AdD 1 - Kapitola 4: Neopětovaná láska je něco, co může i fyzicky bolet 2/7

„Já-já?“

„To je správně. Přemýšlíš o mystice jako o něčem zlém, ale pokud jde o moc, neexistuje dobro ani zlo. Jsou tam nějací idioti, kteří si myslí, že čepel ví o dobru nebo zlu? Řekl bych, že jediní, kdo ano, jsou lidé, kteří je neovládají.“

Nephy, možná přemožená Zaganovou silou, rychle a opakovaně přikývla. I tak měla uši stále svěšené.

„Ale myslím, že... to, co jsem udělala... nelze odpustit.“

„Kdo ti neodpustí?“

„T-To jsou... všichni... v... vesnici.“

„Nejsou mrtví? Zapomeň na ně. V tuto chvíli si nemohou stěžovat.“

S prásknutím se Nephy otevřela ústa.

„Slyšíš mě, Nephy? Lidé nemohou přežít pouze z laskavých myšlenek. Máš-li sílu, použij ji a žij. Pokud ne, pak jen nerespektuješ bezmocné masy, které již zemřely.“

Nephy se poplácala po hrudi, jako by překousla význam těchto slov.

„Je opravdu v pořádku... že mám... moc?“

„Pak se tě zeptám, je špatné mít moc? Je zlé toužit po síle?“

„To je...“ Nephy nedokázala odpovědět, a tak se Zagan jemně připojil jako milující otec.

„Mimochodem, většina lidí mě považuje za zlého.“ Když Nephy slyšela tato slova, ztuhla.

„...Huh?“ V reakci na tuto šokovanou dívku Zagan promluvil, jako by se ohlížel na nostalgické vzpomínky.

„Nepamatuji si, kdo to byl, ale řekli mi, že já, který jsem mohl udělat cokoli sám, jsem nemohl pochopit jejich pocity. Že silní nemohli pochopit pocity slabých.“ Pokud si správně vzpomínal, byla to mimořádně ubohá, a přesto roztomilá mladá dívka, která unikala před útokem banditů, ztratila se v Zaganově panství a spustila past.

Stalo se to v době, kdy Zagan začal získávat moc jako čaroděj. Cítil se osamělý, takže měl také postranní motiv, že by se mohl mít dobře, kdyby ji chtěl zachránit. Ale přesto věřil, že se opravdu ze všech sil snaží zachránit někoho v nouzi.

Zagan zahnal bandity a zachránil ji z pasti, ale jediné, co musela kloboučnická dívka na oplátku říct, bylo následující.

„Je špatné, aby slabí žili? Cítíš se dobře předvádět svou sílu?“

Litoval, že ji zachránil. A v tu chvíli se mu chtělo zvracet, když mu dívka utekla.

Když si na to vzpomněl, pochopil, že dívka byla jen frustrovaná a chtěla si vybít vztek. Přesto tento incident způsobil, že ještě více nedůvěřoval cizím lidem.

Lítost a laskavost nebyly nic jiného než jed, který kazil lidi. A tak ta dívka nenáviděla být ponořená do tak vlažného pocitu.

Zachraňovat lidi nemělo absolutně žádný význam kromě sebeuspokojení.

Dupání slabých pod nohy bylo samozřejmostí. Byli koneckonců bezcenní.

Neexistuje žádný způsob... Chápal bych pocity slabých.

Zagan promluvil, jako by chrlil hořké vzpomínky.

„Je to zřejmé. Stal jsem se silným, protože jsem nechtěl být jako tito lidé.“ Slabí strhli s sebou i ostatní.

Představa, že by vás v nouzi zachraňoval nějaký cizinec, byla ubohá.

Spoléhat se na někoho, když by i rodič opustil své dítě, bylo stejné jako pozvat ho, aby tě využil. Proto Zagan zoufale hledal moc a stal se silnějším.

No, ale na konci té cesty nebylo nic.

Poté, co tak dlouho zoufale hledal sílu, si uvědomil, že lidé si jeho důvěru nezaslouží.

Být nazýván nadřazeným znělo a bylo příjemné, ale také to nestálo za nic. I tak si mohl věřit.

Pokud by mu to pomohlo přežít, pak by to rád přijal.

Zagan se sám sobě zasmál.

Říkám to, ale ztratil jsem chladnou hlavu jen proto, že se Nephy cítí trochu na dně...

