IwS 4 - Kapitola IV: Vévodství Brunhild 3/4

Zase krysa? Ne, tohle zní spíš jako... třesoucí se váza? Jedna z váz na komodě se třásla a kroužila jako šílená.

Najednou se přestala točit a vrhla se na nás.

„Pche!“ Uskočil jsem z cesty a táhl Elze s sebou. Váza se roztříštila o zeď za místem, kde jsme stáli.

Co to sakra?! Není to stereotypní hororová událost?!

Podobným způsobem k nám vyskočila další váza. Tu jsem roztříštil ve vzduchu s Brunhildou. Hned potom, co se to stalo, na nás vyletělo staré inkoustové pero a nůžky na stole, pak z polic vyletěly knihy.

Všechno jsem sestřelil s relativní lehkostí. Elze nebyla v této situaci k ničemu. Zrovna když jsem si myslel, že už není co na mě házet, z rohu místnosti se ozvalo zaskřípění. Staré, zrezivělé brnění vytáhlo čepel a začalo se potácet směrem k nám.

„H-Hej, teď...“ Za oknem udeřil blesk a zaburácel hrom. Silný déšť se dál brutálně sypal.

Brnění dupalo a rachotilo a pomalu se blížilo ke mně.

„Udeř světlo pravdy! Zářivé svaté kopí: Zářící oštěp [Shining Javelin]!“ Oštěp světla probodl brnění, a dokonce proletěl zdí za ním. Samotné brnění bylo zredukováno na kusy pokrouceného kovu.

„Ubozí ďáblové, kteří se odváží napadnout můj hrad ... zavraždím vás ... všechny vás zavraždím...! To je božská odplata... Odejdi, tohle je tvá poslední šance...“ Místností se rozlehl hlas bez těla. Překvapilo mě hlavně to, že nám to dávalo šanci odejít. Abych byl upřímný, čekal bych, že to bude nerozumnější.

„Takže říkáš, že když odejdeme, neublížíš nám?“

„To je spráávně... nic se nestane, když odejdeš.“

„Pak tedy odmítám.“ S tím jsem vypálil další světelné oštěpy do nedaleké zdi. Roztrhla se obrovská díra a venku se objevil liják.

《Kohaku, Sango, Kokuyou. Řekněte všem, aby vyšli ven a ukryli se. Já tady nahoře bojuji s duchem》

《Velmi dobře. Nechte bezpečnost dám na nás》

《Samozřejmě drahoušku》Když jsem vyslal telepatickou zprávu, vypálil jsem další světelné oštěpy. Prorazil jsem do pokoje vedle tohohle. Hlavní pilíř zůstal nedotčený, takže jsem se zatím nemusel bát, že by se na mě zřítila střecha.

„Ty-ty-ty, co-co si myslíš, že děláš?“

„Zničím to tu. Stejně se to všechno rozpadá, takže nezáleží na tom, jak to udělám!“

„P-Počkej, chceš říct... chceš zničit hrad?! Ehm, neštvi mě, smrtelníííííku! Prokletí si vyžádá tvůj živooot!“ Něco mi tu nesedělo. Necítil jsem od toho údajného zhoubného ducha vůbec žádný tlak nebo intenzitu. „Hej, duchu... Jsi opravdu duch?“

„Cough, cough! (Kašel kašel!). T-to je správné! Jsem zlý duch, vázaný k tomuto hradu osudem!“

Ta věc právě zakašlala. Proč by duch kašlal?

„Jestli jsi připoután k tomuto hradu, zmizíš s ním!“

„To je pravda, ehm – počkej, ne! Není! I když to tu zničíš, budu žít dááál a strašit tě navěky.“

Už na mě opravdu neděláš dojem, falešný duchu. Dokonce i Elze, která byla úplně vyděšená, teď jen zírala před sebe s prázdným výrazem.

„Hej, duchu. Kdo tedy jsi? Když mi vysvětlíš, co se děje, budu poslouchat. Ale tady je mé poslední varování, pokud to nevysvětlíš, proměním tohle místo v suť.“

„......“ Duch neodpověděl. Neměl jsem tušení, kdo to je, ale určitě byl tady na hradě. S tímto vědomím, mě napadlo, že bychom si mohli rozumně popovídat.

„Fajn, jestli nemáš co říct, zbořím to tu.“

„Agh!!! P-p-počkejte, prosím! Mám to, mám to! Hlasitě a jasně! Všechno ti vysvětlím, prostě jdi zase na odpočívadlo.“

„Odpočívadlo?“ Opustili jsme nyní extrémně zničené pánovy komnaty a vrátili se ke schodům. Stejně jako předtím tam byl portrét ženy v zeleném. Podíval jsem se na obraz ženy, která stála s židlí za zády.

Jak jsem si myslel, jsou opravdu velké... To znamenalo, že tento portrét nebyl portrétem manželky posledního pána.

