IwS 4 - Kapitola IV: Vévodství Brunhild 2/4

Tak praví příběh, že kdysi žil dobrotivý mladý pán v hradní pevnosti severně od Regulusu. Měl plnou důvěru a podporu císaře a lidé ho milovali pro jeho laskavou povahu, úžasnou pracovní morálku a velkorysou politiku.

Ale jednoho dne se všechno změnilo. Žena mladého pána zemřela. Poté se stal samotářem a zavřel se do svého hradu. Nedlouho poté se v okolí začaly dít podivné incidenty…

Jeden po druhém se pohřešovali lidé. A jednoho dne byla spatřena mladá dívka, jak se nechává unášet samotným pánem, který se před nedávnem zamkl. Všichni lidé z vesnice šli do hradu a chtěli odpovědi.

Kupodivu tu nebyli žádní lidé, kteří by hlídali velké hradní brány. Ještě podivnější bylo, že jim hrad připadal úplně pustý. Žádní sluhové, žádní ozbrojenci, žádní strážní.

Lidé se tlačili dál, zoufale hledali své pohřešované rodiny a přátele. Místo toho našli mrtvoly. Hromady mrtvol, hromady mrtvých, líně odhozené a rozházené kolem. Mladý pán se dopouštěl nejodpornějších činů. Zkoumal umění nekromancie, to vše ve jménu návratu své milované ženy do světa živých. Ti, kdo žili uvnitř hradu, byli utraceni jako jehňata, používaná pro jeho zvrácené pokusy. A když byli všichni vyčerpaní, mladý pán prostě začal sahat do nedaleké vesnice pro nový dobytek.

Lidé, zděšení, se vyškrábali a vyběhli z hradu. Odvolali se přímo na císaře a podali svědectví. Poslali tam armádu a mladého pána snadno chytili. Byl popraven bez soudu.

Ale tím to neskončilo. Zanedlouho byl na hrad jmenován nový pán. Zemřel na zničující nemoc, a tak byl jmenován další. Druhý spadl z koně a zlomil si vaz. Třetí lord? Ubodán k smrti svou ženou v zuřivém vzteku. Šířily se zvěsti, že po sobě mladý pán zanechal nanejvýš zhoubnou kletbu. Čtvrtý pán přidělený na toto území odmítl žít na hradě a ten pomalu chátral, bez obyvatel, kteří by mu říkali domov.

Opuštěná stavba přirozeně přitahovala zbytky společnosti. Únosci a bandité se tam ubytovali a považovali to za perfektní základnu. Ale nikdo z nich se dlouho nezdržel. Všichni zloději, kteří byli zajati, měli na srdci jen jednu věc…

„Po těch chodbách kráčí pomstychtivý duch ...“

„Je to tím hradem, že?“

„No, ten příběh je z doby před více než sto lety.“

Prokletý hrad... Takové věci mohou být v noci super strašidelné, ale ve dne to nebylo nijak děsivé. Vzduch byl čistý a na obloze nebyl ani mráček. Když už nic jiného, bylo to docela příjemné.

Přivedl jsem na hrad obvyklou skupinu spolu s Lu. Moje monarchické trio, sestávající z Kohaku, Sango a Kokuyou byli také s námi. Před našima očima stál obrovský, zlověstně vyhlížející starý hrad. Podvědomě jsem zkřížil ruce na prsou. Vyvolávalo to pocit, že vyskočí monstrum nebo tak něco.

„Dostali jsme císařovo svolení, že?“

„Ano, máme! Zničit, recyklovat, přestavět, můžeme si dělat, co chceme.“ To mi znělo dobře. Počítal jsem s tím, že nejlepší bude celou věc přesunout naráz. Hrad byl o něco větší než ten, který jsme navrhli v dílně, takže byla dokonce šance, že seženeme všechny potřebné materiály přímo tady. I kdyby to nestačilo, jsem si jistý, že bychom si mohli dovolit všechno, co bychom potřebovali.

„Dobrá, mám prostě rozšířit portál pod touhle věcí, abych to všechno přesunul do Brunhildu?“

„Prosím, počkej chvíli... Neměli bychom se ujistit, že je všechno uvnitř v pořádku, než to uděláme? Je možné, že tohle místo právě teď obývají zloději, příšery nebo nemrtví.“

„Možná dokonce duch, h-heh...“ Elze mě najednou přerušila, když mi Linze radila. Linze tomu starému příběhu rozhodně nevěřila, ale Elze skoro vypadala trochu nervózně…

Ať tak či onak, bylo to fér. Pravděpodobně bylo důležité, abychom si alespoň prohlédli vnitřek, než přesuneme něco potenciálně nebezpečného na můj pozemek. Doufám, že nenarazím na nějaké divné slimy.

Prošli jsme branou, vstoupili do hradu a vydali se do vstupní haly. Vnitřek byl stejně ponurý a sklíčený jako zevnějšek, prach a pavučiny všude kolem.

„Dobrá bando, rozdělme se a hledejme stopy. Můžeme se spárovat a nechat Nebeská zvířata jít s každou skupinou, která není moje. Tak můžeme zůstat v telepatickém kontaktu pro případ, že by se něco pokazilo. Kohaku, ty půjdeš s Yuminou a Lu, Sango a Kokuyou, jděte s Linze a Yae. Elze může jít se mnou.“

„Co-co? Je to v pořádku...? Tak pojďme, uhm... Jo, pojďme tudy, ahahah...!“ Elze hlučně promluvila a vydala se svižnou chůzí dovnitř. Jakmile se dostala dost daleko, náhle se zastavila a otočila se, aby na mě zakřičela.

„H-Hej, Touyo! No tak!“ Linze se náhle usmála a tiše se zahihňala. Zajímalo by mě, jestli věděla, že Elze skončí takhle. Rychle jsem kráčel, abych dohonil svou rozkošnou partnerku, a pak jsem začal kráčet po jejím boku. Ostatní skupiny se také rozptýlily ve svých směrech.

Podíval jsem se ven a všiml si, že se stahují mraky. To je divné, bylo dříve jasno, že?

„Takže, Elze. Ty jsi ten typ, co se bojí duchů, co?“

„Cože?! Počkej, co to říkáš?! Duchové, kde?! Duchové neexistují...“

„Tak co je ta bílá věc za tebou?“

„Eeeek!!!“ Elze hlasitě vykřikla a přitiskla se ke mně.

Au, au! Tohle má být dobrý pocit, takhle mě nemačkej! Je to jako medvědí objetí!

„Promiň ... byla ... záclona... Nemůžu ... dýchat ...“

„Záclona?“ Elze se otočila a uviděla mírně zažloutlou starou záclonu, která teď lehce vlála ve větru. Když zjistila, že to vlastně není duch, pustila mě.

Člověče, opravdu jsem si myslel, že mi zlomí páteř.

„S-Samozřejmě, že to byla jen záclona...“ Elze se zmocnil výraz úlevy, když si položila ruku na hruď.

„Takže to s nimi nakonec neumíš?“

„Ugh...“ Elze se ke mně otočila a tváře měla jasně karmínové. Ústa se jí otvírala a zavírala jako ryba. Upřímně si myslím, že se snažila najít nějakou omluvu.

„Není žádná ostuda mít strach, každý má jeden nebo dva!“

„No, asi ano... Ale nečekal jsem, že něco takového řekneš.“

„Jde jen o to, že je nemůžete trefit, takže jsou to bolesti, to je všechno...“ Elze se zamračila a odvrátila se. Tvář měla bez ohledu na to stále rudou. Ten důvod mi připadal dost slabý. Nemyslel jsem si, že by Elze měla problém mlátit kostlivci nebo zombie, takže duchové by pro ni neměli být tak děsiví.

Chytil jsem Elze za ruku.

„E-Eek!”

„Nemusíš to se mnou takhle předstírat. Jestli se bojíš, vezmi mě za ruku.“

„...D-Dobře...“ Elze přikývla, jen trochu. S rukama sepjatýma k sobě jsme začali pátrat po podezřelých věcech. Začali jsme nakukovat do pokojů, abychom si ověřili, jestli tu někdo je nebo není.

Jak se dalo čekat, hrad byl pozoruhodně velký, ale také pokrytý prachem, který vypadal z velké části neporušený. Aby se takové množství prachu a pavučin nahromadilo, dalo by se čekat, že tu už dlouho nikdo nebyl. Právě když jsem upadl do té pohodlné myšlenky, něco se v rohu místnosti, kterou jsme kontrolovali, pohnulo.

„A-Agh!“ Elze se vyděsila a přitáhla si celé tělo k mé paži. Dva měkké, kulaté předměty se mi také přitiskly k paži.

Jsem s tím v pořádku.

Nositel mého štěstí, v tomto případě krysa, vyběhl z rohu a odešel z místnosti.

„Byla to krysa...“

„S krysami jsi v pohodě, že?“ Normálně byste čekali, že se dívky budou bát věcí, jako jsou myši, krysy a švábi, ale dívky tohoto světa byly docela tvrdé. Nemyslel jsem si, že ji to tak otřese.

„Neměli bychom se podívat do druhého patra?“ Když jsme stoupali po schodech, všiml jsem si masivního portrétu visícího nahoře na odpočívadle. Byla to docela mladá žena v krásných zelených šatech. Seděla v poměrně luxusně vyhlížejícím křesle a s úsměvem vyhlížela ven.

Je to manželka posledního pána, který tu žil? Je opravdu krásná. Jsou taky dost velké...