I jemu tato skutečnost připadala vtipná. Přesto, i když se tak dlouho vyhýbal lidem, nemohl si pomoci, ale dívku před jeho očima považoval za krásnou.

Zatímco chrlil, že láska je pouhý výmysl, ze srdce miloval někoho jiného.

Tohle byl jeho první romantický zážitek.

Věděl, že ten rozpor by ho jednoho dne mohl přivést ke zkáze, ale i tehdy chtěl tyto pocity přijmout.

Proto Zagan zoufale spletl pár neohrabaných slov.

„Proto, Nephy, nedělej si starosti s ostatními.“ Dotkl se rukou Nephyiny bílé tváře, aniž by věděl, co by měl říct, a vložil veškeré své úsilí do vyjádření svých pocitů.

„Takže... nedělej takový obličej. Řekl jsem ti předtím... že tě potřebuji, že?“

Její azurové oči se třásly, když slyšela jeho slova. A pak její štíhlé prsty stiskly Zaganovu ruku.

„Je v pořádku... abych... zůstala tady?“

„Samozřejmě, že je. Nakrmila jsi mě tak chutným jídlem. Nedokážu si v tuto chvíli ani představit žít bez tebe.“ Uvažoval, jestli je vhodné mluvit o jídle, ale když tato slova vyslovil, uvědomil si, že na ničem z toho nezáleží.

Nephy po tvářích stékaly slzy.

„N-Nephy?“

„Uwah... Hic...“

Když Zagan vydal zmatený hlas, Nephy se přitiskla k Zaganově hrudi a začala vzlykat.

„Uwaaaaaaaaaaaaaaaaah.“ A pak zvýšila hlas a vykřikla.

Zagan neřekl nic a místo toho se rozhodl hladit ji po hlavě, dokud jí slzy neuschly.

Když se Nephy ztišila a uklidnila, svěsila hlavu a zmačkala zástěru v dlaních.

„...Um, ukázala jsem vám... něco trapného.“

„Nevadí mi to. Tohle je poprvé, co tě vidím tolik mluvit, Nephy.“ Jak to řekl, aby ji dráždil, špičky Nephyiných uší zčervenaly.

„Mistře, to je podlé.“

Když to řekla, Nephy sklopila pohled na Zaganovu ruku. Byla to ruka, která ještě před chvílí hladila Nephyinu hlavu.

„Mistře, nebolí vás ruka?“

„Hm? Teď, když ses o tom zmínila...“ Než si to uvědomil, přestal cítit bolest.

Nebylo to, jako by ztratil smysly, tak proč? Když naklonil hlavu na stranu, Nephy vzala tu ruku do své.

„Mistře, promiňte.“ Když to řekla, začala rozmotávat obvazy, které mu předtím zabalila.

A jak to udělala, co našla? Rána, na které byly ještě před pouhými minutami stopy krve, zmizela beze stopy.

Když to viděl, i Zagan údivem otevřel oči.

„Nephy, udělala jsi to?“

„Nevím, ale... pravděpodobně.“ S největší pravděpodobností to nevěděla, protože se to stalo nevědomě.

Od té doby, co byla šikanována svými spoluobčany, myšlenka na léčení ran ostatních ji pravděpodobně nikdy nenapadla.

„Jak překvapivé.“ Zdálo se, že mystika dokonce překonala sílu posvátného meče.

„Wow, to je úžasné.“

„Je... to tak...?“

„To jo. Děkuji, Nephy.“ Nephyiny oči se rozšířily, když upřímně vyjádřil svou vděčnost.

„Co je špatně?“

„Mistře, je to poprvé, co jste mi něco takového řekl.“ Dokonce i Zagan byl touto větou zmaten.

Až doteď jsem nikdy ani jednou neřekl jedinou větu „děkuji“, že?

I když Nephy dělala vše, co mohla, aby mu připravila jídlo a postarala se o jeho hrad...

„...Ach, o tom... Promiň.“ Když to Zagan řekl, konečky Nephyiných uší se zachvěly, což dávalo najevo její radost.

„Koneckonců patřím tobě, mistře.“ Velmi pravděpodobně to nebyla jeho představa, že její hlas zněl šťastně.

Ten pocit osamělosti, který se kdysi rozšířil po celém Zaganovi, nebyl nikde k nalezení.

◇