HRH 7 - Kapitola 1: Z nového města, Venetinova 1/3

Kapitola 1: Z nového města, Venetinova

       

Tohle je příběh z doby, kdy Souma odjel do republiky.

Jeviště je Venetinova, pobřežní město na východě Friedonského království.

Pobřeží Království mělo tvar <. K podpoře aktivnější distribuci zboží po celé zemi, král Souma sponzoroval stavbu Venetinovy v rohu tohoto tvaru.

Jestli je na tomhle městě bylo jedinečného, tak jeho dvouúrovňové uspořádání. V dolní části, obrácené k moři, byl rybářský přístav, náměstí, parky a další, zatímco obytná čtvrť, sídlo guvernéra a další podobné budovy byly soustředěny v horní části.

Téměř všechny nákupní zóny se nacházely podél silnice na kopci mezi těmito dvěma úrovněmi. Toto uspořádání města bylo přípravou na velké zemětřesení, které prý udeří jednou za sto let.

Na jedné z klinik podél silnice na kopci ve Venetině byl právě osmiměsíční chlapeček, který mával nohama, když ho držela jeho matka.

„Goo goo!“ vrnělo dítě.

Tohle zdravé dítě se jmenovalo Fuku. Během Soumovy návštěvy uprchlického tábora Hilde Norg, lékařka tříoké rasy, a chirurg Brad Joker ho přivedli na svět císařským řezem. Mimochodem, sám Souma dal chlapci jeho jméno.

Dnes přišel malý Fuku s matkou na pravidelnou prohlídku.

Doktorka Hilde ho vyšetřovala. „Hm... Nevidím nic neobvyklého. Je plný energie.“

Až donedávna chodila do Gingerovy odborné školy v hlavním městě, Parnam, na výcvik lékařů. Jakmile se dostali na správnou cestu, Hilde, která byla vždycky spíš doma a léčila obyčejné lidi, než aby se schovávala v laboratoři a studovala, přenechala své povinnosti svým žákům ve škole. Aby mohla sledovat bývalé uprchlíky, protože o ně měla starost, následovala je do tohoto nového města a otevřela si kliniku.

To znamená, Hilde byla považována za jednu ze dvou největších myslí v lékařském světě a ta druhá byl chirurg, Joker. Oba byli proto často voláni na lékařskou fakultu v Parnamu, ale nedávno z jistého důvodu pobývala ve Venetinově.

Slyšet od Hilde, že je její dítě v pořádku, Fukuova matka sklonila hlavu. „Mockrát děkuju. To všechno díky vám adoktoru Jokerovi, že Fuku a já jsme pořád tady.“

„Nemusíte mi děkovat,“ řekla Hilde. „Je to moje práce, víš. Důležitější je, jak vám řekl král, že byste měla opravdu děkovat svému dítěti, za to, že se narodilo, když jsme tam byli oba.“

Možná aby skryla svou plachost, Hilde se otočila, aby se podívala jinam, když česala Fukuovi vlasy, které konečně začaly růst rovnoměrně.

Fuku radostně zatleskal.

Fukuova matka to pozorovala s lehkým úsměvem. „Asi máte pravdu. Teď můžeme společně počkat, až se vrátí můj manžel.“

„To je pravda, našli vašeho manžela, že?“

„Ano,“ řekla jiná žena a vykročila kupředu. „Dostala jsem zprávu od staršího bratra.“

Na tuto otázku odpověděla osmnáctiletá dívka, která měla na sobě oblečení podobné stereotypnímu domorodému Američanovi a na tvářích měla barvu, která vypadala kouzelně.

Jmenovala se Komain. Původně byla pověřena vedením uprchlíků svým bratrem, Jirukomou, a nyní byla vůdcem komunity bývalých uprchlíků, kteří zapustili kořeny ve Venetinově.

Komain sem dnes přišla, aby podpořila Fukua a jeho matku při jejich rutinní prohlídce. „Podle posla kui, kterého poslal můj bratr, by už měl být na cestě sem.“

Jirukoma se vrátil na sever a vedl všechny, kteří se odmítli stát členy této země a kteří trvali na tom, že se pokusí znovu dobýt svou vlast. Nyní pobýval v království Lastania, jedné z menších zemí uvnitř Unie Východních Národů, jako dobrovolnický voják, když reagoval na jejich výzvu k vojákům.

