IwS 7 - Kapitola I: Kalamita 7/13

O pár vteřin později mi v hlavě zacvakala pravda. Už jsem křičel.

„V-vlezte do Frame Gearů, hned! Bojové postavení, lidi! Máme tu blížící se útok!“ Okamžitě jsem vyvolal [let] vzlétnul tam a potvrdit realitu této noční můry.

„Ghah... C-Co je to sakra za načasování?!“ Řvoucí dav frází se řítil k mé zdi.

Byly tam různé tvary a velikosti, několik malých a středních, s několika většími. Většina z nich byli malé konstrukty, ale ve směsi bylo i několik středně významných konstruktů. Některé měly tvar mravenců, jiné jako stonožky, jiné měly zábavnější tvary, jako třeba pštros. Celkově tam bylo deset životních forem frází větších než moje standardní Frame Geary.

Neběželi nijak zvlášť rychle. Nicméně v tom problém nebyl. Problém byl v tom, že jich bylo kolem stovky.

„Cílový zámek! Jádra fráze! Nyní vyvolat [Apport]!“

„Rozumím. Vyvolání [Apport].“ V ruce se mi objevilo velké jádro fráze velikosti softballu.

Sakra, to je špatné ... Nemůžu vytáhnout víc než jedno najednou, protože kouzlo je omezeno na to, co se mi vejde do dlaně. Vytáhnout je ven jedno po druhém zabere příliš mnoho času a já budu schopen takto zabít jen ty malé! Co mám dělat?!

„Proplétej se, země! Prokletá půda: Zemní vazba [Earthbind]!“ Kořeny stromů se vytrhly ze země a zachytily se nohou přicházející fráze. Stejně jako jsem si myslel, že tím získáme trochu času, tak se ti tvorové snadno vymanili.

Uřízli si vlastní nohy... Mohli je okamžitě zregenerovat, takže je jednoduše zahodili a postoupili kupředu. Fráze byla ve svých činech skutečně obludná.

Za mnou dorazila Lain ve svém Zářícím Hraběti a Nikola se objevil ve svém Rytíři Baronovi. Vedle nich se objevilo také několik Chevalierů. Nechali za sebou několik jednotek, aby ochránili hradbu.

Odletěl jsem na stranu bílého rytíře a předal rozkazy Lain.

„Vyndejte ty větší, zatímco já zničím ty menší! Umí se regenerovat, takže se soustřeďte na jádro uvnitř jejich těla! Ujisti se, že tu informaci dostane každý na komunikačním kanálu!“

„Rozumím!“ odpověděla Lain prostřednictvím reproduktoru. Spokojen s tím, že to pochopila, jsem se pohnul, abych ze [skladu] vyndal svůj frázový velký meč. Byl asi dva metry dlouhý a třicet centimetrů široký. Potěžkal jsem ho oběma rukama.

Kdybych nepoužil [gravitaci] na snížení jeho váhy, nemohl bych ho v žádném případě zvednout.

„Do útoku!“ Vyrazil jsem ke skupince blízkých frází. Zamířil jsem přímo na jádro svého prvního terče a s malým odporem jsem ho dokázal rozdělit na dvě části. Můj meč byl ostřejší, než měl vůbec právo být, samozřejmě díky vší magické energii, kterou jsem do něj nalil.

Podobným způsobem jsem jich začal řezat více, jednu po druhé. Ponořil jsem se a ponořil mezi jejich natažená nabroušená křišťálová chapadla a dobře jsem se podíval na obrovský přechodný konstrukt stojící proti několika těžkým rytířům.

Vyrazili vpřed se zdviženými štíty, aby se bránili kopím podobným končetinám, a bušili do něj zbraněmi.

Ale Frame Geary, které jsem rozmístil u zdi, nebyly vybaveny specializovanou výzbrojí, takže to měli těžké. Rozbité kousky fráze se neustále regenerovaly, takže museli neustále útočit v rychlém sledu, aby na jejich úderech záleželo.

Jen Nikola ve svém Rytíři Baronovi měl něco zvláštního. Byla to halapartna. Bojoval sólo proti jinému meziproduktu a skutečně se mu podařilo roztříštit jeho jádro. Pak se okamžitě vydal podpořit bojující Chevaliery poblíž.

Bylo tam asi deset středních konstruktů. Měli jsme pět Chevalierů, jednoho Rytíře Barona a jednoho Zářícího Hraběte. Říkal jsem si, jestli to bude stačit. Jednomu z těžkých rytířů, kterému Nikola přispěchal na pomoc, se podařilo roztříštit mezilehlé jádro. Práce v tandemu rozhodně měla své výhody. Ten rytíř pak pokračoval v podpoře dalšího bojujícího rytíře a Nikola se obrátil, aby podpořil dalšího ze svých druhů.

A tehdy jsem si uvědomil naši výhodu. Fráze nebyly koordinovaní tvorové. Z pohledu fráze byla každá bitva sólovou bitvou. Kdyby měl další z jejich blízkých potíže, nespěchali by, aby ho podpořili. To byl bod, kdy jsme měli jasnou výhodu. Rozhodl jsem se svěřit střední konstrukty rytířům ve Frame Gearech. Menších konstruktů bylo přece jen skoro devětkrát tolik a já je potřeboval rychle vyhladit.

Prokrájel jsem frázi jako máslo, jednu po druhé.

A pak, podivným štěstím, pokud se tomu tak dalo říkat, fráze konečně přestaly dobíhat ke zdi. Zastavily se a otočily se ke mně, jako by ve mně poznaly nepřítele.

Skutečnost, že fráze fungovala tak toporně a mechanicky, by se dala považovat za slabé místo. Operovali se základním instinktem, takže by se dalo říct, že se v zápalu boje snadněji vedly... Zároveň je však činila smrtonosnějšími a efektivními. Výhrůžky, které jsem onehdy vystavil Yulongu, by na takového nepřítele nezabraly. Fráze neznala strach. Místo toho jen bez citu postupovaly vpřed. Byly jako kombajni, terminátoři.

Na odpočinek jsem rozhodně neměl čas. Většina útoků byla z jejich kopím podobných končetin, ale teď se na mě vrhly nějaké ty krystalové střely, podobně jako tehdy, když jsem čelil manta frázi. Bránil jsem se proti tomu [štítem] a vyřadil odpovědného.

„B-Bože... Bojovat s tolika najednou je šílené ...“ Nepřátelé se také chovali tak neuspořádaně. Na jejich šílenství neexistovala žádná metoda. Nemohl jsem vyvolat něco jako [ledovou skálu] nebo [bránu], protože musely zůstat na místě. [Paralýza] a [gravitace] byly také neúčinné. Nemohl jsem použít [uklouznutí] ze strachu, že by to také ovlivnilo mé spojence.

Krátce jsem uvažoval o použití [gravitace] ke ztížení mečů mých spojenců, ale bylo by to příliš vysvětlovat to v žáru okamžiku.

Jediné, co jsem mohl udělat, bylo zabíjet, zabíjet a zabíjet další. Až nakonec...

„...Dobře, to je ono!“ Asi o deset minut později... nebo možná ještě méně než o deset minut později už nezbyly žádné menší konstrukty.

Lain zabila poslední střední konstrukt přibližně ve stejnou dobu. Alespoň to vypadalo, že ho zabila.

Neviděl jsem okamžik, kdy rozdrtila jádro, a tak jsem držel stráž dalších deset minut. Ten čas ubíhal bez jakéhokoli pohybu rozbitých úlomků všude kolem, takže to vypadalo, že je opravdu konec.

Na naší straně nebylo příliš velké poškození. Dva Frame Geary měly zlomené čepele a jeden měl rozbitý štít, ale zbytek měl drobné oděrky a škrábance po celém rámu. Věděl jsem, že Rosetta bude plakat, když to uvidí, tak či onak.

