HRH 8 - Kapitola 4: Obrana hradeb hradu Lasta 3/4

Další den začali ještěří muži za úsvitu útočit na hradby Lasty.

Zdálo se, že jejich počet stále neklesl z 5 000, takže bylo jasné, že se k nim přidala další smečka ještěřích mužů.

Po dnech nepřetržité bitvy narůstalo vyčerpání obránců.

Pokud by se jednalo o obyčejné obléhání, útočníci by se vyhnuli nátlaku na útok způsobem, který by jen zvyšoval ztráty, a místo toho by se snažili najít otvor v obraně. Upustili by okamžitě, když by bylo jasné, že se obránci nezlomí, a místo toho by se snažili omezit poškození svých vlastních sil.

Ještěří muži se však pokusili překonat stěny bez ohledu na to, kolik jejich druhů padlo, a vyrazili, aby sežrali lidi uvnitř. Smrt jejich kamarádů a vyčerpání jejich sil pro ně nic neznamenalo.

Kvůli tomu neměli obránci téměř žádný čas na odpočinek a byli psychicky i fyzicky vytlačeni na okraj.

I tak se vojáci Lastanie nahoře na hradbách ze všech sil snažili zabránit prolomení jejich obrany.

Když Jirukoma dával rozkazy poblíž západní brány, jeden z dobrovolných vojáků, kteří byli složeni z uprchlíků, se ho přišel na něco zeptat.

„Na co myslíš, že ty věci myslí, když útočí?“

„Co tím myslíš...o čem přemýšlí?“

„Vypadá to, jako by se místo toho, aby se snažili dobýt město, snažili jen nás sníst,“ řekl voják. „Pokud mají takový hlad, určitě by mohli sníst příšery, které číhají kolem. Myslím, že nevypadají jako kamarádi, pokud mohu soudit.“

Jirukoma mlčel a přikyvoval. To bylo určitě něco, co cítil také.

První věc, kterou ještěři udělali poté, co překonali hradby, bylo, že se pokusili kousnout vojáky. Vnímal to jako projev intenzivního hladu.

Při pohledu na to, jak se dál řítili po zdech při hledání potravy, bez ohledu na to, kolik jejich druhů padlo, se zdálo, že nemají skoro žádnou inteligenci. Pokud by to však byla pravda, proč se tedy nepokusili ukojit svůj hlad na chimérických příšerách, které byly poblíž? Chimérické příšery se koneckonců živily jejich mrtvolami.

Má to nějaký hluboký důvod...? divil se Jirukoma a pak tu myšlenku zahnal. Z ještěřích mužů tam venku necítil žádný intelekt. Pravděpodobně neexistoval žádný hluboký důvod a důvod byl pravděpodobně neuvěřitelně jednoduchý.

Například...

„Možná jim připadáme chutní? Možná proto k nám spěchají?“ navrhl.

„Jako že si myslí, že jsme lahůdka?“ zeptal se voják.

„Kdo ví. Prosím, zeptej se ještěřích mužů.“

Zatímco o tom mluvili, ozval se výkřik vojáka poblíž západní brány.

„Sire Jirukomo! Jsou blízko k proražení na severní straně západní zdi!“

V okamžiku, kdy zaslechl ten hlas, Jirukoma připravil dvě kukri, které byly jeho oblíbenými zbraněmi.

Muž, který Jirukomovi kladl otázky, se obrnil a položil ruku na jílec meče přehozeného přes záda.

„Úderný tým, pojďme,“ řekl Jirukoma jednoduše dobrovolným vojákům kolem něj a pak se rozběhl směrem k severní straně.

Za ním ho následovalo asi pět dobrovolných vojáků.

Když nakonec došli k místu, kde se ještěři málem protlačili dovnitř, Jirukoma současně usekl hlavy dvěma, kteří právě vylezli po stěně. Ti, kdo ho sledovali, sundali ještěří muže poblíž sebe a zajistili zeď.

Když Jirukoma viděl, že jsou hotovi, dal rozkaz těm, kteří ho následovali. „Tady odlehčujeme. Následujte mě!“

Sotva to dořekl, Jirukoma seskočil za zeď, kde se rojili ještěří muži.

Pomocí větrné magie, aby bezpečně přistál, se otočil a rozsekal ještěří muže kolem sebe. Pak si prosekal cestu středem smečky a sundal jeden cíl za druhým.

Členové toho, čemu se říkalo úderný tým, udělali totéž a porazili všechny ještěří muže, kteří se jim dostali pod ruku.

Jelikož byl Jirukoma od přírody bojovník, nemohl velet celé jednotce tak dobře jako Julius. Jako jediný válečník však byl lepší než kdokoli v tomto království. Kvůli tomu, když byl bod v západní obraně, který vypadal, že by mohl selhat, on a jeho muži skočili dovnitř a použili svou vzácnou bojovou schopnost k zatlačení nepřítele zpět.

Kromě bojových schopností Jirukomy a jeho mužů to zvedlo morálku, kdykoli Jirukoma ukázal svou sílu, takže obrana západní zdi byla pevnější než kterákoli jiná.

„To stačí,“ nařídil. „Vracíme se.“

Kdykoli počet ještěřích mužů u zdi o něco klesl, Jirukoma okamžitě nařídil ústup. I když těch šest mohlo podniknout tajné útoky, nakonec by byli obklíčeni a rozdrceni.

Byla také pravda, že protože se museli neustále pohybovat, aby nebyli obklíčeni, nemohli to udržet dlouho. Bez ohledu na důvody proč, nebylo moudré zůstat dlouho.

Jirukoma a jeho muži našli ve zdi zářezy, které musely být vysoké přes deset metrů, a rychle po nich vybíhali, aby se mohli vrátit.

„Stále... prostě nemají konec, že?“ stěžoval si jeden z dobrovolných vojáků, když si Jirukoma utíral vlastní pot z čela.

Jirukoma plácl toho dobrovolného vojáka do zad, aby ho povzbudil. „Přišli jsme do této země, abychom se vrátili do naší vlasti. Pokud se necháte něčím takovým rozbrečet, návrat domů nikdy nebude nic víc než sen.“

„J-já vím, ale...“

Tehdy se to stalo.

Ze středu Lasty se ozval zvuk polnice.

Toto bylo znamení pro kontrolu kouřových signálů a voják na hlídce zakřičel, „Sire Jirukomo! Od východní brány jsou kouřové znaky!“

„Od madam Lauren, co?“ zavolal. „Co říkají?“

„Je to znamení, aby se velitelé shromáždili!“

Kouřový signál vyzýval velitele, aby se shromáždili Jirukoma a Julius. To muselo znamenat, že Lauren s nimi měla o čem diskutovat.

„Rozumím.“ Jirukoma ostře přikývl. „Nakrátko toto místo opustím! Všichni, držte své pozice! Musíte vydržet, dokud se nevrátím! Rozumíte?!“

„„„Jo!“““ zařvali vojáci.

Jirukoma přikývl a pak vyskočil na připraveného koně čekajícího na vnitřní straně zdi.

 

Když se Jirukoma dostal do středu města, Julius a Lauren už tam byli.

„Madam Lauren, stalo se něco?“ zeptal se Jirukoma, když sesedl z koně.

Lauren si sundala helmu a strčila si ji pod paži, pak najednou vykřikla, „Promiňte!“ a sklonila hlavu. „Právě jsem obdržela hlášení, ale podle toho, co říká osoba spravující hradní zbrojnici, naše zásoba šípů brzy dojde.“

„Žádné šípy...“ zamumlal Julius.

To byl vážný problém. Odvedenci byli schopni bojovat jen proto, že měli zbraně na dálku jako luky a šípy. Bez dostatečného množství šípů by jejich schopnost bránit hradby dostala velký zásah.

Julius si stiskl spánky. „Je to jen šest dní, co jsme se usadili v obležení. Neměli jsme rezervy?“

„Je to proto, že počet pravidelných vojáků, které jsme měli, byl zpočátku nízký. Měli jsme mít dost, abychom vydrželi dva týdny s našimi současnými počty, ale nepřátelská ofenzíva byla intenzivní. Nemluvě o tom, že mnoho mužů není zvyklých používat luk a šípy, takže si myslím, že jsme je propálili rychleji. V současné době máme kováře ve městě, kteří dělají více, ale s rychlostí, kterou je používáme, nemohou držet krok.“

„Pak je to beznadějné...“

„Omlouvám se.“ Lauren zoufale sklonila hlavu.

Jirukoma jí položil ruku na rameno. „Zvedněte hlavu, madam Lauren. Určitě to není vaše chyba. Domnívám se, že lidé v této zemi dělají dobře, i když jsou v nevýhodě. Pokud na to přijde, shodíme cihly z valu, rozprášíme olej a odrazíme je oštěpy.“

„Sire Jirukomo...“

Laureniny oči byly vlhké a Jirukoma ji poplácal po ramenou, aby ji uklidnil.

Jakmile Jirukoma viděl, že se Lauren vzpamatovala, promluvil k Juliusovi. „Přesto, pokud k tomu dojde, budeme opravdu spoléhat na posily. Nepředpokládám, že by někdo z nich už mohl být poblíž?“

Julius však zavrtěl hlavou.

„Když jsme takto obklíčeni, nepřicházejí žádné informace. Je malá naděje na posily z Unie Východních Národů, takže...myslím, že je to na Nothungském Království Dračích Rytířů.“

„A co posily z Friedonského království? Říkal jsi, že jsi tam poslal žádost, že?“

„I když Souma pošle posily, ta země je od této hodně daleko. Když vezmeme v úvahu, jakým tempem by se jejich jednotky pohybovaly, nevidím je přicházet dnes ani zítra.

„Chápu...“

Oba muži se zamračili a pak se to stalo.