V té zemi také shromažďoval informace o těch, kteří byli rozptýleni, když byli vyháněni ze severu. Fukuův otec byl jen jedním z těch, které tak našel.

„Říkal, že tě tvůk manžel hledal v jedné ze sousedních zemí Lastanie,“ řekla Komain. „Když mu můj bratr řekl, že jsi v bezpečí a že se ti narodilo dítě, všeho nechal a spěchal sem aby ti byl po boku.“

„Upřímně... Ten muž měl vždycky naspěch,“ řekla Fukuova matka, ale vypadala opravdu šťastně.

Hilde podrážděně pokrčila rameny. „No, je dobré mít rodinu pohromadě. Jen, dovolte mi vás v jedné věci varovat.“

„Cože? Uh, jistě.“

„Vaše břicho jsme už jednou otevřeli kvůli porodu. Procedura proběhla perfektně a pravděpodobně můžete mít druhé, ale...jakmile je břicho jednou pořezáno, je slabší a přirozený porod se stává obtížnější. Takže až budete příště rodit, bude pro vás i pro dítě bezpečnější vás rozříznout a vyndat ho.“

Fukuova matka i Komain polkly.

Hilde se na obě zazubila. „Až se váš manžel vrátí, užijete si spolu trochu romantiky, že? Pokud se rozhodnete, že opravdu chcete druhé, raději se poraďte s lékařem schváleným buď mnou, nebo zemí.“

„Dobře!“ Fukova matka nadšeně přikývla.

Když to slyšel, Fuku také vydal sebejistě znějící výkřik, při němž se všechny tři na sebe podívaly a usmály se.

„Kontrola už skončila?“ Brad vystrčil hlavu zevnitř kliniky. Byl to muž, jehož výraz byl obvykle tlumenější, ale teď se ustaraně díval na Hilde. „Um... je to v pořádku?“

„Jsou v pořádku,“ řekla Hilde. „Matka i dítě jsou zdraví.“

„Ne... Tak jsem to nemyslel...“

„Upřímně... Jsi nervóznější, než bych čekala.“ Hilde vstala a zahnala Brada do zadní části kliniky. „Pro začátek sem nesmí žádní muži, když chodím za pacientkou!“

„Ne, ty se s dítětem vídáš.... Já jen...“

„Dost. Běž tam a připrav se na zítřek! Budeš muset vyrazit do hlavního města a podívat se na princeznu. Říkají, že onemocněla.“

Když razantně donutila Brada odejít, Hilde se vrátila na své místo. „Dobrý bože,“ zamumlala.

Když viděla tu interakci mezi nimi dvěma, Komain tázavě naklonila hlavu na stranu. „Doktor Brad je tu taky, co? Slyšela jsem, že dostal případ toulavé touhy a že navštěvuje pacienty po celé zemi.“

Brad měl vskutku sklony k tuláctví. Byl to ten typ, který by králi Soumovi řekl do očí: „Chci léčit chudé, ne bohaté.“ Řečeno lichotivěji, byl to samotář, méně lichotivě řečeno, stále měl mírný případ syndromu ze střední školy.

I když dostal od Soumy žádost o přednášky, stále cestoval po celé zemi, aby viděl pacienty a léčil je. Technicky vzato s sebou vzal učně a nazval to výcvikem v terénu.

Proto Komaina překvapilo, že tu Brada vidí.

Nicméně, Hilde si odfrkla. „Proč bych měla být překvapená? Muži jsou tak prostí,“ řekla a mnula si břicho.

To gesto řeklo Komain všechno, co potřebovala vědět. „Vy taky, doktorko?!“

„Páni, gratuluju!“ zvolala Fukuova matka.

„Hmph...“ Hilde se v rozpacích odvrátila. Ale přesto mizivě tichým hlasem odpověděla, „Jo, jo... děkuji.“

Způsob, jakým to řekla, přiměl Komain a Fukuovu matku, aby se proti své vůli rozesmály.

1 komentář: