IwS 5 - Kapitola IV: Zlepšení vévodství 5/8

Nakonec se mi ulevilo, že mám plnou podporu Yaeiny rodiny, ale teď jsem musel navštívit Linzeinu a Elzeinu rodinu. 

„Upřímně, není třeba....“ Elze z nějakého důvodu váhala. Zdálo se, že Elze a Linze poslaly dopis, který hrubě vysvětloval situaci. Říkaly, že jsou zasnoubeny se stejným mužem, že ten muž je vládcem země a tak dále.

Jejich strýc, který byl mladším bratrem jejich matky, vlastnil farmu v malé vesnici jménem Colette. Vesnice se nacházela v impériu Refreese, blízko hranic s Belfastem. Elze a Linze tam žily až do svých dvanácti let, kdy odešly za nezávislostí. Zřejmě nechtěly zatěžovat tetu a strýce příliš mnoha hladovými krky.

Lidé tohoto světa jsou jistě nezávislí... V mém starém světě jsou lidé, kteří jsou pijavice svých rodičů hodně přes dvacet... a někteří, kteří by se chovali, jako by to bylo normální.

V každém případě, pokud už vysvětlily okolnosti, chtěl jsem aspoň jít pozdravit rodinu. Zeptal jsem se jich, jestli by se mnou nechtěli použít [let] a odletět, ale ony řekly, že je to příliš děsivé. Bože, po všech těch problémech, kterými jsem si prošel, abych se naučil tohle kouzlo...

Nakonec, jen jsem kousl do kulky a použil [Recall] na Linze abych vidět vesnici Colette a pak jsme tam všichni šli přes [bránu].

V dálce jsem viděl něco, co vypadalo jako sad. Na stromech se houpaly červené plody.

Oblast mi připadala jako venkov. Kolem obvodu byl ale vztyčen velký plot.

Zajímalo by mě, jestli přišli divočáci a zničili úrodu nebo tak něco... V dálce stál velký dům s červenou střechou. Byl velmi velký a měl dobře zestárlý rustikální nádech.

„Už je to dlouho, co jsme tady byly... ”

„Ani trochu se to nezměnilo.“ Zabloudili jsme k domu s červenou střechou, zatímco obě dívky zíraly na krajinu. Oči jim zamlžovala nostalgie, tak jsem si řekl, že tohle musí být to místo.

Dva lidé se starali o pole před domem. Jeden z nich, muž, zvedl hlavu a zadíval se na nás. Měl na hlavě stereotypní farmářský slamák.

„Co...? Elze? Linze?!”

„Hej, dlouho jsme se neviděli, strýčku Josephe!”

„Dlouho jsme se neviděli, strýčku.“ Elze a Linze zvedly ruce, aby mu zamávaly. Druhá osoba, která se starala o pole, mladá žena, také zvedla hlavu.

„Elze, Linze?! Tak namaž mi sušenku máslem, jste doma?!“ Její tvář rozkvetla v zářivý úsměv. Rozběhla se přes pole a přitáhla dvojčata k velkému objetí. Vlasy měla dlouhé a hnědé, svázané do copu. Zdálo se, že jí je asi jen dvacet... To je vážně jejich teta?! „Ahoj ségra. Jsme doma!”

„Jsme doma, Emmo. Ráda vás zase vidím.“

„Bože Louise, vy dvě jste se nevrátily ani jednou. I když jsi to slíbily!“ Elze si musela uvědomit, že jsem zůstal stranou, protože se odloučila od objetí.

„Touyo, tohle je ségra. Jmenuje se Emma. Je to dcera strýce a naše sestřenice.“ Sestřenice? Hm, chápu... Vypadá trochu podobně jako ony... Zajímalo by mě, jestli Elze a Linze vyrostou a budou jí podobné.

Když jsem se ztratil v myšlenkách, Elzein a Linzein strýc si sundali slamák a přešel k nim. Měl korálkové oči a bílé vlasy, vypadal také na padesát let. Vydával atmosféru prostého venkovského burana, ale ne ve zlém.

„Ah, jsem šťastný, že jste se obě rozhodly, že se trochu vrátíte. Všichni budou opravdu šťastní. Co je to s vámi za fešáka?“ Jejich strýc se na mě podíval, pak na Linze, pak na Elze. Pokrčil obočí.

