IwS 5 - Kapitola III: Boží oči jsou ostražité 6/8

„To ses celou dobu jen díval?”

„Zatěžovalo mě to. Chudák holka byla zavřená, protože jsem udělal něco, co jsem neměl, a cítil jsem se kvůli tomu všemu dost provinile. Ale pak, jako bůh, sám jsem jí nemohl přijít na pomoc…“ Věděl jsem, co tím myslí. Hlavní příčina všeho, co se dělo, se dala zúžit na neopatrnost ze strany boha.

Pokradmu jsem se podíval směrem k Phyllis a všiml jsem si, že před jeho božskou přítomností už padla na zem, zatímco papež stála s ochablými ústy a zmateně na nás zírala.

„Umm... Vaše Veličenstvo, kdo by to mohl být?”

„Tohle je bůh.”

„B-B-Bůh...?! Papežovy oči se doširoka otevřely a ona pohlédla na boha i na mě. Určitě ji to překvapilo, ale zdálo se, že má stále nějaké pochybnosti. Cítil jsem, jak na mě používá své mystické oči. Poznala, že nelžu, ale zdálo se, že ještě úplně nepochopila realitu situace.

„Ah, vím. Bože, udělej tu okázalou svatozář, co jsi dělal předtím.”

„Cože? Myslel jsem, že jsi mi řekl, abych už nepoužíval svou božskou auru.”

„Tentokrát máš mé svolení.“ Bůh přikývl a postupně začal vypouštět svou božskou auru. Dobře, už je to tady.

Boží majestátní podoba se rozzářila před zraky všech. Jeho svatozář božství byla působivá jako vždy. Stačil jediný pohled, aby se každý přesvědčil, že tato osoba je skutečně jediným pravým bohem.

Papežka, zalitá jeho božským světlem, se také položila na zem vedle Phyllis.

„Můžu to teď vypnout?”

„Jo, to bude stačit.“ Impozantní světlo zmizelo stejně rychle, jako přišlo. V tu chvíli se mi z mysli vynořila jistá pochybnost. Proč jsem dokázal odolat jeho božské auře, která by snadno přemohla každého normálního člověka? To byla další z výhod, které mi dal, když mě poslali na tento svět?

„Děje se něco?”

„...Když o tom tak přemýšlím, je to dost zvláštní. Každá obyčejná – nebo dokonce i  mimořádná – lidská bytost vystavená mé božské přítomnosti v její pravé podobě by se přede mnou měla s úctou klanět, jako tyto dvě dívky. Žádný z mých darů pro tebe nezahrnoval odpor k samotnému božství, takže nemohu myslet na to, co by bylo... Ohh!

„...Bože, co jsi mi to udělal?” Co je s tím obličejem?! Proč vypadáš, jako bys křičel „Sakra!” ve své hlavě?! Když se díváš jinam, vypadáš ještě podezřeleji! A proč se to snažíš zahrát pískáním? To dnes nedělají ani kreslené postavičky!

„...Jsi ubohý lhář, bože”

„Ehm... doooobře. Mohl bys chvilku počkat?“ Zvedl pravou paži do výše a uvolnil jakousi sílu. Chvíli jsem nevěděl, co udělal.

„Zastavil jsem čas i pro děvčata. Bylo by dost obtížné, kdyby se o tom někdo dozvěděl.“ Dívky už byly stejně ochrnuté ve svých pozicích, když se klaněly před božíma nohama, takže to vlastně nepůsobilo jinak než před chvílí. Přesto, když to bůh řekl...

„Tak co? Ven s tím.”

„Hrmm... Abych to shrnul, ve svém starém světě jsi už jednou zemřel. Vzal jsem za to zodpovědnost a převtělil tě, ale...”

„Ale?“ Nechápal jsem, kam tím míří. Sakra, vlastně jsem mu byl docela vděčný, že mi dal nový život na tomto světě.

„Normálně, když někoho oživuji, napravil bych škody na jeho fyzickém nebo duchovním těle pomocí základních prvků a energie tohoto specifického světa. Ale ve tvém případě, jsem tě povolal přímo do božské říše, než cokoliv jiného. Fyzické tělo a tak. Až potom jsem tě oživil do nového světa.”

„Bohužel ti nerozumím.”

„No, oživil jsem tě s použitím materiálů, které jsem měl po ruce. A protože tvé tělo i duše byly v té době v božské říši, nakonec jsem tě dal dohromady božskou hmotou. Zjednodušeně řečeno, tvé tělo je složením podobné tělu boha.“ Tohle jsem slyšel poprvé. Byl jsem ohromený.

„A-ale pořád jsem vyčerpaný, když běhám moc dlouho, a pořád se můžu zranit jako kdokoliv jiný. Nezdá se mi, že bych měl boží tělo...”

