IwS 5 - Kapitola III: Boží oči jsou ostražité 3/8

Phyllis stála před veselým starcem a neovladatelně se třásla. Po několika vteřinách jako by ztratila schopnost stát. Zhroutila se k zemi a škubala sebou.

„Hm? Jsi v pořádku, drahá?”

„Ehm, bože.“ Zdálo se, že bůh nechápe, co se děje, a tak jsem na něj zavolal.

„Je tu... síla, kterou právě teď vyzařuješ, mohl bys ji vypnout? Je pro mě těžké se na tebe podívat, takže si ani nedokážu představit, co to dělá s ní.”

„Oh? Ah, velmi dobře. Proboha, zapomněl jsem, že jsem v říši smrtelníků. Odpusť mi mou nedbalost... Božská energie má tendenci unikat přímo ze mě! Ani jsem si nevšiml...“ Postupně zlatá záře v místnosti ustupovala zpět do božího těla. Vedle toho zmizel i děsivý pocit podřízenosti a útlaku. Myslím, že to je bůh pro tebe.

„Už bychom měli být docela v pořádku, věřím. Jsi v pořádku, drahá?“

„A-ano...” Navzdory jejím slovům, Phyllis pořád vypadala, že je schopná zvednout pouze hlavu. To bylo vzhledem k okolnostem naprosto pochopitelné, všechno bylo zváženo. Poté co vám ukázali něco takového? Neměla by jinou možnost než přiznat pravdu. Myslím, že její dřívější otázka o platnosti mého boha byla okamžitě zodpovězena. Bůh absolutně existoval.

„Měli bychom změnit působiště, myslím. Je v této oblasti jiný, pohodlnější pokoj?”

„Hm? Chci říct, mám zasedací místnost…“ Otevřel jsem [bránu] a my tři jsme prošli. Phyllis měla problém stát, tak jsem jí musel půjčit ruku, dokud jsme nedošli ke gauči.

Šel jsem nám všem připravit čaj, prošel jsem kolem zmrzlé Renne a Cecile, které se zřejmě něčemu smály, než je někdo zastavil. Nalil jsem čaj sám do velkého hrnce a vrátil se do pokoje s několika svačinami a třemi šálky čaje.

Když jsem se vrátil do pokoje, ti dva byli úplně stejní, jako když jsem odcházel. Bůh se trochu pohupoval a rozhlížel se po místnosti jako vzrušené dítě, zatímco Phyllis potila kulky a byla téměř úplně nehybná. Naopak oči jí těkaly všude kolem.

Nalil jsem čaj do šálků a připravil občerstvení. Bůh usrkl první doušek a já se zeptal.

„Mám na tebe otázku, staříku.”

„Hm? Co je to?“ Bůh s úsměvem položil šálek čaje na stůl a otočil se ke mně.

„Víš o nějakém bohu světla jménem Lars?”

„To... mi nic neříká. Nikdy jsem to jméno neslyšel, ne. Ve skutečnosti, mezi všemi bohy na úrovni vyučených, a dokonce i bohy učni... neexistuje žádná bytost jako Lars, bůh světla.“ Nečekal jsem, že bude tak sebejistý. Phyllis vypadala, jako by dostala ránu do břicha. Ale to bylo přirozené, bůh, v něhož byla vychována, aby v něj věřila, byl prostě úplně vymyšlený.

„No, možná se nejmenuje Lars. Existuje bůh světla?”

„Ne, nic takového jako bůh světla neexistuje. Kdybych byl nucen klasifikovat boha světla, pravděpodobně by to spadalo do mé pravomoci. Jsem přece světový bůh. Je tu bůh větru, bůh ohně, bůh temnoty a tak dále. Božstva s předponou „bůh “ jsou většinou nejjednodušší a nejnižší z božské hierarchie.” Hm, přemýšlel jsem, jestli to znamená, že bůh lásky je také bohem nižší úrovně. To mě mátlo, protože vypadala velmi přátelsky s mým bohem, o kterém jsem si myslel, že je na špičce. Ve skutečnosti jsem toho o sociálních záležitostech božské říše moc nevěděl, ani mi na nich tolik nezáleželo.

„A-ale... jestli je to tak, tak co ta legendární příhoda, při níž velekněz Ramirez povolal Larse, boha světla?“ Ramirez, velekněz, byl zakladatelem Ramisshovy teokracie. Osoba, která údajně očistila zemi vypůjčením božího světla.

„Hm? Říkáš, že povolal boha? I kdyby lidé dokázali přivolat bohy, o čemž upřímně pochybuji, bylo by to stále dost vzácné. Ale na druhou stranu existují bohové, kteří jednají z prostých rozmarů, takže jsem to nemohu úplně vyloučit.“ Ta ironie tady byla hmatatelná. Tento bůh byl pravděpodobně nejrozmarnější ze všech!

„Přesto, jak se vypráví... Nevěřím, že to byl bůh. Je pravděpodobnější, že vyvolal ducha. Abych byl konkrétnější, ducha světla.”

„To je trochu nejednoznačné.... Je možné nahlédnout do minulosti a vidět, co se stalo?”

„To není nemožné, ale... bylo by to trochu nepříjemné. Vysvětlím ti to pojmy, kterým možná porozumíš trochu lépe. Je docela snadné pozastavit epizodu něčeho, když se díváte na DVD, že? Ale řekněme, že jste nahrávali televizi po celý rok a najednou jste potřebovali najít reklamy konkrétní noční talk show z doby před rokem a půl. Vaše nahrávky jsou četné, a vy jste je neindexovali... bylo by docela těžké dosáhnout tohoto určitého bodu, že?“ To bylo zbytečně složité vysvětlení, ale docela jsem to chápal.

„Ale co potom... co naše učení? Naše doktrína...?“ Phyllis vypadala naprosto sklíčeně, což bylo přirozené vzhledem k tomu, že bůh právě sestřelil celý její život. Bylo to pochopitelné, ale i tak, nečekal jsem, že se kvůli tomu roztrhá.

„Potřebujete, aby vás bůh držel za ruku? Nemůžete pochodovat vpřed kvůli své vlastní víře? Vaší vlastní zodpovědnosti? Není na škodu brát boha jako citovou útěchu, ale náboženství nesmíte používat jako berličku. Tví rodiče, sourozenci, milenci, přátelé, musíš jim věřit, jako oni věří tobě. Být na nás závislý je největší chyba, kterou můžete udělat. Bohové vašemu světu nic neudělají. O tom vás mohu ujistit. Jen vy jste schopni sami sebe zachránit, nebo sami sebe zničit. Vy jste ti, kteří mají moc změnit svět, vytvořit zázraky. My nahoře na vás budeme jen dohlížet.“ Bůh byl jistě důkladný, ale přesto se občas vměšoval, že?

Rozhodl jsem se držet jazyk za zuby. Nemyslel jsem si, že můj komentář bude mít co dodat. Phyllis vypadala stejně dost smutně, takže podrážděný komentář by byl jen necitlivý.

„No, i když jsem to řekl, předpokládám, že tomu tak úplně nebylo ... Typicky vás nechávám svému osudu, aniž bych se díval. Kdyby sem nebyl poslán mladý Touya, možná jsem se ještě asi deset tisíc let na aféry nepodíval.” Jen tak, úplně zničil krásu svého poselství! I když si dal záležet na tom, aby řekl, že se bohové dívají, měl jsem spíš pocit, že zanedbávají! Stejně asi musel zvládnout tunu různých světů, takže hlídat každý z nich by byla otrava. „Je tomu skutečně tak?“

„Opravdu. Může to znít poněkud krutě, ale svět není moje zodpovědnost. Žádný svět není. Obyvatelé jsou ti, kteří rozhodují o tom, co se stane s jejich světem. Bohové nic neudělají, to ti slibuji. Vměšovali bychom se do toho, kdyby potíže ve světě byly způsobeny námi, například vzácnou příhodou, kdy se bůh zvrhl a zpustošil svět pod námi. Pak bychom se do toho vložili.“ Rozhodně jsem doufal, že se nám nic takového nestane. Znělo to jako špatná doba pro všechny. Pravidla se zdála být poněkud pružná a protichůdná. Bohové byli rozmarní.

„Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že chci, aby se lidé svých světů zabývali problémy svých světů. I kdyby se objevil velký Pán démonů a začal vést válku proti světu v naději, že ho rozdrtí nebo ovládne, my bohové bychom neudělali nic, kdyby Pán démonů byl pro začátek přirozeným obyvatelem světa. Když se to tak vezme, rozhodl bych se udělit lidstvu božskou výzbroj a pomoci mu v boji. Nemám přece jen rád světy, ve kterých lidé těžce trpí.“ To dávalo docela smysl. Předpokládal jsem, že nepřímá intervence je také spravedlivou možností. Stačilo to k zásahu, ale také to nebyla masivní podpora. Ale zase říkal, že nezasáhnou do přirozeného řádu světa, ale přesto poskytnou nějakou superzbraň, kterou použijí v případě velkých událostí, jako je povstání Pána démonů? Všechno mi to znělo trochu napůl.

„Vždycky tu budou tací, kteří budou navždy závislí na svých rodičích. Ale lidé tohoto světa už nejsou děti, žádám vás, abyste šli sami, mluvili sami. Pokud tak učiníte, měli byste být schopni jít s hrdostí a silou, odstranit všechny překážky ve vaší cestě. S tím na vás my bohové budeme bedlivě dohlížet. Někdy.“ To někdy bylo trochu zbytečné. Ale jsem si jistý, že někdo byl vždy sledován někde napříč všemi vesmíry, takže to nebylo tak, že by se flákal.

„A-ale co mám dělat...? Pokud Lars, bůh světla, neexistuje, pak... Veškeré jeho učení bylo učiněno člověkem, spíše než bohem. Dělá to všechno bezvýznamným? Dělá to všechno, co jsem kdy udělala, naprosto bezvýznamným?”

„Není to bezvýznamné, ani zdaleka ne. Jsem si jist, že někde, alespoň jednou, toto učení někoho zachránilo. Nezáleží na tom, kdo je vyrobil, pokud konají dobro. Stačí se na to dívat jako na „pro své bližní“ spíše než „pro slávu boží“. Odhoď okovy doktríny a žij podle svých vlastních sil.”

„...A-Ano...“ Nemyslel jsem si, že se její mysl dokáže hned změnit. Koneckonců, narodila se s určitým myšlením a vyrostla v něm. Ale, kousek po kousku, jsem cítil, že by se mohla osvobodit z pout, do kterých se narodila.

„Dobrá tedy, věřím, že je čas, abych odešel. Není vhodné, aby byl čas tak dlouho zastaven…“ Přesunuli jsme se zpátky do mého trůnního sálu, protože by bylo divné, kdybychom najednou zmizeli před zraky všech ostatních.

Kohaku i Kousaka byli stejně ztuhlí jako předtím. Kdyby nebylo neobvyklých okolností situace, možná jsem měl chuť si z nich vystřelit. Ale na to už bylo trochu pozdě.

„Dobrá tedy, má drahá. Žij silně, žij statečně. Žij ve zdraví.“ Bůh nesl krásný úsměv a proměnil se v částice světla.

Po několika okamžicích, se Kohaku a ostatní dali znovu do pohybu. Poněkud zmateně se podívali naším směrem. Protože moje poloha byla trochu jiná, než když se zastavil čas, myslím, že to z jejich pohledu vypadalo, jako bych se teleportoval.

„...Připadám si, jako bych se právě probudil ze snu. …. Opravdu se to stalo?”

„Opravdu. Setkala ses s bohem, jediným a jedinečným. Už věříš?”

„...Věřím.“ Dívka měla na tváři mírumilovný úsměv a lesk jejích očí se zdál klidnější, vyrovnanější. Doufal jsem, že je schopná sladit věci v sobě.

Pak s rychlou úklonou a omluvou opustila můj trůnní sál.

Tak skončilo mé první diplomatické setkání. Kousaka mě okamžitě pokáral. Na to jsem si ale nemohl stěžovat. Když došlo na vyjednávání, nebyl jsem zrovna dobrý.

Ve vší upřímnosti jsem měl trochu obavy, a tak jsem poslal jednoho z Tsubakiních ninjů do teokracie. Přivolal jsem malého ptáčka a požádal ho, aby si ho vzal s sebou, abych se dozvěděl všechny novinky, jakmile je získá.

O pár dní později jsem se dozvěděl, že kněžka Ramisshovy teokracie, jistá Phyllis Rugit, byla zbavena svého postavení. Byla obviněna z vysokého rouhání, za což jí hrozil trest smrti. 

◇ ◇ ◇

Jak se mohlo stát něco tak hloupého? Nechápal jsem, proč byla Phyllis určena k popravě. Svět byl příliš kruté místo, než aby se to mohlo stát dívce, která konečně mohla jednat podle svých vlastních myšlenek.

《Kdy má zemřít?》

《Ah, ano... Poprava je naplánována za tři dny, brzy ráno. Jediný důvod, proč nebyla na místě popravena, byla přítomnost skupiny, která protestovala proti příkazu, a oni nechtěli vyvolat občanské nepokoje.》Agent, kterého jsem poslal do Ramisshe, se mohl okamžitě hlásit telepatickým spojením, které jsem navázal přes přivolaného ptáka. Podle všeho, tam Phyllis měla nějaké spojence, takže to byla malá útěcha. Přinejmenším, jsem byl rád, že ji ještě nezabili.

《Děkuji. Prosím, pokračujte ve vyšetřování a dejte nám vědět, pokud nastane nějaký nový významný vývoj.》

《Dobrá.》 Přerušil jsem kontakt. Musel jsem přijít na to, co dělat. Od počátku bylo jasné, že ji nemohu nechat zemřít. Byl jsem zodpovědný za nový pohled Phyllis na život, takže příkaz k popravě byl také mou zodpovědností v zastoupení.

„Ugh... proto je náboženství taková nuda, Touyo. Náboženští lidé jsou vždy přesvědčeni, že jsou v právu, a nikdy se nepozastaví nad jinými názory!“ Elze se opřela rukama o stůl na balkóně a nedokázala skrýt podráždění. Řekl jsem všem o situaci s Phyllis, i když jsem se snažil vynechat tu část o tom, že nás navštívil bůh. Tuhle část jsem jen nahradil tím, že jsem všem řekl, že jsem Phyllis přesvědčil, aby změnila svou víru, nebo spíš, že z našeho setkání odešla s několika věcmi, nad kterými se zamyslela a uvažovala.

„Tak co budeš dělat?”

„No, myslel jsem, že tam půjdu. Musím zastavit popravu, že?“ Dal jsem Linze docela jednoduchou odpověď. To byla jedna z těch situací, kdy se mi fakt, že jsem hlavou státu, mohla hodit. Určitě mě nemohli jen tak odbýt. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude jednat přímo s papežem. Koneckonců, život jednoho bývalého kněze by nebylo tak těžké vyjednat, že?

„A pokud nepřestanou, pokud ne, co uděláš?“

„Hm... to bude muset být útěk z vězení, ne? Vtrhnu tam a zachráním ji.”

„J-Jsi hloupý, Touyo?! To způsobí mezinárodní incident!“ Zdálo se, že se Yumině moje odpověď na Yaeinu otázku nelíbí, ale rozhodl jsem se, že si ji nechám jako poslední možnost. Nemyslel jsem si, že se musíme spoléhat na Ramisshe nebo tak něco, takže kdybychom s nimi nakonec nenavázali vztahy, nebyl by to konec světa.

Nejdřív bych se držel trochu zpátky. Nebyl jsem si jistý, jestli Lars, bůh světla, je skutečná bytost, a nechtěl jsem se míchat do jejich náboženských záležitostí, ale potom, co mi sám bůh řekl, že Lars není skutečný? To všechno změnilo. Jejich náboženství pro mě bylo v této věci irelevantní, důležitý byl jejich diplomatický postoj. Částečně by mi ani nevadilo, kdyby se mezi našimi národy rozbily diplomatické vztahy. Připadaly mi spíš jako potíže než cokoliv jiného.

Přenesl jsem pohled na Kousaku, který tiše stál opodál.

„Budou nějaké problémy, když si vysloužím hněv té země?”

„V současné době nevidím žádné velké negativní dopady. Ale možná pošlou své fanatiky, aby dělali potíže v naší zemi.“ No, to znělo trochu dráždivě. Připadalo mi zvláštní, že bůh s učením světla a spravedlnosti má tak nedůtklivé, štvoucí následovníky.

„Můžou ospravedlnit cokoliv, když řeknou, že je to ve jménu spravedlnosti... Je to jen pohodlná výmluva pro ně...“ Lu vydala tiché zamumlání, znechucení namalované na její tváři. To mi připomnělo rčení, které jsem kdysi slyšel. Dokud se všichni budou snažit být hrdiny, války nikdy neskončí.

„Každopádně, nemůžu ji jen tak opustit. Jdu ji zachránit.”

„Tak nás aspoň nech jít taky.”

„Ne, když tam vtrhneme všichni najednou, jen je to zbytečně rozruší. Postarám se o to sám.” Poté, co jsem to řekl, rozhodl jsem se vzít Kohaku s sebou, jen pro jistotu. Mé rozhodnutí se muselo zdát poněkud nezodpovědné pro hlavu státu, ale protože jsme nevěděli, co očekávat, došlo mi, že pro mě bude nejbezpečnější zvládnout to sám.

Dokud se všichni budou snažit být hrdiny, války nikdy neskončí.