„Poslali jsme ten dopis, ne? Tady Mochizuki Touya. O-on je uhm... ah... hhaha... h-on je náš uh... b-b-bud bu... huh...!!”

„Je to náš snoubenec.“ Obě zrudly, když mě představovaly svému strýci. Bože, vy dvě... jestli začnete takhle pokračovat, tak se budu taky červenat!

„...Oh. Ten dopis... jasně. Takže tenhle chlápek je z toho Brunhildského vévodství, co si o něm v poslední době všichni povídají?”

„Opravdu. Jsem velkovévoda Brunhildského vévodství. Jmenuji se Mochizuki Touya. Touya je moje křestní jméno. Jsem zavázán Elze a Linze za jejich ro...“

„C-Cooooo?!! Ach můj bože...!“ Jejich strýc náhle klesl na zem a padnul přede mnou. Co to sakra? Natáhl jsem se jen pro potřesení rukou.

„Ahhhh, sakra. Přesně tohle jsem si myslela, že se stane...!”

„...Typické.“ Elze a Linze se na sebe podívaly s kyselými úsměvy. Trochu si povzdechly. Jejich strýc odmítl ustoupit ze své pokorné pozice, vypadal, že se dokonce chvěje. Nevěděl jsem, co mám dělat, když najednou začala mluvit Emma.

„Tady taťka je pěkně nesvůj a má slabou vůli, když přijde na vznešenost a tak. Zřejmě se něco stalo, když byl dítě, takže se takhle chová, kdykoliv je poblíž někdo s vyšším postavením.” Co, počkej... jen to neoprašuj! To je více než nepohodlné! Očividně skrývá nějakou traumatizující událost! Vážně, mám starost o to, co se tomu chlapovi stalo, když byl malý!

„Vaše nejpředpokládanější Výsosti, Pane Mochizuki Touyo. Jsem tak privilegovaný a povzbuzený vaší přítomností v mém skromném domově. Je mi to tak líto, nemám nic, čím bych vás pobavil, ale se vší úctou vás žádám, abyste zachoval klid... prosím, netrestejte nás za naše prohřešky.” To je... divné. Fakt zatraceně divný. Myslí si, že jsem nějaká tikající časovaná bomba? Otočil jsem hlavu k Linze a Elze a zvedl k nim obočí. Jen trochu pokrčily rameny a nic neudělaly. Pomůžete mi, lidi?

„Oj, tati. Urážíš ho. Už vstaň.”

„U-urazit ho?! Je mi to tak líto, milorde! Prosím, odpusť mi, smilujte se!“ S bezmeznou energií vyskočil na nohy a začal rozčileně mluvit. Teď jsem pochopil, proč se Elze tak zdráhala mě sem přivést. Ten chlap byl něco jiného. Rozhodl jsem se, že už ho nebudu dál trápit, a ustoupil jsem stranou, abych si promluvil s Emmou.

„Promiň.... Přišel jsem se představit rodině, ale bude v pořádku?”

„Netrap se tím. Táta je prostě takový. Všichni se s tebou opravdu rádi setkají, čestně. Pojď se seznámit s mámou a ostatními.” Ostatními? Byl jsem zaskočen tím, co řekla, a než jsem mohl zpracovat význam...

„Mluvili pravdu! Elze a Linze jsou doma!”

„Vítejte zpěeet!“

„Hurá!! Sestry jsou zpátky! To je Linze a Elze!” Whoa... Rozmařilí malí tygři se přihnali a objali dvojčata. Jeden. Dvě... tři... šest malých dětí! Vypadá to, že dva kluci a čtyři holky.

Zíral jsem ohromeně dál, zatímco Emma se trochu zasmála.

„Tohle jsou mí bratři a sestry. Od nejstaršího k nejmladšímu, je tu Sheena, Allene, Kurara a Kirara, Allan a Reno. Všichni mají staršího bratra, který je jen o trochu mladší než já, jmenuje se Aaron. Ale před časem odjel do velkého města.” Osm dětí, opravdu? Chudák strýc... Teď už dávalo smysl, proč se Elze a Linze rozhodly odejít tak mladé, že musely mít pocit, že ještě víc zatěžují už tak rušnou domácnost. Už jen při pomyšlení na výdaje za jídlo se mi tady musela točit hlava.

