IwS 5 - Kapitola II: Moře Stromů a zasněžené hory 4/7

„Hoh, už se to začíná rýsovat, co?”

„Já vím, že?“ Když jsem obdivoval obchody lemující dálnici, starý Naito uznale přikývl.

Naito Masatoyoh, kdysi jeden z elitní Takedy, měl na starosti všechno v této oblasti. Na jeho vzhledu vlastně nic nevyčnívalo. Vypadal jen jako obyčejný starý opotřebovaný obchodník.

V současné době tu nebyla nic jiného než kavárna, obchod s jízdními koly, obchod se zbraněmi, obchod s brněním a obchod se smíšeným zbožím, ale rozhodně to vypadalo jako nákupní čtvrť.

Dále od silnice se stavěly domy pro občany. Vlastně jsem předpokládal, že obchody a domy budou postaveny v Eashenském stylu, ale nebylo to tak. Byly to všechno zděné budovy jako v Belfastu nebo jiné západní zemi.

„Kdybychom kladli důraz na naši cizí kulturu, lidé by se cítili trochu opatrní,“ řekl stařec Naito.

Cestovatelé se tu občas stavili na návštěvu, takže to místo mělo docela dobrý začátek. V obchodě se zbraněmi bylo několik vzácných a neobvyklých mečů pro tuto oblast a také několik shurikenů. V menu kavárny se podávaly pokrmy Eashenské kuchyně, stejně jako rohlíky, zmrzlina, puding a hranolky.

Někteří bohatí zákazníci si dokonce z rozmaru kupovali kola, takže obchod musel vzkvétat. Kdyby se obchod udržel tímto tempem, mělo by to tu obrovský úspěch. To znamená, že tu nebydlí tolik občanů, takže by se to tu pravděpodobně dalo zvládnout i bez toho, že by obchod příliš prosperoval. Když jsem uvažoval o budoucnosti místa, přijel k nám na kole bývalý voják Takedy.

„Můj pane, na kontrolní stanoviště dorazil obchodník, který tvrdí, že je váš známý.“

„Obchodník? Jak se jmenoval?”

„Prohlásil se jako Zanac, obchodník s oděvy.”

Zanac, jo? Musel urazit dlouhou cestu, aby se sem z Refletu dostal.

„Dobře. Jdeme na to.“ Otevřel jsem [bránu] a prošel na kontrolní stanoviště na Belfastské straně spolu s vojákem.

Tam jsem viděl vůz tažený koňmi, naložený neznámým oblečením, a Zanaca, který byl oděn ve stejném stylu.

„Hej, dlouho jsme se neviděli. Whoops. Takhle se asi s velkovévodou nemluví, co?”

„To je v pořádku. Vítejte ve vévodství Brunhild.“ Byl to první člověk, který mi ukázal laskavost na tomto světě. To, že jsem se stal vévodou, na tom nic nezměnilo. Než jsem promluvil, potřásl jsem Zanacovi rukou.

„Tak co vás přivádí do této země? Obchod s říší?”

„To také, ale mým hlavním cílem je navázat obchod s touto zemí. Rád bych tu zřídil pobočku obchodu. „Módní král Zanac: Brunhild,“ zdá se příhodné.” Ah. To dávalo smysl. To by ale byla docela velká investice. Nebyli jsme si ani jisti, jestli lidé přijdou, takže jeho nápad vypadal divně.

„Já to vidím tak, že tohle je tvoje země. Když ho postavíš, přijdou. To znamená, že pro mě není nevýhoda, když si zajistím ideální místo, zatímco je železo horké.“ Tak to bylo jeho zdůvodnění. Pochyboval jsem, že by se v naší současné fázi dařilo obchodu s oblečením, ale byl by problém ho nemít. Koneckonců, oblečení by se ve stavebním a zemědělském shonu rychle a snadno ušpinilo a roztrhalo, takže upřímně řečeno, byla to obrovská pomoc mít obchod s oblečením.

Vrátili jsme se přes [bránu] do středu města a představil jsem Zanacovi starého Naita. Ti dva řešili pozemek, stavební náklady, dělníky a řemeslníky a další různé obchodní záležitosti. Nebyl jsem odborník na tato témata, tak jsem je nechal, ať si to vyřeší mezi sebou.

Každopádně... pobočkový obchod. Zanac byl opravdový podnikatel. Podařilo se mu expandovat až z Refletu. I když mu trochu pomáhám.

Když mluvíme o Refletu, zajímalo mě, jak jsou na tom Dolan a Micah. Podrž ten telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil, ale tahle země ještě nemá hostinec, co? opravdu Tohle místo jsem bral jen jako přechodný bod, ale cestovatelé a obchodníci budou potřebovat místo k pobytu, že? Hmm... hostinec zní jako dobrý nápad. Dal bych přednost hostinci s restaurací a prostorem pro výměnu informací. Asi budu přece jen potřebovat odbornou pomoc. Rozhodl jsem se, že se zeptám.

 

„Takže, přemýšlel jsem, že požádám o vybudování pobočky Stříbrného Měsíce v mé zemi.”

„...Další žádost z ničeho nic, eh.“ Dolan zkřížil ruce na prsou a povzdechl si. To dávalo smysl. Také jsem si uvědomil, že to byl náhlý požadavek.

„Postaráme se o stavbu hostince. Chci, abyste se starali o jeho řízení. Tím myslím to, že si tě chci najmout jako manažera.”

„Tak tohle myslíš tou pobočkou...?“ Dolan naklonil hlavu na stranu. No, nenechme se příliš svazovat detaily.

„Takže říkáš, že chceš, aby Micah přišla do té pobočky, co?”

„Proč ne? Já chci jít! Zní to zábavně!“ Dolan zakryl Micah ústa paží do strany, když jsem seděl naproti nim v hostinci Stříbrný Měsíc. Vypadalo to, že Micah je připraven naskočit na palubu.

„Hmm... Ale bez Micah to tu bude těžké, víš?”

„Oh, je to tak? Můžeš prostě požádat Taniu o pomoc, ne? Už tak máte spoustu volných rukou.”

„H-Hej, ty víš, jaká ta ženská je...!“ Dolan náhle propadl panice. Tania rozhodně byla něco. Byla to ta vdova, co žila na severní straně města. Několikrát mě pozdravila. Ale... byla si opravdu tak blízká s Dolanem? To jsem netušil.

„Nebylo by vlastně lepší, kdybych šla z cesty? Vlastně, můžeš vůbec odmítnout, když tě vůdce celé země přímo požádá o pomoc?”

„Gh...! Dobře, chápu to! Běž už! Jen se ke mně nevracej s pláčem!“ Micah zaťala pěst, když získala Dolanův neochotný souhlas.

Chtěl jsem hostinec vybavit lázněmi, ale byl tam malý problém… Dostat horkou pramenitou vodu z Belfastu. Bylo by nepatřičné vzít si něco z jiné země.

Brunhild měl vodní cestu, takže jsem jen potřeboval najít způsob, jak odtamtud ohřívat vodu. Nemělo by to stejný účinek jako horký pramen, ale mělo by to stačit na lázně. Mohl bych přece ve vodě jen smíchat nějaké [Refresh] a [Recovery].

Prozatím jsem vzal Micah s sebou tam, kde byl starý Naito v Brunhildu.

„Ach, jestlipak to není Micah. Připravuješ tady taky Stříbrný Měsíc?“ Starý Naito mluvil se Zanacem, ale s úsměvem se na ní podíval.

„Rozhodl jsem se vytvořit státní hostinec, tak jsem si přivedl manažera.”

„Oh, trochu vám závidím. Pokud si chcete nechat vyrobit zaměstnanecké uniformy, tak mějte laskavě na paměti můj obchod.”

„Jsi dobrý obchodník. Micah se usmála, jako by si myslela, že Zanac žertuje. Nemyslel jsem si, že je to vtip, ačkoli... To byly oči dravce na lovu.

Nechal jsem starce Naita a Micah, aby naplánovali umístění hostince. Vzhledem k tomu, že měl být řízen státem a tak, rozhodl jsem se, že bude lepší udělat to velké. Stejně bychom potřebovali dost místa i pro lázně. Řekl jsem Micah, že jí připravím pokoj, takže by později měla přijít na hrad. Potom jsem odešel. Cestou k hradu jsem se procházel ulicí a mířily ke mně děti na malých kolech.

„Ah, mylorde! Ahoj.”

„Ahoj! Mylorde!“

„Ano, ahoj.“ Děti mě vítaly, když projížděly kolem. Rozhodně vypadaly energicky. Bylo dobře, že se jim ta kola líbila. Bylo těžké uvěřit, že ty nevinné malé děti pocházejí z rodu shinobi.

Vyprovodil jsem děti a brzy jsem našel známou dívku, jak běží mým směrem s něčím v ruce.

„Touyo!”

„Oh, Lu. Co se děje?“ Lu zalapala po dechu, když mi podávala to, co držela v ruce. Dvouvrstvá krabička na oběd a termoska?

„Tady máš oběd. Vzhledem k tomu, že jsi se nevrátil do oběda a tak...”

„Ahh... Ještě jsem nejedl, když už jsi to zmínila.“ Vzal jsem krabici s obědem a zamířil do stínu stromu vedle silnice, než jsem vytáhl stůl a židle ze [skladu]

Otevřel jsem obědový box, abych našel rýži a různé přílohy jako smažené maso a zeleninu, restovaný kořen lopuchu, hovězí maso a brambory, nějaké vrstvené omelety a vařenou rybu v sójové omáčce. Ale jídlo bylo trochu znetvořené.

„Huh? To nedělala Crea?“

„Ah, vlastně ... No ... zvládla jsem to. Crea říkala, že máš rád Eashenskou kuchyni, tak jsem požádala Tsubaki, aby mě z ní něco naučila... Je to můj první pokus, takže by to mohlo být poněkud trapně provedeno, ačkoli...”

„Hoh.“ Bylo to docela dobře udělané, vzhledem k tomu, že to bylo poprvé. Použil jsem hůlky, abych ochutnal hovězí a brambory. Jo, chutnalo to tak akorát.

„Je to dobré. Nemůžu uvěřit, že je to tvůj první pokus.”

„Vážně?! To je skvělé!“ Lu překypovala radostí. Upřímně, trochu to přeháněla. Když o tom tak přemýšlím, měla docela širokou škálu výrazů. Ale tahle její část byla roztomilá. Yumina a Lu byly obvykle docela elegantní a důstojné, takže bylo okouzlující vidět, jak se čas od času chovají jako dívky v jejich věku.

„…Stalo se něco?”

„Hmm? Ne. Jen přemýšlím, jak jsi roztomilá.”

„Hweh?!” Sakra. Řekl jsem to nahlas. Jedl jsem dál a ze všech sil jsem se snažil nedívat se Lu do tváře. Jen jsem se trochu styděl, ale jídlo bylo dobré. Ryby a další pokrmy měly docela příjemnou chuť.

„U-Uhm, Touyo, je nějaké jídlo, které nesnášíš?”

„Hmm? Nijak zvlášť. Oh, ale nejsem moc dobrý v opravdu pikantních věcech, asi.” Elze super kořeněné kuře bylo peklo jíst ... Myslel jsem, že kromě Elze to nikdo nesnese.

„A co jídla, která máš rád?”

„Hmm... To musí být Japo... Chci říct, jídlo z Eashenu, asi jo. Cokoliv, co patří k rýži, opravdu... Ah, Chutná mi to hovězí. To je nejlepší.”

„D-Díky...“ Tvář jí znovu zrudla, když jsem jí vychvaloval vaření. Musí to být těžké.

„Odmalička se zajímám o vaření, ale zaměstnanci hradu mě nikdy nenechali to zkusit… Od té doby, co jsem tě potkala, byl každý den tak zábavný, Touyo.” No jo, chci říct, byla to princezna. V žádném případě ji nenechali vařit. To znamená, že je škoda nechat takový talent promarnit.

Když jsem dojedl, uložil jsem stůl a židle zpátky do [skladu], než jsme se vydali zpět na hrad.

Lu se na mě pořád dívala, když šla vedle mě. Natáhla ruku, stáhla ji zpátky, natáhla a zase stáhla. A tak, jsem natáhl ruku a vzal ji za ruku.

Překvapeně sebou škubla, ale pak mi ruku sevřela.

„Eheheh.“ Lu se plaše usmála, když jsme se ruku v ruce vraceli do hradu. Asi jsme vypadali jako sourozenci. No, nikam jsme nespěchali. Byl jsem si jistý, že jednoho dne budeme vypadat jako milenci, nebo dokonce jako manželé. Protože jsem s ní chtěl žít ve své zemi, navždy.