HRH 7 - Kapitola 6: Trumf při vyjednávání 1/2

Kapitola 6: Trumf při vyjednávání

 

Předali jsme správu žaláře armádě republiky a spěchali zpátky do města Noblebeppu, kde čekala Roroa a Tomoe. Tam na nás čekaly rozhovory s Kuuovým otcem, hlavou republiky Turgis.

Bylo dohodnuto, že jednání se bude konat v místnosti v hostinci, kde jsme byli ubytováni, s velmi omezeným počtem lidí. To bylo výsledkem zohlednění situace na straně Turgis, kdy by větší schůzka vyžadovala čas na to, aby proběhl proces s radou náčelníků.

Do Noblebeppu jsme se stihli vrátit v poledne v den jednání. Zůstali jsme v horské vesnici u žaláře jednu noc po vyhlazení ogrů a pak jsme vyrazili těsně před úsvitem, ale nakonec nám trvalo tak dlouho, než jsme dorazili.

I když byla situace druhé straně vysvětlena, museli jsme je nechat čekat dost dlouho.

Když jsem sesedl z vozu před hostincem, Roroa a Tomoe vyšly z hostince, aby nás přivítaly.

„Vítej zpátky, miláčku!“ zavolala Roroa. „Tys mi dělal starosti.“

„Vítejte zpátky,“ řekla Tomoe. „Jsem ráda, že jsi v pořádku, velký bratře.“

„Jsem zpátky, Roroo, Tomoe.“

Když jsem je poplácal po hlavě, vrkaly a usmívaly se. Vidět je takhle, ulevilo se mi, že jsem se mohl vrátit v pořádku.

S tím, že nám pomohl Dece, Juno a ostatní, mohlo by se zdát, že tam nakonec nehrozilo velké nebezpečí, ale když jsem viděl ty zvrhlé ogry, kteří vypadali, jako by se vyplazili z pekla a hodovali na něčem, co vypadalo jako lidské maso, možná jsem se cítil v srdci trochu slabý. To byl koneckonců traumatický pohled.

„Whew, jsme tady, jsme tady.“ Vystupujíc z vozu, Kuu točil rukama v kruzích. „Už je poledne, takže váš král a můj otec už začali s rozhovory?“

My lidé z království jsme se na něj dívali nechápavě, ale...

Oh, pravda, všichni si to rychle uvědomili. Jediní, kdo to nevěděl, byli Kuu a Leporina.

Nasadil jsem napjatý úsměv a řekl Kuuovi, „Ne, ještě ne. Koneckonců, jeden z vůdců právě dorazil.“

„Cože? Co to má...“

Když se Kuu chtěl zeptat, šla k nám přes cestu skupina asi pěti lidí. Ten, který je vedl, byl mohutná sněžná opice s přísným obličejem.

Byl horou svalů. Kotlety a vousy mu splývaly v cosi jako hřívu bílého lva.

Pokud byl Kuu Sun Wukong, on mohl být nazýván opičím králem. Jeho bílé roucho a bílá pláštěnka s vycpávkami na ramenou v něm vyvolávaly dojem, že je každým coulem osobou vysokého postavení.

S vojáky v patách stál velký muž před námi.

„Hm? No, hele, jestli to není můj starý muž,“ řekl Kuu sněžné opici. „Co se stalo s rozhovory?“

Ano, přesně jak jsem předpokládal, tahle velká sněžná opice byl Kuuův otec a také hlava republiky Turgis.

Muž si Kuua nevšímal a postavil se přede mě. „Rád vás poznávám, králi Friedonie. Vítejte v republice Turgis. Já jsem hlava státu, Gouran Taisei.“

Sir Gouran se usmál a natáhl pravou ruku. Měl přísnou tvář, ale zdvořile se usmíval.

Vzal jsem ho za pravou ruku. „Taky vás rád poznávám, sire Gourane. Jsem král Souma Kazuya ze Spojeného království Elfriedenu a Amidonie.“

Spojili jsme si levé ruce se sepjatýma pravýma k obouručnímu potřesení.

Zatímco nás pozorovali, Kuuovi visela otevřená ústa, jako by nechápal, co se děje. Nakonec si to musel v hlavě srovnat, protože Kuuovi se rozšířily oči.

„Cožeeee?! Kazuma je král?!“

„Tak, Kuu, jsi hrubý na sira Soumu,“ vynadal mu otec.

„Ne, je to moje chyba, že jsem nic neřekl,“ Řekl jsem. „Promiň, že jsem ti to neřekl, Kuu. Mé pravé jméno je Souma Kazuya. Alespoň jsem se kvůli tomu spojil s vaší hlavou státu.“

Hned jsem se omluvil, že jsem to držel v tajnosti, Kuu si povzdechl. „Když si pomyslím... že ten chlap, na kterého jsem narazil v Taruině dílně, byl král sousední země...“

„Mohl bych říct totéž,“ řekl jsem. „Kdo by čekal, že se syn hlavy státu této země přiřítí na numothuvi, zatímco já budu jednat s Taru?“

Mluvte o náhodě. Jediné, co jsme mohli udělat, bylo se jízlivě smát.

Sir Gouran, který nás pozoroval, se srdečně rozchechtal. „Jestli si vedeme skóre, jsem ze všech nejvíc zmatený. Kdo by čekal, že můj vlastní syn spolupracuje s cizím králem? A co víc, zdá se, že jste nám pomohli podrobit si monstra, která se vylila z kobky. Srdečně vám děkuji jménem svého lidu.“

Gouran sklonil hlavu. Z toho jeho přímého postoje jsem cítil, že je s Kuuem příbuzný.

„Prosím, zvedněte hlavu,“ řekl jsem. „Příšery v kobkách jsou hrozbou pro celé lidstvo. Jsou jako přírodní katastrofa, takže je jen přirozené, že bych nabídl pomoc, bez ohledu na to, zda se to stalo v království nebo v republice.“

„No, jsem rád, že to říkáte... Oh?“ Sir Gouran si všiml Roroy, která stála vedle mě, a zamrkal. „Promiňte. Nebyla byste náhodou princezna Roroa z Amidonie?“

„Ano, lorde Gourane. Jsem Roroa Amidonia.“ Roroa zvedla lem kabátu a udělala pukrle.

Na okamžik bylo to gesto tak vytříbené, že jsem se musel ptát, jestli je to skutečně Roroa. Potlačila snad svůj obvyklý kupecký slang a zdvořile odpověděla, protože byl představitelem národa?

Pro nás, kteří jsme znali obvyklou Roroa, vypadala jako malá tanuki hrající nevinnou, ačkoli...

„Víš, kdo jsem, lorde Gourane?“ dodala.

„Nejsme přímo seznámeni, ale připomněla jste mi svou matku,“ řekl.

„Moji matku?“ Roroa naklonila hlavu na stranu.

Kdybych si vzpomněl, Roroina matka zemřela, když byla malá, že? Vzpomněl jsem si na to, protože když jsme Gaiusovi vystrojili pohřeb, byl pohřben v hrobce knížecí rodiny, kde už jeho ženu uložili k odpočinku.

Se srdečným smíchem, Gouran pokračoval. „Když jsem byl mladý, došlo jen k menším potyčkám, ale několikrát jsem zkřížil čepele s amidonskou armádou. V tomto procesu, shromáždil jsem informace o Amidonii. Víš, sir Gaius se stal děsivým protivníkem. Nic nemohlo být problematičtější.“

„Ch.. Chápu...“ snažila se dát Roroa správnou odpověď.

Mezi ní a jejím otcem došlo k roztržce. Když se někdo smál a říkal jí o něm věci, které by mohly být komplimenty nebo urážky, určitě netušila, jak odpovědět.

Sir Gouran pokračoval navzdory Roroině reakci. „Slyšel jsem, že vaše matka byla osoba tak veselá, že by se mohla smát přísné tváři sira Gaiuse. Také jsem slyšel mluvit o tom, jak jste se provdala za krále Soumy a se svou zemí s vámi.

„D-Děkuji...“ odpověděla Roroa a vrhla na mě pohled, který křičel, Miláčku, pomoz mi!

Zdálo se, že ji znepokojuje, když vytahuje nepříjemná témata, na která je pro ni těžké reagovat, a zřejmě to dělá bez zlého úmyslu.

Ale na rozdíl od Roroy, na mě sir Gouran udělal dojem. I když žil v této uzavřené zemi, nebyl laxní ve shromažďování informací o okolním světě.

No, kromě toho, Roroa trhala, tak jsem se rozhodl, že tady pomůžu.

„Sire Gourane, měli bychom teď začít s rozhovory?“

„Oh, promiňte, byl jsem hrubý,“ řekl sir Gouran s nesmírně vážným výrazem. „Vím, že rozhovory byly naplánovány na dnešek, ale mezi porobením ogrů a cestováním musíte být unavení. Prosím, odpočiňte si pro dnešek a rozhovory budeme vést zítra.“

„...No, dobře,“ řekl jsem. „Byl bych vám vděčný, kdybychom to mohli udělat takhle.“

Nechtěl jsem jednání uspěchat, chtěl jsem, abychom si dali na čas. A byla pravda, že jsem byl unavený. Proto jsem se rozhodl přijmout ohleduplnou nabídku sira Gourana.

My zůstaneme v hostinci a sir Gouran se svou družinou ve vile, kde poblíž bydlel Kuu.

Pak, zítra, bychom si vyhradili celý tento hostinec na setkání.

Tady se to všechno rozhodne.

 

Tu noc, použil jsem klenot, který jsem tajně přinesl, abych kontaktoval Hakuyu v hlavním městě Parnam. Když jsem vysvětlil situaci v Turgis...

„Upřímně... co jste si myslel?“ zeptal se podrážděně. „Pro krále národa by mělo být nemyslitelné, aby šel zabíjet ogry.“

To byla první věc, kterou Hakuya vypustil z úst.

„No, myslel jsem, že musím...“

„Zdá se, že vynadání od lady Liscie je v této chvíli nevyhnutelné,“ pokračoval.

„Urkh... Liscia je tam taky?“ zeptal jsem se váhavě, ale Hakuya zavrtěl hlavou.

„Ne. Lady Liscia už odešla odpočívat do panství lorda Alberta.“

„Díky bohu.... Nechtěl bych, aby si teď dělala starosti.“

Nosila naše dítě ve svém lůně. Nemohl jsem si dovolit jí dělat zbytečné starosti.

Ale byla to opravdu škoda, nevidět Lisciinu tvář a neslyšet její hlas. Chtěl jsem jí přímo poděkovat za to, že má naše dítě. Díky tomu jsem se cítil jako otec, který kvůli obchodu žije daleko od rodiny.

Hakuya se zatvářil podrážděně. „Jestli to víte, chci, abyste byl opatrný. Brzy budete otcem, Vaše Veličenstvo.“

„Vezmu si to k srdci...“

Na to už jsem nemohl odpovědět. Musel jsem k sobě být upřímný a přemýšlet o tom. To ovšem znamenalo, že pokud se v budoucnu setkám s podobnou situací, nevěděl jsem, jestli dokážu být prozíravý nebo ne.

„Tak jak jde ten plán u tebe?“ zeptal jsem se.

„Už jsem dostal souhlas od druhé strany. Přípravy jsou dokončeny, ale... co si myslíte o siru Gouranovi, pane?“

„Jak to přesně myslíš?“

„Myslíte, že rozhovory budou úspěšné, nebo ne?“

Trochu jsem o tom přemýšlel. Vzpomněl jsem si, co jsem dnes viděl o siru Gouranovi.

„Zdá se být drsný, ale viděl jsem v něm i citlivější stránku. Vypadá jako válečník, ale to pro něj není všechno. Když ho podceníme, využije toho. Není hlavou národa pro nic za nic.“

„Sire... aby jednání probíhala hladce, chtěl jste demonstrovat moc našeho národa, je to tak?“

„Aby se vytvořily přátelské vztahy, chci jim ukázat přednosti vytvoření spojenectví s námi a opovržení z toho, že si z nás udělali nepřítele. Ale jak to tak vypadá, nenechá se zastrašit jen tak něčím. To je další důvod, proč trik, který jsi nastavil, bude užitečný.“

Zazubil jsem se.

„Prosím vás, nechoďte zítra na jednání s tím výrazem ve tváři.“ Hakuya si podrážděně povzdechl.

◇ ◇ ◇