Kromě Allena a Allana to byly všechno holky. Kirara a Kurara vypadaly taky jako dvojčata. V mém světě by řekli, že rodina s dvojčaty má v sobě typicky hodně dvojčat. Zajímalo by mě, jestli to samé platilo v tomto.

Podíval jsem se směrem k domu a z domu se vynořila statná baculatá žena.

„No to mě podrž... to je Elze a Linze?! Pojďte sem, vy lotři!”

„Teta Lana!“

„Ano, jsme to my. Jsme doma, teto Lano.“ Elze i Linze přiběhly k ženě a pořádně ji objaly. Zřejmě to byla jejich teta. Byla to buclatá, tělnatá žena. Ale vyzařovalo z ní spousta charakteru.

Lana je s vřelým úsměvem poplácala po hlavě a pak se otočila ke mně.

„Vy tedy musíte být Touya. Jste přesně takový, jak vás ty dvě popsaly v dopise... rozhodně vypadáte jako dobrý člověk! Ohoho, ty dvě jistě popsaly svého milovaného snoubence docela dobře.”

„T-Teto Lano!”

„...Držte to v tajnosti, jak jsme se zmínily v dopise.“ Obě zrudly jako řepa, když tetě dávaly najevo své podráždění. Byl jsem zvědavý, co to napsaly, ale rozhodl jsem se v tom nepokračovat. Měl jsem pocit, že mě to dostane do problémů.

„Rád vás poznávám, jsem Mochizuki Touya. Touya je moje křestní jméno.”

„Jmenuju se Lana. Jsem teta dvojčat. Na šlechtu jste dost skromný, že?”

„Ahaha... no, nemůžu si dovolit nebýt. Stejně jsem nebyl zrovna dlouho vznešený.” Na rozdíl od jejího manžela, Lana vypadala o něco sebevědoměji. Byla opravdu přátelská a docela upovídaná. Napadlo mě, jestli to není případ přitahování polárních protikladů.

„Byla jsem nervózní, když jsem se dozvěděla, že se ty dvě budou vdávat do královské rodiny, ale zdá se, že moje obavy byly neopodstatněné. Vidím jim na očích, že jsi dobrý člověk.”

„Děkuji za vaši laskavost.“ Lanina slova mě trochu uklidnila. V tu chvíli malý chlapec, který vypadal na asi sedm let (myslím, že se jmenoval... Allen, nebo tak něco.), se zapotácel a zatahal matku za zástěru.

„Mami... to je muž z královské rodiny?”

„Tak nějak, zlato. Je to velkovévoda z Brunhildu. V zemi daleko odsud.”

„Páni... je silný? Dokáže zmlátit Thunderbears?” (hromový medvěd)

„...Thunderbears?“ Vzpomněl jsem si na ně jako na magická zvířata, která vystřelují blesky ze svých těl. Byla to příšera, obvykle přidělená členům cechu modré hodnosti, takže byla o dvě patra nižší, než má stříbrná hodnost.

„Jsou tady někde hromoví medvědi?”

„Ah, v poslední době došlo k několika údajným pozorováním. Říká se, že blesky v poslední době vystřelují uprostřed noci, nahoře v horách. Úroda byla poničena občasným požárem, takže vesničané v okolí dali dohromady své peníze a vydali se hledat pomoc do cechu.“ Ani jsem neuvažoval o tom, že by se vyskytly problémy, jako že by farmy byly souběžně poškozeny. Znělo to jako problém, který by se mohl stát pěkně strašlivým, kdyby se nekontroloval. A nejen to, kdyby ta monstra byla dost blízko na to, aby poškodila pole, pak by bylo jen otázkou času, kdy začnou lidem ubližovat nebo hůř. Zajímalo by mě, kolik je tam příšer. Vzpomněl jsem si, že jsem slyšel, že jsou to osamělá zvířata a že se moc nesdružují. Bylo pravděpodobné, že jich tam bude jen pár a možná nějaká mláďata.

Nicméně, slyšel jsem o zvláštním typu hromového medvěda, který měl na zádech od hlavy k patě podivnou soustavu ostnů. Nějak to použil k velení jiným hromovým medvědům.

