„Přesto, i když je vyrobím, jsou tu dva velké problémy s jejich příchodem do království. Za prvé, vývoz zbraní do jiné země vyžaduje povolení od státu. Pokud jde jen o dobrodruhy, kteří nakupují zbraně pro osobní potřebu a vynášejí je ven, nebudou z ničeho obviněni, ale pokud vyvážíme výrobek ve velkém množství, potřebujeme vládní prověrku. Stejné je to i v království Friedonia, že?“
„No... ano, je...”
Byla to pravda, naše země také řídila dovoz a vývoz zbraní.
Ne tak docela na úrovni zákazů éry Edo, aby do města přicházely zbraně a ženy odcházely, ale...nadměrné množství zbraní přivážených do země odjinud by mohlo být hrozbou pro mír. Kdyby byly ty zbraně vyvezeny ze země, snížilo by to naši schopnost se bránit, a kdyby byly přivezeny, mohlo by to předznamenat povstání. Proto byl v každé zemi svévolný dovoz a vývoz zbraní potlačován.
„Ale jehly nejsou zbraně, že?“ řekl jsem.
„Pokud tomu tak je, budete to muset prokázat úřadům. Žádná země dosud neměla jehly, takže bude těžké na první pohled určit, zda se jedná o zbraně či nikoli. Pokud se je pokusíme prodat bez záruky, že to nejsou zbraně, je tu riziko problémů.“
„Jestli jsou to jen jehly, určitě si nikdo nebude myslet, že jsou to zbraně, že?“
„I kdyby to samy zbraně nebyly, bude po všem, pokud budou podezřívány, že jsou součástkami zbraní.“
„Chápu, kam míříš...“
Bohužel, Taru měla pravdu.
Byla to pravda, kdyby někdo, kdo nezná injekční stříkačky, viděl injekční jehlu na vlastní oči, nebyl by si úplně jistý, že to není zbraň. Kdybychom museli vysvětlovat jejich používání pokaždé, když nás zastaví u vjezdu do města nebo na hranici, byla by to potíž a nebylo jisté, že nám uvěří. Vypadalo to, že si budu muset vyžádat povolení od této země, abych je mohl dovážet a vyvážet.
Ale tahle země byla republika, ne? Technicky vzato měli hlavu státu. Ale dokud jsem neviděl rovnováhu sil mezi jejich hlavou státu a Nejvyšší radou, nebyl jsem si jistý, koho mám přesvědčit. Byla to totální otrava.
Potřeboval jsem si to pořádně promyslet.
„Tak co je ten další problém?“ zeptal jsem se.
„Jde o dopravu. Zimy v této zemi jsou dlouhé. Země je uzavřena sněhem a moře je pokryto ledem. Říkal jsi, že chcete desetitisíce, takže to znamená, že je neustále potřebujete, že? To je jedna věc v létě, ale jak je chcete přepravovat v zimě, když pozemní a námořní trasy jsou nepoužitelné?“
„Zajímalo by mě...“ Mohl jsem se jen držet za hlavu.
Byla to pravda, doprava by byla problém.
Dokonce i ve Friedonském království byl jih v zimě zamčený ve sněhu a ledu. Zdálo se, že bude opravdu obtížné zajistit dodávky z republiky Turgis, kde byly delší a krutější zimy. Tohle je cizí země, nemohl jsem rozjet dopravní síť.
Zeptal jsem se Roroy šeptem, „Můžeme s nimi prozatím obchodovat jen v létě? No, i na to bychom potřebovali získat oficiální povolení, jsem si jistý. Co si o tom myslíš?“
Roroa si přiložila ruku k ústům a přemýšlela o tom, než tiše odpověděla. „Jo... Ale jestli ses rozhodl to udělat, miláčku, myslím, že bys měl vyjednávat přímo s jejich nejvyššími představiteli. Když se budeš snažit tlačit věci dopředu jako obchodník, bude to chvíli trvat, než zprávy o tom, co se děje dojdou nahoru.“
„Nevyjednávej pod falešným jménem, ale říkáš, že jako Souma Kazuya?“
„Nemůžeš se při nošení masky dost dobře setkat s lidmi, co tomu velí, co?“
„To je fér,“ řekl jsem. „No, tak to si tu záležitost asi musíme vzít s sebou domů. Zrovna když to vypadalo, že bychom je mohli vyrábět ve velkém...“
Zatímco má ramena rezignovaně poklesla, Taru se na nás divně podívala. „Myslela jsem, že jste mladý pán a jeho zaměstnanec? Vypadáte, že se chováte jako rovný s rovným.“
Urkh... To bylo právě teď nepřirozené, že? Roroa se vždycky cítila jako můj partner, když přišlo na takový obchod.
„Mwahaha, myslíš?“ Roroa se zahihňala. „No, Nejsem jen tak ledajaký zaměstnanec, jsem přece jeho milenka se souhlasem jeho ženy Juny!“
S tím mě Roroa pevně objala. Počkej, milenka, kterou moje žena schválila?!
Co je to za směšný příběh?! Teď si s tím mám hrát?!
Chtěl jsem si stěžovat, ale byli jsme před Taru, tak jsem se držel zpátky.
Roroa se na mě šťastně usmívala. Proč ta malá ... Věděla, že ji tady nedokážu opravit, a tak si to položila ještě silnější.
Zdálo se, že vzduch zamrzl. Zatímco se Juna usmívala, byla v tom zvláštní intenzita a Tomoe zpanikařila, když uviděla její tvář.
Taru vycítila neklid ve vzduchu a trochu ustoupila.
„Je tohle... taky tvoje rodinná situace?“
„Ocenil bych, kdybyste nevyz...“ To bylo všechno, co jsem dokázal říct.
Najednou Juna vstala. „Miláčku, na chvíli se omluvíme.“
„Huh, Juno?“
Měla stejný vylepený úsměv jako předtím. Pak se postavila za Rorou a položila jí ruce na ramena.
Roroin výraz okamžitě ztuhl. Tohle byla chladná země, ale ona očividně potila kbelíky.
„U-Um, Ju... Madam, děje se něco?“ Roroa jen otočila krk a podívala se na Junu.
Usmála se a řekla, „Co kdybychom se my dvě šly spolu nadechnout čerstvého vzduchu?“
„Ne... Chci zůstat tady...víš...“
„Nebuď taková. Pojď se mnou. Slečno Roroo, milenko, kterou osobně schvaluji.“
V těch slovech byla váha, která nepřipustila žádný argument.
Říkalo se, že „čím tišší člověk, tím děsivější, byl když se rozčílil,“ a vypadalo to, že Juna je ten typ.
Roroa vrhla pohled mým směrem. Její oči plakaly, P-pomoz mi!
Ale jen jsem mlčky zavrtěl hlavou. Moc jsi vtipkovala, Roroo. Smiř se s tím.
N-Nechala jsem se unést!
Omluv se Juně...
Neeeeee...
„Hee hee! Budeme na našich... Hm?“
Právě když se Juna chystala odtáhnout Rorou, stalo se to.
Thump... Thump... V dálce se ozval zvuk otřásající zemí. Zároveň se otřásla místnost. Bylo to zemětřesení o nízké síle.
Nářadí visící na stěnách rachotilo. Zvuk a třes byl stále hlasitější a hlasitější.
„Co se děje? To je zemětřesení?“ zeptala se Roroa.
„Připadá mi to... trochu divné, aby tomu tak bylo,“ řekla Juna.
„Tomoe, jestli to třesení ještě zesílí, ukryj se pod stolem,“ rozkázal jsem.
„D-Dobře!“
Zatímco jsme panikařili, výraz Taru se ani v nejmenším nezměnil. A nejen to, zdálo se, že je trochu chladná, a povzdechla si, když řekla, „Tohle není zemětřesení. Je to jen idiot, co přichází.“
„Idiot?“ zeptal jsem se.
Pak třes ustal a Hal vběhl do dílny. „Hej! Venku je obrovská věc!“
Obrovská věc?
Když jsme vyšli ven, stála tam obrovská chlupatá věc. Bylo to tam hned, jak jsme otevřeli dveře, tak jsem vypustil „Whoa,“ proti své vůli a hlava se mi v šoku zvrátila. Pak, v tu chvíli, jsem viděl tvář té chlupaté věci.
Jeho dlouhý, tlustý nos.
Jeho čtyři velké, tuhé kly.
Překvapivě korálkové oči, které vykukovaly zpod hustých chlupů. Kdybych měl popsat stvoření tyčící se přede mnou...
Mamut se čtyřmi kly?!
Jeho chlupy na těle byly dost dlouhé, aby se dotkly země, a nohy dost krátké, ale vypadalo to jako výstižný popis toho tvora. Věděl jsem, že lidé této země chovají dlouhosrsté tvory jako dobytek z volného výběhu. Nicméně, bylo toho na mě příliš, abych okamžitě poznal tu věc přede mnou jako mamuta.
Jednou, když mě děda vzal na akci do vědeckého muzea, viděl jsem reprodukci kostry mamuta. Jeho výška od země k lopatkám byla čtyři, možná pět metrů.
Ten přede mnou vypadal asi na deset metrů.
Byl jsem zvyklý vídat mohutné tvory, jako byli nosorožci a draci, ale to mi připadalo trochu jiné, než vidět přerostlou verzi tvora z mého starého světa.
Pak mamut se čtyřmi kly pokrčil přední nohy a posadil se. V tom okamžiku se jeho chlupy dotkly země a roztáhly se. I když seděl, byl pořád obrovský. Pravděpodobně byl jen o dva, tři metry nižší.
Zatímco jsem o tom přemýšlel, ozval se shora hlas, který zněl, jako by patřil mladému muži. „Hm? To je neobvyklé. V této dílně se obvykle tolik lidí nevidí.“
Mamut promluvil!
--------------------------------------------------------------------------
Mluvící mamut? 😁
Děkuji za překlady :)
OdpovědětVymazat( konečně jsem dobojoval s prohlížečem, aby mi dovolil se přihlásit 🤣, ten Firefox je poslední dobou za trest )
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatďakujem, tichá ale nebezpečná Juna.
OdpovědětVymazatDěkuji za překlady.
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazat