HRH 5 - Bonus: Na rohu během festivalu Jarního oznámení

Na rohu během festivalu Jarního oznámení

Poslední den 3. měsíce, roku 1547., kontinentálního kalendáře

 

„Bábi, jsem tu, abych přinesl jaro!“ vykřiklo dítě.

„To je od tebe hezké, že jsi přišel. Tady, vem si bonbón.”

Tento jasný, slunečný den byl dnem svátku Jarního oznámení.

Děti se převlékly za víly a rozdávaly dospělým květiny a dospělí jim na oplátku dávali sladkosti. Všude byly slyšet šťastné hlasy dětí. Ve městě Parnam, které slavnost slavilo, seděl lunární pravoslavný biskup Souji Lester na balkoně a odklopil sklenku vína.

„Jasně, že je klid,“ poznamenal vesele. „Víno chutná nejlépe, když ho můžete pít uprostřed dne, obklopen hlasy dětí při hře.”

„Rád piješ v kteroukoliv denní dobu a ty to víš,“ řekla žena sedící naproti němu, která měla kapuci hluboko přes oči. Tohle byla vyšší elfka, Merula Merlin, která doprovázela Soujiho do této země. „Jsi biskup, že ano, Souji? Je v pořádku, že se otloukáš v den festivalu?”

„Až bude biskup pryč, lidé budou hrát. Pro věřící v této zemi je nejlepší, když nejsem motivován jednat na příkaz domoviny. Musím být pořádně líný.”

„Můžeš udělat cokoliv, co bude znít neškodně, když to správně vyslovíš...”

Zatímco Merula usrkávala víno s podrážděným výrazem ve tváři, Souji se srdečně zasmál.

„Tak proč se nejdeš přidat na festival? S tvým většinou bezkřivým tělem, se vsadím, že bys je mohla přimět, aby ti dali sladkosti.“

„Kdo podle tebe má tělo dítěte?! Jsem moc vysoká, takže by to očividně nefungovalo!”

„No, kdybys měla taky výšku dítěte, tohle místo by ti nedovolilo pít.”

Zatímco uchlácholil rozzlobenou Merulu, Souji vyhlédl na ulici.

Možná kvůli slavnostní atmosféře lidé přicházející a odcházející vypadali nějak vzrušeně. Byla to poklidná scéna, ale kolik z nich bylo stoupenci lunárního pravoslaví? V pravoslavném papežském státě, kde byli omezováni učením církve a kladli velkou váhu na udržování zevnějšku, nebyl festival Jarního oznámení nikdy tak velkou událostí.

Opravdu. Nutí vás to ptát se, která z našich zemí je skutečně ta, které Bůh požehnal. Souji se trpce usmál a odhodil sklenku.

Pak si všiml dvojice, která trochu vyčnívala z davu blížícího se přes ulici.

„Určitě je tu živo,“ řekla dívka. „Oh, Hale, na co myslíš, že je ten stánek?”

„Páni, Kaede, netahej tak silně!”

Mladého důstojníka s výraznými zrzavými vlasy táhla za ruku obrýlená dívka s liščíma ušima. Byli to Halbert a Kaede. Tihle dva cvičili na palubě Hiryuu až do druhého dne, ale vrátili se do královského hlavního města na první delší dovolenou po delší době.

Halbert se poškrábal na hlavě a povzdechl si. „Upřímně, je to vzácný den volna, takže bych si přál, abys mě nechala odpočinout. Jsem vyčerpaný ze dnů a dnů tvrdého tréninku, dobře?”

„Protože tohle je vzácný den volna, musíme ho využít naplno, víš?“ zeptala se Kaede.

„Podívej, to by ti mohlo vyhovovat, když děláš duševní práci...”

„Oh? Ty se se mnou nebavíš, Hale?”

Když se Kaede zeptala, s očima obrácenýma vzhůru, Halbert stydlivě odvrátil zrak.

„To jsem nikdy neřekl...”

„No, to je dobře, víš. Vždycky tě nutím poslouchat drsné rozkazy, tak jsem se chtěla ujistit, že si dnes užiješ co nejvíc zábavy.“

Kaede se objala kolem Halovy paže. Když se k němu jeho rozkošná přítelkyně z dětství přitiskla tak blízko, že cítil teplo jejího těla, Halbert nebyl z této situace úplně rozladěný.

„...Sigh. Kéž bys mohla být tak roztomilá během tréninku.”

„Hee hee! Takže chceš, abych se tě takhle držela i při tréninku?”

„Nech toho. Žárlivé pohledy, které dostávám od ostatních, jsou už tak dost zlé.”

Halbert byl často s Kaede, která se stala modlou Sil národní obrany, takže byl každý den konfrontován se žárlivými pohledy ostatních mužů. Znali se, protože jejich rodiny si byly blízké a Halbert i Kaede si mysleli, že je načase, aby se zasnoubili, ale Halbert cítil bolest v břiše, kdykoliv ho napadlo, že by to měl oznámit.

„Dratroopeři, kteří slouží pode mnou, si ze mě kvůli tomu taky pořád utahují. Je to opravdový problém.”

„Hee hee, to jen ukazuje, jaký jsi šťastlivec, víš,“ řekla Kaede hravě.

Halbert na to nemohl nic říct.

Souji, který poslouchala jejich rozhovor, se trpce usmál. Hej! Brácho, podle toho, jak se věci vyvíjejí, tě v budoucnu nechá tak zbičovat.

Souji dopil zbytek sklenice.

Ale, no, dokonce i král je tak zavázán svým snoubenkám, že musí trávit den volna tím, že se snaží získat jejich přízeň. Možná, že ženy, které zde mají v manželství navrch, jsou pro tuto zemi typické. Člověče, nechtěl bych, aby se to stalo mně.

Zatímco Souji litoval Halberta, Merula na něj pohrdavě pohlédla. „Co se šklebíš?”

„Hm? Oh, nic moc. Jen si myslím, že svobodný život je hezký a snadný, to je vše.”

Pak si Souji nalil další sklenici.