„No, je to teprve jeden rok, co ses převtělil, a tvé síly možná ještě úplně nevykvetly. Napadají tě podobné situace, kdy se tvoje síly nebo odpory zdály být pro člověka dosti neobvyklé?” ... Víc, než jsem dokázal spočítat. Moje téměř neomezená zásoba mana a moje schopnost použít jakékoli nulové kouzlo, které jsem chtěl, například. Vždycky jsem si to připisoval jako „boží dar,” ale... ukázalo se, že to vlastně byla „všechna boží chyba“.

„Moje chyba. Wahahaaah!”

„Nesměj se tomu jen tak... Prosím, řekni mi, že to později nebude mít žádné nepříznivé účinky.”

„Vůbec žádné. Přemýšlej o tom jako o získání mnohem robustnějšího těla, než je norma. I když, později se možná probudíš k nějakým zvláštním novým silám... Pokud mám pravdu, tvé tělo je právě teď jako tělo malého boha. Takže mi prosím dej vědět, kdyby se něco takového stalo.“ Co myslíš těmi zvláštními novými schopnostmi?! Pevně doufám, že se jednoho dne náhodně neprobudím se svatozáří božství vyzařující z celého mého těla…

... Rozhodl jsem se, že si s tím nebudu dělat starosti. Jestli mě to nezabije nebo mi to přímo neublíží, tak jsem si říkal, že s tím dokážu žít. Dokud jsem mohl dál žít svůj život na tomto světě, stačilo mi to.

V tu chvíli mě napadlo něco, co mohlo zničit můj poklidný život na tomto světě.

„Hej, bože, víš něco o frázi?”

„Frázi? Nic mě nenapadá, bojím se to říct.“ To mi došlo. Vzpomněl jsem si, jak říkal, že se na tenhle svět moc nedíval, dokud mě sem neposlal. Jak by řekl bůh, kdyby svět čelil potenciální destrukci, pak by bylo na obyvatelích tohoto světa, aby našli řešení, které by nezahrnovalo boží zásah.

Ale pokud bůh nebyl ten, kdo vyhnal frázi asi pět tisíc let před tím, to mě jen nutilo ptát se, co způsobilo, že odešli…

Jak jeho vysvětlení skončilo, bůh znovu zvedl ruku a vypustil stejnou sílu jako předtím. Předpokládala jsem, že dívky se teď mohou znovu pohnout, ale bylo těžké to poznat, protože se stále klaněly před Bohem, jako tomu bylo celou tu dobu. Kohaku však byl zcela zjevně stále ještě zmražen v čase. Bylo mi trochu líto, že Kohaku jediný zůstal mimo...

„Už se můžeš postavit. Je mi velmi líto, že jsem vás svou nedbalostí dostal do této složité situace, mladá dámo.”

„V – vůbec ne! P-P-P-Prosím, nemyslete na to!”

„Zdá se, jako by se mi dokonce podařilo, aby papež zabalený v něm... Opravdu mě to všechno mrzí.”

„D-díky-... Jsem vděčná za vaše slova ...“ Ty dvě konečně zvedly hlavy. Phyllis se s bohem setkala podruhé, takže i když byla nervózní, mohla se mu alespoň podívat do tváře. Na druhou stranu, papež právě prohodila pár slov se samotným bohem a po tomto setkání jí po tváři stékaly slzy. Byla to pro ni docela životní zkušenost, když to řeknu lehce.

„Zaslechl jsem váš rozhovor. Muselo tě hodně bolet, že jsi celý život žila v takové lži. Neboj se, však. Teď už bude všechno v pořádku.”

„Taková benevolence...!”

„Cože, všechno bude v pořádku? Zakročíte a vyřešíte celou situaci za nás?“ Chvilku jsem se bál, že má v plánu před všechny vyjít se svatozáří na plný výkon a prohlásit: „Tvůj bůh světla neexistuje. Tak, náboženství vyvráceno,“ a všechno to zabalí tlesknutím rukou. Myslím, že to vypadalo jako nejrychlejší a nejjednodušší řešení, ale...

„Já ne, Touyo, můj chlapče, ty. Koneckonců, až doteď jsi to vždycky dělal, ne?“ Tenhle nezodpovědný bůh mě chtěl jen donutit, abych uklidil po jeho nepořádku! Nemohl jsem uvěřit jeho troufalosti. Věděl jsem, že se nemám spoléhat na boží zásah, abych vyřešil své problémy, ale stejně!

„Uhm... odstranit kardinály z plochy by moc dobře nešlo. Kdyby byla pravda odhalena, tak by se veřejnost rozzuřila.“ Ale ve skutečnosti bylo pravděpodobnější, že budeme označeni za lháře. Koneckonců, kdo by nám věřil?

„Není to tak, že by za to mohli občané, ale.... Za současného stavu věcí by jen dál věřili ve svého boha světla. Na tom není ve své podstatě nic špatného, ale jejich ospravedlnění čehokoliv pod praporem světla a spravedlnosti nelze omluvit.”

„Nevěřím, že by tato země mohla dál fungovat, kdybychom prostě boha odhalili jako falešného.... Kéž by existoval nějaký způsob, jak zachovat šarádu, ale změnit učení...“ Papež zasmušile zamumlala.

