AdD 1 - Kapitola 3: Je to děsivé, když se normálně tiché dítě rozzlobí 4/5

„Na takovém místě je čarodějovo obydlí...“ Muž zmateně zvýšil hlas. 

Do lesa, který se rozkládal kolem Zaganova hradu, vnikli čtyři lidé. Tři muži a jedna žena. Mužům bylo mezi dvaceti až třiceti lety a Zagan mohl říct, že každý z nich byl zručný andělský rytíř. Bylo pravděpodobné, že všichni tři ženu doprovázeli.

Nicméně ta, o které vycítil, že by mu mohla dělat potíže, byla žena, kterou chránili.

I když vypadala docela mladě, nesla na zádech velký meč. Bylo zřejmé, že její útlé paže neobsahují sílu potřebnou k tomu, aby se s ním otáčela, ale dívka měla na sobě vybavení z kostela zvané pomazané brnění. Každý, kdo by si oblékl takové brnění, by získal fyzické schopnosti, které by se vyrovnaly čarodějovým schopnostem.

Pomazané brnění bylo jistě problematické, ale větší problém byl ten velký meč, který měla na zádech.

Andělští rytíři církve používali meče, které měly vysoký odpor k čarodějnictví, a měly dokonce schopnost rozštěpit obranu čaroděje. Z toho, co nesla, však prosakovala aura síly, která byla zjevně na úplně jiné úrovni.

Jeden z těch pověstných posvátných mečů, je to...?

Měl pocit, že už dívčinu tvář viděl, ale když upoutal pozornost k posvátnému meči, nedokázal si vzpomenout, kdo to byl.

Jeden z rytířů pak reptal.

„Pravý viník těch sériových únosů, co? Když si pomyslím, že číhá na takovém místě.“

„...To se ještě musí vyjasnit. Přišli jsme sem, abychom se o tom přesvědčili.“ Když Zagan uslyšel rozhovor andělských rytířů, dospěl k porozumění.

Když o tom tak přemýšlím, Barbatos řekl, že já jsem jeden z podezřelých, že? A zdálo se, že putují na jeho panství, aby dosáhli slávy podmaněním viníka.

Bylo to fajn a všechno to, že byli mimo mísu, ale církev nepatřila k těm, kteří by z toho vycouvali.

Prohlásili samotnou existenci čarodějů za zlo. I kdyby prokázal svou nevinu, výsledek by se nezměnil. Zagan byl čaroděj. Proto byl nepřítelem, kterého museli srazit k zemi.

V reakci na dívku, která zvýšila hlas, aby je napomenula, se jiný z andělských rytířů zasmál.

„Jak by se dalo očekávat od naší panny posvátného meče, lady Chastille. Projevuješ tak hluboký soucit, dokonce i s čarodějem.“

„Jsme hrdí, že nám byla udělena čest bojovat po vašem boku, lady Chastille.“ Jak ji rytíři extravagantně chválili, dívka se zatvářila složitě. A nakonec přestali chodit a ztuhli.

„To je zase ta houština. Takhle dál postupovat nemůžeme.“ Zdálo se, že mají potíže s jednou z bariér, které byly postaveny, aby odvrátily vetřelce. Ztráceli orientační smysl a točili se v kruzích.

Zagan tu scénu pozoroval zevnitř lesa, velice pobaveně.

Stezka, která vedla k hradu, se táhla před Zaganem. Onehdy zachránil dívku, kterou v téže oblasti napadl čaroděj. A rytíři se zmateně pohybovali po rozvětvené stezce v tomto místě.

Zatímco se díval na ty rytíře, najednou mu vytanula na mysli pochybnost.

Jak tehdy ten čaroděj... prorazil mou bariéru? Byla to bariéra, která mohla dokonce zbrzdit andělské rytíře. Bylo nemožné dostat se tak hluboko z čirého štěstí nebo náhody.

Navíc nevypadal jako čaroděj, který by měl dost síly na to, aby prorazil Zaganovu bariéru. Koneckonců, byl to typ muže, který začal prosit o život už jen tehdy, když ho Zagan konfrontoval.

No, nehledě na to, Zaganovým skutečným problémem byli andělští rytíři.

Bylo by hezké, kdyby to tady prostě vzdali a odešli... Nicméně, i když to bylo zřejmé, nebyli to tak vrtkaví protivníci.

„Prosím, ustupte stranou. Je to pravděpodobně bariéra vytvořená kouzly. Budu ...“ Dívka vykročila vpřed a tasila velký meč ze zad.

Na povrchu meče byl vytesán znak. Byl zcela odlišný od těch, které se používaly v čarodějnictví, ale teorie byla pravděpodobně stejná. Pokud byly erby kouzel podobné písmenům, pak ten na jejím meči byl z jiné abecedy. A ty znaky vyzařovaly bledý lesk.

„Jdu na to!“ Dívčin meč se zablýskl vzduchem.

Krátce po jejím útoku Zagan poznal, že bariéra pokrývající hrad se rozpadla. Půlka z toho... byla zničena, co?

Několik kousků, které opevňovaly jeho sílu, ještě zůstalo, ale všechny, které měly zahnat vetřelce, byly tímto jediným úderem zničeny.

Protože bariéra, která oklamávala oči rytířů, byla zničena, neměl Zagan jinou možnost než se s nimi setkat.

„...Panebože. To lidé církve nevědí nic o slušném chování? Přijdete navštívit můj domov a tohle je to, co se rozhodnete udělat?“ Zdálo se, že je ta věta konečně upozornila na Zaganovu přítomnost, a tak rytíři pozvedli hlas v rozpacích.

Muži mu stáli v cestě ve snaze dívku střežit, ale ona je prostě zadržela rukou.

Když se podívala přímo na Zagana, zamumlala nějak hořkým hlasem.

„Jak jsem si myslela... jsi to ty.“

„Promiň, už jsme se potkali?“ Určitě měl pocit, jako by ji už někdy viděl, ale ...

Když se jí ještě chvíli díval do tváře, konečně si vzpomněl.

Chápu ... To je ta holka, co měla být onehdy zabita, co?

Byla nesmírně krásná, ale v té době neměla u sebe posvátný meč a rozhodně na sobě neměla pomazané brnění. V současné době měla také svázané vlasy, takže její účes byl zcela odlišný.

I tak, pokud si dobře pamatoval, vlastnila přívěšek s erbem kostela.

Kdybych věděl, že je to andělská rytířka, tak bych ji jen tak neposlal zpátky... Uvědomil si, že udělal vážnou chybu. Bylo by však nevzhledné nechat se nad tím po tak dlouhé době zavěsit. A tak se Zagan prostě rozhodl, že se bude chovat, jako by ji neznal.

„Nevím, kdo jste a odkud jste, ale ztraťte se. Mám tady práci.“ Zagan rychle zvedl prst, jako by ho prostě dráždili, a pak ho bez jediného varování snesl přímo dolů.

„Cože?“ Hned nato se na skupinu sesypal blesk. Byla to stejná kouzla, která proměnila posledního čaroděje, s nímž bojoval, v popel.

Pokud mají na sobě pomazané brnění, pak pravděpodobně nezemřou.

Brnění, která měli na sobě, mělo mimořádně vysoké obranné schopnosti. Pokud se jednalo o povrchní kouzla, pak byla dokonce schopna je odrazit. I když vypadal dost brutálně, Zagan se snažil držet zpátky svým vlastním způsobem. Avšak —

„Jak vidím, spouštíš překvapivý útok. Jak jsem si myslel, čarodějové jsou v jádru všichni jen zbabělci.“ Andělský rytíř, který mával velkým štítem, chránil dívku. Dívka, kterou kryl, byla jedna věc, ale prakticky to nemělo žádný vliv ani na ostatní rytíře.

No, to je jen zřejmé. Nakonec to byla stále skupina, která prorazila Zaganovu bariéru. Kdyby nebyli schopni snášet takový útok, nikdy by se nedostali tak hluboko do jeho panství.

„...To je ale bláhová banda. Bylo by fajn, kdybyste s takovými nudnými blufy prostě přestali a vrátili se domů.“

Zagan náhle přimhouřil oči a všechno to řekl tak panovačným způsobem, že to byl prakticky útok.

Jestli to rychle neskoncuju, tak to nestihnu zpátky včas na večeři, kterou mi Nephy připraví! Pokud ji nesní, dokud je čerstvá, bude špatná jak pro Zagana, tak pro Nephy.

„Ugh...“ Dívka vycítila tu neobvyklou sílu a o krok ustoupila.

Jako by tento otvor vyplňoval, vystoupil andělský rytíř s velkým štítem. Pak se k němu připojili další dva.

„Lady Chastille, stáhněte se. My rytíři Azurového Nebe jsme pro něj víc než dostačující.“ Rytíři se s přehnanou přezdívkou pojmenovali a postavili se proti Zaganovi.

Když se o tom teď zmínili, Zagan si všiml, že všichni tři mají modré brnění.

Muž, který zvýšil hlas, byl značně velký muž a v pravé ruce svíral sekeru. Za ním stál vysoký a hubený válečník s oštěpem, ale o kus dál byl někdo s připraveným dlouhým mečem.

Zdálo se, že jejich taktikou bylo použít štít k opotřebení protivníka, zastavit jeho pohyby pomocí oštěpu a pak použít dlouhý meč, aby zasadili finální úder.

Byla to docela konvenční strategie, když se to vzalo kolem a kolem, ale byla široce využívána kvůli tomu, jak účinná se ukázala být. Dalo by se dokonce říci, že to byla perfektní formace pro souboj s osamoceným protivníkem.

Nicméně Zagan se podrbal na hlavě, jako by to bylo prostě únavné.

„Podívejte, zamíříte zpátky domů, když vás porazím do černé a modré?“ Když uslyšeli tu krátkou poznámku, která se dala brát jako provokace, tváře andělských rytířů byly obarveny hněvem.

„Ty drzý spratku!“ Ten s velkým štítem se při těch slovech vrhl vpřed.

Štít a brnění dohromady pravděpodobně vážilo přes sto kilo, ale on stále nabíhal rychlostí rychlého koně.

To v žádném případě nebylo u obyčejného člověka možné. Ne, tento výkon byl možný jen díky síle pomazané zbroje, kterou nosili všichni andělští rytíři.

Brnění i štít byly pokřtěny kostelem a byly na nich vyryty erby. Polovičatá kouzla by jejich obranou nedokázala prorazit a nebyla to ani situace, kdy by měl čas vyvolat něco mocného.

„Fuhahaaa! Rozdrtím tě dřív, než stačíš použít kouzla.“ Ve chvíli, kdy vběhl dovnitř, vztyčil obrovitý štít. Bylo to jako postavit se proti dělové kouli. I kdyby byl čaroděj, Zagan věděl, že ho přímý zásah promění v sekanou. Navíc, i kdyby štít vydržel, dlouhé kopí za ním čekalo. A pak, pokud jako zázrakem přežije útok oštěpem, bude dlouhý meč na samém konci nevyhnutelný.

Díky této metodě měli jisté vítězství na dosah, ale Zagan nejevil žádné známky paniky. Místo toho jen zaťal pravou ruku.

Máchl tou rukou, jako by chtěl hodit kamenem, a pak se zhoupl dolů ke štítu.

Pěst a velký štít se srazily.

Rytíř zformoval vítězný úsměv a zařval.

„Ty blázne, zemřeš …“ Nicméně právě v tu chvíli se velký štít roztříštil jako sklo.

Zaganova pěst pokračovala dál a rozdrtila dokonce i pomazanou zbroj, která se zarývala andělskému rytíři do žaludku.

„Co to...?“ Zatímco se tvářil, jako by neměl ponětí, co se stalo, andělského rytíře, který nesl velký štít, poslal zpátky rychlostí, která přesahovala jeho původní útok.

Hned za ním byl muž s oštěpem, který se nemohl vyhnout zásahu tělem muže v brnění o váze 200 kilo.

„S-“ Aniž by byl schopen křičet, druhý rytíř byl také srovnán se zemí.

Třetímu muži, který třímal dlouhý meč, se sotva podařilo uniknout, ale tvář mu ztuhla, jako by tomu nemohl uvěřit.

„S-Směšné, to byla ultimátní formace rytířů Azurového Nebe..“

„...Poslyšte, neměli jste se aspoň podívat na osobu, do jejíhož hradu vtrhnete? Kdybyste zkoumali, jaká kouzla vůbec používám, pak byste s takovou pošetilou strategií nešli.“

Zaganova pěst měla kolem sebe omotaný detailní magický kruh. Zhustil veškerou sílu z masivního magického kruhu kolem svého hradu do tohoto jediného místa.

Mana s vysokou hustotou nesla hmotnost. A mohla se dostat do bodu, kdy měla dost síly na to, aby rozdrtila církevní pomazané brnění.

Zagan navíc vynikal v kouzlech, která pomáhala bránit se. I smrtelné zranění by se okamžitě zregenerovalo, a kdyby neměl šanci na vítězství, mohl by utéct rychlostí, která by se vymykala lidskému chápání. Svůj výzkum zaměřil na posílení svých fyzických schopností. A tak vystrčit štít, který pro něj nebyl ničím víc než listem papíru, bylo vrcholem hlouposti.

Zagan pak mávl rukou, jako by odháněl nějaký hmyz.

„Vidíte, jestli rozumíte, tak se už ztraťte. Nebo co, máš v plánu přimět tu štíhlou ženskou, aby sebou vláčela tři kusy mrtvé váhy?“ Tvář posledního andělského rytíře se zkřivila hněvem do té míry, že měl pocit, že by mohl zabíjet pouhým pohledem.

„Ještě ne! Dokud budu stát, vítězství bude naše!“

„Hej, stůj! Ustoup stranou!“

„Já neustoupím, lady Chastille. UOOOOOOOOH!“ Rytíř držel oběma rukama ve vzduchu svůj dlouhý meč a přiřítil se přímo zepředu s úderem nad hlavou.

Zagan na něj hleděl chladnýma očima a máchl levou rukou směrem k němu.

Jeho ruka, omotaná ve světle magického kruhu, získala tvar podobný čepeli z jeho dvou natažených prstů.

Dlouhý meč a Zaganovy prsty se srazily. A když se ozvalo ostré zařinčení, dlouhý meč se uprostřed zlomil.

Poté muž doširoka otevřel oči do té míry, že měl pocit, jako by mu vypadly oči.

„Nemožné... Urk.“ A pak Zagan natáhl paži.

„C-Co jsi zač...“ Zagan s prásknutím máchl andělskému rytíři do zmateného čela. Byl to žert, který jako dítě často vytahoval.

„Ugh!“ Z tohoto jediného úderu však mužův zátylek narazil do země.

Zagan pak nemilosrdně pošlapal nos muži, který se svíjel na zemi.

„Hiigigigigi...“

„Už to chápete? Když trochu víc přitlačím, rozmačkám ti hlavu jako rajče. Skřípání kostí ve tvé hlavě... to je něco, na co nikdy nezapomenete. Ani teď nemůžu říct, že by mi to vypadlo z hlavy.“

Bylo to něco, co se stalo, když ho zajal jistý čaroděj. Stejně jako ten, kdo upadl do zoufalství kvůli tomu, že byl nabídnut jako oběť, byl i Zagan mučen.

Proto věděl, kolik hrůzy ten zvuk vyvolává. A zatímco mluvil, obrátil svou pozornost k dívce.

„No tak, nedělej nic zbytečného. Dřív, než stačíš tasit meč, bude mozek toho chlapa rozstříknutý po zemi. Jsem si jistý, že to nezvládneš, když máš šanci ho zachránit, že?“

„Sh-Shaaave... meee… AAAH!“ Když andělský rytíř nevzhledně zaječel, dívka stáhla ruku z velkého meče, který měla za zády.

To je ale rozumná holka.

Popravdě řečeno, kdyby ho ta dívka jen tak napadla, bylo by to pro Zagana nepříjemné.

Tři andělští rytíři byli možná bezcenní protivníci, ale posvátný meč byl něco úplně jiného. Zaganova pěst by byla nejspíš nemilosrdně rozsekaná na kusy, spolu s celou manou uvnitř. Nebyl si jist, zda může zvítězit, a to i v rámci svého panství.

Po chvíli přemýšlení se na něj dívka zahleděla.

„Tch... Proč se chováš, jako by to byla nějaká hra. Máš v úmyslu zesměšnit poražené?“ Oči dívky, která to řekla, byly z nějakého důvodu zbarveny spíše zklamáním než hněvem.

Zagan se pak podrážděně zatvářil, jako by měla znát odpověď.

„Víš, jak nejlépe využít strachu?“

„Co...?“ Chastilleina tvář byla stále ostražitější.

Zagan v nich potřeboval vyvolat strach. Musel je přesvědčit, že nemá cenu ho vyzývat a že ti, kteří se nezapojí, budou v bezpečí. Musel ten strach vyvrtat do hlav nejen jim, ale i lidem nad nimi.

Proto se ze všech sil snažil je potrápit.

Zagan nemilosrdně pošlapal andělského rytíře a zasadil do něj semena strachu.

„Lidé se bojí neznámého. Co však tento strach šíří, jsou ústa člověka. I kdybych vás tu všechny pobil, lidé, kteří vás poslali, by to viděli pouze jako problém čísel. Chcete-li šířit strach, musíte hodně přežít a sdělit jim své zkušenosti. Zážitky přesně jako tento.” Když do nohy vložil více síly, andělský rytíř pod ním vykřikl.

Pravděpodobně to byl někdo se značným společenským postavením, ale s blátem, slzami, slintáním a hlenem, které mu smáčely celý obličej, se dal popsat pouze jedním slovem. Ubohý.

Dívka však poté řekla následující.

„To je lež.“

„Oh...?“ Zagan doširoka otevřel jedno oko, jako by mu to, co řekla, připadalo zábavné.

„Pravda, pud sebezáchovy je pravděpodobně jedním z důvodů, proč to děláš. A když už mluvíme o církvi, pravděpodobně by to zkusili znovu, ve větším počtu, kdybys nás všechny zabil. To však není tvůj pravý motiv.“ Zaganovo tělo úplně ztuhlo.

Pokud se na pozemku objeví mrtvola, Nephy se vyděsí... Proto je chtěl odvrátit, aniž by je zabil.

Najednou se dívka, která vypadala, jako by viděla skrz Zagana, úplně usmála.

„...Jak jsem si myslela,“ řekla a položila ruku na velký meč na zádech.

„Počkej... nechci zemřít...“ Andělský rytíř pod Zaganovou nohou prosil o život, ale dívka ruku z meče nesňala.

Je to špatné. Prohlédla fakt, že nemám zájem je zabíjet.

Rukojmí měly smysl pouze tehdy, když člověk mohl použít jejich život jako štít. Pokud neměl zájem zabít zmíněné rukojmí, pak by byli k ničemu.

Nakonec dívka vytáhla svatý meč ze zad.

„Chastille Lillqvist. Na příkaz svého pána si podrobím čaroděje Zagana!“

Zagan věděl, že se nemůže držet zpátky proti soupeři s posvátným mečem. Ale i tak se zdráhal zabít mladou dívku přibližně ve stejném věku jako Nephy. Nejen to, věděl, že zabití někoho, koho kdysi zachránil, by mu zanechalo pachuť v ústech.

V každém případě, navzdory tomu, že pro něj byla těžkým soupeřem v boji, dívka – Chastille ho nenechá utéct.

„Tch-“ Zagan odkopl muže u svých nohou, který se převalil po zemi a narazil do dalších dvou zhroucených postav.

Zatímco to dělal, Chastille se vrhla na Zagana se svým posvátným mečem v ruce.

„HAAA!“ Přinesla posvátný meč přímo na něj.