IwS 5 - Kapitola IV: Zlepšení vévodství 6/8

„Ende...?!“ Byl to on. Jednobarevný chlapec. Se svou bledou pletí, sněhobílými vlasy, typickým bílým šátkem a tmavým oblečením....

„Co tady děláš, Ende?”

„Měl bych se zeptat na to samé, ne? Právě jsem se vrátil z likvidace opičího krále, který řádil v okolí.“ Ende se na mě kysele usmál a odpověděl. Věděl jsem, o čem mluví. Bylo to velké opičí monstrum. Nebyli moc inteligentní, to bylo jisté. Alespoň ti, se kterými jsem bojoval, nebyli.

„Ne, tyhle detaily nejsou důležité. Je toho hodně, co od tebe potřebuji, Ende.”

„Chceš se mě na něco zeptat? Jen do toho, ale prosím, dejte mi chvilku. Koneckonců se musím vydat na výpravu.“ Díval jsem se, jak Ende odchází k recepci a podává svou cechovní kartu. Byla červená. Když mu strčili odměnu do kapsy, zašli jsme do kouta cechu a posadili se.

„Co jsi ode mě chtěl, Touyo?”

„Fráza. Chci vědět, co jsou zač.“ Ende vypadal, jako by byl hluboce zamyšlený, ale nakonec začal mluvit.

„Co se týče fráze... jsou věci, které ti můžu říct, a věci, které ti říct nemůžu. Pořád ti to nevadí?”

„...To je v pořádku. Jen mi řekni, co můžeš.“ Ende se na svém sedadle předklonil a začal na mě mluvit.

„Možná se ti tomu bude těžko věřit, Touyo. Ale fráze nejsou bytosti původem z tohoto světa. Bylo by vhodnější nazývat je návštěvníky, kteří přišli na tento svět z jiného světa.”

„Návštěvníci? Na to jsou trochu nepřátelští, ne? Mně to připadá spíš jako vetřelci.”

„Myslím, že nazývat je vetřelci není zrovna vhodné. Nemají žádné invazivní úmysly. Jediný důvod, proč jsou na tomto světě, je najít svého vůdce.”

Suverénní panovnickou frázi. To mi řekl Ende minule. Že cílem fráze bylo najít jejich vůdce.

„Tak proč zabíjejí lidi?!”

„...Pochop, prosím, že z tohoto bodu, jsou detaily, které budu muset vyloučit. Věc, která udržuje frázi při životě, je jádro. Dokud bude jádro fráze neporušené, tvor nezemře a bude pomalu absorbovat zbytkovou magii z atmosféry, dokud nebude moci regenerovat své tělo. Fráze je zde, aby našla panovnické jádro. Protože to jádro je někde na tomto světě. Zabíjejí lidi ve snaze ho najít a získat zpět.”

„Ale to nedává smysl. Co má nalezení panovnického jádra společného se zabíjením lidí?“

„Pátrání je přesně to, proč zabíjejí lidi. Protože výsostné jádro je uvnitř těla někoho, kdo žije v tomto světě.”

To mi znělo šíleně. Suverénní jádro bylo ve skutečnosti uvnitř člověka?

„Není to omezeno jen na lidi. Mohla by přebývat uvnitř zvířecího muže, jednoho z démonkinů, každý tvor s rozumnou inteligencí by mohl ukrývat vládnoucí jádro. V současné době je v nečinném stavu. Podle všeho je ve stavu blízkém smrti. Zatímco je suverénní jádro nečinné, upne se na tělo životní formy a přebývá v něm, čeká na další fázi svého životního cyklu. Fráze si všimla, že spícím jádrem jsou pulzovány vlny, a proto vědí, že je na tomto světě. Ale nedokážou rozeznat přesnou polohu, protože signál přehlušuje příliš mnoho zvuků. Přes tlukot srdce svého hostitele nemohou pořádně slyšet hluk panovnice. Proto vraždí lidi s lehkomyslnou lhostejností, a to vše ve jménu odstranění obstrukčního hluku.”