Kdyby tam byla jen jedna z těch věcí, mohli by snadno vytvořit velkou skupinu hromových medvědů. V tom případě by výprava okamžitě skočila na červenou hodnost, která má k modré daleko.

„Kdy přesně jste výpravu do cechu odevzdali?”

„Před třemi dny. Nemáme tady cech, tak jsme žádost přeposlali do nejbližšího velkého města, Senka. Jsme si celkem jistí, že výprava by měla být k dispozici v cechu zítra touto dobou.“ Za předpokladu, že výprava byla doručena a přijata následujícího dne, bude trvat ještě tři nebo čtyři dny než dobrodruh, který ji vzal, skutečně dorazí do vesnice. Rozhodl jsem se udeřit, dokud je železo horké, a zabránit další pohromě. Kontaktovat potom cech by bylo jistě v pořádku.

„Postarám se o váš problém s hromovými medvědy.”

„Vaše Výsosti, opravdu? Jste si jistý, že budete v pořádku?”

„Budu v pořádku. Navzdory mému vzhledu, jsem přece dobrodruh ze stříbrné hodnosti.“ Vytáhl jsem z kapsy malou stříbrnou kartičku a ukázal ji Laně, která vypadala naprosto ohromeně. Přirozeně, ani peníze za odměnu jsem si od vesnice nechtěl vzít. Rozhodl jsem se ho rychle porazit a vypadnout.

„Chceš, abychom šly taky?”

„Ne. Ty a Elze máte hodně co probírat se svým strýcem a ostatními, tak se do toho pustím sám.“ Odmítl jsem Linzeinu nabídku a vznesl se do vzduchu se svou leteckou magií. Děti ke mně vzhlédly, užasle lapaly po dechu a zakrývaly si rukama ústa. S jejich úžasem, který mě podpořil, jsem se otočil k horám a odletěl.

Po přistání na horách jsem vytáhl svůj smartphone a začal hledat hromové medvědy. Bylo jich víc, než jsem čekal. Příliš mnoho.  Stejně víc, než byste čekali na pravidelné setkání. Bezesporu jsem věřil, že by tam měl být specializovaný hromový medvěd.

I když navzdory pravděpodobnosti, neexistoval způsob, jak si být jistý. S počtem medvědů tady nahoře měla vesnice docela štěstí, že byla poškozena jen lehce. Poškození sedláckých polí nebylo tak vážné, jak mohlo být, to bylo jisté. Navíc vlastně ani nikdo nebyl napaden medvědem. Okolní divočina byla pravděpodobně plná drobných zvířat, bobulí a ořechů, takže hromoví medvědi nepotřebovali shánět potravu v civilizovaných zemích.

„Dobrá, ať už to mám za sebou…“ Zaměřil jsem všechny hromové medvědy v okolí. Ale pak jsem se odmlčel. Zdroje z hromových medvědů by přišly nazmar, kdybych je všechny zabil hromadným kouzlem.

Jak jsem si vzpomněl, kožešina hromového medvěda byla docela cenná. Jejich játra byla také složkou rychle působících a účinných léků. Jejich maso bylo trochu tuhé, ale taky ne úplně hrozné. Kdybych je všechny spálil kouzlem, nejspíš bych přišel o jejich kožešiny úplně. To by ode mě nebylo ekonomicky inteligentní.

Rozhodl jsem se, že nejlepší způsob, jak je zabít, je ostřím zbraně, protože bodnutí by poškodilo srst nejméně. Pak jsem si to rozmyslel a rozhodl se, že by bylo chytřejší je otrávit, nebo snad udusit, nebo způsobit srdeční zástavu. Ale nemyslel jsem si, že moje ochrnutí je tak silné, aby vyvolalo infarkt.

„Potvrdit počet hromových medvědů v regionu.”

„Počítám... 23 medvědů. Mláďata nevyjímaje.” Mláďata nebo ne, nemohl jsem si dovolit slitování. Nechtěl jsem riskovat, že malí kluci vyrostou a způsobí zmatek. Cítil jsem se trochu nesvůj, ale... takový je život.

Asi by bylo nejlepší střelit je přímo do srdcí, jednoho po druhém, co... Došlo mi, že to bude trvat asi hodinu, než ukončím všechny jejich životy. Zatímco jsem přemýšlel, jak je nejlépe odstranit, otevřel jsem portál k prvnímu medvědovi.