„Milorde... Co to bylo za věci?“ Lain otevřela poklop na hrudi bílého rytíře a promluvila ke mně. Vlastně mi to připomnělo, že jsem rytířskému řádu ještě nic o frázi nevysvětlil. Použil jsem [let] a vyskočil na rameno Zářícího Hraběte.

„Říká se jim fráze. Jsou to vetřelci z jiného světa. Kdysi v dávných dobách zničili civilizaci... Frame Geary, které řídíte, byly původně zbraně určené k boji proti nim.“ Nazvat je útočníky nebylo úplně správné, ve vší upřímnosti. Byli spíš jako deratizátoři. A my jsme byli ta havěť, kterou tak zlomyslně hledali.

Tohle je poprvé, co jsem jich viděl tolik najednou... Nechci ani pomyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby mi Hannock nedal tenhle pozemek.

„Pak... znamená to, že oblaky kouře, které jsme viděli dříve, způsobili tito kluci? Útočili na vesnice Yulongu nebo co?“

„To je možné, jo... Oh... Sakra, počkej! Všechny jednotky, vraťte se! Právě teď jsme na území Yulongu jako plná bojová síla! Nemůžeme riskovat, že nás uvidí jejich zpravodajský sbor nebo něco podobného!“ Bylo docela možné, že by veškerou zkázu svalili na nás.

Chystal jsem se posbírat fragmenty fráze, ale zaváhal jsem a nakonec jsem si vzal jen asi polovinu. Bylo by podezřelé, kdyby zde byly vymazány všechny důkazy o aktivitě fráze. Přinejmenším opuštění poloviny znamenalo, že vláda Yulongu bude muset uznat, že tady nejsme útočníci.

„Politika je někdy opravdu otrava...“ Když jsem reptal na stav situace, vytáhl jsem mapu na svém telefonu. Nechal jsem to zobrazovat místa se stoupajícím kouřem a nedávnou destrukcí. Jak jsem očekával, v oblasti bylo několik míst. To musela udělat fráze.

Jakkoli to bylo nešťastné, nezdálo se, že by přežili. Fráze koneckonců slyšela tlukot lidského srdce. Skrytí nic neudělalo, protože vás mohli sledovat, ať se dělo cokoliv.

Zatímco jsem tiše naříkal nad mrtvými, oddaloval jsem mapu, dokud nebyl viditelný celý Yulong.

„Počkat... Co je... Co se tady děje...?“ Není tam trochu moc poškozených značek? Proč na jihu stoupá kouř? To je daleko odsud... P-Počkej, Shenghai taky? Co se děje? N-Ne, to nemůže být...

„Spustit hledání. Zobrazit frázi.“

„Rozumím. Zobrazuji.“

Thud. Na mapu spadl špendlík, který naznačoval přítomnost fráze.

Thud. Další padl. Thud. Thud. Thud. Thud. Thud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud. Thudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthudthud.

Na Yulong padlo bezpočet červených ukazatelů, které téměř zakryly samotnou zemi.

„V žádném případě...“ mohl jsem jen vyděšeně přihlížet a vydechnout, jak kolíky neustále padaly.

Na chvíli jsem ztratil klid a nevěděl, co mám dělat. Špendlíky neustále padaly, dokud nebyla celá mapa téměř úplně pokryta.

„...Kolik frází celkem?“

„Celkem třináct tisíc sto šedesát devět forem života fráze.“ To číslo bylo prostě nevyčíslitelné. Neměl jsem ponětí, jak na to reagovat. Porazit je bylo možné, ale trvalo by to dlouho. A každou minutou, kterou jsem promarnil, umíralo více občanů Yulongu. Nebyla to moje věc... Jen jsem musel posílit myšlenku, že to se mnou nemá nic společného... Ale nemohl jsem.

„Gh... Co-co mám sakra dělat?!“

„Ah, Touyo... Přesně jak jsem očekával.“ Otočil jsem se v šoku nad tím náhlým hlasem, jen abych zjistil, že stojím tváří v tvář bledému mladému muži.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Invaze započala….