IwS 5 - Kapitola III: Boží oči jsou ostražité 8/8

Díval jsem se přes ulice, jak se ze všech koutů ozýval jásot. I uprostřed temnoty noci, jsem slyšel lidi široko daleko.

„Úžasné! Dokázal to!”

„Larsi, děkuji ti Larsi! Bůh světla přemohl toho zlého!”

„Tu máš, ty zrůdo! Cítíš hněv našeho pána, ty ďáble!“ Občané jásali a posmívali se nadšením, ale já jsem zůstal jen podrážděný.

Nevěděl jsem, jestli je to jen kvůli zbytkovému vymývání mozků, ale klábosili o Larsovi. Rozhodl jsem se, že jim ukážu boží hněv, jak moc jásají.

Zdálo se, že výkon by nestačil, a tak jsem musel kázat přímo jim.

„Zamknout cíle. Efektivní dosah v rámci hranic města. Vyvolat [bleskové oštěpy] na náhodných místech, zajistit, že do deseti metrů od kouzla nebudou žádní lidé. Opakovat třikrát.“

„Rozumím. Cíle zaměřeny. Vyvolávám [bleskové oštěpy].“ Z ničeho nic spadlo z nebe tři sta šipek a zasáhlo město. Ozvaly se výkřiky a skřeky a měšťané byli posláni do zmatku.

Použil jsem svůj smartphone, abych promítl svůj obraz vysoko do nebe a zajistil, aby byl vidět na dálku.

„Nemluv tak nedbale o spravedlnosti, hněvu a rozhořčení. Byla to pokřivená spravedlnost vašeho lidu, která stvořila tuto bestii!“ Pak jsem se rozhodl to trochu okořenit. Použitím [brány], jsem přivedl papeže na své místo. Její obraz se také promítal do nebe a občané obdivně jásali. Pokynul jsem papeži a ona přede mnou poklekla a sklonila hlavu.

„Jste to vy, vaše božství? Lars, bůh světla?“

„Nejsem, mé dítě. Jsem vskutku boží světlo, ale nenesu jméno Lars. Žádný takový bůh jménem Lars neexistuje.“ Lidé, kteří se dívali, byli opět zmatení. Ale to bylo přirozené. Právě jsem skrz naskrz popřel jejich boha.

„Předstup dítě. Mám pro vás všechny vzkaz.“ Položil jsem papeži ruku na čelo a oba nás pohltilo oslnivé světlo. Byl jsem tou šarádou trochu unavený a snažil jsem se to trochu urychlit. Není to tak, že bych jí do mysli vložil nějakou zprávu, byl to jen dramatický efekt.

Tak či onak, prostě jsem se přesunul k další části.

„Ještě poslední věc. Musím udělit božský trest těm, kteří nahromadili hřích a dopustili se mnoha zločinů pod podvodnou rouškou spravedlnosti a světla.“ Znovu jsem podobným způsobem použil svůj portál, abych přivedl na světlo kretény, kteří se mi předtím ukázali. Kardinál Zeon, jeho sestra Kyurei, ostatní kardinálové a templáři, kteří mě obtěžovali, se všichni uklonili před mou božskou mocí.

„Vyznej mi své hříchy.“

„N-nespáchali jsme žádný zločin, nedopustili jsme se žádného hříchu! Jsem zbožný stoupenec tvé záře, světlo boží je můj pastýř, přísahám!!“ Zeon začal žvanit jako idiot a s uctivým výrazem se zabořil do země. Nemohl jsem uvěřit, že se vůbec pokusí vyhrabat ze situace před bohem. Nezáleželo na tom, že to předstírám, to nevěděl! Ten chlap byl opravdu idiot, pokud si myslel, že oklame boha.

„Ty ubožáku. Prohlašovat nevinnou dívku za upírku, jdeš tak daleko, že plánuješ její smrt... Zavřeš svého papeže do zašlé vězeňské cely?! Myslel sis, že takové věci uniknou mému všemohoucímu pohledu?!”

„To bylo jen...!“ Zeon i jeho sestra zbledli. Občané, kteří se stále dívali, začali mezi sebou mumlat. Kardinálové, templáři a všichni ostatní přítomní zřejmě nedokázali potlačit šok a hrůzu.

„A víte stejně dobře jako já, že to nebyly vaše jediné zločiny. Mám odhalit vaše další prohřešky? Jeden po druhém?!”

„N-Ngh...!“ Zeon zmlkl. Položil jsem dokonalou vůdčí otázku. Nepochyboval jsem o tom, že pod božím praporem provedli všechny možné hrozné věci, ale nebyl jsem si úplně jistý, co to je. Ale teď jsem věděl, že on a jeho sestra jsou mimo spásu.

