IwS 4 - Kapitola III: Problémy v srdci říše 3/7

Přistál jsem na zahradě a ohlédl se, abych viděl, že Lucia je po otcově boku. Vypadal bledý a studený.

„O-Otče! Otče!“ Situace vypadala chmurně. Zdálo se, že ho musím okamžitě ošetřit. Lucia mu svírala jednu ruku, tak jsem se sehnul a popadl druhou.

„Vystup, světlo! Klid bohyně: Mega uzdravení [Mega Heal]!“ Mé pokročilé zotavovací kouzlo vytvořilo krásné světlo, které obklopilo císařovo tělo. Bodná rána na boku se uzavřela. I tak to kouzlo samo o sobě nestačilo.

„[Recovery].” Seslal jsem další kouzlo pro případ, že by na něm došlo k neobvyklým efektům. Teď už jsem nemohl dělat nic jiného. V té chvíli to bylo všechno na muži samotném.

Nechal jsem císaře přestěhovat do pokoje pro hosty a pak jsem ho rychle uložil do postele. Potom jsem řekl Laimovi, aby kontaktoval královský palác a přivedl doktora Raula, a pak jsem přivedl Lucii a Carol do císařova pokoje.

Zatímco jsem čekal, až dorazí Raul, shromáždil jsem všechny v obývacím pokoji. Poté jsem jim všem poskytl stručný přehled o situaci.

„Bože, Touyo... proč pořád strkáš nos do těchto šílených okolností?“ Elze si povzdechla.

Není to tak, že bych strkal nos do věcí! Spíš se mi to pořád lepí na nos!

„Přesto, bez ohledu na potíže v říši... a co princ?“ Linze zamumlala své obavy, ale já se mohl jen modlit. Raději bych všechny teleportoval do bezpečí, ale prince jsem ještě neviděl, takže jsem ho nemohl zahrnout do hromadného volávání.

„Ale to je strašné.... Co když říše brzy vyrazí proti Belfastu?“

„Nejdůležitější je tady armáda démonů. Musíme se o ni postarat dřív než o cokoliv jiného. Nejjednodušší způsob, jak to udělat, by bylo porazit generála Bazoara, ale... Kouzelné útoky k ničemu nevedly a ani mě nenapadlo, jak ho porazit fyzickými útoky.

Kdybych použil [bránu] a shodil ho z velké výšky, jeho Blockbracer by tu škodu anuloval. Navíc je mnohem pravděpodobnější, že by dřív povolal toho Pána démonů. Pak by mohl prostě odletět a ustoupit. [Gravitace] by pravděpodobně měla stejný nedostatek účinku. Člověče, to je osina v zadku.

Kouzla jako [Slip] a [Mirage] by fungovala dobře, pravděpodobně proto, že byla nepřímá. Bylo celkem jasné, že musím něco vymyslet, ale co bylo důležitější... Očividně jsem to musel nahlásit králi Belfastu.

Vojenský puč v říši byl nesmírnou věcí a král musel být také informován o vzestupu armády démonů.

Ale mám mu říct o Lucii a císaři...? Mají předběžnou mírovou smlouvu, ale jsou to také bývalí nepřátelé…

Krátce jsem se bavil myšlenkou, co by se mohlo stát, kdyby je král chtěl dostat ze země. Rozhodl jsem se, že je nechám uchýlit se do Babylonu. Nechtěl jsem se spojit s žádným konkrétním národem, ale rozhodně jsem se nemohl vzdát zraněné osoby jen tak.

Jak jsem si to říkal, Laim přivedl doktora Raula. Řekl jsem si, že bude nejlepší nechat zbytek na profesionálovi. Mezitím jsem měl něco v plánu. Musel jsem vymyslet způsob, jak porazit Pána démonů, stejně jako generála, který ho ovládá.

Můžu sundat ty Artefakty z toho generála a taky ho porazit...? Vlastně... vydrž, možná to bude jednodušší, než jsem čekal... Určitě budu potřebovat nějaký čas na přípravu, ale myslím, že to zvládnu... Pečlivě jsem se nad svým nápadem zamyslel a dospěl k solidnímu závěru. Jo, to by mělo stačit.

Zformuloval jsem svůj plán. Obtěžování lidí nebylo zrovna nóbl, ale najednou jsem si představil tvář generála, jak pláče a žebrá. Bylo to k popukání. Než jsem si to uvědomil, rozlil se mi po tváři sadistický úsměv. Každý, kdo se na mě podíval, trochu couvl.

