Když jsem jí to řekl, Juno to zarazilo.
„Aniž bychom to věděli... potkali jsme opravdu důležité lidi.“
„Svět je opravdu malý,“ souhlasil jsem.
„Normálně je trochu větší!“ rozzlobila se Juno.
Její reakce byly zábavné, tak jsem si to užíval.
Pak si otřela úsměv a promluvila s trochou obav. „Ale přesto, jaké to je být králem?“
„Co je to, z ničeho nic?“
„Nah, jen jsem si říkala, že to musí být potíž.“
„No, jo,“ souhlasil jsem. „Ale to je každá práce taky, ne? Být dobrodruhem znamená vždy riskovat svůj život, že?“
Nečinně jsem pohlédl na temnou oblohu. Oh, hej, hvězdy byly venku.
„Král, dobrodruh nebo pekař, to je jedno. Pokud se postavíte k práci čelem, riskujete svůj život. Když se budeš takhle snažit, někdo ti pomůže. Pro mě to byla moje rodina a družiníci, zatímco pro tebe je to Dece a tvoje parta, že?“
„Jistě. Čím déle půjdeš, tím víc rukou ti bude oporou.“
„To už jsem slyšel.“
„Je to hláška z dětské písničky. Tu, kterou zpíváme dětem, když začnou chodit.“
Tu, kterou mi Juna jednou zpívala. Když jsem měl pocit, že bych mohl být zdrcen svou povinností krále a nemohl jsem spát, Juna mi zazpívala ukolébavku...
Od té doby uplynula dlouhá doba a počet rukou, které mě podpíraly, se zvýšil, ale jak daleko jsem byl schopen dojít?
„Vlastně bych se tě rád na něco zeptal,“ řekl jsem. „Co si myslíš o této zemi, Juno?“
„Co si myslím?“
„Chci říct, myslíš si, že je to dobrá země? Chci znát tvůj upřímný názor.“
„Hm... Je to snadná země k životu.“ Juno si položila ruku pod bradu a při řeči přemýšlela. „Existuje široká škála potravin a jako dobrodruh je možnost projet se vlakem s nosorožci příjemná a snadná. Mít pořádné silnice také usnadňuje výpravy za ochranou cestujících obchodníků. A taky tahle země vypověděla smlouvu s cechem, aby v době války povolala všechny dobrodruhy, že? Být schopni zůstat tady a vědět, že nebudeme povoláni, když přijde válka, je dobré.“
„Chápu, chápu...“
Jak jsem si myslel, je to něco jiného, než co běžný občan považuje za dobrou zemi. Nestávalo se mi často, abych slyšel názory od dobrodruhů, takže to bylo zajímavé.
„Když to ale otočím, dobrodruhům se tu snadno shromažďuje,“ řekla Juno. „Když se shromáždí příliš mnoho dobrodruhů, konkurence v žalářích se zvýší, takže se dá říct, že je to problém.“
„No, pokud jde o zemi, jsme rádi, že jsme žaláře vyklidili dřív.“
„Pro nás dobrodruhy naplňují naše břicha a krmí našeho ducha dobrodružství. S tou panenkou jsi šel na dobrodružství, takže to chápeš, ne? To rozjaření.“
„No, jo... Vím, že historky o vašich bojových schopnostech jsou zdrojem zábavy i pro lidi.“
Kromě toho žaláře hrály roli v místní ekonomice. Proto by se stát neměl angažovat víc, než je nutné. Chtěl jsem jádro žaláře pro vysílací hlasový klenot, ale také jsem se chtěl vyhnout neočekávaným problémům.
„Tak se snaž, dobrodruhu,“ řekl jsem.