Rozhodně nebylo jednoduché změnit základ náboženství. Není to tak, že byste mohli vyhodit půlku bible z okna a zabalit to. Netušil jsem, jak se s tím vypořádat...

Hm, možná by nějaký druh incidentu mohl změnit to, jak jsou tady věci vidět... Možná by se mohl ukázat bůh a ... ne, to by bylo příliš zasahování. Asi jsme v tom sami.

„No, nechám to na Touyovi. Teď, ta záležitost stranou ... Neměli bychom jednat s tím, kdo je pod námi?“ Bůh zaklepal nohou na kamennou podlahu a jemně se usmál. Pod námi? Co tím myslíš? Obrátil jsem se k papeži, jejíž výraz rychle zvážněl.

„V-Všiml jste si toho...? Přítomnost tam dole je temný duch, kterého Ramirez vyvolal... je pod chrámem od počátku Teokracie...”

„To co?!“ Počkej, to monstrum tam dole číhá už tisíc let?! Duch nebo ne, nebyl povolán?! Myslel jsem, že přivolaná stvoření potřebují magickou energii, aby se udržela!! Počkej ne, důležitější je, proč je pořád tady?!

„Netrvalo dlouho a Ramirez s pomocí ducha založil Ramisshovu teokracii, ale... krátce nato byla jeho mysl úplně rozleptaná a mužovu mysl převzala šelma. Po tom všem se duch spojil s Ramirezovým tělem a tehdejší kardinálové ho zapečetili pod chrámovým areálem. Vlastně pro ně bylo lepší, aby to zůstalo tady... Protože schopnost ducha duševně uzdravit každého v okolí nikdy nevyprchala. Schopnost vymývání mozků z něj vyzařuje dodnes. Neumírající, ale už nežijící, dalo by se říct, že Ramirez stále podporuje náboženství i v tomto stavu.“ Papež mluvila přímo k bohu, jako by vyznávala těžký hřích.

To byl teda příběh. Pokud to byla pravda, znamenalo to, že tak hrozné tajemství se předávalo z kardinála na kardinála posledních tisíc let. Konečně jsem pochopil, jak zákeřné to náboženství doopravdy je. Také to vysvětlovalo, jak je možné, že duch je stále tady. Kdyby se spojil s vyvolávačem a udržel jeho tělo, mohl by tu žít donekonečna. I když, pochyboval jsem, že je po tak dlouhé době ještě při vědomí.

„Magická síla temného ducha nemůže ovlivnit tebe ani tuto dívku, když počítám tvé vysoké magické odolnosti... ale to se netýká zdejších obyčejných lidí. I nyní jsou podvědomě ovlivňováni Ramirezem a jeho původní doktrínou.”

„Takže to znamená, jestli se dokážeme vypořádat s duchem ...”

„Správně, chlapče. Horlivá víra zmizí ze srdcí a myslí lidí. Od té chvíle bude záležet na skutečných pocitech jednotlivce.“ To dávalo smysl. Museli jsme ho zabít u zdroje. Ale pořád jsem měl pocit, že se najdou prohnilí týpci, kteří pod praporem vlastní spravedlnosti udělají cokoliv, i kdybychom ten mentální zásah zlomili.

„Ale navrhuji vám, abyste si pospíšili. Říkala jsi, že ho zapečetili, že? Jsem si docela jistý, že pečeť je teď slabší než kdy jindy a z jeho doupěte už vyzařuje temnota.”

„Máte pravdu... Ve skutečnosti, byl řetězec lidí ztrácející energii, a dokonce jejich životy... Oficiálně jsme to svedli na práci upíra, ale ve skutečnosti... to bylo proto, že pečeť ducha slábne.“ No, to docela pěkně vysvětlovalo upíří zápletku. Přesto to bylo dost zlé, pokud to začínalo vysávat lidské životy. Nutilo mě to přemýšlet, jestli se duch nesnaží vybudovat moc nebo tak něco…

„Musíme se vypořádat s tím temným duchem, než bude příliš pozdě.... Vaše Eminence, máte v této zemi někoho, kdo by byl na vaší straně, kdyby na to přišlo?”

„Mezi duchovními je pár lidí, kteří doufají ve stejný výsledek jako já. Ale naše čísla jsou nepatrná ve srovnání s těmi, kteří podporují kardinála Zeona.“ Přinejmenším to bylo lepší než nikdo. Chtěl jsem se však vyhnout odhalení skutečného původu země veřejnosti a všeho, co se týkalo ovládání mysli temným duchem. Ale chtěl jsem také, aby krutá a nepohodlná spravedlnost, o níž mluvil Lars, bůh doktríny světla, byla zcela vymýcena.

„Dobrá, myslím, že jsem viděl dost. Budu se dívat ze svého bidýlka, takže hodně štěstí, Touyo, chlapče! Uvidíme se brzy!”

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------

Touya povýšil 😂😂