IwS 7 - Kapitola I: Kalamita 5/13

„C-Co to sakra je?!“ Slyšel jsem zespoda hlas. Nebylo žádným překvapením, že byli šokováni. Bez vysvětlení byli zkrouceni zpět do svého hlavního města a pak se vydali na desetidenní cestu, aby se znovu pokusili o invazi... jen aby našli obrovskou zeď podél hranice Hannocku.

Kromě toho vlajka na vrcholku zdi nebyla Hannockým národním losem, nýbrž Brunhildskou slavnou štítonoškou.

Muž na koni, patrně yulongský generál, na mě zařval. Stál jsem na zdi vedle vlajky.

„Co to má znamenat?!“

„Ah, mí drazí yulongští vojáci, je mou lítostivou povinností vás informovat, že vaše dlouhá cesta byla promarněna. Tato půda zde patří vévodství Brunhild, víte ... Nemůžu dopustit, aby ji někdo přecházel bez výslovného povolení.“ Postavil jsem se čelem ke zmatené armádě a promítl zvětšený obraz nějakého papírování, aby ho všichni viděli.

„C-Co je... Ne, to nemůže být...!“ Byly to papíry, které schvalovaly přesun kousku území z Hannocku do Brunhildu. Území bylo široké jeden kilometr podél hranice Hannocku a Yulongu. Jinými slovy, území hraničící s Yulongem už nebylo Hannockem, ale rozšířením území Brunhildu.

Pokud tedy vojsko Yulongu bude chtít vtrhnout do Hannocku, bude muset projít zemí Brunhildu. A my jsme vůbec neměli v úmyslu jim dovolit projít.

„Ah, pro případ, že by sis to chtěl ověřit, ušetřím ti cestu. Tahle velká stará zeď překlene celou hranici.“ Už se mi to povedlo. Pomocí dílny, zemní magie a pouhého šestidenního úsilí jsem zrekonstruoval jistou velkou zeď z jiného světa. No, ve skutečnosti byla o trochu vyšší než ta ze Země.

Stěna byla široká asi jeden kilometr, až po hranici. Byla vlastně asi tak široká jako samotné teritorium Brunhildu.

„To je idiotské! Prostě zničíme tu vaši ubohou zeď! Do útoku, chlapi!“ Na rozkaz svého generála se yulongští vojáci vrhli proti zdi.

Wow, oni to vlastně dělají ... Možná jsem to jen já, ale neměl byste si alespoň promluvit se svým císařem, než vyhlásíte válku jiné zemi? No, stejně tak je možné, že mi nevěří. Je mi to vlastně jedno tak jako tak.

Yulongské vojsko se přiblížilo ke zdi a začalo po ní šplhat... Daleko se však nedostali. Ve chvíli, kdy začali stoupat, se země otevřela a pohltila je

„Co?!“ Vojáci, kteří navázali kontakt se zdí, začali všichni mizet. Všichni za nimi, zdánlivě překvapeni, přestali pochodovat.

Nastavil jsem to tak, aby se jim, jakmile se dotknou zdi, otevřela pod nohama [brána] a bezpečně je poslala zpět do Shengaie. Přímo do královského paláce. Ne že bych jim dlužil vysvětlení.

Vojáci se k ní přiblížili jinak a začali po mně střílet šípy. Všechno se to odrazilo v několika vteřinách bez okolků. Očaroval jsem stěnu větrnou magií takovým způsobem, že by odpuzovala přilétající šípy, ale odchozí šípy by jí mohly v pohodě projít.

„Oh, tady je malé varování. Doufám, že nevypustíte žádná magická kouzla. Jakákoliv útočná magie, kterou vystřelíte na zeď, bude teleportována přímo do vašeho hlavního města.“ Rozhodl jsem se jim dát varování, protože jsem viděl několik mágů v davu, jak zvedají své hole. Když uslyšeli má slova, sklopili zbraně. Nevěděl jsem, jestli mi věří, ale určitě to nebudou riskovat.

Ale mluvil jsem pravdu. Každé kouzlo na zeď by prošlo přímo skrz a skončilo by v Shenghai. Přesně doprostřed hlavního města.

„A teď to řeknu ještě jednou. Jděte domů. Jakékoliv další akty agrese budou považovány za formální vyhlášení války.“ Luskl jsem prsty a na obloze se otevřely [brány]. Deset Chevalierů spadlo z nebe a přistálo těsně před zdí s drtivým nárazem. Nakonec sestoupili z nebe také dva černí Rytíři Baroni a jeden bílý Zářící Hrabě.

Naši vicevelitelé, Norn a Nikola, byli v Rytířích Baronech, zatímco Lain jela v Zářícím Hraběti. Ty černé a bílé byly funkčně identické, ale Zářící Hrabě měl prostě jiný nátěr. Namaloval jsem ho čistě a zářivě bíle. Říkal jsem si, že takhle to bude lepší, protože velitel měl vypadat jedinečně.

„C-Co... Ne... Cože?!“ Yulongský generál spadl z koně, který se vzpínal a panikařil kvůli náhlým otřesům. Kůň opustil svého pána a prchal do kopců.

„Chcete-li se s námi utkat v bitvě, pak se vašimi nepřáteli stane rytířský řád Brunhildu. Na má slova všechny Frame Geary tasily meče a ponořily je do země. Stačilo to, aby celá nepřátelská armáda úplně ztratila morálku.

„Ú-Ústup! Vypadněte odtud!“

„Jděte do bezpečí, rozdrtí nás!“

„Uwaaah!“ Celá armáda Yulongu se rozprchla do větru.

Bože, jestli se chcete dostat do bezpečí, dotkněte se mé zdi... Za pár vteřin budete zpátky v Shenghai, ahahaha!

Zatímco jsem pozoroval prchající vojsko, otevřel se průlez hrudníku na černém Frame Gearu po mém boku. Vicekomandér Norn se předklonila a upoutala mou pozornost.

„Hej šéfe ... Můžeme rozhodně bránit pozemní cesty, jako je tato, ale nemohou vtrhnout do Hannocku po moři?“

„To bude taky v pořádku. V mořích kolem Hannocku jsem povolal deset krakenů jako mimořádnou obranu. Řekl jsem jim, aby útočili jen na válečné lodě, takže by to mělo být v pořádku.“

„Wowee... To je pěkně podlé ...“ Co tím myslíš?! Je to jen základní prevence. Aspoň si nemusím dělat starosti s oblohou.

Teď už mi stačilo jen prověřit stav věcí. Nastražil jsem návnadu, takže jsem prostě musel čekat. Pokud by ti útočníci onehdy byli z Yulongu, pak by to určitě využili jako novou šanci. Od jejich konce jsem očekával brzy nové pohyby.

Jediné, co zbývalo, bylo použít poslední úpravy.

◇ ◇ ◇