IwS 4 - Kapitola III: Problémy v srdci říše 4/7

 „Dobrá, pojďme ke mně domů.“ Použil jsem [bránu], abych nás zavedl přímo do císařova dočasného pokoje.

Císař, který ležel v posteli, byl zpočátku překvapen náhlým objevením mého portálu. Ještě víc ho překvapilo, když jsme jím procházeli. Oba panovníci přimhouřili oči a císař po krátké chvíli odvrátil zrak a sklonil hlavu.

„Prosím, omluvte můj žalostný stav, králi Belfastu. Zdá se, že jsem vašemu národu způsobil potíže.“

„Neboj se, císaři Regulusu. Slyšel jsem o okolnostech od Touyi a vím, že za to nemůžeš.“ Král se posadil na židli u lůžka. Bylo zřejmé, že se chystá politická diskuse na vysoké úrovni. Odešel jsem z pokoje. Nejlepší bylo nechat dvě královské rodiny, aby to vyřešily.

Carol stála na stráži přede dveřmi. Zpočátku byla překvapená, když mě viděla vycházet z pokoje, protože jsem vešel přes [bránu] a tak. Myslel jsem, že si na to zvykne, takže mi to moc nevadilo.

„Nechoď dovnitř, císař vede politickou diskusi s belfastským králem.“

„Cože?! Kdy se to stalo?!“ Carol náhle překvapeně promluvila. Měla ve zvyku přehánět s těmi nejmenšími věcmi.

Náhle mé oči sklouzly k jejímu meči a něco mi to připomnělo. Byl to ten erb na chrániči čepele jejího meče. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem to už viděl. Kde jsem to ... No jasně!

„Promiň, Carol. Co znamená znak na tvém meči?“

„Hm? Myslíš erb rodiny Rillettes? A co má být?“ Nechala mě, abych se na to podíval zblízka. Rozhodně to byl ten samý, který jsem už viděl. Ten, který měla u sebe Renne.

„Tenhle erb jsem už viděl někde jinde, Carol. Na přívěsku.“

„Cože?! Byl to kámen větrného kouzla?! Řekni mi to hned! Kde je majitelka, kde je?!“ Její oči náhle zbystřily a zaostřily a Carol ke mně začala pochodovat s vášní v hlase. Očividně měla své důvody, ale já je ještě neznal, a tak jsem se rozhodl, že se jí o Renne nezmíním.

„Majitel zemřel na nemoc. Omlouvám se, byla nemocná.“

„Oh... Ch-Chápu...“ V reakci na má slova, Carol zakolísala a zdálo se, že jí z těla vyprchala síla. Ta osoba pro ni musela hodně znamenat.

„Majitelkou toho přívěsku byla moje starší sestra. Když jsme byli mladší, náš tvrdohlavý a přísný otec ji vyloučil z naší domácnosti.“

Její starší sestra, co...? Není divu, že vypadala tak zoufale. Hmm... znamená to, že Renne je Carolina neteř? Nevypadají úplně stejně. Carol je blondýna, ale Renne má kaštanové vlasy. Zajímalo by mě, jestli to vzala z otcovy strany.

„Je rodina Rillettes vznešeným domem v říši Regulus?“

„Dům není nijak zvlášť bohatý nebo tak něco, ale jsme potomky jednoho z Dvanácti Čepelí Říše.“

„Hm? Co je to?“

„Pochybuji, že by o tom lidé z Belfastu něco věděli, ale Dvanáct Čepelí byli lidé, kteří podporovali prvního císaře a pomáhali založit národ. Kir Rillettes the Twinblade byl jedním z těch mužů a je to můj předek. Ale potomci Dvanácti Čepelí jsou ve skutečnosti v dnešní době šlechtici jen jménem...“ Carol se při řeči lehce zasmála.

Takže jsou ušlechtilí, ale stále jsou zbídačení a do značné míry nejasní... Ani Laim nevěděl, jaký mají erb.

„Takže moje starší sestra zemřela... Náš otec s ní bojoval až do dne, kdy zemřel, a nikdy se nesmířili se svými pocity... Na smrtelné posteli to pojmenoval jako svou největší lítost... Mohu jen doufat, že se usmířili na druhé straně.“

„Ach, ehm... no, o tvé sestře.... Má dceru, což znamená, že máš neteř. Ta dívka je vlastně tady, právě teď...“

„...... Co říkáš?“ Carol neměla slov. Jen zírala. Moc mě to nepřekvapilo. Koneckonců, muselo toho být hodně.

V tu chvíli, v případě hrozného nebo vynikajícího načasování, se Renne hnala chodbou.

„Oi, Bruv - Touy - Eh, pane! Oběd je připraven!“

„Ah, díky, Renne. Brzy přijdu.“ Renne se krátce uklonila Carol a mně. Carol sledovala dívku pohledem, než zahnula za roh. Pak se vrátila a podívala se na mě.

„To je tvoje neteř. Jmenuje se Renne. Než jsem ji najal, žila ve slumech a vybírala kapsy.“

„Co...?!“

„Musela udělat, co mohla, aby přežila. Její otec byl dobrodruh, který se nikdy nevrátil z obzvlášť obtížné mise. Ale i když byla na pokraji chudoby, stále si cenila matčina přívěsku nade vše.“ Carol se podívala na místo, kde Renne právě byla.

„...Nevadilo by, kdybych s tou dívkou mluvila?“

„Právě teď? Můžu jí zavolat, jestli chceš.“

„Ne, ne, dokud je říše v takovém stavu. Nejdřív chci, aby se všechno vyřešilo. Vlastně jsem ráda, že je tady. Zdá se, že je to pro ni bezpečné a šťastné místo. Ale chtěla bych, aby se seznámila s mou matkou. Ta dívka... má načervenalé vlasy a jiné oči, ale vypadá skoro jako věrný obraz mé sestry.“

Carolina matka... Tak to je Renneina babička, ne? Doufám, že se brzy setkají.

Když jsem o tom přemýšlel, na chodbě se objevila Yumina.

„Touyo, můj otec a císař se po tobě ptají.“

„Po mě? Co chtějí?“ Schválně jsem odešel z místnosti, abych se do toho nenechal zatáhnout!

Císař seděl na posteli, zdánlivě uvolněný. I král na židli u postele vypadal stejně uvolněně. Oba dva vypadali vzhledem k situaci docela klidně. Přemýšlel jsem, jestli už jednání skončila.

„Touyo, to dnes dříve ...“

„Hm? A co dříve?“ Nechápal jsem, kam tím král míří, protože se toho dnes už stalo hodně.

„Je to pravda? Tady král říká, že jsi měl nějaký plán. Plán na porážku generála Bazoara.“ Císař se přidal, aby objasnil, co tím král myslel. Oh, tohle.

„No, ano. Jsem si jistý, že generála porazím. Pravděpodobně také mohu sebrat veškerou moc armádě. Mám pocit, že bych mohl dobýt zpět hlavní město za méně než den. Nejspíš zítra, upřímně.“

„Promiň?!“ Všichni, kromě Yuminy, ztuhli šokem. Yumina hrdě nafoukla hrudník, jako by chtěla říct, „To je můj muž!“ do místnosti. Heh ... trochu rostou.

„Jsem zvědavý. Členové armády, kteří se připojili k převratu... Máte v úmyslu je všechny potrestat?“

„Ne ve stejném rozsahu. Generálova poprava je nevyhnutelná, protože on je strůjcem, ale myslím, že vojáky, kteří se k převratu připojili, prostě vykážu.“

Propustit je, to není špatné rozhodnutí... Docela fér, opravdu. Je to téměř polovina jejich stálých armádních sil, takže to není tak, že by se jim nepodařilo ta čísla časem obnovit.

„Zobrazit mapu. Říše Regulus. Srdce říše.“

„Rozumím. Zobrazuje se mapa.“ Uprostřed místnosti byla promítnuta mapa hlavního města říše.

„Co-co to je ...?“

„Mapa našeho hlavního města...? Tenhle detail je neuvěřitelný...!“

„Tohle je jedno z mých nulových kouzel. Líbí se vám to?“ Lu a císař vypadali nesmírně překvapeně a ohromeně. Král byl také docela v šoku. To bylo divné, přísahal bych, že jsem mu to už jednou ukázal.

„Spustit vyhledávání. Královští rytíři v modré barvě. Stálá armáda v červené barvě.“

„Rozumím ... Hledání dokončeno. Zobrazuji.“ Na mapě hlavního města se objevila rudá vlna. Připadalo mi, že je tam víc lidí, než kolik jich bylo, když jsem to naposledy kontroloval. Pravděpodobně byli povoláni z jiných měst po celé zemi. V jednom rohu hradu byl soustředěný shluk modrých hrotů.

„Co je tohle?“

„Je to podzemní kobka. Zbývající rytíři tam pravděpodobně jsou, ale to nemůže být pravda. Je jich tak málo... Utekli? Nebo, byli zabiti...?“ Císař zaťal pěsti. Byl pochopitelně frustrovaný. Lu najednou promluvila a na něco se mě zeptala.

„Umm, Touyo...? Mohl bys prosím vyhledat mého bratra?“

„No... jo, Myslím, že to zvládnu, ale... Má nějaké charakteristické rysy? Něco, co by mi umožnilo si ho hned všimnout jako korunního prince.“ Vyhledávací funkce byla koneckonců založena na mém subjektivním vnímání. Mohla by najít příslušníky armády, protože jsem na lidi ve vojenských uniformách pohlížel jako na „členy armády“.

Ale kvůli tomu, jsem nedokázal přesně hledat lidi, které jsem nikdy předtím neviděl. Bylo by dobré, kdyby měl něco, co by ho vyčnívalo. Jako když měl Yaein bratr jizvu na tváři.

„Něco rozlišujícího...? Um... no, má stříbřité vlasy, ale...“ Lu přemýšlela dost usilovně. Císař se pousmál, když viděl, jak se usilovně snaží. Myslím, že nakonec moc nevyčníval. Takže na to nebylo nic jiného. Musel jsem jen vstoupit do jejích vzpomínek.

„Lu. Můžeš mi na chvíli podat ruku?“

„Hm? Ano... ah...“ Uchopil jsem její malou dlaň do své. Lu náhle zrudla v obličeji, tak jsem promluvil a snažil se ji uklidnit.

„Zavři oči a představ si svého bratra. Nejnovější vzpomínku, kterou si můžeš vybavit.“

„A-ano...“ Přitiskl jsem čelo k Lu, jak se soustředila. Vzít si vzpomínku od císaře by asi bylo snazší, ale nechtěl jsem tlačit hlavou proti jinému chlápkovi. Jen jsem si vzpomněl na princeznu z Refreese. Určitě by měla polní den s takovým konceptem.

„A-Ahh?!”

„Soustřeď se, teď.“

„A-Ano!!!“ Upřímně, Lu byla docela roztomilá, když byla nervózní, ale na to nebyl čas. Soustředil jsem svou energii a seslal kouzlo.

„[Recall].”  V mysli se mi začala objevovat neurčitá tvář a obraz se postupně vyjasňoval. Vlasy měl slabě stříbrné, ale nijak zvlášť zřetelné… Naproti tomu jeho tvář byla neobyčejně jemná. „Počkat... jestli je tohle korunní princ... tak už jsem se s ním setkal.“

„Cože?!“ Všichni v místnosti vykřikli překvapením.

O tom není pochyb. Když bylo hlavní město napadeno... Zachránil jsem mladého rytíře před skupinou vojáků. A ... to byl zřejmě korunní princ. Snažil se utéct v přestrojení?! A sakra... Nechala jsem ho tam v posteli!

„Vyhledávání. Korunní princ říše.“

„Rozumím ...... Hledání dokončeno. Zobrazuji.“ Na mapu hlavního města spadl zelený špendlík. Pohyboval se, což znamenalo, že musel být naživu. To byla úleva.

„Takže je naživu.... A kde to je?“

„To je domov západního generála naší říše, Romera. Báječné, zdá se, že můj syn je v bezpečí.“

Je v bezpečí? Ale je v armádě... Právě když jsem si to myslel, císař se uchechtl. Pak promluvil jako opravdový čtenář myšlenek.

„Ne všechny divize armády operovaly pod generálem Bazoarem. Generál Romero byl silnou oponentní silou Bazoarova navrhovaného plánu použít démony k posílení našich jednotek. Pravděpodobně se s tou situací vypořádal a nabídl mému synovi útočiště.“

Aha... Takže ne každý voják slepě následuje Bazoara. To asi dává smysl... Zatím tam bude v bezpečí, ale myslím, že už nám nezbývá moc času.

„Pak zítra ráno zamíříme do hlavního města.“

„P-P-Počkej chvilku! Určitě je to v pořádku? Protichůdná armáda je mohutná a má schopnost povolat démonické posily!“ Císař propadl panice a snažil se mě zastavit. Pochopil jsem, odkud přichází. Kdyby to byl normální člověk, určitě bych měl taky pochybnosti. Ale neměl jsem v úmyslu prohrát. Podobná situace byla i v Eashenu.

„Já to vyřeším, nebojte se. Koneckonců mám společníky, kterým věřím.“ Ohlédl jsem se po Yumině a ta na mě rázně kývla. Zdálo se, že císaři se také ulevilo díky naší vzájemné důvěře.

„Zítra ráno tedy.... Vezmeš mě s sebou?“

„Jste si tím jistý? Bude to nebezpečné. Asi by bylo bezpečnější počkat tady.“

„Ne, Musím to vidět na vlastní oči. To je to nejmenší, co mohu jako císař národa udělat.“

Hmph, jestli bude takový... Dobře, nemůžu ho tu jen tak nechat, ale těžko ho můžu dostat do první linie.

„Ať belfastský rytířský řád slouží jako císařovi strážci. Sám si přeji vidět Touyu v bitvě.“ Král předložil nabídku a císař ji vděčně přijal. Myslím, že by to nakonec mohlo být v pořádku.

Rozhodl jsem se, že následujícího rána zamíříme do hlavního města spolu s císařem a skupinou rytířů.

Použil jsem [bránu], abych krále dovedl zpět do paláce, a pak jsem opustil císařův pokoj.

Vyšel jsem na terasu a zavolal Kokuyou, Sango a Kohaku. Musel jsem jim položit pár otázek ohledně přivolávání magie. Přece jen jsem tam s těma klukama nechtěl jen tak jít. Potřeboval jsem povolat posily.

„Takže to, co říkáte, je... zatímco přivolané zvíře je zcela náhodné, když se smluvíte dostatečně vysokou bytostí z určité rodiny tvorů, pak můžete svobodně povolat jakéhokoliv nižšího tvora v té samé rodině?“

„Správně. Jako můj smluvní pán můžete přivolat téměř jakoukoli brutální bestii, typicky takovou, která má tesáky nebo drápy.“

„A v našem příípadě můžete přivolat jakoukoli bessstii se skořápkou nebo šupinami.“ Kokuyou a Kohaku mi vysvětlili své specializace. V podstatě, jako rozšíření mé schopnosti je vyzvat, bych mohl zavolat jakéhokoliv čtyřnohého savce nebo plazího tvora. Aby měli takovou moc... byli opravdu hodni svého postavení Nebeské bestie.

„Nejlepší by bylo, kdybyssste mohl uzavřít sssmlouvu s pánem každé rodiny. Tak, jakmile jejich vůdci přiznáte jméno, bude vám k dissspozici celý kmen. Praxe se koneckonců neomezuje jen na démony.“ Kokuyou se při řeči lehce uchechtl.

„No, zkusím to ... Ehm ... co mám jít přivolat?“

„Kdybych mohl něco navrhnout.... Cerberus má vynikající bojový potenciál.“

Oh, to jméno poznávám. Cerberus je strážný pes Háda, že? Velký, černý a tři hlavy, pokud si dobře vzpomínám. Nevidím v tom žádnou škodu svolat ho ...

To odpoledne, jsem přivolal nespočet zvířat. Jednoho jsem přivolal, pojmenoval jsem ho, přivolal jsem dalšího, pojmenoval jsem to... upřímně, nakonec jsem jich pojmenoval docela náhodně. Doufal jsem, že mi odpustí, ale nebylo to tak, že bych měl připravenou hromadu jmen nebo tak něco...

Potom, jsem šel brzy spát. Potřeboval jsem být připravený na další den.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Armáda připravena….😂😂