Co, vypadám tak divně?

◇ ◇ ◇

„Jeho stav je prozatím stabilizovaný. Potřebuje jen trochu odpočinku a čas na zotavení. Brzy bude vzhůru, jsem si docela jistý.“ Raul odložil stetoskop a dal nám prognózu. Podle všeho měl být císař prolezlý nemocí, ale zjevně na tom nebylo vůbec nic příznačného.

Přemýšlel jsem, jestli to byl účinek kouzla [obnovy], které jsem na něj použil. Ale nemělo by být schopno očistit nemoc nebo nemoc od těla. Jednou jsem to zkoušel použít na Linze, abych ji zbavil rýmy, ale nic to neudělalo.

[Recovery] bylo jedno z těch kouzel, kde detaily byly trochu nejasné. Nebyl jsem však zrovna lékařský specialista, takže jsem neměl přehled o složitostech klasifikace nemocí. Viry a nádory mohly být úplně jiná hra. Rozhodl jsem se, že si s tím nebudu dělat příliš velké starosti, protože konečný výsledek byl v každém případě jednoznačně pozitivní.

 

„Proboha... Nikdy by mě nenapadlo, že budu léčit císaře Regulusu... Život na tebe jde určitě rychle.“ Doktor Raul se při řeči pousmál. Požádal jsem ho, aby tuto záležitost utajil před zbytkem paláce, jen prozatím. Plán byl informovat krále o situaci, jakmile se císař probudí.

Z lékařského hlediska pravděpodobně pochopil, že bychom nechtěli pacienta zbytečně zatěžovat. Yuminina přítomnost mu nejspíš pomohla zvýšit sebevědomí, přinejmenším.

Lucia celou dobu seděla u otce a něžně ho ošetřovala u lůžka. Carol přirozeně stála po celou dobu při dívce.

„Princezno Lucio.... Měla by sis odpočinout, když nakonec omdlíš vyčerpáním, tvůj otec se začne bát, že?“

„T-Tak dobře... Ehm, můžeš mi prosím říkat Lu? Jestli to nevadí, myslím.“ Princezna ke mně vzhlédla nevinnýma očima a váhavým tónem hlasu. No, jestli to tak chce, mně to nevadí.

„Tak dobře! Lu, že? To je hezké.“

„A-Ano, děkuji. To je mnohem lepší.“ Lu s úsměvem vzhlédla. Všiml jsem si, že na mě někdo škvírou ve dveřích zírá. Ten někdo se díval skrz mě. Upřímně řečeno, bylo to zneklidňující. Whoa, to je děsivé! To je Yumina? Proč tak zírá?

S tím se otevřely dveře a dovnitř vešla Yumina. Postavila se před Lu a uklonila se se slušností a půvabem.

„Těší mě. Jsem Yumina Urnea Belfast, princezna Belfastského království. Dcera Tristwyna Urnese Belfasta, krále Belfastského království.“ Carol i Lu při náhlém úvodu ztuhly, ale rychle se z toho dostaly. Po několika krátkých okamžicích Lu vstala a uklonila se na oplátku.

„Dobré zprávy a je mi potěšením vás poznat. Jsem Lucia Leah Regulus, třetí princezna z říše Regulus. Dcera Zephyra Loah Reguluse, císaře říše Regulus.“

Heh, takže tohle je formální pozdrav mezi královskými rodinami, že? Ale je to spíš rozkošné než krásné nebo ohromující. Nejspíš kvůli jejich věku.

„Slyšela jsem zprávy, jak strašné. Jsem docela ráda, že jsi v bezpečí.“

„Děkuji. Díky pomoci pana Touyi, se mi podařilo utéct do bezpečí.“ Lu se usmála jako květina v plném květu.

„To je vskutku báječné vědět. Jsem šťastná, že je můj snoubenec tak nesobecký. Touya je vskutku báječný snoubenec.“

„A-Ah ... C-C-Chápu ...“ Květina okamžitě zvadla.

Je v pořádku?

„Moje drahá Lucio, mohla by ses prosím na chvíli připojit ke mně v mé soukromé místnosti? Myslím, že si musíme o něčem promluvit.“

„Huh? Tak tedy, samozřejmě!! Lu spěšně následovala za Yuminou. Když se dveře zavřely, doktor Raul si něco zamumlal pod vousy.

„...Boj dvou žen...”

„P-Prosím, nedělejte takové vtipy.“ Já osobně jsem to nepovažoval za věc k smíchu.

