IwS 5 - Krátký příběh: Tvůrčí nutkání

Tvůrčí nutkání

Od chvíle, kdy jsem byl přenesen do nového světa, uplynula poměrně dlouhá doba. Zvykl jsem si na zdejší život, dokonce i na ty zvláštní nepříjemnosti, kvůli nimž mi chyběla moderní kultura mého starého světa.

Z velké části proto, že jsem měl po boku svůj důvěryhodný smartphone, který mi umožňoval sledovat televizi nebo poslouchat rádio, kdykoliv se mi zachtělo. Díky zázraku elektronických knih jsem dokonce dokázal číst mangu a romány. A k tomu všemu, mohl bych si na něm dokonce hrát! Plus, stále jsem mohl sledovat současnou situaci svého starého světa prostřednictvím zpravodajských serverů a tak. Už jsem se smířil s tím, že se nikdy nebudu moci vrátit do svého starého světa, ale být stále schopný udržet si s ním určitý stupeň kontaktu mě jaksi uklidňovalo. Byl jsem rád, že bůh upravil můj smartphone, aby mi dovolil dělat tyto věci.

Od chvíle, kdy jsem se chopil kouzla [modelování], jsem se nemohl dočkat, až si s ním vyzkouším všechno možné. Věci jako ty shogi soupravy, kola a tak.

Kdykoliv jsem potřeboval referenci pro určité části nebo vzory, mohla jsem využít zázraky internetu, abych si našel to, čím jsem si nebyl jistý. Moje jediná opravdová stížnost byla, že na tomhle světě není žádný plast... Ale upřímně, dělat věci pro mě byla prostě zábava.

„Touyo, co to děláš – Wow! To je úžasné!“ Yumina překvapeně vydechla, když mi nahlédla přes rameno, co to vlastně konstruuji. Byla to světle modrá skleněná láhev s plachetnicí uvnitř. V podstatě to byla loď v láhvi.

Normálně byste k výrobě něčeho takového, nejprve vzali díly potřebné ke konstrukci lodi a pak je vložili do láhve po jednom kusu. Odtud byste použili dlouhé pinzetovité nástroje, které by pomalu skládaly loď zvenčí láhve. Byl to delikátní úkol, který posouval hranice lidského soustředění a vytrvalosti.

Zdálo se, že na Yuminu moje práce udělala dojem, ale musel jsem přiznat, že jsem podváděl, když jsem ji dělal. V mém případě, jsem postavil model lodi nejprve mimo láhev, pak jsem použil [modelování] k otevření podstavce láhve, vložení lodi, a pak jsem seslal kouzlo ještě jednou abych láhev znovu uzavřel. Byla to falešná loď v láhvi.

Byl jsem si jist, že lodě v lahvích, které jsem občas viděl prodávat v obchodech za extrémně levnou cenu, byly vyrobeny podobnými metodami jako ty moje.

Přesto se zdálo, že představa umístění lodi do takovéto láhve je pro Yuminu naprosto cizí, protože si pochvalovala moji zručnost. I když to bylo něco, na co jsem měl chuť z rozmaru, opravdu.

„Ráda bych ho ukázala svému otci. Má docela rád lodě, víš?”

„Vážně? V tom případě mu to můžeme dát jako dárek ode mě. Ale jsem si jistý, že by bledla ve srovnání s tou, kterou by vyrobil skutečný profesionální řemeslník.”

„Opravdu mu to dáš? Děkuju Touyo! Jsem si jistá, že otec z toho bude mít radost!”

No, jestli mu to udělalo radost, pak mi to stačilo. Když jsme šli hned druhý den navštívit Jeho Veličenstvo, byl v sedmém nebi, když jsem mu to dal. Byl jsem rád, že jsem byl schopen udělat lidi takhle šťastné pomocí své magie, stejně jako pomocí mého věrného smartphonu.

I když, když králův mladší bratr, vévoda Ortlinde, se o tom doslechl, nakonec jsem musel udělat další i pro něj. Vévoda byl z mého daru stejně nadšený, a proto to všechno stálo za námahu.

Když jsem viděl, jak mé výtvory přinášejí radost lidem kolem mě, moje tvůrčí touhy se ještě víc prohloubily. Chtěl jsem dělat věci, které by lidi překvapily nebo potěšily, a když jsem viděl úspěšné výsledky, chtěl jsem pořád vytvářet další a další nové věci.

Takže, co mám udělat dál? Zamyslel jsem se sám pro sebe. Bez chvilkového zdržení, jsem vytáhl smartphone a začal surfovat na webu pro další kreativní inspiraci.