I když věděli, že bůh světla neexistuje, oba dva stále příhodně používali obraz pro své vlastní cíle. Nemohl jsem si dovolit pustit je z háčku.

„Čiňte pokání!“

„Ughaah!!“ Použil jsem své důvěryhodné paralyzující kouzlo na všechny přede mnou, samozřejmě kromě papeže. Pak jsem se obrátil k Její Eminenci a promluvil takto.

„Svěřuji jejich potrestání tobě, mé dítě.”

„Samozřejmě.”

„Světlo a tma jsou dvě strany téže mince, navždy nedělitelné. Spravedlnost, nespravedlnost, obojí jsou výtvory lidských rukou. Pokud se zavážete na jednu stranu, nakonec se překlopíte na druhou. To nedovolte.“ Předstoupil jsem před občany a učinil závěrečné prohlášení. Když se to tak vezme, opravdu si nemyslím, že jsem měl moc dobrou řeč. Rozhodl jsem se, že se na to vykašlu, než mě chytí.

Nechal jsem Valkyry přijít zpoza mě a rozptýlit se po městě.

„Sbohem, děti člověka.“ Valkýry všechny jednotně zářily. Využil jsem příležitosti k úniku přes portál, a schoval se mimo dohled. Poté, co světlo pohaslo, jsem vytvořil další iluzi krásného peří padajícího z nebe. Měl jsem pocit, že režíruju film.

Papežka pak vstala.

„Bůh odešel! Od této chvíle přebíráme plnou odpovědnost za naše činy! Budeme se kát jako jeden, za zradu boží vůle! Zatímco on mluvil, měli jsme všichni přijmout poselství odpovědnosti! Budeme tvrdě pracovat a chopíme se toho, co je správné, vlastníma rukama! Modlete se k němu z vděčnosti a míru!”

Hlasy lidí burácely nocí, když byli povzneseni. To je asi to, co jsem očekával, ale... Rozhodně měla víc charismatu než já, to bylo jisté.

Myslel jsem, že to bude stačit, aby všechno fungovalo. Jak jsem sledoval vzrušené měšťany a papežovu řeč, můj smartphone začal vibrovat. Zdálo se, že mám příchozí hovor.

„Haló! To je bůh?”

„To je, chlapče. Ahaha... vypadá to, že jsi situaci uklidnil! Docela se mi ulevilo, děkuji.”

„Jo, vypadá to, že teď už budeme v pořádku. Všechny divné věci, které jim překážely v mysli, by měly brzy utichnout, ne-li už. Nyní by lidé měli být schopni činit racionální rozhodnutí sami za sebe.“ V jistém smyslu by se dalo říci, že jsem v myslích lidí vyvolal rozkol ohledně pojetí samotného boha. Vliv Ramisshe se po tomto pravděpodobně sníží, ale... Lidé utlačovaní svou hříšnou spravedlností půjdou zase ke dnu.

Určitě se ještě najdou tací, kteří věří v Larse, boha světla, ale to mi vyhovovalo. Věřit či nevěřit byla nakonec jejich volba, a to jen znamenalo, že jsou lidé. Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem zabránil lidem, aby tuto víru zneužívali a vnucovali ji jiným silou nebo lstí.

„Omlouvám se, že jsem to nechal na vás... Omluv se za mě mladé kněžce a té okouzlující mladé papežce, ano?”

„Nedělej si s tím starosti. Jen mi to oplať tím, že se občas podíváš na jejich zemi, pro případ, že by se to zase zvrtlo.”

„Tak dobře! Určitě budu dávat pozor.“ Zavěsil jsem bohu a jedním z portálů jsem se vrátila k Phyllis a Kohaku.

„Děkuji, Vaše Veličenstvo... Mockrát děkuji.“ Phyllis se dojala k slzám ve chvíli, kdy mě spatřila, a uctivě sklonila hlavu. Ale neudělal jsem toho moc, abych si zasloužil takové ocenění, kdybyste se mě zeptali, řekl bych, že jsem to byl já, kdo je zodpovědný za ten nepořádek!

„Bůh mi řekl, abych se omluvil tobě a papežce jeho jménem. Myslím, že nás čekají těžké časy, myslíš, že budeš v pořádku?”

„Ano. Koneckonců, bůh se pořád dívá.“ Phyllis přikývla, v jejích očích nebylo žádné zaváhání. Zdálo se, že se nemám čeho bát.

Protože to bylo díky mé vlastní magii, že různé budovy a velký chrám byly zničeny, rychle jsem se rozhodl, že je obnovím dalším ze svých věrných kouzel. Nicméně, papež se objevila a zastavil mě v mých stopách. Řekla, že ukázat svou moc takhle na veřejnosti, zvlášť po tom všem, co se právě stalo, by byl hrozný nápad. Měla pravdu, Nechtěl jsem odhalit pravdu za bohem.