„Na co tak zíráš?“

„Co?! Nic! Vůbec nic!!“ Elze mě probodla pohledem, takže jediné, co jsem mohl udělat, bylo odvrátit zrak. V poprsí rozhodně neprohrála v oddělení s Yuminou nebo Lu, ale možná se bála, že bude o něco menší než její sestra. Nebylo to tak, že by mi na tom záleželo, ale asi se tak cítila.

Stále jsme se s Elze drželi za ruku a vypochodovali do druhého patra. Znovu jsem se podíval z nedalekého okna a všiml jsem si, že mraky jsou stále tmavší a intenzivnější. Ale předtím bylo tak jasně, že mi to nedávalo smysl.

《Kohaku, Sango, Kokuyou. Nahlaste, jaká je vaše situace?》

《Nic k hlášení, můj pane. Ani myš》

《Ani zzzde není co hlásssssit》

《Byla tu jen krysa, trochu nudná, jestli se ptáte mě》

Zdálo se, že se nikde nic neděje. I když byla pravda, že se nedalo čekat, že šest lidí prohledá každou místnost v takovém množství času, zloději nebo lupiči by se už určitě přihlásili. Nemluvě o tom, že pokoje, ve kterých jsme doposud byli, byly očividně dávno opuštěné. Každý kout byl pokryt prachem. Na některých místech jsme dokonce zanechali stopy. Kdyby tu bylo zvíře, monstrum nebo člověk, určitě by po sobě zanechali stopu.

„Hm, byly to nakonec jen fámy?“

„Jo, jak jsem si myslela... není možné, aby duchové existovali, že?“

„No, myslím tím, že na světě jsou duchové jako wraithové, fantomové a přízraky, takže hádám, že by se takové příšery daly považovat za duchy. Vlastně zrovna včera byla Linze...“

„Augh! Buď zticha! Neslyším tě, já tě neslyším!“ Elze si strčila prsty do uší ve snaze zastřít má slova. Jak dětinské.

Příšery jako přízraky a fantomové byly v tomto světě dobře známé, ale neexistoval žádný důkaz, který by je skutečně spojoval s dušemi zesnulých. Když se to tak vezme, myslím, že bylo dokázáno, že zombie a další nemrtvé příšery byly stále spojeny s dříve žijícími lidmi.

Hm ...? Prší.

Podíval jsem se ven a všiml jsem si silných dešťových kapek, které se snášely z oblohy. Doufal jsem, že střecha nebude prosakovat nebo tak něco, ale vzhledem k tomu, že budova je přes sto let stará, určitě bude.

Když se mi Elze stále pevněji držela za ruku, vydali jsem se hlouběji do hradu. Bylo to mnohem temnější, než to bylo u vchodu.

Zanedlouho jsme dorazili na konec haly, k velkým dvojitým dveřím. Napadlo mě, jestli tohle jsou dveře do pánových komnat. Otočil jsem klikou. Pomalu a strašidelně zaskřípala a dveře se otevřely.

Místnost byla obrovská a strop vysoko. Kdysi za starých časů se tam jistě pohupoval krásný lustr, ale teď to byla rozbitá a rozházená hromada skla na podlaze. Kovové části musely zrezivět nebo tak něco.

Poblíž zničeného krbu, stála stará opotřebovaná komoda, která na sobě měla řadu váz. V rohu místnosti bylo staré zrezivělé brnění, které dávalo celé situaci neobvyklý pocit.

„Něco mi tady nepřipadá v pořádku...“ Elze mě nervózně sevřela. Na tak vyděšenou dívku se určitě chovala směle.

Na stěně této místnosti byl také portrét. Tenhle zobrazoval statného chlapíka ve vojenských šatech, který měl jemný plnovous. Vedle něj stála docela prostá žena v jednoduchých šatech.

To je ten pán, který zabil všechny své služebníky? Počkat, to nemůže být pravda. Vlastnictví tohoto hradu se po jeho smrti třikrát změnilo. Takže, dělá to z něj posledního obyvatele hradu, pak...?

Najednou mi přeběhl mráz po zádech. Něco bylo velmi špatně.

Počkat, ale... tohle nemůže být pravda. Pokud je žena na tomto portrétu manželkou posledního pána, pak... nejsou... velké.

„Co se děje?“

„Osoba na tomto portrétu... není stejná jako ta na portrétu na odpočívadle, že?“

„No, možná máš pravdu...“ Právě když jsem se otočil, abych se na portrét podíval zblízka, široce otevřené dveře, kterými jsme vstoupili do místnosti, se s bouchnutím zavřely.

„E-Eeeek?!“ Elze vykřikla a stiskla mě ještě pevněji.

Ow, ow, ow!!! Používáš právě teď [Boost], nebo tak něco, že ano?!

„Byl to vítr nebo tak něco?“

„V-vítr?“

Tohle místo se rozpadá na kousky, takže by mě nepřekvapilo, kdyby tu byla zeď s dírou, která propouští vítr... Počkat, co je to? Nastražil jsem uši a najednou jsem uslyšel slabý rachot.