„Moment...“

„Děje se něco?“

Ten portrét... nemůže to být manželka prvního pána, který tu žil, že ne? Tohle místo už třikrát změnilo majitele a rozhodně bych do své chodby nedal fotku manželky nějakého mrtvého blázna. A vydrž, nebyl tohle portrét ženy, která sedí?! Proč teď stojí?!

„Agh, v-vydrž...“

„Co-co?! Jak je to možné – T-Touyo, někdo vychází z obrazu! Je to duch!“ Elze se mě opět držela jako o život. Už nebyla měkká, jemná a hravá. Vlastně mi to působilo extrémní bolest, tak jsem chtěl, aby už přestala!

„Já-já nejsem žádný duuch Jsem maaaagická bytost. Portrétní rám je mé pravé tělo a tato forma je pouze projekcí mé vuule.“

Magická bytost? Takže je to stvoření vytvořené z magie nebo tak něco? Myslí jako homunkulus nebo golem, možná? Ale proč obrazový rámeček u všech věcí?

„Vidím ... No, něco takového tě očividně zamění s duchem. Proč se nás snažíš odehnat?“

„No, to proto, že zloději a baaandiiti sem chodívali a nadělali tady pořádný nepořádek. Mé skutečné tělo je tento rááám, takže kdyby bylo poškozeno nebo zničeno, mohla bych zemřít!“

Hm, to mi připomíná, slyšel jsem, že zloději a bandité si tu párkrát udělali domov… Vyhnala je nebo co?

„Takže jsi to byla ty, kdo zavraždil každého nového pána, který se nastěhoval?“

„N-Ne, to je nedorozumění! Nikoho jsem nezavraždila, chápeš?! První pán měl hrooooznou nemoc a zemřel v noci. Druhý pán spadl z koně a zemřel na traaagickou nehodu! Třetí pán se opravdu ošklivě pohádal se svou bláaaaznivou ženou a ta ho bodla! Čestně!“ Zatímco mluvila, ukázala s dramatickým výrazem přímo na Elze. Elze náhle zaječela a o několik kroků ustoupila.

Takže zavraždění feudální lordi nebyli zavražděni duchem... Vlastně ani nebyli vůbec zavražděni!

„Po tooom sem nikdo dlouho nechodil. Někdy přišli hrdlořezové a začali to tu prohledávat jen tak pro záaaabavu. Tehdy jsem si dělala starosti s tím, že můj drahocennýýý obrazový rámeček bude poškozen…“

„Takže sis oblékla masku pomstychtivého ducha, abys chránila svůj vlastní život.“ Žena z rámu pokývala hlavou a lehce se uklonila.

„Kdo vůbec stvořil něco jako tebe?“

„Briiiilantní doktor z dávno mrtvé civilizace. Byla to opravdová geniuuus, ale rozhodně trochu neotesaná a výstřední.“

„...Počkej chvilku.“

Doktor, žena, excentrik a génius...? Když se všechna ta klíčová slova seřadí, dokážu si představit jen samolibý úsměv jistého jedince...

„...Jak se jmenoval ten doktor?“

„Doktor Regina Baaabylon!”

„Ta mrcha!“ No, ta mrcha asi není opravdu v pořádku, ale proč zase ona?! Proč stále způsobuje potíže a proč k těmto problémům vždy dojde u mě? Co je to za kouzla?! Už toho mám dost, sakra! Ugh…

Usoudil jsem, že vyšilovat není moudré, a tak jsem se uklidnil a rozhodl se k situaci přistupovat rozumně.

„Takže ty jsi něco, co vytvořila doktorka Babylon, ale proč jsi tady?“

„Uhmm, noooo ... nejdelší dobu jsem se vznášela ve skladišti na obloze, ale správce tam nahoře je neohrabanááá a asi před třemi stovkami let úplně rozbila část zdiii. Takže jsem náhodouuu já a několik dalších zajímavých věcí spadli až dolů na zem. Naštěstí jsme byli v nííízké nadmořské výšce a já jsem spadla na zasněženouuu horu, takže jsem to zvláádla neporušenáá.“

„Počkej... myslíš skladiště Babylonu?!“

„Ach, vííííš o tom?“ Měl jsem pocit, že opakuji spoustu starých událostí

Nejdřív ten zatracený klenot, co měl Kansukay, pak kombinace Blockbracer a Drainbracer, kterou měl generál Bazoar, a teď tohle. Viníkem musí být administrativní gynoid, který to místo řídí. Budu ji muset najít a vyměřit spravedlnost.

„Jsem jen obrazový ráám, takže bych toho moc nedokázalaa. Čekala jsem, dokud mě nenašel turista co šel kolem, a odtud se mnou zacházeli jako se starožitnostííí. Prostě jsem šla s proudeem, víš? Ať už z jakéhokoli důvodu, jakmile tento starý blázen vložil portrét své mrtvé ženy do mého rámu, získala jsem schopnost používat magiii! Takže jsem se uprostřed noci poflakovala venku, ale ten chlap se z toho zbláznil…“

Ale ne... Každý by zešílel, kdyby každou noc viděl svou mrtvou ženu, že?