 

„Hrmph... To byl docela problém...“ Specializovaný Hromový medvěd byl mnohem tvrdší, než jsem čekal, a nedal mi moc prostoru, abych na něj zaútočil. Nemohl jsem mířit nikam jinam než na srdce, takže jsem se musel vyhnout hromádce blesků, které na mě střílel ze všech úhlů. Bylo opravdu těžké se tomu vyhnout, ale nakonec jsem ho porazil. Dal jsem ho do [skladu] k ostatním medvědím mrtvolám.

A jen tak, hora byla zbavena hromových medvědů. Teď už jen stačilo zamířit do cechu. Za prvé, potřeboval jsem vyměnit surové části medvědů za peníze. A za druhé, musel jsem je informovat, že výprava, kterou stanovilo město, musí být zrušena. I když to nejspíš nebude zrušení, protože výprava se pravděpodobně ještě nedostala ani na radu cechu.

„Ehm... jak že se to jmenovalo? Uhh... správně, Senka. Město Senka.“ Našel jsem si to na mapě. Bylo to přímo na západ.

Spustil jsem svou leteckou magii a okamžitě jsem tam zamířil. Opravdu to bylo jedno z mých nejpříhodnějších kouzel. Kdybych byl na zemi, mohl jsem pravděpodobně dosáhnout stejné rychlosti s [Accel Boost], ale tato metoda byla jednodušší. Když se to tak vezme, [létání] bylo o něco pomalejší a nezvýšilo mé zpracování myšlenek tak jako [zrychlení]. Obě kouzla měla svá pro a proti, bylo jen na mně, abych je použil ve správný čas.

Když se mi hlavou honily takové plané myšlenky, nakonec jsem viděl město skrz trhlinu mraků. Bylo to Senka.

Způsobilo by to rozruch, kdybych nakonec přistál uprostřed města, tak jsem přistál kousek od toho místa. Potom, po potvrzení umístění cechu na mapě, jsem zamířil přímo do rušných ulic.

Cechovní dům v Sence byl podstatně menší než ten v hlavním městě Belfastu, ale interiér byl vlastně docela pěkný. Výpravní tabule byla jako obvykle na protější stěně s několika vyvěšenými pracovními místy. Než jsem zamířil k recepci, věnoval jsem mu postranní pohled.

„Vítejte! Jak vám mohu pomoci?”

„Rád bych prodal nějaké materiály, které jsem sklidil od nějakých příšer. A taky zítra přijede výprava z vesnice Colette. Rád bych to zrušil.”

„Úplně tomu nerozumím.“ Recepční si mě podezřívavě prohlížela, tak jsem jí předložil svou cechovní vizitku a vysvětlil jí situaci. Byla překvapená, že vidí stříbrnou hodnost, ale věřila mému příběhu.

Poté, co se to vyřešilo, vyskládal jsem venku hromové medvědy a nechal je zkontrolovat kvalitu. Odložil jsem stranou dvě mrtvoly hromového medvěda, abych je přinesl zpět do vesnice jako důkaz.

„T-to nám bude chvíli trvat, je to-“ Nevadilo mi to, bylo jich hodně. Byla to jen jedna z těch věcí, bylo by nerozumné si stěžovat. Rozhodl jsem se zabít čas tím, že se rozhlédnu po cechu. Dostal jsem se k výpravní tabuli a prošel jsem pár žádostí.

„Hm... Mega slim... v jeskyni na východě, co?“ Všechny dívky z mé party nenáviděly jakýkoliv druh, byť jen vzdáleně podobný slimům. Od chvíle, kdy jsem přišel do nového světa, jsem bojoval s mnoha příšerami a démony, ale kluzké slizké příšery jako ropery a slimy jsme potkali jen zřídka.

Když jsem se líně probíral prací, někdo prošel vchodem do cechu. Mnoho dobrodruhů přicházelo a odcházelo, takže jsem o tom moc nepřemýšlel, ale... pak jsem udělal dvojitý tah.

„Tak tedy, jestlipak to není Touya. Co tě sem přivádí?”

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdo tam asi přišel? 
Příště bude nálož některých velmi podstatných a zápletkových informací