„No, ať se na to díváš jakkoli, ty jsi tu malou princeznu z Regulusu dostal pod vliv. Dvě princezny okouzlené stejným mužem... Je to vskutku recept na potíže.“ Počkat, vážně?! Myslel jsem, že je jen neklidná, protože jsem jí zachránil život!

„...Myslíte, že si toho Yumina všimla?“

„Promiň, chlapče, ale rozhodně ano. Je to malá dáma, ale její schopnost vnímat soupeře je docela dobře vybroušená, myslím.“ To je... znepokojivé. Doufám, že ty dvě budou v pořádku. Najednou mě zaplavil pocit neklidu.

Nedovedu si představit, že by Yumina křičela něco jako „Ruce pryč, ty huso!“ nebo tak něco... Ale pořád jsem měl trochu obavy.

„...Necítím se moc dobře.“

„Potřebuješ lékařskou prohlídku?“ Tak jsem to nemyslel.

„Doktore, jestli se chcete vrátit na hrad, můžeme projít [bránou]. Stejně bych se asi měl hlásit králi.“

„Přijmu tedy tu nabídku.“ Nechal jsem císaře v péči Carol a zamířil přes [bránu] do královského paláce. Pak jsem se okamžitě ohlásil králi.

 

„A to se právě teď děje v říši Regulus....“ Většinu situace jsem vysvětlil a navrhl, aby byla na hranici nejblíže k říši vytyčena obranná linie. Také jsem doporučil, aby se zaměřili na magické jednotky, aby zabránili ztrátám na frontové linii. Potom jsem udělal několik zrcadel brány pro snadnější komunikaci.

Zrcadla brány byly malé zrcadlové páry, které jsem okouzlil [bránou]. Kdyby byl dopis odeslán jedním, vyšel by druhým.

Pokud by s tím byl člověk vyslán do pevnosti nebo na frontové linie, umožnilo by to téměř okamžitý kontakt s hlavním městem.

„Hmmm... mít tak dobré a špatné zprávy v krátkém časovém úseku... Jaký to den,“ Jeho Veličenstvo král si tiše povzdechl.

Hm? Přinesl jsem však jen špatné zprávy ... Co je to dobré?

„No, budu upřímný. Yumina bude mít malého bratra nebo sestru.“

„Cože?“ zvolal jsem.

Král se na mě pousmál. Vypadal trochu rozpačitě.

„Heheh... gratuluji! Doufám, že vaše žena porodí silného nástupce.“ Pokud to bude chlapec, pravděpodobnost, že budu muset usednout na trůn, půjde hodně dolů.

To mi vyhovuje.

„Hm... moje pocity jsou poněkud smíšené. Kdybys mě vystřídal, Touyo, byl bych docela šťastný.“

„Ale když budete mít kluka, tak usedne na trůn, ne?“

„Hoho, takže říkáš, že když budeme mít holku, tak se ujmeš trůnu?“

„...Ne, tak jsem to nemyslel!“ Králova argumentace byla trochu dráždivá. Neměl přidělovat role lidem, kteří se ještě ani nenarodili.

„Tak co má císař v úmyslu udělat?“

„Uhh... Nejsem si jistý, co se tam děje. Buď utekl se svou dcerou, nebo byl popraven, detaily jsou mlhavé.“ Odpověděl jsem tak neurčitě, jak to jen šlo. Chtěl jsem počkat, až bude císař alespoň stabilní a při vědomí, než všechno vysvětlím.

„Prozatím má generál armádu a s tím je třeba něco udělat. Když ho porazím, mělo by se invazi zabránit.“

„Hoho ... vypadáš docela sebejistě, chlapče! Věřím, že tedy máš plán.“

„No, to se nedozvím, dokud to nezkusím...“ Opustil jsem královský palác poté, co jsem dal další neurčitou odpověď na své záměry.

Pán démonů zrušil veškerou magii, ale přesto jsem cítil, že bych ho mohl odstranit fyzickou silou. Nemohl jsem na to použít [gravitaci], ale možná, že shození něčeho opravdu těžkého shora by udělalo své...

Ale i kdybych porazil samotného tvora, generál by pravděpodobně stále kladl pasivní magický odpor. Navíc jeho Drainbracer prostě vstřebá všechnu magii v okolí a okamžitě zavolá Pána démonů zpátky.

Všechno na tomto světě v sobě mělo magii, bez ohledu na to, jak nepatrnou. Zvířata, rostliny, drobný hmyz... všechny tyto věci měly magickou energii. Sami nebyli ničím, co by stálo za zmínku, ale dohromady byli skvělí. Jestliže jeho náramek dokázal pasivně absorbovat magii ze všeho v okolí, pak mu dával vskutku děsivou sílu. Právě samotná podstata magie učinila z Drainbracera něco skutečně impozantního.

Blockbracer byl něco úplně jiného. Nejdřív jsem si myslel, že to brání mým kulkám, ale bylo to trochu jiné. Bariéra se vytvořila podle toho, co generála zasáhlo. Pokud by bylo zasaženo celé jeho tělo, pak by se rozletělo po celém těle.

Nezdálo se, že by to úplně blokovalo poškození, když jsem ho donutil uklouznout, i když... Padal dál bez ohledu na to, jestli byl nebo nebyl zraněn. Obecně to však byl problematický automatický štít. Musel jsem s tím něco udělat.

Nebylo nic jiného, co bych musel použít.

No... rozhodně to pro něj nebude zábava. Rozhodně se mu to nebude ani trochu líbit. Hej, aspoň ho to nezabije! Je tu pro něj jedno pozitivum. Heheh... Už teď se na to těším.

Rozhodl jsem se připravit na bitvu, která nás čekala. Šel jsem domů a zeptal se Linze na jistý předmět, o kterém jsem doufal, že na tomto světě existuje. Jak se ukázalo, předmět zde neexistoval, ale bylo zde něco podobného a podstatně silnějšího. Byla by to moje poslední zbraň proti němu, kdyby se magie ukázala jako nemožná. Rozhodl jsem se vyrazit a zařídit to.

Prohledal jsem tržiště v Sandoře a konečně se mi ho podařilo získat. Starý kupec mě prosil, abych to nikde poblíž neotvíral, tak jsem to dal do [skladu]. Chtěl jsem to vyzkoušet před velkým dnem, ale nechtěl jsem, aby se to zvrtlo nebo tak něco. Rozhodl jsem se, že není třeba předbíhat.

Zamířil jsem do dílny a nechal Rosettu vytvořit několik tlustých železných desek. Pak jsem je okouzlil neviditelností [Invisible] a udělal je zcela průhledné. V podstatě jsem vytvořil vyztužený kov s viditelnými vlastnostmi skla.

Moc jsem nerozuměl technickým aspektům kouzla, které se mi Leen často snažila vysvětlit, ale bylo pro mě dost dobré jako sklo.

S úžasem jsem zjistil, že bez ohledu na to, jak silný jsem ten plech vyrobil, byl zcela průhledný. Touto metodou bych asi mohl založit nějaké akvárium.

Místo abych odbočil, soustředil jsem se na svůj cíl. Dal jsem položku, kterou jsem koupil v Sandoře, přímo doprostřed a pak jsem to celé dokončil [modelováním].

Poté, co byla dokončena, jsem rychle ukryl svou tajnou zbraň ve [skladu].

„Hmm, říkal jste něco o Drainbracerovi a Blockbracerovi...“ Rosetta náhle naklonila hlavu a založila si ruce.

„Hm? Víš o nich něco?“

„Jsem si docela jistá, že ty věci měly být uvnitř Babylonského skladiště, ano, pane!“

„Počkej, cože?“ Vážně? Spadly mu ty náramky z nebe do rukou nebo co?

„No, pane! Už jsou to tisíce let, pane! Není žádná záruka, že skladiště je ještě nedotčené, pane! Je možné, že různé artefakty a další podobné věci vypadly a jsou teď všude kolem, pane ano, pane!“

„Počkej chvilku... slyšela jsi někdy o artefaktu, který svému majiteli zajišťuje nesmrtelnost a kontrolu nad mrtvými?“

„Ano, pane! To je určitě ve skladišti! Doktorka Babylon to tam dobře a pevně uzavřela, pane!“ Já to věděl! Takže krize v Eashenu byla způsobena také tím? Počkej, neznamená to, že se skladiště mohlo zřítit, roztrhnout nebo tak něco? To také znamená, že tam venku může být ještě teď spousta nebezpečných artefaktů, že?

„Jestli se zřítil, co ten gynoid, který to tam řídí?“

„Máme schopnost nouzové teleportace krátkého dosahu, takže je možné, že utekla, pane! Nicméně. Ta, co má na starosti skladiště, je docela neopatrná a neukázněná dívka, pane! Takže je také možné, že artefakty spadly na zem jinými prostředky...“

Zní to jako problematická robo-dívka... Přesto jsou Cesca a Rosetta stejně špatné, opravdu.

No, nemá smysl se tím teď trápit. Ne že bych mohl něco dělat

Kromě toho, moje zbraň proti generálovi byla připravena. Padl večer, tak jsem se vrátil domů s Rosettou a právě tady mi Carol řekla, že se císař konečně probudil.

Byl jsem rád, že se probudil, ale pořád jsem měl trochu obavy. Carol však tyto obavy uklidnila. Říkala, že vypadá lépe než kdy jindy a že je dokonce připraven mluvit.

Šla za mnou, když jsem vstoupil do volné místnosti s císařem v ní. Byl tam a nezávazně si povídal se svou dcerou. Ve skutečnosti vypadal velmi dobře.

„T-Touyo, můj otec se probudil!“

„Oh? Tohle je bájný Mochizuki Touya?“ Lu se otočila s širokým úsměvem na tváři, zatímco císař si mě tiše prohlížel. Měl vyzáblý obličej a dlouhý bílý plnovous. Skoro vypadal jako horský poustevník.

„Přijmi, prosím, má nejupřímnější slova díků. Zachránil jsi mou dceru, zachránil jsi mě... Samotná slova nestačí, ale i tak...!“ Sklonil ke mně hlavu. Upřímně, bylo to všechno trochu trapné.

„Nevšímejte si toho, Vaše Výsosti. Náhodou jsem byl ve vašem hlavním městě na nákupní pochůzce.“ Nezáleží na tom, jak jste se na to dívali, byla to jen náhoda. Kdybych tam byl o den dříve, byl by to úplně jiný příběh.

„Nehledě na to, jsem vděčný. To, že se stala tak hrozná věc, skutečně naplňuje mé srdce lítostí.“

„Tak co chcete dělat teď? Ještě jsem neinformoval Belfastskou vládu o vašem pobytu. Pokud máte místo, kam byste raději utekli, můžu otevřít [bránu] a vzít vás tam místo toho.“ Císař se náhle zastavil a zadíval se na mě.

Mám něco na tváři?

„Touyo... nejsi agent Belfastu?“

„Bydlím tady, takže by mě asi mohli nazvat občanem. Ale kromě toho, nesloužím zemi formálně nebo tak něco. Přátelím se s králem, ale nerad se zapojuji do politických záležitostí.“ Myslel jsem, že by měl jít hledat azyl na bezpečné místo daleko od jakýchkoli politických problémů. Možná by mohl zajít za svou druhou dcerou, která studovala v zahraničí nebo tak něco.

Císaři chvíli trvalo, než se zamyslel, a pak mi konečně sdělil svůj závěr. „Rád bych se setkal s Belfastským králem. V ideálním případě bych se s ním rád setkal důvěrně... Mohl bys to snad zařídit?“

„Chci říct, asi bych to mohl zařídit, ale... Opravdu vám to nevadí?“

„Myslím, že ano. Stejně je na čase, abych s ním mluvil o minulosti a o naší společné budoucnosti.“

Hm... ještě není pozdě, takže král je pravděpodobně stále k dispozici... Rozhodl jsem se, že vezmu Yuminu s sebou a promluvím si s jejím otcem. Opustil jsem císaře a vydal se ji hledat.

 

„Promiň, můžeš zopakovat, co jsi právě řekl?“

„Ehm, no.... Udělil jsem politický azyl císaři Regulusu a jeho nejmladší dceři. Já, ehm... Omlouvám se, že jsem vám to neřekl dřív.“ Král byl naprosto překvapen tím, co jsem mu řekl. Nebyl si úplně jistý, jak to přijmout.

„Císař Regulusu? V mém hlavním městě? Dnešek je jen jedno překvapení za druhým, že...?“ O tom jsem vlastně nemohl nic říct. Všechno kromě toho, že královna otěhotněla, byla stejně tak trochu moje chyba... No, ne tak trochu. Byla to moje chyba.

„Takže císař se s vámi chce setkat, Vaše Výsosti. Co si přejete dělat?“

„Císař se chce setkat, že? Král se lehce schoulil a s povzdechem si sepnul prsty. Chvíli přemýšlel a pak vstal, jako by učinil konečné rozhodnutí.

„Nemá smysl před tím utíkat. Zahájím s ním jednání.“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co asi Touya zase vymyslel?😁 Obvzlášť když se tváří tak že všichni radši couvli😁😂