„Taaakže nakonec začal zkouuumat opravdu divné věci. A když jsem si myslelaaaa, že si užiju trochu klidu a míru, přišla královskááááá armáda a zabila ho! Potom se nastěhoval nový pááán. Chtěla jsem vidět, co je to za člověka, tak jsem šla do jeho pokoje uprostřed noci. Když mě uviděllllll, najednou se přestal hýbat a zemřel! Pak mě uviděl další pán, když jellllll na koni. Jakmile to udělal, ztratil kontrolu a spadl!! Páááán, který přišel potoom, no, jeho žena musela být bláááázen. Pobíhala kolem a křičela, jak je podvodníík a schovávaáá u nich doma jinou ženu! Pak ho bodla!“

„Ale to znamená –“

„Elze, prostě to nedělej.“ Zastavil jsem Elze, která se snažila vyjádřit očividné. Tahle osoba s obrázkovým rámečkem byla očividně zdrojem všeho a ona si to ani neuvědomovala.

První lord zešílel z domnělého přízraku své mrtvé ženy, která se potulovala po jeho chodbách. Druhý očividně upadl do šoku nebo dostal infarkt, když si myslel, že se k jeho křehkému, nemocnému já blíží duch. Třetí očividně propadl na koni panice poté, co ji spatřil, a ztratil kontrolu. A manželka posledního pána si musela splést falešnou ženu s tajnou milenkou svého manžela.

Tohle bylo velmi nepříjemné.

„Děje se něěěěco?“

„Ne, ani ne... Ale teď alespoň známe ten příběh, takže můžu hrad bez obav zbourat.“

„Počkej, cooooo? Jak jsi mohl být tak zlýýýýý ?!“

„Aspoň mě nejdřív vyslechni. Nabízím ti náhradní ubytování. Když půjdeš s námi, můžeš žít svobodně a nemusíš se bát, že tě zničí. Jak to zní?“

„Ach, opravduuu? Je to pravdaaa?! S tím bych byla určitě spokojenááá!“ S tím byla jednání dokončena. Nechal jsem ji vrátit se do obrazu a pak jsem uvolnil rám od stěny. Když jsem tak učinil, zarazila mě jakási zvědavost a divil jsem se, proč si lordi po prvním nechali obraz manželky prvního pána kolem. Obvykle se dá očekávat, že takový obraz bude odstraněn během procesu rekonstrukce.

„Uhhm, chtěli mě vyhodit několikráááát, ale ukázalo se, že ten chlap, kdo tuto věc namalovaaaal, je opravdu slavnýýýý, tak si ji kvůli tomuuuu nechali!“

No, to dávalo smysl. Takže samotné umělecké dílo bylo vlastně docela cenné. Přemýšlel jsem, jestli bych ten obrázek neměl prostě odstranit a prodat ho. Stejně jsem nechtěl, aby se tu povaloval portrét manželky dávno mrtvého pána. Mohl bych dát do rámečku další fotku a osoba v rámečku by byla nejspíš v pořádku.

Vrátili jsme se ke vchodu a znovu se setkali s ostatními. Hrubě jsem jim vysvětlil okolnosti a sdělil jim pravdu, která se skrývá za duchařským příběhem. Zbytky starověké civilizace nebo ne, byla to pro mě bolest v zadku. Přesto jsem to v této chvíli sotva mohl změnit.

Teď, když byl problém vyřešen, otevřel jsem portál a vysál celý hrad zpátky do Brunhildu. Jak se dalo čekat, byl jsem trochu nervózní, když jsem poprvé hýbal něčím tak obrovským, ale dopadlo to dobře.

Potom jsem šel do dílny a mluvil s Rosettou. Podle ní jsme stále neměli dost materiálu. Chybějící materiál však nebylo nic moc. Jen nějaké dřevo, sklo a látky. Neměl jsem jinou možnost než pokrýt náklady na ty věci sám. Sklo by se dalo snadno získat ze starých staveb, ale látka by se pravděpodobně měla koupit nová. Zdálo se, že látku může recyklovat a znovu použít jen do určitého bodu.

„Dobrá, pane! Přineste příslušné materiály do dílny, kdykoli můžete! Automaticky na to skočí a budou přidány na staveniště na základě mých projekčních dat, pane! Ah, dotaz, pane! Kam chcete ten hrad?!“ Ukázal jsem na mrtvý střed svého území na mapě. To bylo přirozené. Brunhild měl poměrně rovný terén, takže by bylo snadné ho obejít a z větší části rozšířit. Podle mého názoru bylo nejrozumnější postavit hrad doprostřed. Koneckonců, v té době jsme neměli žádné jiné stavební plány. Pokud by to způsobilo problém, byl bych schopen přestěhovat hrad znovu pomocí [brány].

Dokončení hradu by mělo trvat tři dny, takže bych se měl pustit do hledání zbývajících materiálů…

◇ ◇ ◇

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Pravda za duchem odhalena.😁 
Touya má teda štěstí na problémy.😂