Jestli to, co říkal, byla pravda, tak to bylo šílené! Fráze bude jen zabíjet, dokud nakonec nevytrhne svého vůdce z mrtvoly.

„Co je sakra ta fráze?“

„Původně to byly bytosti, které se vyvinuly a žily na jiném světě. Ale po nějakém čase jejich vůdce zmizel. Od té doby cestují napříč světy a pronásledují výsostné jádro, aby znovu získali svého vůdce. Vládce má také své vlastní záměry a program. Jsou to hrubá a nerafinovaná stvoření. Jejich metody jsou brutální, já vím. Ale musíš pochopit, že nejednají ze zloby, ale ze syrového instinktu.”

Situace mi připomínala včelí a mravenčí úly a to, jak se kolonie pohybovala podle královny. Rozhodně se tu shromažďovali, jako by je něco přitahovalo. Ale zajímalo by mě, co Ende myslel tím, když říkal, že panovnice má program. „Až suverénní jádro přejde do nového světa, zamoří tělo někoho, kdo tam žije. Krůček po krůčku absorbuje životní sílu a magii z této osoby a pak se přemění do nového hostitele, když jeho předchozí hostitel dosáhne konce svého života. Tento proces se opakuje, dokud výsostné jádro neabsorbuje dostatek síly na cestu do jiného světa.”

„...Tak to je všechno? Fráze sem přichází hledat panovnické jádro, přitom zabíjí bez rozdílu, a pak po jeho odchodu půjdou za jádrem na další svět?”

„Ano, to je asi tak podstata věci.“ To bylo naprosto šílené. Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším. Byli jako kobylky, které se přesouvají z pole na pole a vysávají ho ze života. Bezohledně procházeli světy, sklízeli lidi uvnitř a šli dál. A aby toho nebylo málo, zdálo se, že si ani neuvědomují svou zkázu. Dělali to jen proto, že to byla jejich práce. Nebyl to pro ně ani případ dobra nebo zla. Utíkali jen instinktivně.

„...Ende, říkal jsi, že hledášvýsostné jádro. Znamená to, že jsi zabil lidi?”

„Teď nebuď hloupý. Nechtěl bych, abys měl špatný dojem. Prostě čekám, až jádro dokončí svůj cyklus a přechod na další svět, a pak ho budu následovat. Neházej mě do jednoho pytle s příšerami.“ Endeho záměry byly pro mě naprosto matoucí, vůbec se mi ho nepodařilo přečíst. Napadlo mě, jestli to není nějaký strážce přidělený k panovnickému jádru... To ovšem nic neměnilo na skutečnosti, že právě přítomnost panovnického jádra byla důvodem, proč se všechno pokazilo.

„Co to bylo za věc ta hranice světa?”

„Hm... to je trochu puntičkářské vysvětlení. Zkusme na to myslet jako na schodiště. Každý schod je spojen se schodem přímo nad a pod ním, že? Můžeš udělat jeden krok bez problémů, ale jít deset kroků najednou není možné, že? Můžeš považovat výšku mezi kroky za mezery mezi světy. Abyste se dostali o deset kroků výš, musíte vystoupat po všech schůdcích mezi tím, na kterém jste, a tím desetistupňovým cílem... I když byste mohli po cestě přeskočit jeden nebo dva kroky. Světy hned vedle sebe mají společné rysy, ale světy daleko od sebe jsou diametrálně odlišné. Ale kromě toho je tu obvykle bariéra, která brání bytostem v přechodu do jiných světů. Takže byste neměli být schopni udělat ani jeden krok.“ Měl jsem pocit, že jeho vysvětlení z větší části chápu. Mezi mým světem a světem, ve kterém jsem nyní žil, byly společné rysy, takže od sebe pravděpodobně nebyly příliš vzdálené.

„Mohl jsem se o něčem takovém zmínit, nevzpomínám si... ale hranice není jako zeď. Je to spíš průsvitná membrána. Malé a neškodné věci většinou zůstávají neregistrované a mohou volně procházet. To je důvod, proč suverénní jádro vynakládá veškerou svou rezervovanou moc na cestování a nechává ho proplouvat v jeho smrtelném nečinném stavu. Je to schopnost, kterou může využít jen panovnice.“ To mi dávalo smysl, alespoň s těmi informacemi, které jsem měl. Zajímalo mě, jaké to je, projít do jiného světa ve svém vlastním těle…

„Normálně by nemělo být možné prolomit hraniční čáru, ale... udělat trhlinu je možné a jednotlivý tvor by si mohl prorazit cestu. Pokud se to stane několikrát, nakonec se trhlina zvětší a zvětší, až hranice spadne a už nebude moci dělat svou práci, což umožní, aby se cokoliv rozlilo. To se stalo před pěti tisíci lety.“ To byla invaze fráze, o které mi řekla doktorka Babylon. Řekla, že svět je na pokraji zkázy... Teď to všechno dávalo smysl.

„Tehdy byla hraniční čára nějakým způsobem opravena a hrozba fráze zmizela. Zbývající fráze byly všechny poraženy a tento svět byl ušetřen osudu mnoha jiných. Také jsem pomáhal při lovu zbytků.“ Tehdy jsem poznal, že Ende není člověk. Nebyl to vůbec obyčejný člověk a tak lehce a důvěrně hovořil o událostech, které se udály před pěti tisíci lety.

Ale jeho slova mě donutila zamyslet se nad tím, co vlastně hraniční čáru obnovilo, zdálo se, že ani Ende si není jistý, a o to víc mě to zajímalo.

„Myslel jsem, že to chvíli vydrží, ale zase to začalo být hlučné. Hraniční čára se začíná znovu rozbíjet. Stěží drží, ale bude jen otázkou času, než ji prorazí vyšší fráze. Nemůžu ti říct, jestli se to stane za rok nebo za padesát let, ačkoli...”

„Ende... jsi spojenec, nebo nepřítel lidstva?”

„Hm... To by mě zajímalo. Lovil jsem frázi, ale byl to spíš způsob, jak zabít čas, než cokoliv jiného. Pokud se hranice zhroutí, mohl bych to vynechat a nechat přírodu, ať se vyzná. Když se to tak vezme, nemám moc chuť být spojencem fráze.“ Vůbec jsem nechápal Endeho záměry, natož jeho motivaci. Rozhodl jsem se, že to nechám být, protože se přinejmenším nespal s nepřítelem.

„Musím se teď o něco postarat. Můžeme náš rozhovor považovat za ukončený?“ Ende vstal a zamířil k východu.

„...Ještě poslední otázka. Ende, kdo nebo co jsi?”

„Já? Můžeš mi říkat ,drifter'. Uvidíme se, Touyo.“ Ende vyšel z cechu a nechal mě jen s těmito slovy.

Poslání fráze, výsostné jádro... hraniční čára...

Ten den jsem se od Endeho naučil spoustu bláznivých věcí. Když nastala reálná situace, uvědomil jsem si, že je to vlastně dost hrozné. Před pěti tisíci lety byla krize zažehnána, protože hraniční bariéra byla opravena... Ale co tentokrát? Dá se ta fráze vůbec zastavit? Očividně hodlali při hledání výsostného jádra zabíjet lidi bez rozdílu. Není to tak, že by pro ně tento svět měl příliš velkou opozici. Neměli jsme žádnou vyspělou technologii, kterou tehdy svět měl, takže kdyby se objevily ve vlnách, byli bychom úplně v háji.

Jak se mi tyto nejisté, nepříjemné pravdy motaly v hlavě, dostal jsem peníze od recepční a opustil cech.

◇ ◇ ◇