HRH 5 - Kapitola 5: Biskup porušující přikázání, Souji Lester 1/4

 Kapitola 5: Biskup porušující přikázání, Souji Lester

 

Pozdě ve 3. měsíci, roku 1 547., kontinentálního kalendáře — Svaté hlavní město Yumuen.

Ozval se člen vyšetřovacího soudu. „Už toho máme dost, biskupe Lestere.”

Toho dne se v Yumuenu, svatém hlavním městě pravoslavného papežského státu, v hlavním kostele, který byl centrem pravoslavné víry, konalo vyšetřování jistého muže.

Muž, který stál v temné místnosti obklopen členy vyšetřovacího soudu, byl Souji Lester. Byl to biskup.

Pro ty, kdo se angažovali v lunárním pravoslaví, bylo postavení před členy vyšetřovacího soudu totéž, jako být před soudcem s pravomocí prohlásit nevinu nebo vinu. Kdyby byl exkomunikován zde, ztratil by veškerou ochranu a práva, které mu tato země poskytovala. V této zemi, přestat být členem víry znamenalo dostat se do situace, kdy můžete být zabit a nikdo si nebude stěžovat.

Navzdory tomu, že se jednalo o soud, Souji nevypadala ani trochu napjatě. Ve skutečnosti měl na tváři smělý úsměv, dokonce se zdálo, že se mu současná situace líbí. Člen vyšetřovacího soudu v reakci na jeho postoj podal stížnost.

„Chápete, jak vážná je vaše situace, když jste sem byl předvolán?“ řekl člen zastrašujícím tónem.

Nicméně, Souji se směle usmál. „Ano. Toto je místo, kde se posuzuje, zda bude člen víry exkomunikován či nikoli. Kdyby udělali něco špatného, každý by se třásl strachy z tohoto místa. Nicméně, nemám se za co stydět, a tak jsem v klidu.“ Muž mluvil zdvořile, ale jeho postoj vypadal posměšně.

„Jak se opovažujete...“ S výrazem ve tváři, jako by se zakousl do něčeho nepříjemného, si člen soudu prohlížel dokumenty, které měl v rukou. „Vaše přečiny jsou neodpustitelné. Lady Lunaria řekla, „Pokud ti z duchovenstva nežijí v čestné chudobě, věřící jim nebudou naslouchat. Zdá se však, že děláte pravý opak.”

„Cože? Nepřipadám vám snad chudý?“ Souji roztáhl své kněžské roucho, aby ho viděli. Župan měl uříznutý u rukávů a pod koleny, takže vypadal jako samue. „Nosím tyhle nekvalitní šaty a bydlím ve zchátralé chatrči na okraji města. Pokud tohle není život v čestné chudobě, tak co tedy? Když už, tak vy všichni tady máte na sobě hezčí oblečení a žijete v lepších domech než já, ne?”

„...Nicméně jsme slyšeli, že od následovníků dostáváte značné dary,“ naléhal člen vyšetřovacího soudu.

Souji pokrčil rameny. „Určitě nemám důvod odmítat to, co se mi nabízí.”

„Jak se to opovažujete říct! Na co berete oběti věřících?”

„Kdybych použil jejich dary, abych se vykrmil, byl by to opravdu hřích,“ řekl Souji. „Ale jen se podívejte na ty svaly. Mám perfektní karton piv.“ Souji si stáhl vršek, aby ukázal své břišní svaly.

Když ukázal své tělo, o němž se dalo těžko uvěřit, že patří duchovnímu, a začal boxovat ve stínu, členové dvora na okamžik ztuhli, ale rychle zrudli a rozzlobili se na něj.

„To není to, o čem mluvíme!“ Jeden z členů vykřikl a praštil rukama do stolu, ale Souji vypadala naprosto lhostejně.

„To se vsadím. Myslím, že máme taky pěkně tlustého kardinála.”

Když se na ně Souji trochu zamračil, členové dvora na okamžik ztratili řeč.

Při zmínce o tlustém kardinálovi měl nejspíš na mysli kardinála Golda. Jeho zavalité tělo bylo pro duchovního neomluvitelné. Vyšetřovací soud si byl vědom toho, že většina darů, které Souji shromáždil, byla určena kardinálu Goldovi. Jinými slovy, Soujii naznačoval, že by neměli mačkat jeho, ale kardinála.

Nicméně v pravoslaví byli kardinálové v hodnosti vedle papeže. Byl mimo dosah soudu. Kdyby mu chtěli vyslovit nedůvěru, musel by to udělat sám papež nebo jednomyslné rozhodnutí zbytku kardinálů. Papež mohl být také odvolán jednomyslným rozhodnutím kardinálů, takže ani jeden z nich nechtěl vytvořit precedent pro své vlastní odvolání. Tak se kardinálu Goldovi i nadále dařilo držet se svého postavení, přestože byl nepopulární.

Vyšetřovací soud chtěl Soujiho, který byl napojen na kardinála Golda, zatlačit k tomu, aby papež kardinála odsoudil, ale Souji byl pod kardinálovou ochranou. Pokud by se zde pokusili proti Soujimu vynést nepřiměřený rozsudek, mohli by se členové soudu ocitnout v nemilosti kardinála Golda za překročení pravomocí. Kvůli tomu byla vždycky nulová šance, že Souji bude exkomunikována kvůli otázce darů. Proto ho jeho vyrovnanost nezklamala.

Vyšetřovací soud se rozhodl změnit taktiku. „Mimo to jsme dostali hlášení, že každý večer cestujete z hospody do hospody.”

„Je hřích pít? Myslel jsem, že víno je posvátné.”

„Pořád existují určité hranice.”

„No, promiňte,“ řekl Souji. „Spousta lidí, kteří mě chodí poslouchat kázat, jsou opilci. Požádají mě, abych přišel do baru, ne do kostela, takže to funguje tak, že nakonec moc piju.”

Mimochodem, když Souji předváděl svá hospodská kázání, dělal to na večírcích…

„Paní Lunaria jednou řekla, „Žij pro dnešek a buď za to vděčný. Na zdraví!”

...a jediné, co udělal, bylo, že citoval nějaké Písmo jako součást přípitku. Byl velkým hitem u líných věřících, protože (což sobecky předpokládali) pro ně bylo stejně ctnostné poslouchat ho tam, jako pro ně jít do kostela a poslouchat nudná kázání kněze v den odpočinku.

Vyšetřovací soud se zatvářil podrážděně, a tak znovu změnili úhel útoku. „To není všechno! Slyšeli jsem, že máte prostitutku, která často navštěvuje váš dům! Neměl byste se za to stydět, jako člen duchovenstva?!”

„A jéje,“ řekl Souji. „Chcete říct, že ženy jsou nějakým způsobem nečisté? V tom případě, vy všichni tady, odkud jste se narodili na tento svět? Snad mi nechcete říct, že jste vyrostli z polí? Kdybyste to věděli, nikdy byste nemohli jíst zeleninu, že? Sežrali byste své bratry a sestry.”

„Přestaňte žvanit se svou bezvýznamnou sofistikou! Ten, koho musíme opravdu milovat a respektovat, je lady Lunaria. Proto i poté, co prošli řádnými postupy, aby se vzali, zbožní věřící stále cítí pocit viny vůči lady Lunarii. Je neomluvitelné, že se scházíte s prostitutkou!”

Členové dvora se úplně utrhli, ale Souji se zachechtal. „O tom nic nevím. Naše paní Lunaria řekla toto, „Věřitelé mají být k ostatním upřímní.“ Pro nás, živé bytosti, je přirozené chtít obejmout ženy. To proto, že nás tak stvořila lady Lunaria. Mezi těmi, kteří, přestože složili manželský slib, skrývají své postavení v duchovenstvu a plíží se za prostitutkami, a mnou, který je otevřeně zvu, aby mě navštívili, zajímalo by mě, kdo z nás je upřímnější!”

Souji to prohlásil tak hrdě, že si členové dvora nevěděli rady. Byl to prázdný argument, pokud se nad tím zamysleli, ale Souji říkal takové hlouposti s vážností, která byla tak podrážděná, že členové soudu nemohli říct ani slovo.

Odtud, Souji využila mlčení dvora, aby dlouze a s velkou vášní vysvětlil krásu ženského těla (zejména jejich prsou). S naprostou nesmyslností všeho, co měl na srdci, už zničil atmosféru vyšetřování.

„...To stačí,“ jeden člen vyšetřovacího soudu se konečně utrhl. „Dávejte si v budoucnu větší pozor na své činy.”

Nakonec byl soud ukončen, aniž by mohl Soujimu cokoliv udělat.

Když odešel z pokoje, Souji kráčel chodbou a broukal si pro sebe, když minul mladou jeptišku. Byla to oslnivě krásná dívka se stříbrnými vlasy svázanými do dvou copů.

Ten ohoz... Je to jedna z mladých svatých ve výcviku, co? Souji se při pohledu na dívku zamyslel.

Nedíval se na ni nijak zvlášť podivně. Souji byl na smyslné starší dívky, takže hezká dívka před ním v něm nevzbudila ani v nejmenším chuť k jídlu a on se na ni díval jen z nevinné zvědavosti.

Avšak stříbrovlasá dívka, která šla bezvýrazně, jako by neměla téměř žádné emoce, lehce svraštila obočí, když spatřila Soujiho. Pak, když se míjeli, odvrátila hlavu, aby se na něj nemusela dívat, a odešla svižnějším krokem.

Když ji viděl to udělat, Souji se poškrábal na zátylku a kysele se usmál. „...Dobrý bože. Vypadá to, že mě někdo nenávidí, co?”

Tento muž, Souji, navzdory své rozpustilé osobnosti byl podivně oblíbený u mužů všech věkových kategorií a u starých žen. Na druhou stranu ho mladé dívky s vášní nenáviděly.

No, asi je příliš očekávat, že mladá jako ona ocení překypující dospělý šarm tohoto starce, přemýšlel Souji a vymlouval se, když si hladil bradu pokrytou strništěm.

◇ ◇ ◇

Asi dva týdny poté...

Tu noc, se Souji nacházel v jisté rekreační čtvrti ve svatém hlavním městě Yumuenu.

Yumuen by se dal nazvat Mekkou lunárního pravoslaví, ale dokud tam budou žít lidé, bude tam příbytek rozkoše, kde budou moci pít alkohol a blbnout se ženami. I když ve čtvrti rozkoší nebyli žádní duchovní vidět, byli pravděpodobně jen v civilu a splývali s běžnými zákazníky. Pravděpodobně jen jeden duchovní byl dost odvážný na to, aby sem přišel a poflakoval se ve své (již upravené) kněžské uniformě, a to Souji.

Jediným důvodem, proč většina darů, které Souji získal, šla kardinálu Goldovi, bylo chránit tento jeho svobodomyslný životní styl. Souji sám netoužil po velkých částkách peněz. Aby mohl svobodně žít v tomto městě prudérních lidí, potřeboval mocného podporovatele.

Když šel Souji po ulici, zavolal na něj opilý stařec, který popíjel před jedním z obchodů.

„Nazdárek, delikventní biskupe. Jak to jde?”

Souji se obrátila ke starci a zamával mu. „Hej, Pope. Díky za všechny dary.”

„No, není to tak, že by na mě někdo jiný spoléhal“ řekl stařec. „Jestli si to země vezme všechno, až umřu, raději bych ho použil pro svého kamaráda na pití.”

„Ha ha ha,“ zasmál se Souji. „To je dobře. Někdy se zase napijeme.”

