IwS 5 - Mezipříběh I: Přerušené rande 4/4

 „Hej, kámo. Populární chlap, co? Žárlím na tebe, chápeš?“ Jeden z mužů na mě zavolal s vulgárním úsměvem na tváři. Všichni chlapi byli oblečení jako dobrodruzi, ale ani jeden z nich nevypadal, že by na sobě měl nějaké slušné vybavení. Když už nic jiného, vypadali jen jako skupinka pitomých hrdlořezů. Ani nevypadali o tolik starší než já. I když v tomto světě byli už dost staří na to, aby byli považováni za dospělé.

„Máte se mnou nějaké jednání?”

„Ne, nic tak důležitýho. Víš, zrovna teď nemáme moc peněz. Pak narazíme na týpka, co se mu kolem rukou táhne banda ženskejch, a říkali jsme si, že bys nám mohl všimnout nějakejch prachů díky tomu starýmu širokýmu srdci a tobě. Chápeš?“ Takže jen zdobili vydírání hezkými slovy. Byl to smutný pohled, vidět takové lidské odpadky potulovat se v tak krásném městě. Císař už musí mít plné ruce práce a teď tohle....

„Podívej, kamaráde, nemyslíš, že je trochu ostudné pokoušet se vymámit peníze, dokonce i od člověka, jako jsem já? Jsi dost starý na to, abys byl zodpovědný za své vlastní živobytí, tak jdi ven a najdi si práci jako všichni ostatní.”

„Co to kurva říkáš?! Podívej, spratku, chápeš vůbec, co se tu děje?!”

„My nehledáme kněze, my hledáme zisk. Teď mi dej peněženku, jestli víš, co je pro tebe dobré.”

„Sakra, jestli nám nedáš peněženku, klidně si vezmeme ty holky, co máš s sebou. Ujistíme se, že se o ně dobře postaráme na tvém místě.“ Všichni ti hrdlořezové se vulgárně rozesmáli.

Jeden z nich natáhl ruku k Lu, tak jsem si řekl, že bych mu měl dát aspoň jednu pořádnou ránu, abych ho narovnal, a udělal krok dopředu. Ale než jsem mohl něco udělat, dva lidé se pohnuli dřív než já.

„Gnuogh?!”

„Ahgyaaagh!“ Yae chytila rozesmátého rváče za zápěstí a hodil ho rovnou na zem.

Elze přejela nohama dalšího z rváčů a pak ho poslala do vzduchu.

„Co-co si myslíš, že děláš, ty děvko?!”

„Nechci ztrácet drahocenný čas nakládáním s lidskými odpadky, jako jsi ty. Zmizel bys mi sakra z očí, hned teď?“

„Velmi souhlasím, já ano. Velice nerada bych špinila náš vzácný den jednáním s takovými, jako jste vy, To bych nedělala.“ Elze a Yae střelily po hrdlořezech pohledem tak chladným, že to dokázalo zmrazit samotný vzduch.

Když jsem se podíval na svou stranu, všiml jsem si, že Lu, Yumina a Linze po nich stříleli stejným ledově chladným pohledem. Atmosféra byla tak napjatá, že jsem se sotva hýbal. Instinkt mi říkal, že mi děvčata dokonce posílají vzkaz „Neopovažuj se tady hnout prstem“.

„Bláznivý děvky, nezahrávejte si s náma! Měly byste být připraveny, když jste nám to udělaly!“ Dva násilníci, kteří byli sraženi k zemi, se postavili a celá banda vytáhla z kapes nože. Museli si myslet, že bude snadné nás sundat, soudě podle nechutných úsměvů na jejich tvářích.

„Mám podezření, že určitě věří by nás mohli zastrašit, kdyby se na nás vrhli ve skupině všichni ozbrojení noži.“

„Asi jsem to měla čekat. Je to opravdu jen skupinka drobných hrdlořezů.”

„To je učebnicový příklad naprostých ničemů.“ Ty holky nic netajily…

„ORAAH!“ Jeden z mužů, které Linze nazvala ničemy, zaútočil přímo na Elze s nožem v ruce a byl připraven ji bodnout. Přirozeně, Elze se nehodlala nechat sejmout takovým nicotným rváčem. Ozval se suchý praskavý zvuk, jak Elze roztříštila ruku, v níž muž držel nůž, a stejným pohybem srazila patu, která muži narazila do zátylku.

„Guhhuergh?!”

„Ty děvko... Guahberagh?!“ Na Elze se zezadu vrhl druhý muž, ale Elze ho jediným výstřelem srazila.

Další zaútočil na Yae, která se rychle vyhnula mužovu noži, popadla ho za paži a jediným rychlým pohybem s ním praštila o zeď.

Poslední stojící muž se díval na Yae a Elze, jako by jeho mozek ani nedokázal zpracovat, co se právě stalo.

„V-vy parchanti! Za tohle vás dostanu! Měli byste si to pamatovat!“ Muž opustil své společníky a utekl v takovém spěchu, že při útěku několikrát zakopl.

„Jako bychom se obtěžovali vzpomínat na takového ubožáka.”

„Všechno od toho, jak utekl, až po větu, kterou nám zanechal, jen dokazuje jeho postavení pouhého zločince.”

„Dostal... všechno, co si zasloužil.” Opravdu si tady pouštěli pusu na špacír...

„Elze, Yae, jste v pořádku?”

„Jako bych se někdy zranila proti takovému protivníkovi.”

„Proboha... Zdá se, že blázny, jako jsou oni, lze najít v každé zemi.“ Poznamenala Yae, když si všimla, jak se tři muži před ní zhroutili. Ale na jejích slovech bylo něco pravdy. Ve vzácných případech se takoví grázlové občas dokonce objevili v Brunhildu.

„Vy lidi jste pěkně silní, co? Ale měli byste být opatrní. Jsou součástí skupiny darebáků, kteří si tuto oblast nárokují jako své území. Jejich vůdce je trochu nechvalně proslulý papaláš, skoro horší než skuteční zločinci tady. Moje rada? Asi byste odsud měl co nejdřív vypadnout.“ Laskavý stařec, který sledoval náš malý konflikt, nás znepokojeně varoval. Skutečnost, že tihle grázlové mají vlastní teritorium, už byla dost zlá. Nepořádek mezi veřejností vede k nepořádku v celé zemi. Až příště uvidím Jeho imperiální přítomnost, budu s ním muset striktně mluvit.

„Dobrá, zapomeňme na všechny ty nesmysly a pojďme. Nechtěla bych si tu hru nechat ujít.“ Elze mě popadla za ruku a rozběhla se. Chvíli jsem se snažil vyrovnat její tempo.

„Zůstaň, kde jsi, Elze! Teď jsem na řadě já, abych vzala Touyu za ruku!”

„Taky jsem na řadě!“ Všechny nás začaly pronásledovat, když jsme se hnali dolů z kopce. Lu a Yae vykřikovaly stížnosti, ale zdálo se, že je to všechno baví.

Vtipkovali jsme se svými předstíranými stížnostmi a drobnými hádkami tak, abychom nevyvolávali veřejné pozdvižení, když jsme vstupovali do stanu, kde divadelní soubor předváděl svou hru.

 

„To bylo docela zajímavé!”

„Jo, herci i scénář byli skvělé.”

„Bakram drakobijec“ byla docela zajímavá hra. Začalo to jako jednoduchý milostný příběh, ale jak příběh pokračoval, objevily se politické intriky, rivalové v lásce a draci. Byla to strhující produkce, která obsáhla čtyři dějství.

Nejlepší ze všeho bylo, že to nebyla fikce. Ta hra byla zřejmě založena na skutečném příběhu z doby před sto lety. Samozřejmě, některé části byly pravděpodobně přikrášleny pro dramatický efekt.

„Možná bychom měli někdy pozvat takovou společnost do naší země.”

„Nevidím důvod, proč ne. Jsem si jistý, že všichni by byli šťastní.“ Vzrušeně jsme si povídali a vydali jsme se do restaurace, o které se nedávno mluvilo ve městě Refreese. Podle zdrojů Yuminy se dokonce i samotářská princezna vyplížila z hradu, aby se tam šla najíst. Opravdu doufám, že na ni nakonec nenarazíme...

Po několika minutách chůze, se ke mně Yae a Elze připlížily a tajně mi zašeptaly do ucha.

„Sledují nás.”

„Já to věděl.“ Před časem jsem si všiml skupiny, která nás sledovala.

„Napravo je jich šest, nalevo pět a za námi osm.... Věřím, že to je vše.”

„To je teda síla. Jaký si představujete jejich cíl?“ Nenuceně jsem pohlédl doprava. Postavy se okamžitě stáhly do stínů, ale než zmizely, zřetelně jsem rozeznal jednoho z hrdlořezů, na kterého jsme předtím narazili.

„Asi si s sebou vzal kamarády, aby nám dali lekci.”

„Aaah, teď už to chápu.”

Elze si povzdechla, když došla pochopení. Yae sklouzla zpátky a informovala ostatní tři o situaci.

„Jak nepříjemné...”

„Někteří lidé se to asi nikdy nenaučí.”

„Páni, to je bolest.“ Cítil jsem, jak hněv dívek vzplál. Horko bylo téměř hmatatelné. Pochopil jsem jejich hněv. Abych byl upřímný, sám jsem byl dost frustrovaný. Přerušovali můj drahocenný čas se všemi.

Mohl jsem je všechny zaměřit a udeřit je [paralyzou], ale pak by po mně mohli jít znovu. Bylo by nejlepší to jednou provždy ukončit.

„Není tak špatné si před večeří trochu zacvičit, ne?”

„Pochybuju, že se vůbec zapotíme.... Je jasné, že tihle grázlové nebudou bojovat slušně.“ Když jsme ty hrdlořezy lákali do opuštěné uličky, popovídal jsem si s Elze. Slunce právě začínalo zapadat a obloha byla ohnivě rudá.

Doufal jsem, že to vyřešíme, než padne noc.

„Tohle by mělo stačit.“ Zastavili jsme na prázdné ulici. Když hrdlořezové uviděli svou šanci, vyřítili se zpoza krytu okolních budov. V rukou nesli hrubé palice. Dva, čtyři, šest... víc, než jsem si myslel. Ale ani ne třicet.

„To jsou oni, šéfe!”

„To jsou ale pěkné věcičky, co? To by měla být zábava.“ Ten rváč z dřívějška si přinesl mohutného medvědího muže. V ruce držel nůž a u pasu měl připnutý dlouhý meč. Takže tenhle chlap byl velký šéf malého gangu darebáků, co? No, to je fuk.

Sám šéf, který se hodil k šéfovi skupiny odpadků, měl se svým perverzním úsměvem docela křivý obličej.

„Štěstí vás opustilo, když jste si z nás udělali nepřítele, hoši. Hej, ty tam. Jo, ty, ten spratek. Když necháte všechny peníze, co máte u sebe a vydáte ty ženy, mohl bych dokonce zvážit, že tě pustím na svobodu.

„Hlupáku.“ Vytáhl jsem pistoli Brunhild a střelil vůdce přímo do spánku gumovým projektilem. Sražen silou náhlého útoku upadl dozadu a v bezvědomí se zhroutil na zem. Nechtěl jsem jen tak stát a čekat, až se na mě vrhne nepřítel ozbrojený zbraní.

„Šéf?!“

„V-vy parchanti, co si kurva myslíte, že děláte?! Lidi, běžte pro něj...“

„Odfoukni, větře! Tyčící se, točící se poryv: vichřice [whirlwind]!“

„Uwooooaaahhh!“ Odnikud se vynořila vlna větru a vymrštila do vzduchu několik hrdlořezů. Jak se od Yuminy očekávalo, zručná jako vždy.

„Proplétej se, lede! Zmrazená kletba: ledová vazba [Icebind]!“

„Nuoouh?! Mám zmrzlý nohy?!“ Tentokrát Linze předvedla své magické schopnosti tím, že jednu z hrdlořezových bot přimrazila k zemi. Normálně mělo to kouzlo nohy úplně zmrazit, což znamenalo, že Linze se záměrně držela zpátky.

Po Linzeině kroku, k němu přistoupila Elze s přímým úderem značné síly a poslala hrdlořeza vzduchem tak prudce, že ho to vyhodilo přímo z bot, stále přimrzlých k zemi.

„Gnuhuoh?!“

„Ouhgacku?!“ Lu zřejmě popadla jednu z nepřátelských zbraní dřív, než si toho někdo stačil všimnout, a mlátila jednoho rváče za druhým jednoduchou dřevěnou holí.

„Zručnost Lu-dono je poměrně působivá. Předpokládám, že je čas, abych přišla na řadu.“ Yae rychle vytrhla kus dřeva jednomu z rváčů a udeřil jednoho z nich silně přímo do ramene. Improvizovanou zbraní dál posílala každého, kdo k ní přišel, obličejem napřed na zem s velkou obratností.

Po pouhé minutě bylo zhruba třicet hrdlořezů, kteří se všichni zhroutili v uličce.

„Dobrá tedy.” Použitím [posílení], jsem shromáždil celou skupinu hrdlořezů na jednu velkou hromadu. Vzal jsem kus papíru a napsal, „Tito muži jsou skupina banditů a lupičů. Proto jsem si dovolil je zatknout“ a připlácl lístek na vůdce skupiny.

Když jsem to udělal, otevřel jsem [bránu] k hlídkovému stanovišti rytířů z Refreese, které jsem viděl poblíž divadelního stanu, a všechny je tam hodil. Tím jsme se o to postarali.

„Upřímně... Teď je naše vzácné rande úplně v troskách.“ Yumina nespokojeně nafoukla tváře a já se ji snažil uklidnit. Byla roztomilá, když se zlobila, ale pořád jsem chtěl, aby se holky, které jsem miloval, co nejčastěji usmívaly.

„Pojď, Yumino, můžeme navštívit kdekoliv a kdykoliv. Přece jen spolu budeme až do konce života. Budeme mít spoustu příležitostí jít na rande. Za pár let bychom se na tento malý incident mohli podívat jako na legrační vzpomínku. Abych byl upřímný, pořád jsem se s naším dnešním rande hodně bavil.”

„Touyo...”

„Hele, neříkej to jen tak, jako by naše rande už skončilo! Máme ještě spoustu času jít ven a užít si ještě víc zábavy!”

„To je pravda, opravdu.“

„Přesně tak! A teď pojďme všichni do restaurace!”

„Na to se těším.”

„Hej, netahej mě takhle za sebou! Restaurace se nezvedne a neuteče, víš!“ Jak slunce zapadalo na naše rande a hvězdy na obloze svítily nad námi, my všichni, všichni jsme společně běželi pod hvězdnou oblohou.

Jídlo v restauraci bylo vynikající. Bylo to tak dobré, že jsem nemohl být spokojenější. Všichni se také vrátili ke svým obvyklým veselým já. Podařilo se nám ukončit naše hektické rande na velmi pozitivní notu.

Když jsme se vrátili na hrad, rozdal jsem suvenýry, které jsem všem koupil. Vykoupal jsem se a odešel do svého pokoje, abych se na noc uchýlil do ústraní, jenže tu myšlenku přerušila jistá skupinka pěti dívek v pyžamu, které vtrhly přímo do mé ložnice a zanechaly mě v naprosté ztrátě.

Jen pro pořádek, nestalo se mezi námi vůbec nic neslušného. Pětice usnula přímo v mé posteli a nechala mi málo místa, takže jsem neměl jinou možnost, než přespat na gauči. Celkově vzato to byl ale nádherný den.

Říkal jsem si, že zítra udělám taky to nejlepší.