblast páchla čerstvou krví. To je špatné... Pokud je místo v tomto stavu, není pravděpodobné, že je císař v bezpečí.

Šel jsem napřed s Carol, ale moje mysl už byla plná těch nejhorších možných scénářů.

Po chvíli běhu po schodech jsme se nakonec dostali do velké chodby.

Carol se pohnula dopředu, ale já se náhle zastavil. Slyšel jsem slabý křik.

Na chvíli jsem se zastavil a soustředil se. Výbuchy... křik válečníků... řinčení zbraní a ... tady to je... Žena... ne, mladá dívka... Slyším dívčí hlas!

„Vyhledávání! Mladá dívka v okruhu 100 metrů! Také každý, kdo by se mohl snažit jí ublížit!“

„... Hledání dokončeno. Zobrazuji.“

Mapa ukazovala místnost na vzdáleném konci haly. Mám to... Rovně!

Kopnutím jsem otevřel dveře a vtrhl do místnosti. Prohlédl jsem si místnost a našel muže ve vojenské uniformě. Stál rozkročený nad mladou dívkou se stříbrnými vlasy. Levou ruku měl omotanou kolem jejího krku, zatímco pravou se jí chystal probodnout prsa nožem. “

„Cože?! Kdo jsi Gyuuuh!!!“ Můj překvapivý vstup způsobil, že muž zaváhal, a tak jsem využil příležitosti a vypálil na něj paralyzující kulku. To bylo vážně blízko! Zemřela by, kdybych se sem dostal, byť jen o vteřinu později! Muž se na místě zhroutil a spadl na dívku.

„E-Eek?!” Dívka muže odstrčila a vyškrábala se do rohu. Sevřela si vlastní tělo a třásla se. To nebylo zrovna překvapivé. Koneckonců právě přežila pokus o vraždu.

„Jsi v pořádku?“ Chtěl jsem, aby byla klidná, tak jsem se snažil mluvit jemně. Dívka si uvědomila mé úmysly a podívala se mi do očí.

Oči měla plné, hluboké nefritu a pleť bílou jako porcelán. Měla na sobě krásné bílé šaty, ale stříbrné vlasy měla trochu rozcuchané. Vypadala skoro jako Yumina. Skutečnost, že se tento muž pokusil zavraždit dítě, byla opovrženíhodná.

Při bližším ohledání jsem si všiml, že má trochu potrhané šaty. Na odhalené kůži měla řezné rány. Kdybych rychle něco neudělal, skončila by zjizvená.

„Vystup, světlo! Uklidňující pohodlí: Léčení [Cure Heal]!“ Náhle jsem vyvolal léčivé kouzlo, ale její reakce byla děsivá. Naštěstí, když se jí kolem paží ovinulo uklidňující světlo, její výraz se změnil v údiv.

„Kdo-kdo jsi ...“

„Jsem Mochizuki Touya. Jen cestovatelský dobrodruh, opravdu. Nejsou spojen s vaší zemí ani s armádou.“ Svá slova jsem volil trochu opatrněji. Nechtěl jsem, aby vyšilovala nebo na mě útočila jako Carol.

„M-Mochizuki... Touya.”

„Můžeš chodit?“

„M-Můžu. Vzal jsem ji za ruku a pomohl jí vstát. Hm.  Až doteď jsem o tom nepřemýšlel, ale... kdo je vlastně ta dívka? Její oblečení je poměrně kvalitní... Mohlo by to být tím ... Ne, to nemůže být.

Její oči byly upřeny na mé. Ani nemrkala, jen zírala... ten pocit byl trochu povědomý.

„... Co se děje?“

„Co-co?! N-nic! T-to vůbec nic není!“ Dívčiny tváře slabě zrudly do růžova.

„Já... Obvykle nemám možnost komunikovat s gentlemany, jako jste vy...Takže, prosím, odpusťte mi, jestli vypadám dost napjatě...“

„...Netrap se tím.“ Zdálo se, že ta dívka je pod ochranou, což jen umocnilo mé podezření... Právě když jsem se jí chtěl zeptat na jméno, slyšel jsem, jak někdo vtrhl do rámu dveří, který jsem nechal za sebou.