Rozloučil se se starým mužem, a než udělal dalších deset kroků, zavolala na něj stará paní v pěkném oblečení. „Cože, ještě tě nevyhodili? Nevím, proč by lady Lunaria šla a udělala z někoho, jako jsi ty, biskupa...”

„Hej, Zdálo se mi, že slyším, jak je někdo protivný, ale jsi to jen ty, Granny.“ Souji ji to oplácel „Pořád kopeš? Jsi si jistá, že se ti lady Lunaria nesnaží říct, aby ses od toho držela dál?”

„Hmm! Když zemřu dřív než ty, budeš se za mě modlit, že?“ odsekla. „Jestli takový hrozný mnich, jako jsi ty, říká mé modlitby, ztratím se na cestě do říše mrtvých! To nechci!”

„Ha ha ha. Tak žij tak dlouho, jak to jen půjde, ty stará taško.“

Říkali si hrozné věci, ale oba byli tak oživlí. Takový rozhovor mohli vést, protože se tak dobře znali.

Dále na něj zavolala žena ve vysoce odhalujících šatech. „Sou, zlato, poslední dobou si nechodíš hrát ven. Holkám v obchodě se po tobě stýskalo, víš?”

„Správně, zastavím se, až budu mít příležitost,” slíbil Souji.

„To říkáš ty, ale já jsem slyšela zvěsti, že jsi našel někoho výjimečného.”

„Heh, myslíš, že by se ke mně přiblížila nějaká ženská s tou mojí hlavou?“ Když to řekl a plácl se po hladké, opálené hlavě, všichni kolem vybuchli smíchy.

V hlavním kostele s ním zacházeli jako s obtěžujícím, ale tady v rekreační čtvrti byl Souji populární chlap.

Zatímco takhle procházel čtvrtí rozkoše, Souji se náhle zastavil. Pak se otočil a promluvil směrem k temné uličce.

„Proč prostě nepřijdeš a už se neukážeš? Nelíbí se mi, že za mnou chodí chlapi.”

Když to udělal, vystoupil ze tmy muž, který se vydával za poutníka a celé tělo měl zakryté špinavým pláštěm s kapucí. Tvář měl zakrytou kápí, ale zpod ní byl vidět špičatý nos muže, který vypadal jako zvířecí muž.

Muž se Soujimu uklonil, aniž si stáhl kápi. „Promiňte mi to. Kdy jste si toho všiml?”

„Sleduješ mě od chvíle, kdy jsem vstoupil do čtvrti rozkoše, že? Jsem bývalý dobrodruh a odhalování nepřátel byla jedna z mých rolí ve skupině. Jsem citlivý na přítomnost druhých.”

„Co dělá člověk jako vy jako biskup?“ zeptal se zvířecí muž v kápi.

„Jednou jsem to zvoral v žaláři a těžce jsem se zranil. Bylo to v této zemi, a když jsem pomáhal starému biskupovi, který se o mě staral.... Stalo se to tak nějak přirozeně. Vybudoval jsem si tehdy spojení s věřícími a držím ho od té doby, co starý muž zemřel.”

„Aha...“ Muž v kápi spokojeně přikývl a zamířil k Soujimu. Pak strčil ruku do kapsy a pokusil se něco vytáhnout.

Soujii se připravil, myslel si, že je to zbraň, ale jakmile uviděl nabízenou věc, byl méně napjatý. Muž držel v ruce drahou láhev vína.

„Rád bych se s vámi napil. Někde, kde je klid, pokud možno.”

„...Hmm.”

Ten muž nevypadal jako vrah vyslaný jedním z vyšších představitelů kostela, který se ho chtěl zbavit, a tak Souji přestal být ve střehu. V této zemi nebylo mnoho šelem. Pokud to nebyl vrah najatý církví, tento muž pravděpodobně pocházel z jiné země. Jaký obchod by s ním cizinec mohl mít?

Souji se zasmál. „Tak co, chceš se vrátit ke mně?”

Muž v kápi řekl, „Ano, jistě.”

A tak spolu v noci procházeli tržištěm.