Sledoval jsem papežku, jak zahajuje svůj nový typ kázání, a usmál jsem se. Rozhodl jsem se, že má práce zde skončila. I když, pro jistotu, dal jsem Phyllis zrcadlo brány pro rychlou a snadnou komunikaci. Pak, po krátkém rozloučení, jsme se Kohaku a já dostali domů do Brunhildu.

O několik dní později začaly různými zeměmi konečně proudit zvěsti, že v Ramisshově teokracii sestoupil bůh a přitom zabil zlého temného boha. Beznáboženské země se této historce vysmály jako propagandě. Kromě toho Ramisshova teokracie oficiálně změnila své následovníky z Larse, boha světla, na prosté kázání slova „Boží světlo“.” Jejich moto, že to všechno je ve jménu světla a spravedlnosti, bylo také vyškrtnuto ze záznamu.

Oficiálně byl zakladatelem Ramisshe stále Ramirez a ten, kdo mu pomáhal, byl bůh světla. Tato část příběhu zůstala konzistentní. Já a papež jsme společně udělali jen to, že jsme odstranili jakoukoli zmínku o Larsovi a jeho zvrácené spravedlnosti.

„Bože, nečekala jsem, že budeš předstírat, že jsi bůh. Touyo... budeš potrestán shora!“ Elze mě šťouchla do boku a zasmála se mému vyprávění. Přirozeně jsem své rodině vysvětlil, co se v Teokracii stalo. Jen jsem vystřihl části o skutečném bohu.

Kardinál Zeon, Kardinál Kurei, templáři a ostatní, kteří aktivně zneužívali papeže, byli zbaveni půdy, postavení a majetku. Byli vyloučeni z církve a uvězněni. Zkonfiskované bohatství bylo nakonec obrovské, zdálo se, že se jim všechno to jejich vystrašování a žebrání o dary dobře vyplatilo. Papež tyto peníze laskavě vrátila lidu a odškodnila oběti let útlaku.

Všichni uvěznění byli shodou okolností také ti, kteří znali pravdu o Ramissjově náboženství, ale bylo nepravděpodobné, že by jim uvěřili, i kdyby žvanili. Koneckonců, všichni byli osobně souzeni samotným bohem před velkým davem.

A po krátké době mě přišel do mého hradu pozdravit vyslanec z Ramisshe. Mé síně zdobila přítomnost nejmladšího kardinála v dějinách, Phyllis.

„Vypadáš dobře.”

„Stejně jako vy, velkovévodo.“ Podíval jsem se na dopis, který si přinesla s sebou. Abych byl upřímný, v dopise se uvádělo, že je jim líto předchozího vyslance a že si s Brunhildem přejí navázat dobré vztahy.

Nebyl žádný výstřední požadavek jako nutit mě přijmout státní náboženství nebo se pokřtít. Byl to jen dopis dobré vůle, žádající, aby mé vévodství pokračovalo v přátelství s Teokracií.

Přirozeně jsem přijal. Aby mohla má země růst, byla dobrá diplomacie nezbytná a vítaná. Netoužil jsem se spojit se špatnými národy, ale našel jsem si v Teokracii dobré přátele.

„Hm, měl jsem teď trochu obavy, ale zdá se, že to skončilo dobře.... Zajímalo by mě, jestli bůh, který se objevil v Ramisshi zamýšlel, aby se to stalo...“ Když Phyllis odešla, starý muž Kousaka si ulehčeně oddechl a věnoval mi tu poznámku spolu s postranním pohledem.

Neřekl jsem mu přesné detaily toho, co se ten den stalo, ale řekl jsem mu, že jsem tam byl, když se to stalo. Pokud věděl, že jsem navštívil Teokracii, pak bůh náhodou sestoupil. Bylo to docela příhodné, ale toho jsem se držel.

„Věříš v boha, Kousako?”

„Kdo ví.... Existuje v srdcích těch, kteří věří, a není v srdcích těch, kteří nevěří. Alespoň tomu věřím.” James Barrie, anglický spisovatel, napsal v “Peter Pan”, že kdykoliv dítě řekne “Nevěřím na víly,” jedna víla někde zemře.

Kousaka měl pravdu. Věřit v něco znamenalo dát tomu život. Nemyslím si, že by se tomu někdo mohl postavit do cesty.

„A co ty, velkovévodo? Věříš v boha?”

„Ano. Já ano.” Někde, venku ve větru, zdálo se mi, že slyším jemné pochechtávání samotného božského starce.

3 komentáře: