HRH 7 - Po návratu do země oblouk – 5: Vzpomínkový festival 4/4

„Brzy to bude jeden rok od té bitvy.“

 

Soumův hlas se rozléhal po řece vybrané pro tuto událost. Na pódiu postaveném na palubě Roroa Maru, Souma měl zahajovací projev Gaiusovy vzpomínkové slavnosti v roli krále.

Roroa stála vedle něj a zůstávala blízko něj.

Tím, že tam oba stáli v harmonii, představovali solidaritu mezi Elfriedenským královstvím a Amidonským knížectvím, kteří se spojili, aby se stali jediným státem.

Tato scéna se vysílala po celé Friedonii vysílacím hlasovým klenotem. Souma pokračoval ve svých poznámkách.

 

„Obě země v tomto konfliktu prolily mnoho krve a došlo ke ztrátám na životech. Mír, který nyní máme, spočívá na těchto obětech. Abychom na to nezapomněli, rozhodli jsme se uspořádat tuto Gaiusovu vzpomínkovou slavnost, abychom se zamysleli nad důstojností zesnulého sira Gaiuse.“

 

Souma se tam na okamžik zastavil a uklidnil dech, než pokračoval.

 

„I teď si to pamatuju. V poslední fázi bitvy, když se ke mně směle vrhl se svými nejbližšími vazaly, sir Gaius vystřihl hrdinskou postavu. Neovlivněná a upřímná. To jsou slova, která byla stvořena k popisu osobnosti, jako je on. I když byl poražen, byl skutečným projevem ducha amidonského lidu. Řeknu to s konečnou platností. Bál jsem se Gaiuse VIII!“

 

Hlučná řeka ztichla. Všichni poslouchali, co Souma řekne.

 

„Způsob, jakým bojoval kupředu, aby se pomstil Elfriedenskému království, v něm téměř vyvolával dojem divokého božstva. Pro někoho z Elfriedenského království bylo nezvykle těžké se s ním vypořádat. Nicméně, nemohu tuto jeho houževnatost přímo odmítnout. To proto, že není pochyb o tom, že jeho houževnatost byla v zájmu jeho lidu. To proto, aby knížectví Amidonia povstalo. Pro bojovníka, jako byl sir Gaius, jsem si jistý, že to byl jediný způsob, který měl k dispozici.“

 

„Ohh, princi Gaiusi,“ nějaká osoba v davu zasténala.

„Vaše galantní postava se mi vpálila do očí!“ zvolal další.

„Zachoval jste si hrdost jako válečník! Může být ještě větší štěstí?“

Ze člunů bylo slyšet nářky bývalých důstojníků knížectví.

Gaiusova politika upřednostňovala posílení armády a na obyvatele knížectví nekladla nedostatek břemen, ale rozhodně stále existovali tací, kteří respektovali jeho důstojnost.

Každý člověk měl své dobré a špatné stránky. Už nebyl mezi námi, tak proč nedovolit, aby přimhouřili oči nad jeho chybami a s láskou diskutovali o svých dobrých vzpomínkách? Nebylo třeba ho dál bičovat, když už byl mrtvý.

Vědět, že tohle je ta nejnáročnější část, Souma zvýšil hlas.

 

„Tak mi dovolte, abych to zde prohlásil! Nechť zášť dlouho držená knížecí rodinou klesne hluboko, společně se sirem Gaiusem! Zdědím jeho „lásku ke svému lidu“! Budu zde chránit princeznu Rorou po celý svůj život a chránit životy a majetek obyvatel této země, bez ohledu na to, zda pocházejí z oblasti Elfrieden nebo Amidonia! Kdybych sešel z této cesty a udělal cokoliv, co by rozplakalo princeznu Rorou nebo její lid, sir Gaius by bezpochyby vstal z Hádu, postavil se k mému polštáři a proklel mě k smrti! Aby se tomu předešlo, hodlám plnit své povinnosti krále, jak nejlépe umím!“

 

Když to Souma prohlásil, ozval se z člunů hlasitý potlesk.

Vypadalo to, že uspokojil srdce amidonského lidu.

Král vítězů měl proslov k poraženému lidu.

Kdyby měl vysoké ruce, zatlačili by proti němu, a kdyby byl příliš slabý, dívali by se na něj svrchu.

Souma musel být při těchto úvodních poznámkách opatrný, ale podařilo se mu to tím, že se soustředil na Gaiusovu důstojnost.

Zatímco se mu vnitřně ulevilo, zabalil svou výpověď.

 

„Dobrá, to stačí na tyhle upjaté úvodní poznámky! Teď už není žádné království ani knížectví! Nechť zášť a smutek klesne k Hádu s mrtvými! Dnes v noci truchleme nad zesnulými a oslavujme radosti ze společného života! Teď pijte, jezte a zpívejte! Při vzpomínce na Gaiuse a všechny, kteří nás opustili! Tímto oznamuji zahájení Gaiusova vzpomínkového festivalu!“

Se Soumovými slovy dnes zazněl největší jásot.

 

◇ ◇ ◇

„Nemyslíš, že si z mýho starýho muže utahuješ až moc?“ Roroa se mě s úšklebkem zeptala, když skončily mé úvodní poznámky.

Lidé se už na řece náramně bavili.

Na zářících lodích lidé popíjeli, vyprávěli příběhy, poslouchali hudbu a Juna a její loreleis zpívaly. Teď už nebyl žádný Elfrieden ani Amidonia a původní cíl vzpomínat na mrtvé byl zapomenut. Ale to bylo v pořádku. Protože bychom měli slavit. Živí potřebovali oslavovat radost ze života se vším, co teď měli.

„Om, nom, nom, nom!“

„Whoa, whoa, Aisho,“ vybuchla Naden. „Není to na jednu dobu trochu moc?“

„Urgh...“ Aisha se bušila do hrudi, jako by se něčím dusila.

„Vidíš, říkala jsem ti to. Tomoe, dones vodu,“ řekla Naden, když se starala o Aishu.

„D-Dobře, Naden!“

Oh... To možná slavíme trochu moc

Pokrčil jsem podrážděně rameny a položil ruku Roroe na hlavu. „Možná to bylo trochu přehnané, ale v tom, co jsem řekl, nebyla žádná lež. Sir Gaius jednal způsobem, který považoval za nejlepší pro tuto zemi.“

Naše cesty se možná nesblížily, ale byl jsem si jistý, že prožil svůj život, jak nejlépe dovedl. A jako spoluvládce jsem měl místa, kde jsem s ním mohl sympatizovat.

Takže, přinejmenším, chránil bych Rorou a tuto zemi, důkaz, že existoval. Svázal bych věci, které jsem po něm zdědil, s další érou.

Když jsem k tomu obnovoval svou vůli, Roroa se na mě zazubila. „Když jsi říkal, že mě budeš taky chránit do konce života...?“

„Samozřejmě, že jsem to myslel vážně.“

„Mweheheh. Opravdu tě miluju, drahoušku.“

Roroa mě objala kolem krku, vyskočila a políbila mě na rty.

Ow! Měla moc hybnosti a naše zuby se udeřily. Objal jsem Rorou kolem pasu a Roroa visela ve vzduchu. Byla to zvláštní poloha, pro líbání se.

Když Roroa po chvíli odtáhla tvář od mé, věnovala mi ten nejlepší úsměv, jaký dnes měla.

„Prohlásil jsi, že to uděláš, tak to nenechám být, jestli se o mě doživotně nepostaráš, drahoušku.“