„Nemluv, jako by to s tebou nemělo nic společného! Když můžeš použít tu panenku, můžeš být taky dobrodruh, ne?“
„Ale teď už víš, že to ovládám já. Přemýšlel jsem, že zastavím dobrodružství.“
„To by byla škoda, víš,“ řekla. „Vím, že ta panenka je prázdná, takže ji můžu použít ke zpomalení nepřítele, obětování nebo jako návnadu bez váhání.“
„Totálně to plánuješ nechat zničit. Nebylo to levné, víš.“
„Hele, pojďme zase společně podnikat dobrodružství. Přísahám, že neřeknu ani slovo o tom, kdo jsi.“
Juno sepjala ruce a prosila, tak jsem pokrčil rameny.
„No, když ti uklouzne jazyk, můžu ho nechat jít do důchodu, asi jo.“
„Říkám ti, že nebude!“
Odtamtud jsme se hádali o nějaké hlouposti, a než jsem si to uvědomil, uplynulo docela dost času. Připadalo mi to jako dobrý rozhovor s přítelem, kterého jsem dlouho nepotkal. Povídání s podobně smýšlejícím společníkem byla opravdu zábava.
To byl důvod, proč ...
„Doufám, že si takhle ještě někdy promluvíme.“ Ta slova mi vyšla z pusy přirozeně. „Chci slyšet víc o hradním městě a o všech ostatních nepodstatných věcech.“
„...Chceš ze mě udělat svého špeha?“ zeptala se Juno.
„Tak to není. Přece jen mám k dispozici lepší špehy.“
„No, samozřejmě, že ano... To jsem se naučila z první ruky.“ Juno se chytila za hruď a trochu se zachvěla. Musela být opravdu vyděšená, když ji pronásledovaly Černé Kočky.
„Když jsem pořád na hradě, mám pocit, že budu odtržen od lidí,“ řekl jsem. „Proto chci slyšet o maličkostech, které se děly ve městě. Třeba jak jedna dáma říkala, „Tahle zelenina je moc drahá! Zlevněte ji!“ nebo že se Gonbeho dítě nachladilo.“
„Kdo má být Gonbe?“ Juno se uchechtla a přikývla. „Jistě. Když mám volný čas, popovídám si s tebou. Je to vhodná denní doba?“
„Tak se na to podíváme. Řeknu špionům, ať tě přivedou.“
„Dostanu od těch chlapů doprovod...? No, to je v pořádku.“ S tím se Juno postavila na zábradlí. „Opravdu jsme si povídali, že? Dobře, měla bych jít.“
„Jo. Buď opatrná na zpáteční cestě. Těším se na den, kdy si zase promluvíme.“
„Jasně. Pokusím se mít připravenou zajímavou historku, až ten čas přijde.“
„Dobrá, příště ti dám něco k jídlu.“
„To zní dobře. Jídlo v té jídelně bylo nakonec vynikající.“
Juno se otočila k odchodu, ale pak se najednou podívala mým směrem.
„Jestli tě přestane bavit žít na hradě, tak mi to prostě řekni. Vezmu tě na dobrodružství kdykoliv,“ řekla s úsměvem.
„No, jestli tě přestane bavit žít jako tráva a budeš se chtít někde usadit, řekni mi,“ odpověděl jsem se smíchem. „Mohu tě představit na mnoha místech, kde můžeš bydlet, kde pracuješ.“
„Ha ha, pěkný návrat. No, tak později.“
„Jo. Uvidíme se příště, Juno.“
Juno seskočila ze zábradlí, odrazila se po střechách a zmizela v temnotě noci. Jak se dalo od zvěda skupiny očekávat, byla hbitá.
Hlídal jsem Juno záda, když odcházela, pošeptal jsem si, „Jestli mě přestane bavit žít na hradě... hm.“
Ten den určitě nikdy nepřijde. Protože tady byli lidé,
kteří mi byli vzácní.
Diskuze se o tom, kdo je šťastnější, zda květina, která kvete na poli, nebo pták v kleci.
Nemá to smysl.
Květina a pták mají každý své vlastní štěstí.
ďakujem, nezávislý názor je OK, ale to pozvanie mohlo byť príjemnejšie.
OdpovědětVymazatDekuji :)
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazat